František Kacafírek: Nejsem zakonzervovaný šílenec
Houslista František Kacafírek vystřídal za svůj muzikantský život spoustu kvalitních kapel. Nyní hraje ve skupinách Tři sestry a Zelenáči. Ač každá z kapel razí jiný styl, jak říká sám František, má to své kouzlo.
František Kacafírek, jenž začínal v country muzice, vzal tenhle rozhovor do "svých rukou". To znamená, že vzniklo zajímavé, vyčerpávající a mnohdy humorné povídání. Je to dáno hlavně tím, že má na co vzpomínat. Dozvíte se tedy například, jak se dostal ke Třem sestrám, jak si prožil dávný pobyt v cele, jak si užíval spolupráci s Pavlem Bobkem a nebo zjistíte zajímavé momenty ze zájezdů i ze samotného nahrávání.
Je život muzikanta náročný? Ptám se proto, že hraješ hned ve dvou špičkových kapelách. Jak to všechno zvládáš skloubit?
To je opravdu těžká otázka. Život muzikanta se někomu může zdát pohodlný, slyšel jsem i názor člověka, který říkal: "Sakra chlapi, vy se máte. Cestujete, spíte v hotelích a užíváte si." Ve skutečnosti je pro mne spaní v hotelu utrpením, cestování také. Samotné hraní je už v pohodě a je u toho většinou legrace. U Tří sester převeliká, u Zelenáčů je to mírnější, už vzhledem k věku hráčů a také k tomu, jaké publikum na Zelenáče chodí. Neumím si představit, že bych u Zelenáčů řádil na jevišti jako u Sester. Zelenáči mají řádění za sebou a dneska jsou to poměrně klidní lidé. Ale samozřejmě je tam také pohoda, jinak bych tam nevydržel více jak třicet let. Hraní, jak ty říkáš, ve dvou "špičkových" kapelách stíhám díky tomu, že mám za sebe u Zelenáčů záskok a díky tomu, že Zelenáči hrají většinou ve všední dny a Sestry o víkendech. Prostě se to daří zvládnout. Byly doby, kdy jsem hrál najednou se čtyřmi kapelami a taky to šlo.
U Tří sester působíš od roku 1991. Vzpomeneš si ještě první společný koncert?
Na první koncert si vzpomenu. Byl v pražské Lucerně a byl to pro mě velký zážitek. Od té doby tomuto sálu říkám Luciferna. Nikdy předtím jsem tam s žádnou kapelou podobnou atrakci nezažil a myslím, že ani nikdo jiný nezažil nic podobného. Bylo to něco na způsob školení a já byl přeškolen na punkáče. Teď dál rozvíjím toto přeškolení a dál se snažím zlepšovat hru na housle, abych hrál překrásně. Někdy se mi to daří tak, že kolikrát nevím, co hraji. Prostě se zaposlouchám do té krásy a je to.
Tehdy zrovna vyšlo album Alkáč je největší kocour. Jak tě fanoušci přijali, jakožto houslistu v punkové kapele?
Alkáče jsem snad i nahrával. Teda jako host. Mám v tom trošilinku zmatek. Asi ano. Nahrál jsem tam pár písní, čímž jsem výrazně zvýšil prodejnost této desky. Myslím, že Sestry udělaly dobře, že mě přizvali k nahrávání tohoto velkolepého díla. Některé hity, které jsem svou bravurní hrou tenkrát podpořil, by bez mého přispění jistě upadly v zapomnění. A fanoušci mě nezastřelili, tak mě snad přijali dobře. Což je dobře, poněvadž bych byl dneska mrtvola a světová punková scéna by přišla o velmi nadaného umělce.
A jak jsi vnímal ty sám tehdejší Tři sestry?
Tři sestry jsem vnímal jako velmi kvalitní hudební těleso. Tolik inženýrů pohromadě a takový rachot. Prostě úžasné. Kapelník Tomáš Doležal byl v té době zaměstnán v podniku zahraničního obchodu a já, když jsem ho tenkrát poznal, jsem mu vykal. Dneska už si tykáme. Občas si i přiťukneme. Ale pozor! Jako kapelníka ho musím respektovat. Během produkce zásadně alkohol nepiji, máme to v kapele zakázané. S výčepem v zádech to je však trochu obtížné, takže když se kapelník nedívá, vdechnu rychle jednu zelenou. Čistě pro uklidnění. Je to bezva. Moje manželka hraje v orchestru Národního divadla a tak mě teď napadlo, že by za posledním houslovým pultem mohl taky stát výčep a když by se dirigent nekoukal, muzikanti by si mohli dát také panáčka zelené. Při árii vodníka by to bylo i stylové. Zelený vodník, zelení muzikanti a do toho bledá a ubohá střízlivá Rusalka.
Napadlo tě tenkrát, že se z toho vyklube spolupráce nejmíň na dalších dvacet let?
To mě teda vůbec nenapadlo. Prostě jsem o tom nepřemýšlel. Žiji i dnes, ač stařec, pouze tím, co bude zítra. To je pravda. Vím, že zítra ještě budu mít peníze, pozítří můžu být chudák. Na dvacet let dopředu nemyslím a ani jsem nikdy nemyslel. Povolání hudebníka na volné noze, takzvané svobodné povolání, nedává jinou možnost myšlení. Je to jasně dané. Komunistovi jsme, my svobodní umělci, byli trnem v oku a nikdy nebylo jasné, zda zítra nebo pozítří budeme moci ještě hrát. Komunista potřeboval dělnickou třídu. Já jsem se komunistovi vymknul z ruky. Jednou, asi v roce 1973, mě zatkli za příživnictví. Myslím paragraf 203. To jsme jako hudebníci museli nosit s občanským průkazem potvrzení, že jsme opravdu umělci. Já to potvrzení neměl a razítko o tom, že bych pracoval taky ne. Tak jsem se po propuštění věnoval usilovně tomu, abych potvrzení sehnal. To se nepodařilo. Tak jsem díky kamarádovi, který měl jiného kamaráda a ten měl zase kamaráda u Sboru národní bezpečnosti, za láhev Kubánského rumu obdržel kulaté policejní razítko a krásně vyvedený nápis, že jsem povoláním svobodný umělec. Moje sociální postavení se změnilo z pomocného dělníka na hudebníka. Ale tenkrát jsem dvě hodiny strávil na stanici Veřejné bezpečnosti, v kleci, a nebylo jasné, zda tam nebudu trávit třeba těch dvacet let dalších. Pak se nějak vysvětlilo, že si peníze vydělávám hraním na housle a byl jsem propuštěn. Opravdu jsem byl zamčený za mřížemi. Pro tak mladého umělce velký zážitek. Ale čest všem dělníkům a rolníkům. Bez nich by nám bylo špatně. A to myslím smrtelně vážně. Já jsem pak, když to s hraním bylo jen tak, tak a peníze docházely, vyvíjel nějaký čas vysílací elektronky. Tak jsem se tak trochu stal taky pracujícím. Dnes, když si uvědomím, že mnou vyvinuté elektronky se snad vyvážely někam do zemí Afriky, je mi líto lidu tohoto kontinentu, protože moje elektronky mohly vysílat snad pouze chrčení. Ale lidé v tehdejším podniku Tesla Vršovice se ke mně chovali hezky, za což jim patří moje poděkování. Čest práci. Teda v době nezaměstnanosti. Jinak s prací je to stejné, jako s válkou. Práce je vůl!
Letos už to vlastně bude dvacet let spolupráce. Rozhodně ale nemáš v plánu končit, že?
Čas letí, je to opravdu dvacet let. Končit nechci. Jsem domluvený s kapelníkem Tomášem Magorem Doležalem, že mě vyhodí až dnem mého nástupu do důchodu. Tak ještě nějaký čas budu umělcem ve špičkovém orchestru.
Jak jsi vůbec k Sestrám přišel? Měl jsi doma jejich první LP desku Na Kovárně to je nářez?
Nikdy předtím, než jsem byl přizván jako host na nahrávání, tenkrát ještě vinylové desky o Alkáčovi, jsem Sestry neposlouchal. Byl to bohužel promrhaný čas, protože jsem se lecčemus mohl přiučit. A jak dneska znám Sestry, musel to na té Kovárně být opravdu nářez. LP mám, takže se s ním občas nařežu.
Počítám, že jsi ale nikdy typický punkáč nebyl.
Punkáčem jsem se stal až na starý kolena. Úplně jsem z toho omládnul. Jsem punkáč už i doma. Občas se z toho punkačení svalím v předsíni prudce k zemi. Však být punkáčem je občas přetěžká úloha. Vůbec nezávidím začínajícím punkovým kapelám. Než se z nich stanou opravdoví mistři, bude to strastiplná cesta. Já jsem na tom pracoval dvacet let. Dneska jsem sice mistr ve svém oboru, ale myslím, že tu slávu, která hvězd se dotýkati bude, tu velkolepost umění, prostě to všechno, mám ještě hodně daleko před sebou. Jestli teda pozítří nezemřu, protože, jak už jsem říkal, co bude zítra ještě vím. Co bude pozítří?
Začínal jsi v country skupinách. Tou úplně první byli Falešní hráči. Která hudba ti je dneska bližší - ta punková nebo country?
Další těžká otázka. Nedokážu na to přesně odpovědět. Mně je blízká všechna hudba. Hudba country & western je velmi dobrá. Falešní hráči mohli být slavní a v jistou dobu slavní i byli. Byla to kapela velmi mladých kluků, někteří tenkrát chodili do základní školy. Pak jsme měli na hudbu každý svůj vlastní názor, tak Falešní hráči skončili. Ale jsme stále přátelé. Punková hudba, dobře zahraná punková hudba, je skvělá. Dá se u ní, lidově řečeno, skvěle blbnout. Prostě se odvážeš. Mám rád Fanánkovy texty. Mají hlavu a patu. Někdy trochu mráz po zádech, jindy obří legrace. Ondřej Soukup mi kdysi řekl, že Fanánek je fenomén. Myslím, že to tak je. Jinak jsem bluegrassista, tak poslouchám bluegrass a příležitostně hraji bluegrass i jinde než doma. Nejvíc ale poslouchám klasickou hudbu, takzvaně vážnou. Je to skvělé odpoutání se od okolního světa, od hraní všeho toho jiného. Taková lidská krása. Poslouchám pouze americké orchestry a houslisty a i přední operní sólisty. Jsem hrozivě vybíravý. Američané dají do hudby, kterou interpretují, cosi amerického. Sám nevím, jak to popsat. Mají rytmus v krvi a dost peněz. Český, orchestrální, snad použiji výraz státem placený, uboze placený muzikant, aby hrál americky? Za těch málo tisíc, kdy řeší, zda koupit zimní pneumatiky či sedět doma v teple, protože na obojí nejsou peníze a za to věčné zkoušení, kdy dirigent, který je kolikrát špatný, ještě komanduje hráče? To je k nevydržení. Český orchestrální hráč, bez kterého to nejde, ten obyčejný hráč, který se od první třídy připravuje na svoje budoucí povolání, to dítě, které jezdí po soutěžích a rodiče ho nutí hrát, nutí ho hrát co nejlépe a přitom je velmi nejisté, zda se podaří ve finále, po bezmála dvaceti letech někdy těžké dřiny, udělat konkurs do orchestru. Český hráč je na tom špatně. Český hráč potřebuje mnohem více peněz, než dostává. A pak to bude americká radost. V souvislosti s tímto myslím, že čeští lékaři, kteří podávají hromadné výpovědi, lékaři, kteří ještě v osmnácti letech na gymnáziu nevěděli, zda budou lékaři nebo inženýři, lékařky a lékaři, kteří v sedmi letech v první třídě chodili s panenkami do parku, nebo kluci kopat mičudu a já kráčel s černým futrálem třikrát týdně do houslí a všichni se tomu smáli, by měli zvážit, zda je třeba vyhrožovat nápisy na sanitkách "Náš exodus, váš exitus" pouze kvůli penězům. Vážím si práce lékařů, vážím si každého, kdo dělá něco, co je dobré. Milé lékařky a lékaři, copak by na to řekl pan Hippokratés? Važte si nás obyčejných pacientů a my vás budeme mít rádi. Budeme vám přát i vyšší platy. Naštěstí znám spoustu lékařů, kteří se o mne, až to bude hrozit, postarají. Myslím, že i zadarmo. Ale teď je třeba se vrátit k tvojí otázce. Asi bych nemohl nepřetržitě hrát a doma poslouchat to samé. Zešílel bych. Podle nálady poslouchám všechnu hudbu. Opravdu.
Jdou tyhle dva styly, punk a country, nějak dohromady?
Tyhle ty styly vůbec nejdou dohromady. Ale právě kvůli tomu to má svoje kouzlo. Nejsem zakonzervovaný šílenec. Je třeba hrát veškerou muziku. A já měl to štěstí, že jsem si spoustu té muziky mohl zahrát.
Kromě Tří sester jsi člen skupiny Zelenáči, což je taktéž jednoznačná legenda ve svém oboru. Jdou se Třemi sestrami vůbec nějak porovnávat?
Po hudební stránce vůbec. Odlišnost obou kapel to nedovoluje. Co se týká zákulisního života, je v tom mnoho podobného. To si však nechám pro sebe.
To, která kapela ti je za ty roky bližší se asi taktéž říct nedá. Mám pravdu?
Máš pravdu. To se opravdu říct nedá. Tvojí otázce se vyhnu jednoduchou odpovědí. Mám rád všechny kapely se kterýma jsem hrál. Jsou na to prima vzpomínky a mám rád všechny kapely, se kterými hraji. Je to jako se ženami. Ty první ženy si každý pamatuje a ty další taky, takže je má vlastně rád všechny. Je to fajn život. A ženy v tom životě hrají zvláštní roli. Myslím, že jsou mi bližší všechny kapely i se ženami. Někdy jsou mně hodně bližší ženy. Člověk nemůže stále jenom hrát. Je dobře, že existují kapely a ženy. Byla by na světě nuda a muzikanti by nemohli mrmlat stále stejné řeči o ženách. Ani nevím, co by se řešilo v autě cestou na koncert, kdyby se na ulici nemihnula dlouhonohá blondýna. Auto, kterým jezdíme, je tak trochu pojízdná pozorovatelna. Jinak bychom asi stále mluvili o vaření, tlačence, jitrnicích, svíčkové, pečených žebírkách a podobných záležitostech. Ženská, abych tak řekl, vyšší žebírka jsou krásná i neupečená.
Když se zmíní Zelenáči, vybaví se mi také skupina Greenhorns. Teď v tom mám ale trochu zmatek. Podle všeho se Greenhorns v roce 1990 rozdělili na dvě části. Jedna z nich se jmenuje Zelenáči a v ní pokračuješ. Je to tak? Můžeš to trošku objasnit?
Objasnit to můžu, ale jen málo. Pouze to, co vím. A něco neobjasním, protože jsem rád, že už se to všechno objasnilo v letech předešlých. A já nechci zbytečně čeřit, již nyní zklidněnou, hladinu. Skupina Greenhorns, už v době, kdy se nesměla jmenovat anglicky, takže Zelenáči, se v roce 1974 rozdělila na Fešáky, kam odešel Michal Tučný, Tomáš Linka a Petr Novotný a na zbylé Zelenáče, kam přišel bratr Michala Vítek Tučný, bubeník Jaroslav Hnyk a jako zpěvák Pavel Král. Odešel Josef Dobeš, zvaný Honolulu, který pak veřejně vystupoval málokdy. Další kolo rozpadu nastalo v roce 1990 a bylo to nepříjemné. Zůstali jsme Miroslav Hoffmann, Pavel Král, Jaroslav Hnyk, Zdeněk Krištof a já. Nově se objevil kytarista a zpěvák Milan Krbec, na pár let banjista Jiří Spurný a po nějakém čase přišel místo baskytaristy Zdeňka Krištofa Jiří Drnec, starý a ostřílený virtuóz na basu. Dnes je nás tedy pět hráčů, Mirek Hoffmann je nemocen a prakticky již nějaký čas nevystupuje. Avšak chod kapely Zelenáčů ovlivnil tolik, že se to dá špatně vyjádřit, aby to bylo správně. Mirek Hoffmann je bombarďák a jeho písně a texty zná každý. Bylo by nespravedlivé, kdybych se nezmínil o dalších. Honza Vyčítal a jeho texty, jeho kreslené vtipy a obrazy, které jsem mohl vidět. A Marko Čermák, první hráč na banjo. Mnoho lidí se podle něj učilo hrát, kromě hraní také textař a malíř. Všichni jistě někdy viděli kreslené Rychlé šípy od Marka. A Josef Šimek, také malíř a výtvarník, muž s úžasným osobním projevem, muž s velkým M. A písně, co zpíval Michal Tučný a celá ta kovbojská doba let sedmdesátých… To bylo ohromující. Chtěl jsem vždycky hrát se Zelenáči. V roce osmdesátém se to zdařilo a trvá to dodnes.
Znamená to tedy, že v letech 1980 - 1990 jsi byl členem kapely Greenhorns a od roku 1990 působíš v kapele Zelenáči Mirka Hoffmanna?
6. dubna 1980 jsem odehrál první dvě představení se Zelenáči. Takzvaný dvoják v Kladně, v tamním divadle. Pamatuji si to jako dneska. Celé to začalo tím, že se v Praze - Dejvicích stala drobná havárie, při níž se srazilo auto Karla Hály s autem našeho zvukaře Jiřího Lederera. Nevím proč se tito pánové zrovna střetli. V divadle byl pak Jiří Wimmer a Antonín Pokorný, oba jako stálí hosté Zelenáčů, a celá sestava Zelenáčů, která čítala asi deset lidí, což byla veliká výhoda, protože na jevišti bohatě stačila polovina hráčů. Ta druhá polovina mohla v klidu pokuřovat cigárko a pít kafé v šatně. Občas jsme se různě prostřídali. Tak si všichni při kafíčku a cigaretce odpočinuli v šatně a taky si i trochu zahráli na jevišti. Dneska, v rozvinuté kapitalistické společnosti to nejde a tím se vlastně dostávám, po této mojí úvodní přednášce, ke tvojí otázce. Greenhorni byli vždycky Greenhorni. To jen nějaký pohlavár minulého režimu uznal, že by bylo dobře, aby se hudební skupiny jmenovaly socialisticky a Zelenáči prošli, nebyl to anglický název. Na plakátech tudíž bylo napsáno, že večer v kulturním domě vystoupí Zelenáči, ale všichni šli na Greenhorny. V roce 1990 začalo být jasné, že ta pohoda s cigaretkou a při kafíčku nebude nadále udržitelná a po drobných rozporech, kdo bude pít kafé a kouřit a kdo bude hrát na jevišti, se ansámbl rozpadnul na dvě části. Na Greenhorny - kapitalistům anglický název nevadil a vadit snad nebude. Greenhornům více méně velel a dodnes velí Honza Vyčítal, i když kapelníka asi dělá někdo jiný. A nadále zůstali Zelenáči, kterým velel Mirek Hoffmann a dodnes prakticky velí a píše písně a texty. Již však máme jeho pobočníka Milana Krbce, který se věnuje také textům a psaní hudby. Zároveň řeší i různé technické věci, jako sraz k odjezdu na koncert, honí nás na jeviště. Stále jsme si totiž nepřivykli na režim hraní a popíjíme kafíčko a grog v šatně a nejsme schopni se zvednout a jít hrát, což se pod pohrůžkou pokuty nakonec podaří. To pak do toho jdeme naplno a to je v našem věku už docela fofr. Dneska, když se situace zklidnila, jsem rád, že hraji od roku 1990 se Zelenáči, čímž ses dozvěděl odpověď na tvoji otázku. Jsem Zelenáč. A s tou pokutou to není tak hrozné. Na stará kolena jsme si zvykli i trochu hrát.
V roce 2010 vyšlo Třem sestrám album Lázničky, Zelenáčům zase Písně amerického západu 2. Spousta hudebníků má raději živé hraní než práci ve studiu. Jak jsi na tom ty?
Živé hraní je fajn. Mám ho rád a sotva bych bez něj mohl existovat. Znám ale i pár muzikantů, kteří říkají, že jim stačí si zahrát i bez publika. Někdy to je prima. Už jsem to mnohokrát zažil a pro takové to poklidné hraní je to dobré. Musejí se však sejít dobří muzikanti. Ale jsme na tom všichni stejně. Když je plný sál lidí, je to odvaz. Na Sestry chodí dost lidí a je to odvaz. Zelenáči jsou komornější, hrají v menších klubech, ale odvaz to je, někdy i větší než je zdrávo. A zrovna včera jsem se vrátil ze zájezdu se skupinou Notabene. Teď nevím, zda se jmenují Notabene, Nota Bene či Nota bene. To ještě upřesním, vyšťourám to někde na interfernetu, nebo někomu brnknu (pozn.: František skutečně zjistil správný název. Skupina se jmenuje Nota Bene). Byl to luxusní dvoudenní zájezd. Mimo běžné hraní jsme i doprovázeli taneční skupinu, která se jmenuje Caramella. Celý zájezd proběhnul autobusně. Autobusová pohoda má velké kouzlo. Všichni jsme si byli tak trochu lidsky blíž. Přítomnost mladých tanečnic hřála u srdce. Mě teda tajně. Zábava plynula v takové pohodě, že když jsem v hotelu přišel do recepce, byl ze mně takový punkáč, že jsem se nechal nafilmovat, abych to doma mohl natrénovat a abych nedělal ostudu u Sester. Punkáčů nás tam bylo hnedle několik. A to jsme přijeli zahrát country & western music a taky trochu bluegrassu. Klika byla, že jsme hráli až druhý den. Náš jevištní, brilantně kaskadérsky a umělecky pojatý výkon vyvedl z míry i pána z předešlého večera, tedy přítomného recepčního. Taková ta lidská radost. Cestou domů jsem se stačil několikrát zamilovat. S touto stejnou sestavou jsem byl před pár lety i v Paříži. To by ovšem bylo na knihu a ne na pouhý rozhovor. Výstup na Eiffelovu věž a historky s výstupem spjaté, to by vydalo na tak dlouhý rozhovor, že by se nebohému čtenáři vysypaly písmenka do klína, nebo by mu při čtení v posteli upadly noviny na obličejovou část tělesa a udusil by se papírem. Nemohu si, při příležitosti našeho rozhovoru, nevzpomenout na Sesterský zájezd do Irska. Bylo to 14. dubna, teď si nejsem jistý, který rok to tak mohl být. Koupali jsme se v Atlantiku. První vlna, která se zjevila, mě odnesla na širý oceán a návrat zpět k ostrovu se zdál být nemožný. Nakonec jsem přistál na skále s omrzlou hlavou a smrštělým zbytkem těla. Nějak se mi podařilo zaměřit, že to bylo asi 52,5 stupňů severní šířky a 10 stupňů západní délky. Ostatní Sestry byly na přilehlých skaliskách, tak jsme se šťastně setkali a mohli jsme úspěšně dokončit koncertování, které, vzhledem k omrzlinám, bylo naštěstí až druhý den. A jsme konečně u toho studiového hraní. Práce ve studiu bývala zábavná. Člověk si tam odehrál co bylo třeba, když se to nepovedlo hned, tak se to povedlo na druhý pokus. Skoro vždy. Málokdo se propracoval k více jak sedmdesáti pokusům. To dokázali jen nejotrlejší mistři. Zažil jsem i mistry, kterým hudební režisér řekl: "Pane kolego, až se to naučíte, přijďte." Tohoto úspěchu jsem nikdy nedocílil, ačkoliv jsem k tomu neměl daleko. Vzpomínám s hrůzou na nahrávání večerníčku o Žofce. Takové to "Umbabá, umbabá, umba, umba, umbabá." Všichni muzikanti byli zalezlí v různých kukaních, to aby nebyli slyšet do ostatních mikrofonů. Dva metry pod notovým pultem pana dirigenta Štěpána Koníčka jsem seděl já, s čerstvě přineseným zápisem hudby a pouze jediný, pro pana dirigenta viditelný hráč bez kukaně. Pan dirigent Štěpán Koníček po prvním pokusu všem ostatním oznámil, že se nám do toho pan Kacafírek nějak nemůže trefit. To se člověk tak trochu strachy sevře. Naštěstí jsem zůstal sevřený a druhý pokus se povedl. Na FISYO, což byl Filmový symfoňák, dneska již přejmenovaný na bůhví co, vůbec to nevím, vzpomínám v dobrém. A dneska stejně všichni chodí do Filmáku. Je to zajetý název orchestru. Chodil tam na kšefty i můj tatínek a budou tam chodit všichni kšeftaři. Filmák je nesmrtelný. Natočil jsem tam trochu filmové muziky, ani nevím do jakých filmů. Natáčel jsem tam i s Jaroslavem Uhlířem hudbu do filmu Vrchní, prchni! Nenatočil jsem však ani notu. Seděli jsme tenkrát v Bránickém sklípku, což byla nedaleká kantýna, a občas jsme vyslali zvěda, aby zjistil vývoj situace. Jako zvědové jsme se střídali, aby to bylo spravedlivé. Pánové se jistě nebudou zlobit. Zvědové jsme byli: Karel Kahovec, Petr Kalandra, již není na tomto světě, Miloslav Totter a já František Kacafírek. Ostatní muziku obstarávali Zelenáči, my jsme měli tak trochu volno. Pak tam snad to naše volno ještě někdo zachraňoval. Nejspíš muzikanti z filmáku a možná i manželka mého kamaráda a tehdejšího zvukaře Zelenáčů. Její jméno neprozradím. Je to kamarádka mojí ženy a já jí nemohu udělat ostudu. Hraje také na housle a daleko lépe než já, takže záchrana na úrovni. Když nám skončilo volno, nevím, který zvěd nám tu hrůzostrašnou zprávu oznámil, nám sedícím ve sklípku, nám pečlivě se připravujícím k výkonu hudebnímu, tak jsem běžel urychleně do filmáku v domnění, že natočím svůj houslový part. To se nepodařilo. Když jsem přiběhnul, bylo mi oznámeno, že už to stejně nestihneme a ať se napíšu na dvě frekvence, což bylo čtyřhodinové fidlání krát dvě. To je dohromady osm hodin. A protože to sezení v Bránickém sklípku pár kaček stálo, tak jsem se napsal na dvě frekvence. Schramstnul jsem za pár hodin sezení v hospodě, po nějakém čase složenkou, pět set a ve filmu jsem ani nevrznul. Je mi však líto, že jako umělec nejsem uveden v titulkách. A Jaroslava Uhlíře mám rád. Je to pohodář.
Na kontě máš také spoustu alb. Když se sečtou všechny desky Sester a Zelenáčů, na nichž jsi se podílel, vznikne úctyhodné číslo. Je nějaká deska, kterou máš ale opravdu rád, ať už z jakéhokoliv důvodu?
Mám nejradši tu úplně první desku, která se zachovala u mě v archívu. Je to takový ten větší singl, myslím, že se tomu říkalo EP. Je to deska, na které byly na každé straně dvě písně a kterou jsem natočil s orchestrem divadla Semafor. Orchestr se jmenoval Groš. Tenkrát to řídil František Ringo Čech, ač kapelníkem byl Míla Růžek. Na divadlo Semafor mám extra vzpomínky. Velmi zřetelně si pamatuji tu pohodu. Na Václaváku, v pasáži Alfa, když jsem kráčel zadním vchodem. To se nedá zapomenout. Byl jsem tam jako host. V partě, kde byl Miloslav Šimek, Petr Nárožný, Luděk Sobota, Pavel Bobek, ten Pavel Bobek, jehož první desku jsem si koupil a řekl jsem, sakra, s Bobkem bych si někdy chtěl zahrát a ono se to podařilo. Valerie Čižmárová, Viktor Sodoma, pánové Paleček s Janíkem, Jiří Jeřábek, banjista skvělé úrovně, rodiče Viktora Sodomy, Jana Robová, Uršula Kluková, mám snad dojem že občas i Jana Švandová. Muzikanti z kapely Groš a manželé Svobodovi. A všichni ti, na které bych nerad zapomenul. Jako mladý kluk jsem z toho byl úplně vedle. Bylo to tak v roce sedmdesátšest. Deska, kterou mám opravdu rád se jmenovala Vzduch, který dýchám a vyšla v roce 1977. Hraji na ní píseň, která se jmenuje Sláma v botách.
Jak prožíváš koncerty Tří sester, kde je zcela jiné publikum než na country koncertě?
Snažím se prožívat koncerty Sester klidně. Musím se přiznat, že se většinou nechám ovlivnit představením okolo mě se dějícím a prožívám to tak malinko víc, než normální hudebník. Ale dokážu udělat stojku i u Zelenáčů. Někdy jsem nenormální hudebník v různých kapelách. Asi to tak má být.
Už jsme zmínili tvoji první kapelu, tedy Falešné hráče. Do nich jsi nastoupil, když ti bylo 15 let. Vedli tě rodiče k hudbě odmalička?
Vyrostl jsem v muzikantské rodině. Tak je to jasné. Byl jsem veden ke klasickému vychování a k tomu, že ze mně bude sólista. Nestal se ze mne ani orchestrální hráč ani sólista. Jsem Kacafírek, který hraje obyčejnsky na housle. Je to hrozné. Moc toho neumím. Ale je pár lidí, kterým se to neumění líbí. To mě bohatě stačí. Když se člověk naučí hrát tak, že se to moc nevede, je to taky kus odvedené práce. Naučit se nehrát dobře je kolikrát daleko větší dřina, než se naučit hrát dobře. Tak ve smyslu předchozích vět jsem se překonal. Hraji nejhůř za posledních padesát let. Znám spoustu fidlalů, kteří, aby překonali moje vrzání, museli vynaložit spoustu úsilí. Stačí občas mrknout na televizi. Někteří jsou tam občas i vidět. Ale vím i o fidlalech, kteří hrají opravdu dobře. Moc dobře. Jsem s nimi kamarád. Připadá mi to lepší. Mít kamaráda, který je o mnoho úspěšnější fidlal než já je lepší, než mít kamaráda, který by byl daleko horší fidlal. Celá léta jsem se věnoval tomu, abych hrál co nejhůř a abych se mohl kamarádit s těmi lepšími muzikanty. To dá zdravý rozum. Myslím, že se mi to povedlo. Můj tatínek byl flétnista. Jeho talent mi neproniknul do mojí nezbedné makovice. A tebou zmínění Falešní hráči, to byl takový malilinkatý zázrak. Opravdu dobrá parta muzikantů, dobrých muzikantů, správná doba a trochu štěstíčka. Byla to nádhera. Poprvé se k nám přiblížily ženy. Některé byly tak půvabné, že jsme omdlévali na jevišti. Já jsem omdléval, vzhledem k tomu, že jsem romanticky založen, mnohokrát během představení. Krása ženy. Už když se vysloví to překrásné slovo žena. Mám úctu k ženám. K těm hodným ženám, k těm krásným ženám. Některé ženy se stanou tchýněmama jako panímámama. To pak nastává problém. U Falešných hráčů jsme tchýně neměli, pouze milenky. Tak to bylo nádherné. Krásné, snad to můžu říct, holky. Byly překrásné. Falešní hráči, to bylo zvláštně pěkné období mého života. Asi vzhledem k věku, nejkrásnější moje umělecké působení.
Takže na Falešné hráče vzpomínáš s velkou radostí.
No, na Falešné hráče vzpomínám tak, jak už jsem řekl. Trošku kovbojové, trošku šílenci, trošku opilci. Kovboj musí trošku pít, páč by neměl odvahu balit ty krásky. Muzikant musí pít, páč by nemohl hrát. Muzikant musí pít i kvůli tomu, aby se na jevišti cítil jako doma. Takový muzikant už je ovšem zasloužilý umělec. Pak je národní umělec, mezinárodní umělec a mistr světa. Někteří z nás to dotáhli daleko. Tak trošku muzikanti a tím pádem i mistři světa. Někdy jsme to mistrovství podpořili prostředky k tomu určenými. Nebyl moc velký výběr. Maximálně Jar nebo Rum. Nějaký peníze na to už tenkrát také byly, tak se to nějak dařilo. Rád na to vzpomínám. Tak hurá!
Když jsme u toho vzpomínání, tak už jsi zmínil, že jsi spolupracoval i s Pavlem Bobkem. Tedy s dalším legendárním interpretem.
S Pavlem Bobkem bylo krásně. Tenkrát jsem si užíval tu pohodu. Pavel Bobek je člověk, který hodně oživil, co se týká muzikantství, můj život. Ale ovlivnil ho i obyčejně, lidsky. Jednou mi Pavel Bobek vystřihnul poklonu, když před velkým množstvím hudebníků řekl, že jsme velcí kamarádi. Bylo to moc prima. To je taková ta radost. Krásná radost. Nesmím zapomenout na nikoho, ale nedá se to v jednom rozhovoru říct. Snad bych připomenul všechny kapelníky. Díky, že se mnou vydrželi. Je to prostě luxusní. Kdybych se nenarodil jako Kacafranta, kdoví jak by naše hudební scéna dopadla. Ženy by nepoznaly spoustu mistrů. Ženy hrají v životě hudebníka důležitou roli. V okamžiku, kdy obyčejný hudebník vstoupí na jeviště sálu, ve kterém se dole v hledišti tlačí ženy, stane se z něj mistr. Nedovedu si představit ten kulturně-morální úpadek, kdyby na koncerty chodili pouze muži. Mistři by vymřeli.
Po hudební stránce máš tedy velmi pestrý život. Co děláš, když nehraješ? Jak trávíš čas?
Je pravda, že po hudební stránce to je v klidu a kolikrát pestřejší, než se ptáš. Když nehraji, tak se vrtám ve svých věcech a když dlouho nehraji, tak hraji doma na housle. Když mě přestane bavit hrát na housle, tak se svalím do auta a jedu na malilinkatou chaloupku a tam zase hraji na housle. Nějak mě to stále baví. Když to všechno pomine, tak se rád dobře najím, usnu, zase se vrtám ve svých věcech, hraji na housličky a svalím se do postele. A pak jedu hrát a vydělat nějaké korunky.
A co nějaký nesplněný hudební sen? Máš?
Rád bych se naučil hrát na housle.
Autor: Jakub Malovaný
Foto: www.trisestry.cz, www.zelenaci.cz
