Dvakrát v emigraci
Kamarád mého otce Jiří Stern pochází ze staré židovské rodiny. Rodina to byla velká, se spoustou bratranců a sestřenic, žijících nejen v Čechách, ale i rozesetých po celém světě a jak už to u Židů bývá, jednalo se o rodinu pospolitou. Těsně před 2. světovou válkou devatenáctiletý Jiří s rodiči a starší sestrou Helenou emigrovali na poslední chvíli do Cařihradu a dále do Palestiny. Tím si zachránili život, vůbec nevadilo, že velice distingovaná a elegantní paní Sternová s dcerou musely pomáhat živit rodinu mytím černého nádobí v Cařihradské hospodě, protože veškerý jejich majetek padl na získání potřebných víz.
Jakmile to jen bylo možné, přihlásil se Jiří do československé zahraniční armády na Středním východě. Příznačné bylo, že ani tam to díky svému židovskému původu neměl lehké, ačkoliv se jednalo o Žida neortodoxního. Ale vytrval a bojoval nejen na Středním východě, ale později se zúčastnil bojů proti nacistickému Německu i ve Francii. Před koncem války byl Jiří spolu s ostatními vojáky československé zahraniční armády propuštěn ze svazku britských armád a přidělen do armády americké, pod vedením generála Pattona. Jiří nám později často vyprávěl o zoufalství českých vojáků, když jejich jednotkám nebylo v květnu 1945 umožněno postupovat ze západních Čech na pomoc Praze.
Po ukončení své služby v armádě se pak setkal s otcem a matkou, kteří se po válce vrátili z Palestiny. Sestra Helena se tam provdala a v Izraeli žila až do konce života, nejprve v kibucu Kfar Masaryk, později v Haifě. Z četných příbuzných z předválečné Prahy se nezachránil nikdo.
Jedna z prvních cest Jiřího vedla k mému otci, u kterého si před emigrací schoval housle. Shledání starých kamarádů bylo bouřlivé a jejich přátelství pokračovalo, jakoby nebylo válkou přetrženo. Jiří byl také později svědkem na svatbě mých rodičů.
Po komunistickém puči v roce 1948 zajistili příbuzní z Anglie pro Jiřího letenku do Londýna. Byla to jedna z posledních možností legálního odjezdu z republiky. Jiří odmítl, měl ještě v živé paměti pocit štěstí, které ho zcela pohltilo při návratu domů po válce.
Traumatizujících událostí, které postihly tak zrůdně židovský národ, se ale Jiří v hloubi duše stále nemohl zbavit. Rozhodl se jednat. Prvním krokem byla úřední změna příjmení ze Stern na Hvězdný. Před válkou měl známost se židovskou dívkou Hankou. V květnu 1942 odjela s transportem pražských Židů do Majdanku a již se nevrátila. Nyní po válce vyhledával Jiří známosti již jen s křesťanskými dívkami a s blondýnkou tohoto vyznání se nakonec i oženil. Chtěl, aby jejich děti neměly židovské ani příjmení ani vzezření. Brzy se jim narodila dcera Zuzanka, podobou zcela po svém otci, s tmavými vlasy a olivovou pletí. Jiří svou dceru bezvýhradně miloval, ale další děti už nechtěl. Vždyť co kdyby se zase vyvedly po něm!
Rodina Hvězdných pravidelně navštěvovala rodinu naši. Přijížděli k nám z Prahy nejprve starou pikolkou, později v Tuzexu koupeným Fiatem. A to tenkrát bylo pro mne a mé sourozence něco výjimečného. Vždyť takové auto na počátku šedesátých let měl u nás málokdo. Vzhledem k příbuzenským vztahům se Židy rozesetými po celém světě se Hvězdným nevedlo ani v socialistickém Československu špatně, naopak jejich životní úroveň byla vyšší, než životní úroveň většiny ostatních obyvatel u nás. Zdálo se, že jejich rozhodnutí neopustit po komunistickém puči rodnou zemi, bylo rozhodnutím správným, vždyť mohli žít v Praze, která pro Jiřího byla už jednou ztracená.
Potom ale přišel 21. srpen 1968 a okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Jiří začal mít strach z možného opakování procesů proti Židům, tak jak probíhaly v Sovětském Svazu ve třicátých a čtyřicátých a u nás v padesátých letech. A pak, jak řekl našemu tátovi, už neměl sílu žít ve lži, krčit se a mlčet k nepravostem a zločinům socialismu.
A tak došlo k tomu, co Jiří dlouho nechtěl připustit. Rakousko – československé hranice překročili v krásném letním dni roku 1969 pod zástěrkou dovolené v Alpách. Ještě téhož dne se jich ujala Židovská pomocná organizace ve Vídni, v počátku vypomohli i příbuzní. Nakonec rodina zakotvila v Basileji a od té doby žije ve Švýcarsku. Oba manželé si našli slušné zaměstnání, brzy si mohli koupit pěkný byt. Měli se dobře, dá se říci, daleko lépe, než tomu bylo doma. Ale stýskalo se jim. Dceři Zuzance ne, z té se velice rychle stala Švýcarka v každém ohledu, až to nebylo jejím rodičům milé. Nejvíce si na stesk po domově stěžoval Jiří. Rodiče mu zemřeli ještě před jejich emigrací a žádného dalšího příbuzného už v Československu neměl. Ale jak nám psal, známé a snad i nějaké ty kamarády člověk po padesátce ještě potká, ale skuteční přátelé jsou jen ti z mládí. A ti zůstali doma, za železnou oponou, kam emigranti nesměli dokonce ani v případě úmrtí nejbližších příbuzných. Od Jiřího přicházely dlouhé dopisy, ve kterých se čím dál častěji vracel do dětských let. Vzpomínal, jak jako malí kluci spojili s mým tátou okna jejich bytů v protějších domech v Praze na Smíchově provazem, po kterém si posílali psaníčka se slibem přátelství na život a na smrt, po vzoru indiánských hrdinů jejich oblíbených mayovek.
Vzhledem k politické situaci Jiří předpokládal, že do Československa už nikdy nezavítá. Vše ale dopadlo jinak. Přišla sametová revoluce, hranice se otevřely a Hvězdní se opakovaně vraceli do Prahy na dlouhodobé návštěvy přátel. V roce 1998 přijeli z Basileje, aby s námi oslavili zlatou svatbu mých rodičů. Jak jinak, vždyť Jiří byl přece svědkem na jejich svatbě před padesáti lety a tak nemohl chybět ani nyní.
Další slavnostní setkání obou kamarádů a jejich rodin bylo plánováno na duben 2001, kdy Jiří měl v Praze oslavit se svými přáteli osmdesáté narozeniny. Do Parkhotelu, kde se oslava konala, byli pozváni samozřejmě také naši rodiče i my všichni sourozenci s rodinami. Jen jsme doufali, že tátu pustí včas domů z nemocnice, kde mu pravidelně dvakrát ročně lékaři napravovali těžce pošramocené zdraví. Táta se těšil, že se zúčastní oslavy osmdesátin svého nejlepšího kamaráda z dětství a domluveno bylo, že Jiří přijede opět v červenci oslavit zase osmdesátiny tátovy. Nedošlo však ani k jednomu ani k druhému. Táta den před Jiřího oslavou zemřel a tak se uzavřelo přátelství, které dva malí kluci ze smíchovského činžáku zpečetili na život a na smrt. Přátelství, ve kterém bylo dost místa i pro jejich rodiče, později pro manželky, děti a vnuky, a které zůstalo zachováno po celý život.
Můj manžel zastává názor, že po dlouhodobém odloučení ztrácí staré přátelství z mládí na aktuálnosti a tím i na síle, přičemž svoje přesvědčení dokládá slovy básníka Jiřího Žáčka: „Ne smrt, ale život nás rozdělí“.
V mnoha případech jsem se přesvědčila o pravdivosti těchto slov, ale opravdu mne těší, že mohu doložit na příběhu přátelství mého táty a jeho židovského kamaráda, že se nejedná o pravdu absolutní. Ty dva nerozdělil život - ani Hitler, ani socialistická zvůle na to nebyly dost silné. A já jsem ráda, že některým hodnotám v životě je možno věřit.
