Když jsem před pár lety psal pro Apogon text s názvem Vivat tramwaj!, ještě jsem netušil, co se všechno v tomhle dopravním prostředku dá zažít. Ono to samozřejmě taky vyplývá z doby, kterou si k takovému cestování vyberete. Nechci být za kritika a ani nechci vypadat jako nějaký škarohlíd, ale to, co jsem si užil včera (nebo spíš dneska) v noční tram číslo 53 po cestě z Karlovo náměstí, to byl fakt kotel. Já jsem to teda nepočítal, takže nevím přesně, ale asi tak stokrát do minuty mě napadalo za co vlastně DP chce těch 26 korun nebo co teď stojí ten lístek. Abyste pochopili – když přijdete do něčeho takového jako je tramvaj, tak čekáte, že při troše štěstí třeba bude kam si sednout nebo se aspoň nebudete dusit smradem. A možná, že tu zkušenost taky máte… Míst k sezení dost, ale sednout si, to je, vážení, fakt odvaha. Ani jsem ty houmlesáky pro jistotu nepočítal, ale odhadem koutkem oka mohlo stejný dopravní prostředek sdílet mimo pár vyděšených a totálně znechucených lidiček, držících si křečovitě všechny své osobní věci (a zbyla-li jim nějaká z rukou volná, s podobnou vervou si zacpávali nos), asi tak deset podivných smrdících, spících nebo křičících postav. Bezdomovci jsou můj věčný problém, takže zaplať kdokoli za zastávku Pražského povstání, kde jsem z toho hnusu vypadnul. Střízlivost je z tohohle ohledu hrůzná záležitost. Ale to jen tak, abych vám vysvětlil, proč zrovna tahle písnička dostala dneska přednost v názvu Ketzů.
Ale z jiného soudku. Taky jste si všimli, že poslední dobou po knajpách přibývá rádoby agresivních slečen, zlitých pod Monu Lisu? S jednou takovou jsem měl nedávno takovej menší výstup v Bučibaru. Mno, znáte mě, já dokážu být někdy upřímnej, až to bolí a občas to někomu vadí. Ale když slečna řvala na celou hospodu tak, že nebylo slyšet vlastního slova, k tomu její půlhodinový výstup neobsahoval mimo spojek a zájmen žádné slušné slovo a hlavně během monologu vyvraždila polovinu republiky, už jsem se neudržel a nejjemněji, jak to svedu, jsem tu slečnu upozornil, že už pravděpodobně přebrala a nejlepší by bylo navštívit maminku, neboť ta již určitě s nepopsatelným běsem ve tváři shání svou debilní dceru po všech čertech a policejních stanicích. To, co následovalo, nelze slovy skoro popsat, ale zábavné na tom bylo, že po mě ona slečna vyběhla jak dvoutunovej frajer. S metr padesáti a třiceti kily i s bačkorama to je celkem odvaha. Naštěstí jsem gentleman a babu bych neuhodil, tak jsem se jí musel tak akorát vysmát a jít si sednout. Bohužel, teď už v násedujícím půlhodinovém monologu nezabíjela na potkání, ale spokojila se pouze s několikanásobnou vraždou mé osoby, a to hned několika různými brutálními způsoby, až jsem měl dojem, jestli někomu nezdrhla, třeba z Pankráce nebo Chocholouškovi. Pevně doufám, že se budou takovýhle existence Bučibaru v budoucnu vyhýbat obloukem, nevím, jestli bych uměl takovýhle poznámky poslouchat, pokud by měly mít dlouhodobější charakter. I když, já co teď šířím tu pozitivní atmosféru, tak jsem jak vyměněnej. Ani květináčem bych neuhodil… :)
Mno v práci mají dneska všichni takzvaný „teďhned“den, který spočívá vlastně pouze v tom, že včera bylo pozdě, zázraky musíme do tří dnů a i ty už jsou dávno pryč. Teď jsem ale třeba kontroloval jakési výrobky z nástrojárny, které měly být taky hned a měly mít vnitřní průměr 3,1 plus. Ani jeden, děti. Tak si to asi někdo teď hned opraví a nebude to teď hned, mno. Někdy mívám z některých věcí vpravdě škodolibou radost.
Ale z jiného soudku. Taky jste si všimli, že poslední dobou po knajpách přibývá rádoby agresivních slečen, zlitých pod Monu Lisu? S jednou takovou jsem měl nedávno takovej menší výstup v Bučibaru. Mno, znáte mě, já dokážu být někdy upřímnej, až to bolí a občas to někomu vadí. Ale když slečna řvala na celou hospodu tak, že nebylo slyšet vlastního slova, k tomu její půlhodinový výstup neobsahoval mimo spojek a zájmen žádné slušné slovo a hlavně během monologu vyvraždila polovinu republiky, už jsem se neudržel a nejjemněji, jak to svedu, jsem tu slečnu upozornil, že už pravděpodobně přebrala a nejlepší by bylo navštívit maminku, neboť ta již určitě s nepopsatelným běsem ve tváři shání svou debilní dceru po všech čertech a policejních stanicích. To, co následovalo, nelze slovy skoro popsat, ale zábavné na tom bylo, že po mě ona slečna vyběhla jak dvoutunovej frajer. S metr padesáti a třiceti kily i s bačkorama to je celkem odvaha. Naštěstí jsem gentleman a babu bych neuhodil, tak jsem se jí musel tak akorát vysmát a jít si sednout. Bohužel, teď už v násedujícím půlhodinovém monologu nezabíjela na potkání, ale spokojila se pouze s několikanásobnou vraždou mé osoby, a to hned několika různými brutálními způsoby, až jsem měl dojem, jestli někomu nezdrhla, třeba z Pankráce nebo Chocholouškovi. Pevně doufám, že se budou takovýhle existence Bučibaru v budoucnu vyhýbat obloukem, nevím, jestli bych uměl takovýhle poznámky poslouchat, pokud by měly mít dlouhodobější charakter. I když, já co teď šířím tu pozitivní atmosféru, tak jsem jak vyměněnej. Ani květináčem bych neuhodil… :)
Mno v práci mají dneska všichni takzvaný „teďhned“den, který spočívá vlastně pouze v tom, že včera bylo pozdě, zázraky musíme do tří dnů a i ty už jsou dávno pryč. Teď jsem ale třeba kontroloval jakési výrobky z nástrojárny, které měly být taky hned a měly mít vnitřní průměr 3,1 plus. Ani jeden, děti. Tak si to asi někdo teď hned opraví a nebude to teď hned, mno. Někdy mívám z některých věcí vpravdě škodolibou radost.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář