5 * Vánoce 1939
V březnu 1939 obsadili Němci republiku a zanedlouho začal být na trhu znát nedostatek potravin i dalšího spotřebního zboží.
Babička, poučená z První světové války, nenechala nic na náhodě. Už koncem roku 1938, kdy bylo zřejmé, že válka může vypuknout každou chvílí, jezdila nejméně jednou týdně do Prahy nakupovat. Kvalitní látky do zásoby, obuv z dobré kůže a další potřebné věci pro celou rodinu, vše solidní, prvotřídní, aby to dlouho vydrželo.
Zásoby potravin, zejména mouku, cukr, sůl, přivezla služebná Fanča na dvoukoláku od místního obchodníka Blahovce, vše bylo dobře uskladněno a připraveno na horší časy. Vypadalo to, že Vánoce 1939 budou letos v Jitřence stejné jako kdykoliv předtím; alespoň pokud se týká zajištění pokrmů pro štědrovečerní tabuli. K jedné, pro rodinu dosti podstatné změně, však mělo přeci jenom dojít. Postarala se o ni Máňa, která si v poslední době často vyšla někam za zábavou se svým dávným nápadníkem ze Sokola Vendou.
Vendův šéf, majitel zavedené smíchovské drogerie, před necelým rokem zemřel. Venda obchod spravoval od té doby zcela samostatně a vedl si přitom víc, než dobře. Radost z nového postavení mu kallila jen čím dál tím dotěrnější vdova, která po smrti svého manžela drogérii zdědila. Vymyslela plán, jak obchod udržet a ještě k tomu získat mladšího, fešného manžela a chystala se Vendovi nabídnout něco jako sňatek z rozumu. Byla přesvědčená, že vidina, že by mohl vyženit živnost, Vendu nenechá lhostejným. Pozvala ho proto na Štědrý den na večeři, ale ke svému velkému zklamání neuspěla. Venda pozvání s díky odmítl. „To tak, ještě abych jí byl zavázaný za smaženého kapra se salátem,“ pomyslel si.
Jednou koncem listopadu prohodila doma při večeři Máňa, jen tak mezi řečí: „Co byste řekli tomu, kdybych na Štědrý večer pozvala k nám na večeři pana Molhance? V šest večer zavře krám, z Prahy by jel v sedm, před osmou hodinou by mohl být u nás. Dáďa už je velká, tak bychom jedli o něco dýl.“
Babička nabrala lžící polévku, ochutnala, trochu si ji přisolila a teprve potom odpověděla: „Pro mě, za mě, když myslíš, tak ho pozvi, jídla bude dost, jeden host navíc se tu klidně nají.“
Babička u pana Molhance na Smíchově ráda nakupovala, kdykoli jela do Prahy, zašla k němu do drogérie, zásoby mýdla, pro případ válečného nedostatku, zajistila samozřejmě taky u něj. Pan Molhanec byl vždycky zdvořilý a upravený a to se babičce na něm líbilo.
„Chválej ho všichni, ten se tedy, panečku, vypracoval, a vlastní pílí, to se musí nechat. Jak je poslední době elegantní a ještě před válkou byli prý s nějakým kamarádem, taky drogistou, autem po Itálii,“ rozplývala se babička a mnohoznačně dodala: „To nakonec tady ve vsi ví každej, jak po tobě, Máňo, koukal už jako po holce, ještě než jsi se vdala za toho nemožného Janovštíka,“ použila babička neuctivý výraz, kterým označovala Mánina bývalého manžela Juliuse Janovského. „Kdyby si pan Molhanec pořídil ještě svůj vlastní obchod, nebylo by to vůbec špatné.…“
Dědeček taky proti pozvání pana Molhance na slavnostní večeři do Jitřenky nebyl, slyšel na něj jen samé dobré reference, v obchodě si prý vede víc než nadějně, dokonce se dal do obchodování na burze, třeba se časem udělá v drogerii pro sebe, kdo ví…
Dáďi se na názor nikdo neptal, to tenkrát nebylo zvykem, aby mladá holka, ještě skoro dítě, zasahovala do rodinných záležitostí.
„Příští týden jedu nakupovat do Prahy, sama se v drogerii stavím a pana Molhance pozvu,“ uzavřela diskuzi babička, která měla ráda poslední slovo.
Pan Molhanec pozvání s potěšením přijal a zanedlouho nato začaly v Jitřence přípravy na Vánoce, válce navzdory tak, jak to bylo vždycky zvykem. Paní Andrlová ještě naposledy vyprala velké prádlo, aby do Štědrého dne nejen uschlo, ale bylo i vyžehleno a uklizeno do prádelníků; prádlo na šňůře viset na Štědrý den nesmělo, to by dle rodinné pověry znamenalo úmrtí někoho z nejbližších. Následoval úklid a mytí oken, to zastala služebná Fanča, ještě než těsně před Štědrým dnem odjela ke svým rodičům na Dobříš.
Pečení cukroví a vánoček i vaření slavnostních pokrmů babička nesvěřila nikomu. Sama byla vynikající kuchařka a jako rodilá Pražačka dodržovala tradici bohatého štědrovečerního jídelníčku.
Máňa v obchodním domě před nedávnem povýšila od prodejního pultu do kanceláře, kde nebyl problém vzít si na Štědrý den odpoledne volno, takže domů přišla už někdy kolem třetí hodiny. „Dáďo, jak jsi daleko se zdobením stromečku?“ Zjišťovala a hned se přidala k rozvěšování všeho, co na stromku ještě chybělo, růžiček, třásní a řetězů z krepáku; byly to ještě staré ozdoby, které vyráběly Dáďa s babičkou samy po večerech u kuchyňského stolu. Nakonec maminka s Dáďou opatrně ještě doplnily letos nové ozdobičky ze skleněných korálků - koloběžku, auto, ptáčka v budce a kominíka s miniaturním žebříkem a štětkou přes rameno. Úplně nahoru do špičky usadily třpytivou hvězdu.
V sedm večer bylo všechno hotovo, nejen jídlo, ale už i velký stůl v příjemně vytopené jídelně zářil bílým, dotuha naškrobeným a vyžehleným ubrusem, broušeným sklem a čerstvě vycíděnými stříbrnými příbory. To vše se používalo jen jednou do roka, právě o Vánocích. I to přispívalo k tomu, že jídelna vždycky na Štědrý den na Dáďu působila kouzelným, až tajuplným dojmem. V tomto roce prvně od odchodu Mánina bývalého manžela, a že to byla už pěkná řádka let, se prostřelo ne pro čtyři, ale pro pět osob. Dáďu to znepokojovalo, o společnost pana Molhance v tenhle pro ni a celou jejich rodinu tak slavnostní večer, nikterak nestála. Co ta maminka vlastně zamýšlí, že si ho sem pozvala, kazila Dáďě celý den náladu neodbytná myšlenka.
Krátce před osmou hodinou stoupal zvolna pan Molhanec, obtěžkaný balíčky a kyticemi, zasněženou zahradou po schodech k osvětlené vile. „Jak mě jenom přijmou, táhlo mu hlavou. Mají to tam jistě nóbl, kdoví, třeba se tam mezi ně nebudu vůbec hodit.“ To už ho ale v otevřených venkovních dveřích vlídně vítá dědeček, bere od něj kožich a klobouk a vede ho chodbou do elegantního pánského pokoje a tudy procházejí do křišťálovým lustrem jasně osvětlené jídelny. Tam jsou dámy ještě před večeří a před rozbalováním dárků obdarovány kyticemi růží na dlouhatánských stoncích, babička dostala kytici žlutou, Máňa rudou, Dáďa se trochu stydí, protože ještě nikdy kytku nedostala, vždyť jí teprve táhne na patnáctý rok, ale z bílých růží má opravdovou radost. Ten pan Molhanec je ale galantní, to se musí uznat!
Ty kytice zapůsobily snad nějakým kouzlem, počáteční rozpaky se rozplynuly, nezávazný hovor příjemně plynul při výborné rybí polévce, kaprovi na černo s knedlíkem a po chvilce odpočinku při dalším chodu, smažené rybě s bramborovým salátem. Následoval punč a cukroví, dědeček si zapálil doutník, pan Molhanec cigáro ve špičce ze slonové kosti a právě teď měl dědeček pocit, že nastala vhodná chvíle. „Jak s obchodem, neuděláte se pro sebe, pane Molhanče?“ Odpověď uspokojila nejen dědečka, ale i Máňu a babičku. Venda se s vdovou těsně před Vánoci nakonec přece jenom dohodl a obchod k novému roku odkoupí a následně rozšíří. Sám s učněm by to nezvládl, sjednal tedy s panem Drnkem, mladým vyučeným drogistou tady ze vsi, že ho najme jako příručího.
„Tak to tedy gratuluju, “zdvihá dědeček bohatě zlacený koflík s punčem, „a ještě jednou šťastné a veselé! Alespoň dnes, kdoví, co nás čeká příští rok. Máme protektorát, válku, zavřené vysoké školy a bojím se, že bude ještě hůř….“
