Marcela-Matějková-story

Celý týden už je hezky, dokonce má být pěkné počasí i o víkendu. A to prosím v pátek začínají ledoví muži. Slávek se rozhoduje na poslední chvíli, že si v pátek vezme dovolenou. Ihned ruším čtvrteční angličtinu a chystám vše potřebné k odjezdu na chalupu do Vyskytné . Z Prahy odjíždíme ve čtvrtek  brzy odpoledne. Plán je stanoven: V pátek dopoledne nákup na květinovém trhu v Jihlavě, odpoledne cyklistický výlet. Oba se těšíme.

V pátek hned po poledni vyrážíme z Vyskytné. Mým přáním je podívat se znovu po dvaceti letech k Maršovskému rybníku. Slávek souhlasí a tak se tedy vydáváme směrem na Opatov. Evangelický kostel je výjimečně otevřený, ráda bych do něj nahlédla, ale nechci se zdržovat. Nikdy jsem si nevšimla, že v Opatově je hřbitov - teď mě na něj Slávek upozorňuje. Vcházíme a procházíme kolem jednotlivých hrobů. Stejně jako minulý týden ve Strměchách, i tady vidíme reliéfy kalichů téměř na všech hrobech. Znamení, že se jedná o hřbitov evangelický.

Pokračujeme dál. Polní cesta se po chvíli mění na cestu lesní. Slunce svítí, ale není vedro, prostě tak akorát. Jede se mi příjemně, rozhlížím se kolem sebe, vnímám průzračný vzduch, louky plné pampelišek a lesy prosvětlené paprsky světla.

A najednou ji vidím. Kamennou samotu uprostřed lesa. Podle mapy je to bývalá hájovna. Slézám z kola, chci si ji alespoň zvenku prohlédnout. Kolem bytelné budovy hájovny je oplocená zahrada a v ní mezi smrky velké koberce modrých květů ladoněk, pomněnek a modřenců, podél potůčku bílé konvalinky a na malém paloučku rododendrony, kapradiny a skalka s prvními kvetoucími skalničkami. Okna jsou otevřena dokořán a v nich mírně povívají  bílé záclony s vytkávanými košíky plnými květin. To mě nadchne, paní domu má zřejmě vkus a výběrem záclon nepokazila dojem romantiky hodné Mrštíkovy Pohádky máje. Ale místo Helenky vidím vzadu na zahradě ležet na lehátku starší ženu, pod přístřeškem auto s brněnskou poznávací značkou a šedovlasý štíhlý muž procházející zahradou rozhodně ničím nepřipomíná Ríšu. Jedeme dál, lesní kamenitá cesta se hned za hájovnou mění na celkem slušnou vyasfaltovanou silničku, což Slávek komentuje slovy, že majitelem hájovny je zřejmě bývalý generální ředitel lesů, který si příjezd ke své chalupě nechal vyšperkovat.

 Vyjíždíme z lesa na silnici a vpravo už vidíme první chalupy Maršova. My se ale dáváme doleva a směřujeme k rybníku. Za malou chvíli už jsme na jeho hrázi, na druhé straně se rozkládá pláž a řada chat. Tam jsme se s mou kamarádkou Evou před dvaceti lety za horkého letního dne koupaly před návratem do rozpálené Prahy. Za měsíc jsem se dozvěděla, že se Eva utopila na Slapech. Vzpomínám na ni často, ale teď tady u Maršáku intenzivněji, než kdykoliv předtím.

            Slávek mě upozorňuje na větrný vír na kraji pole. Za naprostého bezvětří! To tedy nechápu. Čekám kdy zmizí, ale je tam stále a tak necháváme vír vírem a pokračujeme v cestě. Slávka popadne furiantský nápad. Co kdybychom se nevraceli stejnou cestou, ale jeli dál po pěšině vedoucí po žluté značce, navrhuje. Souhlasím a vydáváme se do neznáma. Někde blízko slyším kukat kukačku a říkám si, jak je život fajn. Pak se pěšina rozšíří a před námi se objevují první venkovská stavení nějaké vesnice. Nikde žádné označení názvu obce a já se na návsi ptám malého kluka, jak se vesnice jmenuje. Prý Jiřín. Název mi nic neříká, ale upoutává nás kaplička s křížkem, kterou jde Slávek hned fotit jako příspěvek pro chebský spolek zabývající se vyhledáváním drobných architektonických památek. Pod kapličkou je ve stráni umístěna řada dřevěných lavic a pod nimi přírodní amfiteátr. Že by tu hráli divadlo místní ochotníci? Nemáme se kde zeptat, protože hospoda je, stejně jako většina hospod v okolí, otevřena až od osmnácti hodin.  

Těšíme se tedy do Zbilid, kde víme, že místní penzion je v provozu celý den. A tam si dáme pivo! Není to ale tak jednoduché, protože Slávek opět, zřejmě v euforii z vydařeného výletu, volí polní kamenitou cestu, která nás podle mého názoru nemůže do Zbilid nikdy dovést. Začínám být nevrlá, odmítám po drncavé cestě jet a kolo tlačím. Tím se samozřejmě cesta prodlužuje. Nakonec Slávek připouští, že žlutá značka sice vede k židovskému hřbitovu ve Větrném Jeníkovu, ale ať jen dám na něj, že do Zbilid dojedeme. No ono mi vlastně už ani nic jiného nezbývá a tak se odhodlaně plahočím dál. Zápěstí pravé ruky mě bolí čím dál víc a můj vztek vzrůstá.

Všechno se v dobré obrátí poté, co narazíme na silnici, po které se vydáme přes Šimanov do vytoužených Zbilid. Mně už se zase vrací dobrá nálada, rozhlížím se po kvetoucích třešních lemujících silničku a po loukách plných pampelišek. Nad námi brázdí oblohu letadlo na dálkové ovládání, které jeho majitel občas nasměruje přímo nad naše hlavy.

Ve Zbilidech si sedám na lavičku před penziónem a Slávek jde dovnitř pro pivo. Vrací se i se sympatickým hostinským, který je rád, že si může popovídat. Zrovna se totiž hraje nějaký důležitý zápas v hokeji a to je prý vždycky v penzionu prázdno. Všichni tři sedíme venku na lavičce a hovor příjemně plyne. Slávek si dává ještě jedno plzeňské a já neodolám a dám si alespoň malé. Dozvídáme se, že blízkým příbuzným rodiny pana hostinského je Zdeněk Mahler. A syn Zdeňka Mahlera, který prý přednáší na Karlově univerzitě a zároveň je terapeutem léčícím ze závislosti gemblery, má chalupu v nedalekém Ústí. Dovídáme se ještě několik zajímavostí o lidech z okolí, s hostinským se loučíme a vytlačíme kolo do příkrého kopce směrem na Opatov. Tam už to ale dobře znám a vím, že zanedlouho budeme doma. A taky že ano, profrčíme Opatovem, potom ještě kousek po hlavní silnici a hurá na odbočku do Vyskytné.

Uklízíme kola, já ještě zalívám zahradu, Slávek roztápí krb a na něm griluje výborně ochucené vepřové plátky. Necháváme otevřené dveře na zahradu, večeříme a je nám dobře. Den dovolené se navzdory pranostikám týkajícím se ledových mužů vydařil.

Jsem příjemně unavena a jdu spát. V polospánku mě ještě napadá, že budu muset zjistit, jak vzniká větrný vír na poli za úplného bezvětří. Ale na to bude dost času zítra. Spokojeně usínám.