Marcela-Matějková-story

22 * Od Káji Maříka k jaderným fyzikům a muzicírování v naší rodině.

Moje sestra Danda se začala učit hrát na klavír už v hudební škole v Chrudimi. V Ústí pokračovala ve výuce u paní učitelky Chaloupkové a vedla si ve svém snažení velmi dobře. Klavír jsme měli v jídelně, kde se topilo jen o Vánocích. Danda musela cvičit i v zimě. Často na ni dohlížela máma, která v mládí taky prošla drilem výuky hry na piano. Pamatuji si dobře, jak máma s Dandou, obě ve starých vysloužilých kabátech a v rukavicích s ustřiženými prsty na rukou, seděly na otočných židličkách u klavíru v ledovém pokoji a hrály čtyřručně.

Na tátovo přání nacvičila Danda řadu Štrausových valčíků a v teplých měsících se žádná návštěva u nás neobešla bez hudební produkce mé sestry. Dandě to u klavíru slušelo, tlustý cop se jí na zádech natřásal do rytmu a jídelnou se nesly tóny oblíbených kousků jako Na krásném modrém Dunaji, nebo třeba Císařský valčík. Posluchači z řad přátel našich rodičů většinou dojetím zamačkávali slzu a s obdivem vykřikovali: „Ta Danuška má před sebou velkou budoucnost a jaká je to krasavice. Z té bude jednou umělkyně!“

Bába, která na mě trpěla, chtěla pozornost obrátit taky k mé osobě a většinou na chválu Dandy reagovala slovy: „Ano Danuška je krasavice po mé nebožce mamince, která vypadala jako porcelánová panenka. To je pravda. Taky je pravda, že Marcelka má tu smůlu, že je podobná svému tátovi a moc krásy nepobrala. Ale zase je to studijní typ a hodně čte.“ A pak ještě moje milá bába dodávala, aby zdůraznila mé intelektuální přednosti: „Jednou bude lékařkou, významnou plastickou chiruržkou.“

Bábino velké přání se nesplnilo, plastickou chiruržkou jsem se nestala, ostatně ani Danda se nestala významnou klavírní umělkyní. Pravdou je, že jsem od dětství byla horlivá čtenářka. O některých mých oblíbených autorech z dob našeho pobytu v Chrudimi jsem se už dříve zmiňovala. Jen ještě z té doby musím uvést Káju Maříka. Na toho se totiž nedá zapomenout. Ve veřejné knihovně se tenkrát toto dílko autorky Marie Wagnerové, píšící pod pseudonymem Felix Háj, vypůjčit nedalo. Stejně jako Karafiátovi Broučci. Obojí bylo totiž komunisty zakázáno, coby nevhodné pro novou, budovatelsky nadšenou mládež. Já jsem měla základní trilogii Káji Maříka půjčenou od paní Hildy Hojerové - Čihákové ze Všenor. V téhle obci jsme trávili se sourozenci všechny prázdniny a do nedalekých brdských lesů jsme s dědou a bábou chodili na houby. Není tedy divu, že mě děj Káji Maříka, odehrávající se nedaleko Mníšku pod Brdy, vzal za srdce. Nejvíc mě naštvalo, když to vypadalo, že Kája si na studiích v Praze namluví holku. Vždyť na něj přece doma čekala Zdéňa! Příběhy Káji z hájovny a jeho kamarádky Zdéni z lesovny, mě natolik okouzlily, že jsem si v předpubertálním věku dokonce přála provdat se za hajného. Žádného jsem nepotkala, vzala jsem si ekonoma a nežiji v hájovně, ale v hlavním městě na sídlišti. Tak jsem si alespoň udělala radost a koupila jsem Školáka Káju Maříka, který už zase svobodně vychází, svým vnoučatům a těším se, jak jim ho budu předčítat.

Moje romantické představy o životě v lesích hojně přiživovala taky díla Karla Klostermanna, která jsem v určitém období svého dětství rovněž ráda četla. Vzpomínám třeba na romány V ráji Šumavském, Za štěstím, Ze světa lesních samot. V Klostermannovi se většinou  odehrávala nějaká ta milostná zápletka a to mě tenkrát už zajímalo.  

Jakmile jsme se přestěhovali do Ústí, přihlásila jsem se do krajské knihovny Maxima Gorkého, která sídlila ve Velké hradební ulici. Nevím, ale možná tam knihovna je dodnes. Až někdy pojedu do Ústí, musím se na budovu knihovny pocházející z počátku 20. století zajít podívat. Ačkoliv jsem v době našeho ústeckého pobytu neměla ještě  na architekturu žádné vyhraněné názory, tahle budova se mi líbila. Jsem zvědava, jak na mě bude působit dnes.

Do knihovny jsme většinou chodily společně s mou spolužačkou z devítiletky a velkou kamarádkou, Libuší Máchovou. Společná záliba v literatuře nás sblížila, ve třídě jsme spolu seděly od šesté až do deváté třídy. Já jsem potom nastoupila na Střední všeobecně vzdělávací školu a Libuše, jejíž tatínek byl ředitelem ve sklárně, šla na sklářskou průmyslovku do Teplic.  Jak už to tak v životě chodí, naše zájmy se po odchodu z devítiletky ubíraly jiným směrem a pravdivým se ukázal verš: „ Ne smrt, ale život nás rozdělí.“ S Libuší jsme se scházely čím dál tím méně a teď už snad čtyřicet let o ní nevím nic. Jsem ale přesvědčena, že čtenářská vášeň ji dodnes neopustila, stejně jako neopustila mne.

Asi tak v jedenácti letech jsem přišla na chuť dobrodružné literatuře. Začalo to verneovkami. Táta měl doma ještě z doby svého dětství dva romány od Julese Vernea a sice Dva roky prázdnin a Děti kapitána Granta. Vydání to bylo nádherné, v červené zlacené vazbě a tyhle dvě knihy po tátovi nastartovaly mou éru mé verneománie. Po jejich přečtení jsem započala v krajské knihovně zběsilý hon na verneovky. Pocit to byl stejný, jako když jsem v chrudimské městské knihovně vyhledávala všechno od Ransoma. Zažívala jsem obrovské napětí a pak slastný pocit vítězství – hurá, tady je další verneovka, kterou jsem ještě nečetla! Nepřečetla jsem zdaleka všechno, co tenhle francouzský spisovatel napsal, ale mám těch knih na svém čtenářském kontě pěknou řádku. Jenom namátkou: Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Tajemný hrad v Karpatech, Pět neděl v baloně, Tajuplný ostrov, Patnáctiletý kapitán. Určitě jsem jich přelouskla víc, ale teď si na všechny nemůžu  vzpomenout.

Ráda jsem měla Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina, s chutí jsem se začetla do Robinsona od Daniela Defoe.

Na koho nesmím zapomenout, to je Alexander Dumas starší. Jeho Tři mušketýry i Tři mušketýry po dvaceti letech, jsem přímo hltala. Bylo to napínavé i zamilované zároveň a to bylo něco pro mne. A co teprve Hrabě Monte-Christo! Tenhle román mě nadchl ještě snad víc, než Tři mušketýři. Moc mě hřálo pomyšlení, že nespravedlnost byla pomstěna. Žádný z filmů, natočených na námět tohoto románu až do dnešní doby, jsem si  nenechala ujít. V loňském roce jsme byli na dovolené v Provence a já jsem nedala jinak, než že navštívíme ostrov If., z kterého se románovému Edmondu Dantésovi podařilo uprchnout, aby se později objevil coby tajuplný hrabě Monte-Christo.

Někdy tak ve třinácti čtrnácti letech, mě zcela pohltily detektivky. První byla U hnědé krysy od Angličana Henry Holta, tu jsem našla v tátově knihovně. Další detektivky už jsem si půjčovala v knihovně veřejné. Tady snad stojí za zmínku román Pomozte mi Terezo od  Anny Sedlmayerové. Vzhledem k tomu, že autorka žila v Ústí, vzbudila tahle detektivka zájem celé naší rodiny, četla ji dokonce i bába.

Samozřejmě, že mě neminuly ani dívčí románky a to jak z prvorepublikové červené i modré knihovny, tak románky nově vydávané. Ty první se nedaly samozřejmě vypůjčit ve veřejné knihovně, zdrojem pro mne byla již jmenovaná paní Hilda Hojerová - Čiháková ze Všenor. Pokud se týká dívčích románů tehdy vydávaných, vzpomínám na  knihy od Heleny Šmahelové, třeba na Velké trápení, Mládí na křídlech, nebo na Magdu.

Tátu můj zájem o dívčí literaturu dost rozčiloval a neustále mi doporučoval literaturu faktu, třeba Jasnější než tisíc sluncí od Roberta Jungka. Já jsem tehdy tuhle knihu o osudech slavných jaderných fyziků zarputile odmítala, zato se mi moc líbila Tvrdohlavá Marie od Antonína Zhoře o životní a vědecké dráze fyzičky Marie Curie – Sklodowské. Jasnější než tisíc sluncí jsem si přečetla až mnohem později a musím uznat, že mě to opravdu zaujalo. Táta měl pravdu, ostatně tak jako skoro vždycky. Těším se, že se k téhle knize znovu vrátím.

Ve výběru četby mě ovšem neovlivňoval jen táta, ale i máma. To ona mě navedla na vesnické romány, třeba od Klostermanna. Mámin celoživotní zájem směřoval k českému národnímu obrození, na její popud jsem dokonce už v dětství četla F. L. Věka od Aloise Jiráska. Ovšem pouze dva díly. V nich mě bavila zejména milostná zápletka Věka s krásnou Paulou, desítky stránek popisujících rozvláčně rozhovory vlastenců  v Krameriově čítárně jsem s nadhledem přeskakovala. Myslím, že jsem byla jedno z mála dětí, které se ještě na počátku šedesátých let minulého století tímhle románem alespoň částečně prokousaly.

Své dnešní ústecké vzpomínání jsem začala Dandiným klavírem. Konec věnuji rodinnému muzicírování. Máma hrála na klavír, táta na housle. Chtěli tedy, aby hrály i děti, s výjimkou mne, která mám od narození deformované prsty na rukou. Danda a Zuzka se učily na klavír, Martin byl ve druhé třídě zapsán do hudební školy, kde se měl věnovat výuce hry na housle. Každý týden odcházel z domova s tímto hudebním nástrojem a naši věřili, že ho hra na housle baví. Alespoň v tom smyslu se Martin doma vyjadřoval. Stále ale jaksi nic neuměl a tak se máma do hudebky vydala zjistit, jak si její jediný syn a chlouba rodiny ve výuce vede. Zjištění bylo tristní. Martin se kromě první hodiny už ve škole neukázal. Doma bylo zle, ale Martin byl osvobozen a tím jeho hudební kariéra skončila. Kdo by měl čas se tím dál zabývat!

Danda vychodila hudební školu, na které si, jak už jsem zmiňovala, vedla dobře, ale tím to skončilo.Do svého vlastního bytu si už klavír nepořídila a pokud vím, nikdy už z kláves Štrause nevyloudila.