V chaloupce uprostřed lesa žil pan Smolík, vážený dřevorubec, se svou
ženou Jeskyňkou. Manželství to bylo šťastné, ale bohužel bezdětné. Pan
Smolík totiž trpěl mírným psychickým blokem z mládí, kdy byl v
chaloupce vychován sadistickým jelenem. Ten ho neustále zamykal doma a
raději celý den ve sklepě vařil pervitin. Více se však nikdy nikdo
nedozvěděl, snad proto, že sám pan Smolík o svém raném mládí odmítal s
kýmkoli mluvit a poněvadž byl zároveň obětí i jediným očitým svědkem
všech těch hrůzných událostí, odehrávajících se v tomto lesním domečku,
nebylo kdo by celou tu skládanku z dohadů a nepodložených informací
slepil dohromady.
Pan Smolík se však choval jako typické zneužívané dítě a jeho panická hrůza z jakýchkoli erotických praktik měla pochopitelně vliv i na soužití obou manželů. Ale paní Smolíková svého muže chápala. Však ho znala již od raného mládí, kdy se jen marně snažila doklepat do chaloupky, aby si se Smolíčkem mohla hrát na schovku, na babu, na doktora a vůbec užívat všech těch vzácných kratochvil, jimiž se baví běžná školní mládež. Přes věčně zamčené dveře pak vznikla doslova láska naslepo, kterou stvrdili oba milenci manželstvím v podstatě ihned po tragické smrti Smolíčkova trýznitele. Zlí jazykové sice tvrdili, že čerstvá novomanželka rozhodně nemyslela na lásku, když říkala své ano, spíše na zděděné tučné konto svého nastávajícího, ale ani jeden z manželů tyto pomluvy nekomentoval a tak opět zůstalo jen u dohadů, roznášených místními drbnami.
Bohužel, jak se správně říká, tělu neporučíš, tak i paní Smolíková začala po jisté době silně pociťovat zanedbání svých fyzických potřeb a tudíž si často krátila čekání za manželův příchod ze zaměstnání sexuálními hrátkami s mladými muži ze vsi. Žena to byla na svůj věk pohledná, o tom nemohlo být sporu, a tak neměla se sháněním potencionálních milenců nikdy žádné potíže. Svědomí je ale věc poměrně zrádná a tak všechny erotické hrátky končívaly u „jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zas půjdeme“.
Pan Smolík o této manželčině kratochvíli věděl a tiše jí trpěl – vždyť on sám se přemoci nedokázal a bylo mu trapné cokoli ženě vyčítat – a tak mu k domácímu štěstí časem přibylo ještě statné paroží. Těžkou hlavu si z toho ale nikdo nedělal, natož velmi zaměstnaný pan Smolík, který den co den houževnatě likvidoval následky orkánů a vichřic prohánějících se čas od času místními lesy.
Až jednou, bylo to přibližně v čase dopolední svačiny, kdy pan Smolík, sedící na mohutném smrku, konzumoval s láskou namazaný krajíc chleba a jako každý den se těšil na vroucí objetí své krásné ženy, což se z jeho pohledu dalo považovat za absolutní vrchol sexuálního styku mezi nimi. Bylo to někde mezi pátým a šestým soustem, když bystrý pan Smolík zaslechl z dálky směrem od jejich domu tiché volání „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou?!“
Bylo to zcela jasné, Jeskyňka je doma znásilňována nějakým úchylným dojičem krav nebo dokonce zvráceným živočichářem. Vyskočil jako střelený ostrou palbou z brokovnice a doslova prolétl houževnatým porostem směrem, kterým se denně vracel do tepla rodinného krbu. Když však sekerou rozrazil těžké vstupní dveře a už už se chystal bránit svou ženu klidně tím nedrsnějším způsobem, zjistil, že v oněch místnostech není kromě pár pavouků koho zachraňovat. Bylo to zřejmé, ženu mu unesl nějaký deviant a teď jí ve své podzemní kobce mučí a nutí k orálnímu sexu.
Ozbrojen v podstatě jen svou odvahou a rostoucím smutkem, rozhodl se pan Smolík vyrazit svou ženu hledat, jenže nevěděl, kde začít. Stopování nepatřilo mezi jeho vyložené přednosti a navíc svým kvapným příchodem jistě spoustu stop nechtěně zahladil. Došel proto na náves a tam se poctivě vyptal každého, koho potkal, zda jeho krásnou ženu neviděl. Místní obyvatelé však, vědomi si zásad správné občanské sounáležitosti, jako vždy nic neviděli a neslyšeli, a i proto snad se pan Smolík žádné kloudné stopy nedopátral.
Zklamán a zničen tak dorazil až na policejní služebnu, kde slušně požádal obecního policajta o zastání jeho povinností, vyplývajících z hesla „pomáhat a chránit“. Ten oznámení o únosu manželky přijal s klidem sobě vlastním a pro jistotu upozornil pana Smolíka, že se nemá osobně angažovat ve vyšetřování, že na to policie má jako vždy třicet dní, po kterých bude obeslán oznámením o výsledcích celé pátrací akce.
A skutečně – vyšetřování skončilo záhy, policii byl nad slunce jasný motiv činu i jeho pachatel. Marně se však obecní policajt namáhal hledat tělo a ani sám obviněný zřejmě nehodlal místo, kam zuboženou oběť pohodil, policii prozradit. Dokonce neustále zapíral a ani, když nedokázal označit kohokoli, kdo by mu na dobu vraždy potvrdil alibi, nevysypal do protokolu své přiznání. Marně tvrdil, že byl v práci a že se k chaloupce celý den nepřiblížil ani na pět kilometrů. Neomylná justice ho poslala splatit dluh společnosti do věznice s ostrahou, kde po pár protrpěných dnech pachatel zemřel na selhání posledními dny těžce zkoušeného srdce.
Tělo paní Smolíkové se nikdy nenašlo, a to i přes poctivé hledání všech zkušených kriminalistů z kraje. Neprávem odsouzený a vlastním životem utrápený pan Smolík tak zůstal v malém hrobečku namáčknutém na hřbitovní zeď úplně sám. Na jeho pohřeb se přišlo podívat snad jen pár zvědavých ženských, nicméně všichni místní se shodovali, že teď už je panu Smolíkovi konečně dobře. Na jeho pohnutý osud se však brzy zapomnělo, v podstatě hned, když do vsi přijela na sklonku léta pouť a celou náves ozvučil radostný křik rozdováděných dětí. Nařízenou demolici chátrajícího lesního domečku už nezaregistroval vůbec nikdo.
Pan Smolík se však choval jako typické zneužívané dítě a jeho panická hrůza z jakýchkoli erotických praktik měla pochopitelně vliv i na soužití obou manželů. Ale paní Smolíková svého muže chápala. Však ho znala již od raného mládí, kdy se jen marně snažila doklepat do chaloupky, aby si se Smolíčkem mohla hrát na schovku, na babu, na doktora a vůbec užívat všech těch vzácných kratochvil, jimiž se baví běžná školní mládež. Přes věčně zamčené dveře pak vznikla doslova láska naslepo, kterou stvrdili oba milenci manželstvím v podstatě ihned po tragické smrti Smolíčkova trýznitele. Zlí jazykové sice tvrdili, že čerstvá novomanželka rozhodně nemyslela na lásku, když říkala své ano, spíše na zděděné tučné konto svého nastávajícího, ale ani jeden z manželů tyto pomluvy nekomentoval a tak opět zůstalo jen u dohadů, roznášených místními drbnami.
Bohužel, jak se správně říká, tělu neporučíš, tak i paní Smolíková začala po jisté době silně pociťovat zanedbání svých fyzických potřeb a tudíž si často krátila čekání za manželův příchod ze zaměstnání sexuálními hrátkami s mladými muži ze vsi. Žena to byla na svůj věk pohledná, o tom nemohlo být sporu, a tak neměla se sháněním potencionálních milenců nikdy žádné potíže. Svědomí je ale věc poměrně zrádná a tak všechny erotické hrátky končívaly u „jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zas půjdeme“.
Pan Smolík o této manželčině kratochvíli věděl a tiše jí trpěl – vždyť on sám se přemoci nedokázal a bylo mu trapné cokoli ženě vyčítat – a tak mu k domácímu štěstí časem přibylo ještě statné paroží. Těžkou hlavu si z toho ale nikdo nedělal, natož velmi zaměstnaný pan Smolík, který den co den houževnatě likvidoval následky orkánů a vichřic prohánějících se čas od času místními lesy.
Až jednou, bylo to přibližně v čase dopolední svačiny, kdy pan Smolík, sedící na mohutném smrku, konzumoval s láskou namazaný krajíc chleba a jako každý den se těšil na vroucí objetí své krásné ženy, což se z jeho pohledu dalo považovat za absolutní vrchol sexuálního styku mezi nimi. Bylo to někde mezi pátým a šestým soustem, když bystrý pan Smolík zaslechl z dálky směrem od jejich domu tiché volání „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou?!“
Bylo to zcela jasné, Jeskyňka je doma znásilňována nějakým úchylným dojičem krav nebo dokonce zvráceným živočichářem. Vyskočil jako střelený ostrou palbou z brokovnice a doslova prolétl houževnatým porostem směrem, kterým se denně vracel do tepla rodinného krbu. Když však sekerou rozrazil těžké vstupní dveře a už už se chystal bránit svou ženu klidně tím nedrsnějším způsobem, zjistil, že v oněch místnostech není kromě pár pavouků koho zachraňovat. Bylo to zřejmé, ženu mu unesl nějaký deviant a teď jí ve své podzemní kobce mučí a nutí k orálnímu sexu.
Ozbrojen v podstatě jen svou odvahou a rostoucím smutkem, rozhodl se pan Smolík vyrazit svou ženu hledat, jenže nevěděl, kde začít. Stopování nepatřilo mezi jeho vyložené přednosti a navíc svým kvapným příchodem jistě spoustu stop nechtěně zahladil. Došel proto na náves a tam se poctivě vyptal každého, koho potkal, zda jeho krásnou ženu neviděl. Místní obyvatelé však, vědomi si zásad správné občanské sounáležitosti, jako vždy nic neviděli a neslyšeli, a i proto snad se pan Smolík žádné kloudné stopy nedopátral.
Zklamán a zničen tak dorazil až na policejní služebnu, kde slušně požádal obecního policajta o zastání jeho povinností, vyplývajících z hesla „pomáhat a chránit“. Ten oznámení o únosu manželky přijal s klidem sobě vlastním a pro jistotu upozornil pana Smolíka, že se nemá osobně angažovat ve vyšetřování, že na to policie má jako vždy třicet dní, po kterých bude obeslán oznámením o výsledcích celé pátrací akce.
A skutečně – vyšetřování skončilo záhy, policii byl nad slunce jasný motiv činu i jeho pachatel. Marně se však obecní policajt namáhal hledat tělo a ani sám obviněný zřejmě nehodlal místo, kam zuboženou oběť pohodil, policii prozradit. Dokonce neustále zapíral a ani, když nedokázal označit kohokoli, kdo by mu na dobu vraždy potvrdil alibi, nevysypal do protokolu své přiznání. Marně tvrdil, že byl v práci a že se k chaloupce celý den nepřiblížil ani na pět kilometrů. Neomylná justice ho poslala splatit dluh společnosti do věznice s ostrahou, kde po pár protrpěných dnech pachatel zemřel na selhání posledními dny těžce zkoušeného srdce.
Tělo paní Smolíkové se nikdy nenašlo, a to i přes poctivé hledání všech zkušených kriminalistů z kraje. Neprávem odsouzený a vlastním životem utrápený pan Smolík tak zůstal v malém hrobečku namáčknutém na hřbitovní zeď úplně sám. Na jeho pohřeb se přišlo podívat snad jen pár zvědavých ženských, nicméně všichni místní se shodovali, že teď už je panu Smolíkovi konečně dobře. Na jeho pohnutý osud se však brzy zapomnělo, v podstatě hned, když do vsi přijela na sklonku léta pouť a celou náves ozvučil radostný křik rozdováděných dětí. Nařízenou demolici chátrajícího lesního domečku už nezaregistroval vůbec nikdo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář