Marcela-Matějková-story

Vzhledem k příznivým sněhovým podmínkám, vyjeli jsme minulý pátek s manželem a naší Jack Russell teriérkou Mimi na chalupu na Vysočinu běžkařit. Manžel si vzal v pondělí dovolenou a těšili jsme se na tři aktivně prožité dny.

Na stopu jsme vyrazili hned v sobotu ráno, oblečeni oba s manželem do prádla značky MOIRA, které nám na vřelé doporučení Zvířetníků z Neviditelného psa nadělil Ježíšek. Výhody MOIRY jsme ocenili, nemělo to chybu. Libovali jsme si, neb spodní triko odtransportovalo vlhko do vrchní, také moirové, mikiny a naše záda zůstala suchá.  Zvířetníci, díky za radu!

Mimi vlastní dva pletené oblečky, nesnáší však ani jeden, doprovázela nás tedy po všechny tři dny po lesích a loukách Vysočiny „na ostro“. Byla ohromně spokojená, bleskurychle lítala, skákala ve sněhu, odbíhala od nás a zase se vracela, nezastavila se ani na chvilku. Zejména myši a krtci pod sněhem ji nenechávali ani chvíli v klidu, snažila se probít vysokou vrstvou sněhu a  vyčenichat tu havěť. V sobotu a v neděli po příchodu se najedla, napila a zalehla v naprosté pohodě do pelíšku

V pondělí po návratu z trasy Mimi zalehnout nemohla, protože jsme se vraceli večer do Prahy. Nechtěla odpočívat ani tu chvíli, kdy jsme balili; musela totiž sledovat, co to zase proboha vyvádíme. Páneček pořád odcházel s něčím do auta, panička se producírovala po chalupě s koštětem. Aby ji tady  nezapomněli, to je třeba ohlídat!

Konečně bylo všechno připraveno k odjezdu a odstartovali jsme. Mimi chvíli spala pod mýma nohama v autě na zemi v pohodě, tak jako vždycky. Za Humpolcem se manžel rozhodl zastavit a přidat pod Mimi ještě jeden kobereček, aby jí nebyla od podlahy zima. To se naší teriérce moc nelíbilo. Tenhle kobereček nebyl její a ona ho nechtěla. Za malou chvíli začala lézt ke mně na klín, já jsem ji donutila vrátit se na zem a tak stále dokola.

Počasí bylo příšerné, nepřetržitě sněžilo, dálnice byla kluzká, všude spousta kamionů a v příkopě spadlých aut.

Rozčílení Mimi rostlo, nebylo už vůbec možno donutit ji vrátit se na zem. Stála mi zapřená na kolenou, snažila se přelézat k vynervovanému manželovi za volantem, pak zase na zadní sedadla. Neovladatelně se třásla a s otevřenou tlamičkou těžce dýchala. Zastavili jsme na nejbližším parkovišti a pokoušeli se jí dát napít. Bez úspěchu.

Před Mirošovicemi už tak husté sněžení ještě zesílilo, sněhová clona nám připadala jako šedobílá zeď. V tu chvíli se naše auto stalo součástí nepřetržité šňůry aut. Já jsem držela pevně Mimi, která mi tancovala na klíně a pod rukama jsem cítila, jak se jí svaly chvějí. Manžel zarytě mlčel; musel se vyrovnávat s dopravními podmínkami na dálnici.

V pořádku dojet a následně řešit stav Mimi, která zřejmě zešílela -  to byla jediná myšlenka, která mi táhla hlavou.

Konečně odbočka na Chodov. „Jeď rovnou do veterinární ambulance, jsou tam do osmi,“ procedila jsem mezi zuby.

V čekárně prázdno, ale v ordinaci obsazeno. Mimi se stále třásla, až jí drkotaly zuby. Po delší době vyšla mladá dvojice s velkým kulhajícím severským psem s přední tlapou v dlaze. Konečně na řadě!

Velice pečlivá lékařka se vyptala na příznaky: „Zvracela, měla průjem, křeče v žaludku?“ Na všechny tyhle otázky jsem odpovídala záporně.

„Paní doktorko, zřejmě se zbláznila, já si to neumím jinak vysvětlit. Něco takového jsme u ní nikdy za ty tři roky, co ji máme, nezažili. Nebo má epilepsii, slyšela jsem, že to pejsci mívají.“

Lékařka Mimi podrobně prohlédla po všech stránkách, svítila jí do očí, zkoušela její reakce. Nic neshledala, na epilepsii to dle příznaků nevypadá, na otravu prý taky ne, dala jí jen slabou injekci na uklidnění.

Ke dveřím mě vyprovodila se slovy: „S něčím podobným jsem se už setkala, jednalo se o zvířata, která snědla buď drogy, třeba marihuanu, nebo nějaké léky.“ Ohradila jsem se, že u nás doma žádné drogy nemáme a k žádným lékům se Mimi nemohla dostat.

„To je mi jasné, ale co venku, tam nic nejedla?“ Vlastně ano, před odjezdem do Prahy manžel viděl, že Mimi něco na ulici pojídala, odehnal ji, ale trochu přece jenom stačila ukořistit. Tomu co to bylo nevěnoval manžel v té chvíli  pozornost.

Hlava mi třeštila, myšlenky mi vířily v rychlém sledu hlavou. Nejméně jeden narkoman se v naší vesnici najde, že by Mimi snědla vajgla mariánky? Zjistit by se to prý dalo jen testem na drogy, ovšem v naší ordinaci ho nedělají. Pokud by tomu tak bylo, samo by to prý odeznělo.

Doma Mimi po té injekci usnula, já nikoliv. Napadaly mě různé možnosti psích chorob a jejich důsledků, všechny byly víc než žalostné. Náš kamarád měl pejska a toho ranila mrtvice, chodil prý po místnosti pořád dokola, museli ho nechat utratit. Kdo Mimi doprovodí na smrtící injekci? Já to tedy nebudu, já ne. V téhle fázi myšlenek jsem vstala a šla si zapít prášek na spaní.

Ráno byla Mimi v naprosté pohodě, bylo jí očividně dobře, vrtěla radostně ocáskem a k posteli mi přinesla svou pískací činku. Na dopolední procházce lítala ve sněhu s černým voříškem Maxíkem od vedle, doma se nechala podrbat na bříšku, zalehla do pelíšku a spokojeně si oddechla. Příznakům jakýchkoliv chorob naprosto nic nenasvědčovalo.

Odeznělo snad už působení drogy?

Nebo je to tak, jak se od počátku domnívá můj manžel - Mimi byla z dlouhého lítání ve sněhu a z čenichání po myších a krtcích utahaná a ta velká euforie  s ní udělala své?

Dnes je opět pátek, za okny sněží a já balím. Jakmile se manžel vrátí z práce, sedáme do auta a vyrážíme směrem na Vysočinu. Běžkařit, jak jinak. Samozřejmě oblečeni do Moiry a s Mimi po boku. Ovšem jen v sobotu, v neděli, kdy se večer vracíme do Prahy, bude Mimi odpočívat v pelíšku.

Já mám taky jen jedny nervy!