Archivní stránky kulturního žurnalisty Jakuba Malovaného

Herec a frontman skupiny Kryštof Richard Krajčo chystá se svými kolegy další originální šňůru koncertů. Tentokrát po kinech, kde kromě živého vystoupení uvidíte i unikátní záběry ze zákulisí a života kapely. Poté si dají ovšem roční pauzu.

"Víc než rok nebudeme koncertovat, jen si občas dáme soustředění a pokusíme se dávat dohromady nové písně," vysvětluje Richard, který se bude od února objevovat také na televizních obrazovkách v seriálu Znamení koně.

V listopadu vám skončilo Jeviště klub tour 2010. Byli jste s podzimní šňůrou koncertů spokojeni?
Ano byli. Do klubů jsme se zase po dvou letech vrátili a těšili se na tu "stísněnou" atmosféru. Návštěvnost byla nádherná a tak je i veliká spokojenost.

Téměř všude pořadatelé hlásili, že je vyprodáno. Vypadá to, že Kryštof zažívá velmi úspěšné období. Je to tak?
Jak se říká, jednou jsi nahoře, jednou dole. Je pravda, že se nám teď dařilo. Halové turné bylo plné, klubové taky, lístky na kinotour mizí jako po másle. Ale je to možná právě proto, že se snažíme střídat koncertní prostředí a vymýšlet pro fanoušky stále něco nového, aby to bavilo pořád i je. A doufám, že je to baví a ještě chvíli bavit bude.

Jak na vás působí klubové prostředí?
Vzešli jsme z něj, takže jej máme rádi. První stovky koncertů jsme odehráli právě tam a když se do nich vždy vracíme, je to taková nostalgie. Moc hezká nostalgie. V některých to vypadá i po těch letech stejně, dokonce mají stále stejnou vůni.

Pravdou je, že kapela má v klubech velmi blízko k fanouškům a probíhá vzájemná výměna energie. Jak se cítíš po odehraném koncertě?
Stejně, jako po každém pořádném koncertě. Odevzdáváme maximum v hale pro tisíce lidí i ve vyprodaném klubu pro "pár stovek" fanoušků. Je ale však pravda, že v klubech časem chybí víc a víc kyslíku a tak je únava rychlejší.

Každý večer ze sebe vydáš spoustu sil. Udržuješ se nějak v kondici?
Ty koncerty trochu fungují jako posilovna. A když jich je 80 až 100 do roka, je to docela dobrý trénink. Jen když pak člověk vypne a má chvíli bez koncertů, musí se trochu hlídat, aby hned nenabral pár kil navíc.

Na jaro máte naplánováno další turné, tentokrát v kinech. Můžeš prozradit o co půjde?
Řekl bych, že to bude takový vrchol našeho desetiletého profesionálního působení. Už jsme přišli s nápadem akustických koncertů po divadlech, a pak nás následovalo spousty dalších kapel, udělali jsme velký koncert s gospelovým sborem v Opeře, téměř táborákové tour jsme odehráli po aulách vysokých škol, minulý rok v únoru vyprodali tři největší haly u nás a čeká nás roční pauza. Proto jsme si řekli, že to loučení na nějakou dobu, by mělo být ve velkém stylu. Nabídneme živý koncert přímo pod plátnem a na plátně mezi písněmi pojede dokument o naší historii, o zákulisí, o tom jak to všechno funguje. Možná to některé diváky překvapí. Na písně jsou vyrobeny speciální nové klipy a projekce, takže bude pořád na co koukat.

Kam na ty nápady chodíte? Už jste tedy koncertovali například po divadlech, aulách, teď zase navštívíte kina.
Možná už jsem na to trochu odpověděl dříve. Prostě chceme lidi pořád bavit. Aby měli důvod se na Kryštof stále těšit. A tak prostě musím přemýšlet a přemýšlet a občas ze mě něco vypadne.

A jak jsi zmínil, tak lístky na kinotour velmi rychle ubývají.
Mnoho koncertů bylo hned vyprodaných a tak stále přidáváme a přidáváme. V Ostravě jich bude hned pět.

Ale chápu to dobře, že po turné přijde odpočinek či pořádná dovolená?
Ano, ano, odpočinek přijde. Víc než rok nebudeme koncertovat, jen si občas dáme soustředění a pokusíme se dávat dohromady nové písně. Ale to budou spíš takové setkání kámošů, co se dlouho neviděli.

Vaše poslední deska, která vyšla minulý rok v lednu, je naprosto skvělá. Zeptám se, proč nese název zrovna Jeviště?
Je to asi díky tomu, že mi propojuje divadelní i hudební aktivity. A zároveň může Jeviště svým způsobem nahrazovat "svět", tedy to vše kolem nás. Ne nadarmo se říká "prkna, která znamenají svět", že ano. A verš z této písně "mé prázdné jeviště, ti nechám na příště" mi prostě přišel tak silný, že jsem si řekl, že by to měl být titul.

Opravdu nemá snad žádné slabé místo. Kde jsi bral inspiraci při skládání?
Beru ji pořád stejně okolo sebe a někde uvnitř mého já. Tam se odehrává občas tolik věcí, že je to jako inspirace ideální.

Silnou emoci vyvolává píseň Bůhvíkam. Naopak velmi zábavnou věcí je například Malý princ. Dá se deska vůbec porovnávat s těmi staršími?
Úplně asi ne, protože člověk dozrává, má za sebou mnohem více zkušeností, hlavně těch životních a to vše tě ovlivňuje při skládání. Určitý rukopis si s sebou bezesporu neseme, ale zároveň se pokoušíme jít dál, nesetrvat na jednom místě.

Deska mi připadá velmi vydařená i po zvukové stránce.
Sám to hodnotit nemůžu, ale každá kapela se vždy snaží, aby ta nová deska byla lepší než ty předešlé. I my se o to snažíme.

Jak se lišilo samotné nahrávání oproti takovému Magnetickému poli, což bylo vaše první dílo?
Je to téměř deset let rozdílu a za tu dobu se strašně změnila technika nahrávání. Magnetické pole byla naše první a poslední deska, která se točila analogově do pásu. Od té doby přišla éra počítačů, pro tools, cubase a vše je jinak. Dnes máš mnohem, mnohem větší možnosti, ale to někdy naopak bývá velmi nebezpečné. Ale základ rozdílu je asi v tom, že jsou z nás dospělí chlapi a že se pokoušíme posouvat dál a dál a nestát na jednom místě. To člověk najde hlavně v písních a textech. A samozřejmě i zvuku. Tedy doufám.

Desku uzavírá píseň OstravSKA bajka, která vykresluje život v Ostravě. Tohle město ale prezentuje i známý Ruda z Ostravy ve své zakázané písni Ostrava! Co si o jeho počinu myslíš?
Ani sám moc nevím. Ono udělat coververzi je velmi snadné. Já bych si počkal na okamžik, až z něj vypadne něco "jeho". Pak se o tom můžeme bavit. Tohle je jen taková hra a legrace. Jednou ale stačí. Já bohužel očekávám víc a doufám, že Michal taky. Že nechce stavět kariéru na parazitování a že třeba ukáže svůj talent.

V čem je Ostrava jiná než Praha, kde nyní žiješ?
Bude to znít asi divně, ale… Není prostě "moje", zatímco Ostravu tak vnímám. Je to můj domov a to z člověka jen tak nevyprchá, ať žije kdekoliv.

27. listopadu 2010 se ve Státní opeře opět vyhlašovali Slavíci. Skončili jste na pátém místě, což není špatné. Přesto, zasloužili by jste si lepší umístění, nemyslíš?
Já nevím. Pro mě je spíše důležitější, že jsme měli úspěšnější turné než kapely, co byly před námi. A to někdy hodně, hodně výrazně. To je pro nás důležitější než spirálka na poličce. Co myslíš?

Tak tedy, je pro vás výsledek této ankety, která je rok od roku stejná, důležitý?
Ne. Ale neříkám, že je nám úplně jedno. Je to určitý odraz sledovatelů TV a bulváru. Moc to neříká o lidech, kteří navštěvují koncerty a festivaly. Mám trochu pocit, že ti se anketě vyhýbají. Jinak by ty výsledky nemohly tak vypadat.

Zeptám se na rovinu. Vyhráli Kabáti zaslouženě?
Podle hlasujících ano.

Cítíš se víc jako zpěvák nebo jako herec?
Nejvíc asi jako frontman kapely.

Tvou poslední televizní rolí byl doktor Kryštof Pavelka v seriálu Nemocnice na kraji města - nové osudy. Loni jsi na Zlínsku natáčel další seriál Znamení koně. Které prostředí ti bylo bližší?
Koně jsou koně… (smích) Ale Nemocnice byla taky fajn a ještě jsem v ní mohl jezdit na motorce.

Přijal by jsi nabídku, kdyby tě oslovili tvůrci novácké Ordinace v růžové zahradě?
Myslím, že to není seriál pro mě a já pro něj.

Jsi také členem činohry Národního divadla. Nyní se objevuješ v Shakespearově hře Richard III., kde ztvárňuješ samotného Richarda, vévodu z Glostru. Máš nějakou vysněnou roli?
Snad jen jednu - Cyrana. Jinak jsem na divadle už zažil tolik krásných překvapení, co se týká rolí, že se rád nechám překvapovat dále.

Jaký je to pro herce vůbec pocit, zahrát si na prknech Národního divadla?
Nádherný. Na herectví jsem vlastně původně šel proto, abych u toho mohl hlavně studovat kytaru a takhle se to zlomilo. Jsem na pódiu s velkými herci a jsem za to rád. Měl jsem tu možnost se velmi sblížit s Pepou Vinklářem, s Borisem Rösnerem, můžu hrát s panem Štěpničkou, paní Janžurovou, paní Preissovou, Davidem Prachařem a s mnoha a mnoha dalšími. A je to úžasné. Koukal jsem na ně v televizi a najednou jsem jeden z nich.

Ještě to není tak dávno, co skončily Vánoce. Jaký dárek ti udělal v životě největší radost?
Určitě to jsou děti. Není to sice dárek, ale je to zázrak. Nádherný zázrak.

Na závěr můžeš něco vzkázat čtenářům.
Snad jen, ať si úsudek o lidech dělají sami a ne dle obrázkových časopisů.

Autor: Jakub Malovaný

Foto: www.kdheralec.cz, www.jitkamaderova.com, www.krystof.net