Marcela-Matějková-story

Po dlouhé době jsem otevřela Velkou kuchařku od Viléma Vrabce, potřebovala jsem totiž vyhledat nějaký zajímavý recept na ragú ze srnčího masa. Vhodný recept jsem v té objemné, chytré knize našla, to jsem ostatně předpokládala, protože Vrabcova kuchařka je podle mého názoru nejlepší kniha svého druhu jakou znám a divím se, že už ji nakladatelství nevydávají, je totiž stále aktuální. Já tuhle kuchařku mám už čtyřicet tři let, dostala jsem ji od babičky k posledním Vánocům, které jsem strávila za svobodna doma, příští Vánoce už jsem byla vdaná a recepty z kuchařské knihy jsem pilně využívala.

Dnes jsem v mé oblíbené kuchařce kromě požadovaného receptu našla i klauna Mazlíčka, kterého jsem už dlouhá léta postrádala. Fungoval od nějaké doby zřejmě jako záložkana stránkách míchaných nápojů, které si rád pročítá Slávek.

Určitě se ptáte, kdo, nebo vlastně co, ten klaun Mazlíček je. Hned vám to povím. Je to pajdulák vystřižený z tvrdé čtvrtky papíru, má velkou kulatou ušatou hlavu, na obličej má nalepeny ruměné tváře z červeného papíru, stejným způsobem je vyveden
i kulatý nos. Ten ovšem není z papíru červeného, ale černého. Pusa je naznačena obloukem směrem nahoru, takže se zřejmě jedná o klauna šťastného a spokojeného. Oblečený je do černého trika a červených kalhot. A ještě jednou náležitostí je vybaven. Na hlavě je vystřiženo očko tak, aby se pajdulák, jehož jméno klaun Mazlíček je uvedeno velkými tiskacími písmeny na zadní straně, dal pověsit na zeď. A na zdi naší miniaturní kuchyňky ve Všenorech taky celých sedm let visel, až do té doby, než jsme se s manželem Slávkem a s dcerou Andreou přestěhovali z všenorské vily Jitřenky do Prahy.

 

Vila mých prarodičů byla sice prostorná, ale soudruzi byt v patře zabrali a přidělili dělnické rodině. Dole bydleli babička s dědou a s mou nejmladší sestrou Zuzkou, protože prarodiče ji od jejího jednoho roku vychovávali. Když jsem se já provdala a vlastní byt byl, jak to bylo tenkrát běžné, v nedohlednu, vyklidila babička jeden velký pokoj dole v přízemí, my se Slávkem jsme ho přepažili na kuchyňskou a pokojovou část a začali jsme si sami hospodařit. Hned ve vedlejší místnosti měla kuchyň babička s dědou a se Zuzkou. Bydleli jsme tam pospolu spokojeně

Klaun Mazlíček byl vánoční dárek, který jsem od tenkrát desetileté Zuzky dostala. Štědrý den jsme ten rok s babičkou, dědou a Zuzkou slavili opakovaně v půlce ledna, protože skutečné Vánoce Zuzka strávila se zápalem mozkových blan na infekčním oddělení nemocnice Na Bulovce. Když se vrátila z nemocnice, uvařila babičkarybí polévku a osmažila kapří porce. Já jsem přispěla bramborovým salátem dle Viléma Brabce a všichni jsme zasedli ke slavnostně vyzdobenému stolu.Po večeři jsme rozsvítili vánoční stromeček,zpívali koledy a jedli vánoční cukroví.Všechno zkrátka bylo tak, jak to má na Štědrý večer být. Zuzka teprve teď dostala vánoční dárky, ale pod stromečkem nechyběly ani dárky od ní pro každého z nás. A já jsem tenkrát dostala klauna Mazlíčka.

Moc si toho papírového rošťáka považuji, připomíná mi chvíle, kdy babička s dědou ještě žili, a moje sestra Zuzka byla malá holka. Vyrůstala u prarodičů jako jedináček, ačkoliv měla tři starší sourozence. A tak, když jsme se do Všenor nastěhovali my se Slávkem, Zuzka to přivítala, jako vítané oživení. Víc než se mnou, se ale vyblbla se Slávkem. Ten kromě toho, že se s ní učil matematiku a fyziku, s ní stavěl ponorku a hrál kuličky pod oknem našeho minibytečku, zatímco já jsem se učila ke zkouškám, protože jsem studovala v té době ještě vysokou školu.

Nebo zase jindy, venku prší už celý týden v kuse. Slávek slíbil Zuzce, že se s námipůjde podívat na rozvodněný potok. Mně se nechce a celou cestu v lijáku jsem naštvaná, zatímco Slávkovi a Zuzce nedokáže déšť zkazit náladu. 

Takhle daleko mě zavedl ve vzpomínkách znovunalezený klaun Mazlíček. Ale on ten Mazlíček ke společně prožitým rokům v Jitřence patří. Na všechno shlížel ze zdi kuchyňky, kde visel až do doby přestěhování naší rodiny do Prahy. Pak jsem ho měla ještě nějaký čas na očích, až se ztratil. No a teď je díky receptu na srnčí ragú zase na světě. Leží přede mnou na psacím stole a jsou na něm patrné více než třicet let staré mastné flíčky, to jak mi olej vyprskl na stěnu při smažení škvarkové pomazánky, která tenkrát Zuzce tak chutnala.

 

Zuzko, až k nám se syny Vojtou a se Šimonem zase někdy přijdete, pokusím se škvarkovou pomazánku udělat. Naposledy jsem ji sice vyráběla před více než čtyřiceti lety ve Všenorech, ale myslím, že to půjde. Mistr Brabec mi poradí.