Marcela-Matějková-story

Soudružku učitelku Svobodovou mám moc ráda. Když mě vedla máma prvně do školy tady v Chrudimi, řekla mi, ať vejdu do třídy pravou nohou, to prý nosí štěstí. Umínila jsem si, že na to nesmím zapomenout, celou cestu do školy od nás ze starého cukrovaru kolem plynárny a kolem jatek, jsem si opakovala: „Vkročím tam pravou nohou, nesmím zapomenout vkročit tam pravou nohou.“ No a udělala jsem to, do čtvrté B) v přízemí červené budovy, kam patříme my, děti z Dašické ulice, jsem vkročila pravou nohou. A ono to asi opravdu pomáhá, ta pravá noha, protože soudružka učitelka mě vzala za ruku hned ve dveřích, usmívala se na mě, vedla mě na stupínek a dětem řekla, že mají novou spolužačku, a že mě určitě budou mít rádi. Tak jsem si řekla, že tuhle soudružku nesmím zklamat, když je taková hodná.

Doma jsem si hned vyndala z aktovky učení, že si udělám úkol. S učením spěchat by mě v Cerekvici ani nenapadlo, ale já jsem přece šla do školy tady v Chrudimi pravou nohou a rozhodla jsem se, že paní učitelku nezklamu. Doma o paní učitelce Svobodové nemluvíme jako o soudružce, ale o paní učitelce. Soudružka byla v cerekvické škole Duchoslavka, ale tady mám paní učitelku. Nevím pořádně jaký je rozdíl mezi paní a soudružkou, ale paní mi připadá taková domácká.

***

 Na rodičovském sdružení paní učitelka říkala mámě, že nechápe, proč z Cerekvice na mě přišel špatný posudek. Ale já vím proč, Duchoslavka, to byla moje učitelka až do třetí třídy, tak ta mě neměla ráda. A já jsem si často večer před spaním přála, abych se ráno neprobudila a nemusela do té školy jít. Stejně mi to nebylo nic platné a do školy jsem musela. Do školy v Chrudimi, které se říká červená, chodím ráda. Z okna dětského pokoje vidím věžičku naší školy, prý to byl dříve klášter. A já se každý den na tu věžičku koukám.

***

Dneska ráno mě trochu bolelo v krku, ale do školy jsem šla, protože odpoledne máme jít se školou do divadla na Dobrodružství Toma Sawyera. Táta říkal, že to napsal americký spisovatel Mark Twain, a že to byla jedna z tátových nejoblíbenějších knížek. Moc jsem se těšila, ale nakonec z toho nic nebylo. Při českém jazyce se mi nějak motala hlava a bolelo mě v krku. Paní učitelka mi šáhla na čelo, říkala, že jen hořím a poslala mě domů. Ale máma byla na nákupu, tak jsem si sedla na schody a usnula jsem tam. Když máma přišla, změřila mi teplotu, a hned zavolala pana doktora Kopeckého. Ležím pod peřinou přikrytá až k bradě, drkotám zubama a je mi úplně jedno, že jsem nešla do toho divadla. Je mi vlastně najednou všechno jedno, dokonce i to, že kluci od nás ze třídy se pořád smějou Jindrovi, že nosí silné brýle a že je brejlovec obecný. Mně je Jindry líto, mně je vždycky líto, když se někomu ubližuje. Ale teď na nic nemyslím.

***

Pan doktor Kopecký tady předvčírem byl, mám prý hnisavou angínu. Dal mi lék, který se jmenuje penicilin a říkal, že je štěstí, že ho Fleming objevil a to dokonce omylem, a že už zachránil plno životů. To je sice možné, pana Fleminga stejně neznám, ale mně se z toho zázračného léku udělalo hned napoprvé špatně, protože se mi nepodařilo ho spolknout, je totiž hrozně velký. Oplatka, která je navrchu, se mi rozpustila v puse a uvnitř byl hořký prášek. Penicilin užívám každé 4 hodiny, i v noci mě máma budí, ale naštěstí se mi už daří ho spolknout najednou celý. A je mi taky trochu líp a čtu si v posteli od rána do večera. Táta mi přidělal nad postel lampičku, tak si můžu číst, jak chci dlouho, protože ráno nemusím vstávat. Čtu Trosečníky z vlaštovky, to je strašně moc báječná knížka o čtyřech sourozencích, kteří se plaví v Anglii po jezeře na své lodi Vlaštovce a kamarádí s Nancy a Peggy. Tyhle ségry si říkají Amazonky a mají samozřejmě taky svou loď. Je to báječné, takhle si bez rodičů plout po jezeře, stanovat na ostrově Divokých koček a skvěle si to užívat. Já si knížky o Vlaštovkách a Amazonkách půjčuju v knihovně, je těch dílů hodně a já vždycky hrozně prožívám, jestli na mě bude v knihovně čekat nějaký další díl. Teď nebudu do knihovny moct jít, máma říkala, že budu doma asi čtrnáct dní. Co budu číst celou tu dobu, až dočtu Trosečníky?

Trosečníky z vlaštovky jsem dorazila včera v 11 hodin večer. Danda a Martin už dávno spali, Danda ráno vstává do školy, chodí teprve do druhé třídy a Martínek je ještě malej a chodí spát brzo. Táta dnes ráno, ještě než odešel do práce, mi do dětského pokoje přinesl knížku v modrých deskách s nakresleným pánem s knihou v ruce a nahoře s nadpisem T. E. Tisovský a dole Čumil a Chytrouš. „To se ti bude, Kokos, líbit, já jsem ji dostal, když jsem byl tak starý jako ty.“ Táta mi někdy říká Kokos, to když má dobrou náladu. Prý jsem to řekla jako své první slovo, když jsem byla mimino. No trochu větší než mimino, mimina ještě nemluví. Ale to je jedno, hlavně že mám co číst a hned jsem se do Čumila a Chytrouše začetla.

Četla jsem zase celý den, až jsem knížku celou zhltla. Je o dvou psech, mně bylo samozřejmě líto Čumila, vesnického voříška na hlídání. Chytrouš byl čilej pes, kterého měli všichni rádi a nadržovali mu, prostě strašná nespravedlnost. Nakonec se ukázalo, že Chytrouš je vlastně taky hodnej a Čumila zachrání. Čumil při svém útěku zažívá spoustu dobrodružství, ale to si každej musí přečíst sám, já už zhasínám lampičku.

Pak jsem dlouho nemohla usnout, byla jsem ráda, že knížka dobře dopadla a zase jsem si vzpomněla na Jindru ze třídy, jak se mu kluci smějou. Kolikrát jsem si představovala, že bych se s ním začala bavit, aby nebyl takovej opuštěnej. Samozřejmě jsem si nikdy netroufla, ale často na něj musím myslet, hlavně večer.

***

 „Pořádně se obleč, půjdeme na chvíli ven, je tam mráz, ale sluníčko svítí.“ Máma se učila v rodinné škole, kam chodila za války, když byly zavřené učitelské ústavy, že třetí den bez teploty už se má jít s dítětem na chvíli ven. Vyrazily jsme i s Martínkem nabaleným v kombinéze kolem našeho domu dál do cukrovarského dvora. Všude z okapů visely rampouchy, některé byly krátké, jiné dlouhé a já jsem si jeden ulomila. Když jsme šli kolem závodní kuchyně, vykoukla z okna paní Huráňová, co tam vaří, a podala nám každému buchtu. Ty buchty voněly až ven a zrovna tak, jako voněly, tak byly i dobré, ještě teplé s povidly.

Když jsme přišli domů, nemusela jsem zpátky do postele, protože v pondělí už půjdu do školy. S Dandou jsme si až do večera hrály na školu, všechny holky, na které jsme měly vztek v normálním životě, dostávaly od nás špatné známky. Nakonec jsme se pohádaly, protože jsem dala Jarče Kučerové pětku a Danda je s ní zrovna zadobře. Tak to většinou dopadne, hezky si hrajeme a pak se kvůli něčemu pohádáme.

***

Už zase chodím do školy, dostávám samé jedničky a je mi z toho někde uvnitř moc hezky. Na druhou stranu, některé holky o mně říkají, že jsem šprtna, ale to není žádná pravda. Třeba kreslení mi vůbec nejde, paní učitelka mi vždycky řekne, ať si to vezmu domů. Táta mi to pak nakreslí. Třeba tuhle citron a dostala jsem z něj jedničku. Já myslím, že paní učitelka ví, že jsem hrozný mazal a proto mi to dává domů. Ale jinak žádná šprtna nejsem, zkrátka a dobře mě to baví.

***

Dneska jsem se zdržela ve třídě, protože jsem mazala tabuli a do šatny jsem přišla až poslední. Všichni už byli pryč, ale najednou se vrátil Jindra, který si tady zapomněl palčáky. Nemohl je najít, pomáhala jsem mu a najednou, ani nevím, jak se to mohlo stát, jsem se ho zeptala, kde tady v Chrudimi bydlí a on řekl, že na Kateřině v lékařských domech, jeho táta že v nemocnici rentgenuje. Rychle jsem navázala, aby hovor neustal, když je Jindra takový nemluva. Že náš táta je cukrovarník, přistěhovali jsme se sem z Cerekvice, mám dva sourozence a asi se nám narodí brzy ještě jedno mimino. A on na to, že jeho ségra už chodí do tanečních a leze za ní jeden kluk od ní ze třídy. Bavili jsme se a rukavice jsme našli dost brzo, což mě mrzelo. Ale Jindru to možná mrzelo taky, protože místo dolů na Kateřinu kolem Mydlářova domu si zašel se mnou přes celé náměstí až k těm schodům dolů, co vedou do Střelecké ulice. A cestou mi vypověděl děj toho divadla, na kterém jsem kvůli angíně nebyla, vyprávěl to názorně, takže jsem si uměla představit život na Mississippi, Toma, tetičku Polly, Hucka i Joema. A taky mi Jindra prozradil, že by se chtěl jednou stát spisovatelem a já že jsem první, komu to řekl.

Nakonec jsem splnila to, co jsem chtěla udělat už dávno, totiž oslovit Jindru, pořád jsem si připravovala slova, která bych mu vlastně měla říct a nakonec jsme si povídali hodně dlouho a to, prosím pěkně, úplně bez přípravy.

Jsem hrozně moc šťastná, tady v Chrudimi se mi všechno daří. Určitě je to tím, že jsem do té školy vstoupila pravou nohou, na to věřím a budu to jednou říkat svým dětem, ovšem jestli nějaké vůbec budu mít. Je možné, že si mě nikdo nevezme za ženu, a to pak bych asi žádné děti neměla.

Věnováno Nele

Únor 2021