Vývoj zahrádkářky
V mládí mě zahrada naprosto nezajímala. Naopak, výzvy k pletí skalky, která byla součástí naší neudržované zahrádky v Ústí, mě přímo iritovaly. Na zahradě nikdo nijak zvlášť nepracoval, ale rodiče občas, tak jednou za sezónu napadlo, že skalka se musí dát do pořádku. Naštěstí tyto plány většinou nějak zapadly pro nezájem všech, rodičů i nás sourozenců. Zahradu jsme využívali, ne že ne. Pod šeříkem jsme v létě večeřeli a vůbec nám nevadilo, že tráva je přerostlá a skalka prorostlá plevelem. Když jsme se sestrou Dandou dospívaly, byla móda co nejvíce opálené pokožky. Jakmile zasvitlo slunce, vytáhly jsme lehátka a uprostřed nevábného trávníku jsme se opalovaly. Neudržovaná zahrada mě tenkrát nemohla rozhodit.
Pak jsem se vdala a na víkendy jsme z Prahy odjížděli k manželovým rodičům na Vysočinu. Tam taky byla zahrada, ale pečlivě obdělávaná. Zeleninová zahrádka v péči babičky, trávník posekaný dědou kosou a shrabaný hráběmi, malý záhonek trvalek na předzahrádce. Nebyla to moje zahrada, tak jsem se o ni nestarala, jen jsem na ní chytala žádoucí bronz.
Čas běžel a nastaly změny. Na zahradu jsme nakonec zůstali s manželem sami. Nejdříve padla zeleninová zahrádka, o kterou jsme rozšířili trávník. Následovalo zrušení záhonu s trvalkami, trávník už byl vlastně všude a já jsem jezdila se sekačkou sem a tam a můžu říct, že sekání a centimetrový trávník se staly mou vášní. Naši sousedé tenkrát ještě sekali kosou a shrabovali hráběmi, my jsme byli se sekačkou ve vesnici průkopníci.
To byla první fáze mého zahrádkářského šílenství. Po čase se mi začala zdát zahrada nějak fádní. Všude jen trávník a zase jen trávník. Kolegyně v práci mi nabídla několik odkopků trvalek ze své zahrady. Neodmítla jsem. Ovšem nikde jsme neměli záhon, kam bych trvalky zasadila. Původní záhony byly zatravněné, nezbývalo tedy než je obnovit. Manžel začal reptat, že zahrada vyžaduje čím dál více času a na kolo se skoro nedostaneme. Ale já jsem nepovolila. Když už jsem ty trvalky dostala, musí se někam zasadit a basta! Manžel tedy ryl a ryl a taky nadával a nadával. Já jsem sázela a sázela. Sousedky totiž ocenily moji snahu o zkrášlení zahrady a nabízely mi další a další odkopky.
Pak přišlo jaro a ukázalo se, že mezi trvalkami začal klíčit plevel. Tak jsem plela a sháněla další a další trvalky. Měla jsem totiž představu, že když budou rostlinky vysazeny těsně vedle sebe, stane se naše zahrada zahradou bezúdržbovou.
Brzy barva na záhonech střídala barvu a naše zahrada se časem začala podobat strakatému obrazu šíleného malíře.
Obrázky z časopisů ovšem mluvily jinak. Velké trsy jednotlivých rostlin se mi vytvořit stále nedařilo. Pochopila jsem, že musím jednotlivým druhům nechat prostor na rozšíření. Tak jsem začala zase některé květiny vykopávat a samozřejmě nastalo zase pletí.
Co vám budu říkat, moje zahrádkaření se vyvíjelo metodou pokus - omyl. Teď už zahrada odpovídá mým představám. Není přeplácaná, květiny na záhonech spolu ladí tak akorát a pohled na ně mě nabíjí optimismem. Zdá se mi však, že práce na zahradě nějak přibývá. Je snad chyba ve mně? Jsem snad stále méně a méně výkonná? Zřejmě ano, záda bolí víc než dříve, pravá ruka po operaci není stále v pořádku a našly by se i další neduhy.
Znamená to snad, že zase osejeme záhony travou? Jen to ne. Zatím ještě ne. Ale blíží se to, cítím to v kostech. Snad ještě alespoň jedna, nebo raději několik sezon…
