Byla středa a v hájovně uprostřed tajemného lesa seděl Mustafa bin
Sulájem u krbu a trochu znaven věčným trmácením po památkách, nádražích
a jiných strašidelných místech cosi sepisoval. A kdyby jen to! On si u
toho sepisování i polohlasně mumlal ve svém mateřském jazyce, což
dráždilo jeho dva sluhy natolik, že raději odešli hledat houby, aby se
za půl hodiny mohli vrátit s prázdným košíkem a botami od sněhu.
"Majn šejk, entšůldigunk, ale byla ona hojte venku fubec?" pokusil se o konverzaci Jochen, který byl už tak znuděný zdejší ponurou atmosférou, že by nejradši pokračoval v cestě na jiné, veselejší místo. Nechápal, proč se tu šejkovi tak líbí, vždyť je to tu hrozné a ten vydřiduch hajný si za nocleh účtuje nekřesťanské peníze.
"Vot? Co ona interuptovala mý? Vots jór proublem? Áj em absolutly aut of órdr tudej a ona dělala hír samfink lajk tlaky do kebule." vyskočil nasupeně Mustafa a nebyl zřejmě ve své kůži. Zrovna totiž bádal. "Luk! Hír is very iksajtink pták, dělala gouink ale nedělala flájink, no andrstendovala tomu litl bit? Ona pták a křžidla měla k nafinku. Ona vzala Hans a gou fór dis pták kamsi. Já kešovala in gold klidně, abych já lukovala on dis pták." vyslovil své čerstvé přání a opět usedl ke svým zápiskům a polohlasným monologům.
Hans s Jochenem pochopili, že se z tohoto zavšiveného místa zřejmě nehnou, pokud nepřinesou svému pánovi onoho ptáka, kterého například v Bádenu, ale ostatně i v Bayerwaldu zná každé malé dítě. Ale kde tady sehnat slepici, na to ani jeden nemohl přijít. Chvilku se courali jehličím a kopali do mochomůrek, až došli až na kraj lesa, kde se uprostřed polí vyjímalo skromné stavení. Chvilku váhali, ale nakonec se osmělili do pohádkového domečku vstoupit. V chudém příbytku trůnila na peci stařenka a ohřívala si své věčně zmrzlé nohy zabalené v trojité vrstvě ponožek.
"Gůten mórgen, mutr, majne náme ist Hans," pozdravil slušně dělnický synek Hans, "unt das ist Jochen, majn frojnt. Dů hast hůny ve tvojim virtšáftshófu, rozuměla, ve tvůj dvorečžek. My kupila ejn exemplár pro ojr šejk, ér ist unvajt, kousek, ve valdu ve forsthauzu."
Stařenka pokyvovala hlavou, jako že rozumí, ale naneštěstí byla úplně hluchá, takže nevěděla ani zbla o tom, co po ní ti podivíni chtějí. Naléhavý výraz v germánské tváři ale značil jakousi prosbu o pomoc a stařenka nebyla z těch, kteří by neuměli pomoci potřebným, jsou-li v nouzi. Navíc nebyli první, už mnoho podivných lidí prošlo touto chaloupkou a všichni nakonec chtěli to samé.
"Mládenci," zakřičela stařenka, neboť se neslyšela a tak neovládala dost dobře hlasitost své řeči, "na Chlumec dete špatně, toť se ví, budete se tu mrcasit ještě chvíli a pak vás jebne hajnej, to je děsná potvora proradná, víte? To se musíte vrátit na polňačku a šupajdit dolevíčka. Kapišto?"
Hans s Jochenem se na sebe nechápavě podívali. Ne, nerozumí stařence ani slovo, i když se opravdu snaží. "Mutr," nasadil přísný výraz Jochen, "dů bist chluchá nebo jak dělala das? Ona mě nedělala grrr, nebo já udělala šla do forsthaus za majn šejk pro šable a šmik šmik, udělala ušmikla chalfa dole. Frštéhen?"
Ani on však nedokázal přimět stařenku k rozumné diskuzi a tak raději zvolil ústup. I s Hansem vypadl ven z toho podivného domečku a zatímco si otíral z bot slepičince, kterých během těch dvou kroků nasbíral na celou botu a z čela pot, jak se z toho rozčilení celý opotil, napadlo ho celkem inteligentní řešení. To přeci šejk chtěl slepici, šejk chtěl "kešovat v gold" - tak ať si sem pro ní dojde sám a koupí si to stavení třeba i se stařenkou. Dojdou pro něj do hájovny a odvedou ho na tohle podivné místo, ať se tady třeba postaví na hlavu a odpichuje ušima, pokud mu to v komunikaci s tou divnou bábou pomůže.
Hans byl jeho nápadem doslova uchvácen. Dokonce hýkal nadšením, což by se za normálních okolností dalo při jeho příslovečné usedlosti očekávat jen při velké dávce optimismu. Za neustálého pokřikování "grandijós idé, majn frojnt, kom, kom" proletěl lesem rychlostí takřka dostihového hřebce. Za chvíli už celou historku vykládal v hájovně šejkovi, který ještě stále bádal nad stohem knih a nemohl se vynadivit popisu kura domácího.
I přestože byl Mustafa bin Sulájem opět zaskočen jasnou neschopností svých podřízených, touha spatřit živý exemplář toho nadmíru zajímavého tvora ho doslova vyhnala ven z hájovna až na lesní pěšinku. Netrvalo to ani půl hodiny a z polí se vylouply matné obrysy stavení, v němž pobývala ta excentrická osoba a kde se na dvorku potácelo hejno apatických slepic.
"Oú, máj got, dis is hen lajk in féry tejl. Gut, Hans, Gut Jochen, vér is ouner? Áj gifovala hrr de best prajs kvotejšn, nabidku, co ona kdy šlyšávala." prohlašoval sebejistě nicnetušící Mustafa
a jistým krokem vstoupil do chatrných dveří. Babku ohromil. Dá se říct, že za celý svůj život neměla na sobě oblečení za dohromady tolik peněz co teď, v tuhle chvíli, má na sobě tenhle divný člověk. Inu, šaty dělají člověka. Nevěděla, pochopitelně, o koho se konkrétně jedná, ale její selský rozum jí napovídal, že tahle návštěva je natolik vzácná, že bude záhodno ji pohostit alespoň tím málem, co má v chaloupce k dispozici. Jen ti dva další podivíni jí připadali nějak povědomí, jen si bohužel přes svou pokročilou sklerózu nebyla schopna vzpomenout, odkud je jen zná.
Po chvilce trapného ticha, kdy šejk rozmýšlel, jak nejlépe formulovat věty, kterými hodlá učinit stařence tu životní nabídku, vrhla se ona osoba tryskem úměrným jejímu věku ke skříni, kde bylo schovaných pár lahví ještě po nebožtíkovi. "Kudy teče, tudy léčí," pomyslela si babka a bylo jí jasné, že nic lepšího tomu potentátovi nabídnout stejně nemůže.
Šejk se napil zhluboka, neboť shledal, že na průhledné tekutině nemůže být nic špatného a navíc je všeobecně známo, že hostiteli se neodmítá. Nedbal tak na rady bývalého chemika Jochena, který o zkapalňování ovoce nabyl během své nelichotivé minlosti něco důležitých znalostí, včetně těch o konzumaci výsledných produktů a následků požití jejich většího množství.
"Šit!" zvolal vyděšeně Mustafa, jen co se mu lihovina se švestkovou příchutí rozlila po hrdle, "vot de fak is dis? Dis is de vórst drink aj evr drink!" a poté následovalo několik nesrozumitelných nadávek v arabštině, které nelze přepsat dolsova, protože co kdyby se k tomuto textu dostali náhodou malé děti. Rozhodně mu však nebylo dobře po těle, měl pocit, že plný pytel chilli papriček by mu byl prožral hrdlo stejně, jen s menší intenzitou pálení.
"To chce zajíst, panáčku, dřepni si na pozadí a nechrchlej mi tady jako malej fakan, já ti uvařim slepičí polifku, to ti helfne." křikla dobrosrdečně bába a zmizela ve dveřích. Za chvíli se však vrátila se slepicí v ruce a tím šejka dost udivila, vždyť jí ještě ani nepožádal, a co víc, on ani nemůže, vždyť mu ta příšerná tekutina určitě rozleptala hlasivky. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo oficialit zakroutila bába slepici krkem a obrovským nožem začala naučenými pohyby z jejích útrob kuchat vnitřnosti.
"Vot is dis?" zařval Mustafa a vyskočil ze židle tak, až se celá rozsypala, "jú kilovala samfink lajk dis vzacnou brrd, pták co neflájinguje i když hef kržidla, ou maj god, ty to lukinguješ, is samfink lajk dis fubec možné?!"
Kdoví, jak by to nakonec se stařenkou dopadlo, protože Mustafa není rozhodně žádný kliďas a takovou křivdu na přírodě by určitě nenechal bez povšimnutí, kdyby do místnosti nevplula ladným krokem bábina poněkud retardovaná vnučka. Jelikož se jinak jednalo o osobu poměrně pohlednou, všechny osoby v chaloupce rázem oněmněli. A zvlášť Hans. I když její nepřítomný pohled svědčil o tom, že v hlavě bude mít trochu vítr, ve vteřině si s germánskou rozhodností přísahal, že ji pojme za svou zákonitou manželku, neboť jak někde vyčetl v odborné literatuře, blbá žena není neštěstí.
"Dobrý den," pozdravila vyplašená vnučka Alenka, když si konečně po pěti minutách uvědomila, že počet osob, které vidí, neodpovídá stavu, na jaký je v tomto obydlí běžně zvyklá. A dokonce i pokračovala. "Já jsem Alenka, tady vnučka tady paní, co jste u ní, víte? Já jí nesu chleba z Chlumce, víte? Aby neměla babička moje hlad, víte?" řekla a skutečně z batůžku s obrázkem Mikymauze vytáhla cosi vzdáleně podobné domácímu chlebu.
"Aličko, broučku, zeptej se panáčků, co chcou! Já je neslyšim a ty jseš mladá kost, ty to zmákneš ještě." zavelela místo díků bába a opravdu - Alenka poslušně zopakovala otázku a trpělivě čekala na srozumitelnou odpověď. Rozzuřený šejk však zapomněl všechno, co se během všech lekcí češtiny naučil, takže odpovídat musel Hans.
"Majn vundršén médchen," dal se proto sluha do vysvětlování, "vír zint delegacijón z Arábija, frštéhen? A das ist šejk Mustafa bin Sulájem, ojr šéf. Unt vír mechte, chceme, ajn hůn, slepičák pro ojr šejk, dá es nicht andrs géen, jinak to nejít, frštéhen? On být badatel, šmidli fidli, frštéhen? Ona dala nám slepičák na šmidli fidli a já jí vzít za žena, frštéhen?"
Ne, že by Alenka ve svém kapacitně nedostačujícím mozečku úplně chápala, o co Hansovi jde, ale pochopila, že si jí ten podivný člověk chce vzít za ženu a rád by jako věno slepici. Sice jí to připadalo divné, protože maminka jí vždycky vštěpovala, že s chlapcem má mít nejprve několik důvěrných schůzek v parku, nejlépe ve křoví a pak už jí neuteče a vezme si jí, řekla si ale, že je přeci "jiný kraj, jiný mrav" a že není třeba otálet a zdržovat se návštěvami parků, když tenhle zrovna nevypadá na to, že by někam utíkal. "Ano!" vykřikla znenadání, "a všecky slepice si třeba vemte!" rozhodla za babičku, aniž by se zabývala jejím skromným názorem a pozastavila se nad tím, že nerozdává ze svého.
I šejk kupodivu s výměnou Hanse za hejno slepic souhlasil, protože kvality nabídek obou stran považoval za vyrovnané. Dokonce babce ještě postrčil pár drobných stoeurových bankovek, aby ji utišil, neboť přes její věčné dovolávání se spravedlnosti nebylo slyšet v chaloupce vlastního slova.
A tak přišel Mustafa o svého Hanse, neboť ten už do své smrti zůstal v Chlumci a užíval si svého snadno nabytého štěstí. Jochen ve službě osiřel, ale tajně doufal, že to nebude na dlouho.
"Majn šejk, entšůldigunk, ale byla ona hojte venku fubec?" pokusil se o konverzaci Jochen, který byl už tak znuděný zdejší ponurou atmosférou, že by nejradši pokračoval v cestě na jiné, veselejší místo. Nechápal, proč se tu šejkovi tak líbí, vždyť je to tu hrozné a ten vydřiduch hajný si za nocleh účtuje nekřesťanské peníze.
"Vot? Co ona interuptovala mý? Vots jór proublem? Áj em absolutly aut of órdr tudej a ona dělala hír samfink lajk tlaky do kebule." vyskočil nasupeně Mustafa a nebyl zřejmě ve své kůži. Zrovna totiž bádal. "Luk! Hír is very iksajtink pták, dělala gouink ale nedělala flájink, no andrstendovala tomu litl bit? Ona pták a křžidla měla k nafinku. Ona vzala Hans a gou fór dis pták kamsi. Já kešovala in gold klidně, abych já lukovala on dis pták." vyslovil své čerstvé přání a opět usedl ke svým zápiskům a polohlasným monologům.
Hans s Jochenem pochopili, že se z tohoto zavšiveného místa zřejmě nehnou, pokud nepřinesou svému pánovi onoho ptáka, kterého například v Bádenu, ale ostatně i v Bayerwaldu zná každé malé dítě. Ale kde tady sehnat slepici, na to ani jeden nemohl přijít. Chvilku se courali jehličím a kopali do mochomůrek, až došli až na kraj lesa, kde se uprostřed polí vyjímalo skromné stavení. Chvilku váhali, ale nakonec se osmělili do pohádkového domečku vstoupit. V chudém příbytku trůnila na peci stařenka a ohřívala si své věčně zmrzlé nohy zabalené v trojité vrstvě ponožek.
"Gůten mórgen, mutr, majne náme ist Hans," pozdravil slušně dělnický synek Hans, "unt das ist Jochen, majn frojnt. Dů hast hůny ve tvojim virtšáftshófu, rozuměla, ve tvůj dvorečžek. My kupila ejn exemplár pro ojr šejk, ér ist unvajt, kousek, ve valdu ve forsthauzu."
Stařenka pokyvovala hlavou, jako že rozumí, ale naneštěstí byla úplně hluchá, takže nevěděla ani zbla o tom, co po ní ti podivíni chtějí. Naléhavý výraz v germánské tváři ale značil jakousi prosbu o pomoc a stařenka nebyla z těch, kteří by neuměli pomoci potřebným, jsou-li v nouzi. Navíc nebyli první, už mnoho podivných lidí prošlo touto chaloupkou a všichni nakonec chtěli to samé.
"Mládenci," zakřičela stařenka, neboť se neslyšela a tak neovládala dost dobře hlasitost své řeči, "na Chlumec dete špatně, toť se ví, budete se tu mrcasit ještě chvíli a pak vás jebne hajnej, to je děsná potvora proradná, víte? To se musíte vrátit na polňačku a šupajdit dolevíčka. Kapišto?"
Hans s Jochenem se na sebe nechápavě podívali. Ne, nerozumí stařence ani slovo, i když se opravdu snaží. "Mutr," nasadil přísný výraz Jochen, "dů bist chluchá nebo jak dělala das? Ona mě nedělala grrr, nebo já udělala šla do forsthaus za majn šejk pro šable a šmik šmik, udělala ušmikla chalfa dole. Frštéhen?"
Ani on však nedokázal přimět stařenku k rozumné diskuzi a tak raději zvolil ústup. I s Hansem vypadl ven z toho podivného domečku a zatímco si otíral z bot slepičince, kterých během těch dvou kroků nasbíral na celou botu a z čela pot, jak se z toho rozčilení celý opotil, napadlo ho celkem inteligentní řešení. To přeci šejk chtěl slepici, šejk chtěl "kešovat v gold" - tak ať si sem pro ní dojde sám a koupí si to stavení třeba i se stařenkou. Dojdou pro něj do hájovny a odvedou ho na tohle podivné místo, ať se tady třeba postaví na hlavu a odpichuje ušima, pokud mu to v komunikaci s tou divnou bábou pomůže.
Hans byl jeho nápadem doslova uchvácen. Dokonce hýkal nadšením, což by se za normálních okolností dalo při jeho příslovečné usedlosti očekávat jen při velké dávce optimismu. Za neustálého pokřikování "grandijós idé, majn frojnt, kom, kom" proletěl lesem rychlostí takřka dostihového hřebce. Za chvíli už celou historku vykládal v hájovně šejkovi, který ještě stále bádal nad stohem knih a nemohl se vynadivit popisu kura domácího.
I přestože byl Mustafa bin Sulájem opět zaskočen jasnou neschopností svých podřízených, touha spatřit živý exemplář toho nadmíru zajímavého tvora ho doslova vyhnala ven z hájovna až na lesní pěšinku. Netrvalo to ani půl hodiny a z polí se vylouply matné obrysy stavení, v němž pobývala ta excentrická osoba a kde se na dvorku potácelo hejno apatických slepic.
"Oú, máj got, dis is hen lajk in féry tejl. Gut, Hans, Gut Jochen, vér is ouner? Áj gifovala hrr de best prajs kvotejšn, nabidku, co ona kdy šlyšávala." prohlašoval sebejistě nicnetušící Mustafa
a jistým krokem vstoupil do chatrných dveří. Babku ohromil. Dá se říct, že za celý svůj život neměla na sobě oblečení za dohromady tolik peněz co teď, v tuhle chvíli, má na sobě tenhle divný člověk. Inu, šaty dělají člověka. Nevěděla, pochopitelně, o koho se konkrétně jedná, ale její selský rozum jí napovídal, že tahle návštěva je natolik vzácná, že bude záhodno ji pohostit alespoň tím málem, co má v chaloupce k dispozici. Jen ti dva další podivíni jí připadali nějak povědomí, jen si bohužel přes svou pokročilou sklerózu nebyla schopna vzpomenout, odkud je jen zná.
Po chvilce trapného ticha, kdy šejk rozmýšlel, jak nejlépe formulovat věty, kterými hodlá učinit stařence tu životní nabídku, vrhla se ona osoba tryskem úměrným jejímu věku ke skříni, kde bylo schovaných pár lahví ještě po nebožtíkovi. "Kudy teče, tudy léčí," pomyslela si babka a bylo jí jasné, že nic lepšího tomu potentátovi nabídnout stejně nemůže.
Šejk se napil zhluboka, neboť shledal, že na průhledné tekutině nemůže být nic špatného a navíc je všeobecně známo, že hostiteli se neodmítá. Nedbal tak na rady bývalého chemika Jochena, který o zkapalňování ovoce nabyl během své nelichotivé minlosti něco důležitých znalostí, včetně těch o konzumaci výsledných produktů a následků požití jejich většího množství.
"Šit!" zvolal vyděšeně Mustafa, jen co se mu lihovina se švestkovou příchutí rozlila po hrdle, "vot de fak is dis? Dis is de vórst drink aj evr drink!" a poté následovalo několik nesrozumitelných nadávek v arabštině, které nelze přepsat dolsova, protože co kdyby se k tomuto textu dostali náhodou malé děti. Rozhodně mu však nebylo dobře po těle, měl pocit, že plný pytel chilli papriček by mu byl prožral hrdlo stejně, jen s menší intenzitou pálení.
"To chce zajíst, panáčku, dřepni si na pozadí a nechrchlej mi tady jako malej fakan, já ti uvařim slepičí polifku, to ti helfne." křikla dobrosrdečně bába a zmizela ve dveřích. Za chvíli se však vrátila se slepicí v ruce a tím šejka dost udivila, vždyť jí ještě ani nepožádal, a co víc, on ani nemůže, vždyť mu ta příšerná tekutina určitě rozleptala hlasivky. Jaké však bylo jeho překvapení, když místo oficialit zakroutila bába slepici krkem a obrovským nožem začala naučenými pohyby z jejích útrob kuchat vnitřnosti.
"Vot is dis?" zařval Mustafa a vyskočil ze židle tak, až se celá rozsypala, "jú kilovala samfink lajk dis vzacnou brrd, pták co neflájinguje i když hef kržidla, ou maj god, ty to lukinguješ, is samfink lajk dis fubec možné?!"
Kdoví, jak by to nakonec se stařenkou dopadlo, protože Mustafa není rozhodně žádný kliďas a takovou křivdu na přírodě by určitě nenechal bez povšimnutí, kdyby do místnosti nevplula ladným krokem bábina poněkud retardovaná vnučka. Jelikož se jinak jednalo o osobu poměrně pohlednou, všechny osoby v chaloupce rázem oněmněli. A zvlášť Hans. I když její nepřítomný pohled svědčil o tom, že v hlavě bude mít trochu vítr, ve vteřině si s germánskou rozhodností přísahal, že ji pojme za svou zákonitou manželku, neboť jak někde vyčetl v odborné literatuře, blbá žena není neštěstí.
"Dobrý den," pozdravila vyplašená vnučka Alenka, když si konečně po pěti minutách uvědomila, že počet osob, které vidí, neodpovídá stavu, na jaký je v tomto obydlí běžně zvyklá. A dokonce i pokračovala. "Já jsem Alenka, tady vnučka tady paní, co jste u ní, víte? Já jí nesu chleba z Chlumce, víte? Aby neměla babička moje hlad, víte?" řekla a skutečně z batůžku s obrázkem Mikymauze vytáhla cosi vzdáleně podobné domácímu chlebu.
"Aličko, broučku, zeptej se panáčků, co chcou! Já je neslyšim a ty jseš mladá kost, ty to zmákneš ještě." zavelela místo díků bába a opravdu - Alenka poslušně zopakovala otázku a trpělivě čekala na srozumitelnou odpověď. Rozzuřený šejk však zapomněl všechno, co se během všech lekcí češtiny naučil, takže odpovídat musel Hans.
"Majn vundršén médchen," dal se proto sluha do vysvětlování, "vír zint delegacijón z Arábija, frštéhen? A das ist šejk Mustafa bin Sulájem, ojr šéf. Unt vír mechte, chceme, ajn hůn, slepičák pro ojr šejk, dá es nicht andrs géen, jinak to nejít, frštéhen? On být badatel, šmidli fidli, frštéhen? Ona dala nám slepičák na šmidli fidli a já jí vzít za žena, frštéhen?"
Ne, že by Alenka ve svém kapacitně nedostačujícím mozečku úplně chápala, o co Hansovi jde, ale pochopila, že si jí ten podivný člověk chce vzít za ženu a rád by jako věno slepici. Sice jí to připadalo divné, protože maminka jí vždycky vštěpovala, že s chlapcem má mít nejprve několik důvěrných schůzek v parku, nejlépe ve křoví a pak už jí neuteče a vezme si jí, řekla si ale, že je přeci "jiný kraj, jiný mrav" a že není třeba otálet a zdržovat se návštěvami parků, když tenhle zrovna nevypadá na to, že by někam utíkal. "Ano!" vykřikla znenadání, "a všecky slepice si třeba vemte!" rozhodla za babičku, aniž by se zabývala jejím skromným názorem a pozastavila se nad tím, že nerozdává ze svého.
I šejk kupodivu s výměnou Hanse za hejno slepic souhlasil, protože kvality nabídek obou stran považoval za vyrovnané. Dokonce babce ještě postrčil pár drobných stoeurových bankovek, aby ji utišil, neboť přes její věčné dovolávání se spravedlnosti nebylo slyšet v chaloupce vlastního slova.
A tak přišel Mustafa o svého Hanse, neboť ten už do své smrti zůstal v Chlumci a užíval si svého snadno nabytého štěstí. Jochen ve službě osiřel, ale tajně doufal, že to nebude na dlouho.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář