Marcela-Matějková-story

Rozdíl mezi letadlem a autobusem, je nepatrný. Oba startují od moře. V autobuse letíme níž a nadmořskou výšku nabíráme pomaleji. Silnice po stranách není vidět, tak je úzká, nic nebrání ve vyhlídce do stometrových údolí.

Každým metrem se mění flora, banánovníky vystřídaly lesy, přes klimatizaci proniká vůně eukalyptů. Uprostřed lesů je jeden domeček a před ním kruhový objezd, už jsme nabrali 880 metrů od moře a ještě nás čeká tisícovka. Sněžka zůstane pod námi a my vyjedeme na třetí nejvyšší vrchol Madeiry Pico do Arieiro (1818 m). Ale před tím les vystřídá třímetrové vřesoviště se stejně vysokým borůvčím, aby nakonec holý vrchol držely už jen trávy, za kterými se ani ovečkám nechce.

Panoramatický výhled uchvátí. Homolkovi měli pravdu, ty panoramata jsou nejlepší.

Z vrcholu sjedeme třetihorním vavřínovým pralesem do Ribeiro Frio (přírodní park se sádkou pstruhů) a v Johnyho baru jsme si dali poncho, kořalka z cukrové třtiny ochucená medem se na jazyk nelepí, jen na ruce, ale zato jde hned do hlavy.

Následuje příjemná cesta lesem podél levády. Voda teče proti nám, tak mírně stoupáme, ale nohy to nepoznají a oči jsou zaměstnány pohledy na útěšnou stinnou cestu, která se vine po svahu hory. Leváda překonává strže mostky, chvíli se noří do umělé soutěsky, tak jak to udržení sklonu zavlažovacího kanálku vyžaduje. Místy zalesněný svah, na kterém bych se neudržel, řídne a otevírá pohled na pár domečků vysoko nad údolím, které mají kolem sebe políčka větší než dlaň, kde motyka je pořád ještě nejlepší zemědělský nástroj. Třikrát do roka se sklízí úroda brambor, fazolí, zelí a další zeleniny.

Příchod na vyhlídku Balcões byl zklamáním. Mraky pod námi zakryly celý výhled, to, že nemáme závrať, nás neutěšilo. Na Madeiře se prudce střídá počasí, ale čekat na sluníčko jsme nemohli. Vracíme se a u domečku, kde babička plete čepice, opouštíme levádu a dáváme se strmou pěšinkou na cestu dolů, po několika zákrutech vidíme v údolí náš autobus.

Po chvíli do něj nasedáme, ale tvář průvodce se chmuří. Dva chlapi nám chybí. Místo aby je připsal na seznam ztrát, dává průvodce pokyn řidiči a ten začíná couvat dva kilometry strmým údolím plným zatáček zpět. Je to neskutečná situace. Než jsme začali couvat, nikdo údolím nejel. Teď přijíždějí ze shora náklaďáky, proti jede pár aut a mikrobusů a mezi tím my couváme. Chvíli vlevo, pak zas vpravo, podle toho jak najíždíme do zatáček a jak ostatní řidiči nás vnímají. Zda jsme autobus na cestě dolů, ale momentálně couvající, či jsme autobus jedoucí nahoru, ale zadkem napřed, podle toho nás objíždějí jednou zprava, pak zase zleva. Nikdo netroubí, netluče se do čela, žádná jižanská řeč rukou (o pražské nemluvě). Všichni to chápou a snaží se problém vyřešit. Ani policie na parkovišti před Johnyho barem nerozmávala plácačky. Nakládáme dva zbloudilce a spouštíme se k moři.

Předtím je ještě zastávka v Santaně. Trojúhelníkové domečky, kolem radnice mi připadají, jak vytvořené reklamní společností, na rozdíl od ostatních, kde došky nahradil vlnitý plech a šeď je jejich hlavní barva. Typické trojúhelníkové domečky září v barvách trikolory a najdeme je na nesčetných suvenýrech. Co je však provází, je záplava květin. Ať jsou to divoce rostoucí řeřichy či svlačce okolo těch šedivých, nebo záhon kaliny u těch trikolorních.

Sjeli jsme k moři údolím, které se zužuje do krátké oblázkové pláže mezi dvěma skalisky, která vybíhají do moře. Potok se pláží pokusil prorazit, ale zůstal od moře oddělen valounovou hrází a vytváří jezírko, kde se dá vykoupat, pokud nechcete použít dva bazény u restaurace. My však myslíme na oběd, celý autobus se slíbených panáků od zbloudilců nedočkal, my si však pochutnáváme, chléb se slaným máslem, krémová zeleninová polévka, ryba s oblohou z teplé zeleniny, kukuřičná kostka, nějaká ta oliva, strouhaná mrkev, na nudličky pokrájený salát, tvarohový moučník, káva. Abych nezapomněl, ta sedmička portugalského vína byla výtečná.

Pokračujeme na jihovýchod na nejvýchodnější cíp ostrova, P. de São Lourenço. Díváme se současně na severní i jižní pobřeží, na východě nás uchvacuje strmost srázů a jejich rudá barva protkaná zlomy odlišného odstínu.

Nakonec navštívíme přímořské městečko Machico, které má úplně odlišnou atmosféru od všech míst, která jsme dnes viděli. Pozdně gotický kostel na náměstí, ze kterého vybíhají úzké uličky k moři. Dědové posedávají ve skupinkách, ve staré platanové aleji otec s malým synem hrají fotbal, babičky před podiem za doprovodu hudby pod vedením instruktorky cvičí seniorský aerobik, kluci jdoucí ze školy nehodili domů ani batohy a raději jdou za holkami na pláž. Vysoko ve stráni, z verandy chaty se ozývá psí štěkot. To se Jack Rusell teriér dožaduje dalšího hození míčku do políček kolem, ale páneček váhá kam zamířit, aby bezhlavě nadšené psisko při svém zběsilém úprku nepolámalo fazole nebo rajčata a tak míček mizí mezi cukrovou třtinou a banánovníky.

Vzdálenosti

Na Madeiře nezáleží na tom, jak je co blízko nebo daleko. Rozhodující je, zda je to vysoko nebo hluboko.

Madeira je jen 57 km dlouhá a 22 km široká, ale při cestě z Funchalu budete startovat z nuly a pod Pico do Arieiro budete v 1810 m a po pár kilometrech přistanete v Machico opět na nule. Slabší povahy pak u oceánu krmí rybičky, ale není to důsledek mořské nemoci.