Marcela-Matějková-story

Blíží se čtvrtá hodina odpolední a je skoro tma. Není divu, čas Dušiček je přede dveřmi. Projíždíme Brnem a mě napadá, co kdybychom překvapili Provazníkovi? Slávek rád souhlasí. V prvním patře rodinné vily v Králově Poli se svítí. Máme štěstí, jsou doma! Zvoníme, dolů ze schodů sbíhá Pavel, z malého balkónku vyhlíží Eva. Nadšení obou je nepředstírané. „Pojďte honem dál do tepla, to jste nám udělali radost!“ Eva i Pavel, jsou v domácím oblečení, o to je přivítání milejší. Eva neztrácí čas. „Marcelo, než ohřeju polévku od oběda, dáš si banán. Vím, že máš problémy se žaludkem a banán jako předkrm ti udělá dobře.“ Evina proslavená zeleninová polévka, nás zahřeje v žaludku i na duši. Pak následuje pečená krkovička s rýží, byla připravena na zítřejší oběd. Bráníme se: „To ne, co budete jíst zítra?“ Neuspěli jsme, pouštíme se tedy do druhého chodu. Po večeři Eva servíruje kávu do pestrobarevných hrnečků, které se mi odjakživa u Provazníků líbí. Chceme pokračovat do Prahy co nejdříve. Ale to prostě nejde, u Provazníků si připadáme jako doma. Já piju s Evou a s Pavlem výborné červené moravské víno, Slávek se musí spokojit coby řidič s čajem. Ten je mu servírován v šálku z tenkého porcelánu, je skrz něj skoro vidět. Eva si potrpí na hezké nádobí, za to ji musím, mimo jiné, taky jen a jen chválit.

Ti dva, Eva a Pavel, se brali již jako dospělí lidé. Ale vyšlo jim to, stárli spolu, promiňte mi to klišé, jako víno. Nakonec, proč ne, žijí přece na Moravě!

O několik let později: Eva bojuje o život už celý rok. Je to rok plný utrpení, operace stíhají opakované chemoterapie a ozařování. Až jednou, je opět podzimní temný den roku 2014. Zvoní telefon. Eva zemřela. Bylo jí šedesát čtyři let. Pavel zůstává sám. Jsem asi sobecká, ale ani pro nás už to nikdy nebude jako předtím.