Marcela-Matějková-story

Na vysoké škole v Praze jsem se seznámila se svým budoucím manželem Slávkem a v dubnu 1971 se konala v ústeckém kostele se šikmou věží Nanebevzetí panny Marie naše svatba. Musím přiznat, že se jednalo o svatbu poněkud předčasnou a rozhodně ne dlouho předem plánovanou. Vzhledem k tomu, že jsem v té době byla teprve ve třetím ročníku školy, která trvala pět let, je jasné, že máma s tátou nejprve nikterak nejásali z mého sdělení, že svatba se musí nyní konat ze zcela objektivních důvodů, pokud nechci být svobodnou matkou. Mně by statut svobodné matky zas tak nevadil, ale naše máma by takovou ostudu těžko přenesla přes srdce. V té době ještě netušila, že bude muset v budoucnu přežít daleko horší věci, to když se naše sestra Zuzka z vlastního rozhodnutí stala svobodnou matkou a to dokonce dvojnásobnou. A to prosím otcem každého jejího syna je někdo jiný. Rčení, že člověk si nakonec zvykne na všechno, se opět ukázalo pravdivým - mámě nezbylo nic jiného, než si zvyknout na dva nemanželské vnuky a oba je má moc ráda.

Ale nepředbíhejme.

Moji rodiče už nějakou dobu Slávka znali, líbil se jim a když jsme oznámili, že ve studiu budu normálně dál pokračovat, protože o dítě se dočasně budou starat Slávkovi rodiče na Vysočině, se svatbou se smířili.

Slávkovi rodiče navrhovali, aby svatba byla jen malá, s ohledem na značnou finanční náročnost vdavek velkých. To ještě neznali moji mámu, která rozhodně prohlásila: „Svatbu svých dětí v duchu prožívám už dávno a rozhodně si nepředstavuji něco odbytého. Šaty musí být dlouhé bílé, se závojem. Dlouhým, jak jinak. Pozvou se všichni příbuzní z obou stran a obřad se bude konat nejen na úřadě, ale i v kostele.“

Mně se představa velké svatby nelíbila vůbec, ale netroufla jsem si odporovat, tenkrát ještě nebylo zvykem, aby děti nesouhlasily s rozhodnutím rodičů v tak závažné věci, jako byla svatba. Stejně jsem věděla, že vzhledem k mámině umíněné nátuře, nemám šanci její odhodlání nikterak zlomit.

Musím připomenout, že moji rodiče neměli na tak rozsáhlé svatební veselí k dispozici  dostatečné finanční zdroje, vždyť se s žádnou svatbou v rodině ještě dávno nepočítalo. Kdo by si myslel, že tato skutečnost mámu odradí, ten by se těžce spletl. V té době bylo zavedeno ve spořitelně jako první vlaštovka poskytování půjčky na specifikované rodinné tituly, mezi nimiž byla rovněž svatba a mí rodiče této novinky využili.

Do obřadu měla máma tři měsíce času a ten čtvrtrok vyhradila beze zbytku na přípravy svatebního veselí. Já jsem byla celou tu dobu v Praze na koleji, Danda studovala v Liberci, Zuzka žila ještě stále u báby a dědy ve Všenorech. Máma tedy měla doma jen tátu a mého bratra Martina a ti se o sebe museli postarat sami, nic jiného jim nezbylo. Máma plánovala, nakupovala, zajišťovala termíny na úřadě i v kostele, zkrátka přípravy prožívala.

Snažila jsem se alespoň prosadit možnost absolvovat svatbu v krátkých šatech, dokonce jsem si je nechala v Praze ušít u rodinné švadleny paní Kůtové. Látku mi darovala teta Lída, byl to světle stříbrný tesil, který byl tenkrát v módě. Šaty to byly moc hezké, cítila jsem se v nich dobře, plánovala jsem dát si do vlasů nějaké kytičky a tím celá paráda měla skončit.

Své rozhodnutí ohledně krátkých šatů jsem sdělila mámě telefonicky z Hlavní pošty v Jindřišské ulici, jinak to tenkrát nešlo, na koleji jsme telefony neměli, budky na meziměsto ještě nefungovaly a že jednou bude existovat něco takového, jako mobilní telefony, si nikdo z nás neuměl představit ani v nejbujnější fantazii.

Vyseděla jsem si tedy čtyřicet minut na poště, než jsem byla vyzvána spojovatelkou: „Ustí nad Labem, kabinka číslo tři. Slečno, jděte si do trojky.“

„Ahoj mámo,“ začala jsem nesměle, „šaty na svatbu už mám, teta Lída mi dala krásnou stříbrnou látku a paní Kůtová mi je ušila. Už tedy nic nesháněj, do vlasů si dám bílé látkové kytičky, koupím si je na Václaváku v kloboučnictví, neboj se, nejsou moc drahé, ušití šatů mi zaplatila teta a ještě mi dala stovku, kterou mi ukradli v tramvaji….“

V tom mě máma netrpělivě přerušila: „Říkáš stříbrné, to víc by se mi líbily bílé. No hlavně, že jsou dlouhé. Na kytičky zapomeň, to nosej jen nějaké frcíny. Mám slíbený od jedné známé závoj, nedávno se jí vdávala neteř, byla jsem se podívat na svatbě, bylo to moc krásné…“

Teď jsem zase přerušila mámu já: „Ale mámo, ty šaty nejsou dlouhé, jsou krátké, těsně nad kolena, žádné nepřiměřené mini, nedělej si starosti.“

Tenhle telefonát nedopadl vůbec dobře, z pošty jsem odešla napůl rozlítostněná a napůl  naštvaná. Máma mi práskla telefonem s tím, že na něco tak ordinérního jako jsou krátké svatební šaty, na to ať zapomenu.

Do týdne jsem měla v poště balík s bílým brokátem a s krátkým dopisem. „Je toho dost, ať ti paní Kůtová z toho ušije dlouhé šaty. Závoj zajistím. Máma.“

Putovala jsem přes celou Prahu ke Kůtům a prosila o urychlené ušití dlouhých šatů. Švadlena ochotně vyhověla, měla jsem tedy šaty dvoje – na obřad a slavnostní oběd v restauraci dlouhé bílé a na večer krátké stříbrné.

Zato závoj nebyl ani jeden. Dva dny před svatbou se ukázalo, že závoj mi mámina známá  nemůže půjčit, důvod už si nepamatuji. Ostatně příčina nebyla důležitá, důležitá byla absence veledůležitého doplňku, bez kterého si má matka svatbu odmítla představit. Jakoukoliv náhražku v podobě čelenky nebo kytiček zamítla.

Na poslední chvíli mi z kusu tylu spíchla závoj na koleni sousedka odnaproti a podle toho vypadal výsledek. V dlouhých bílých šatech s prapodivným kusem hadru přes obličej jsem si  připadala jako muslim a to ještě nepovedený.

Pozadu nezůstal ani ženich. Ačkoliv jsem ho důrazně předem varovala, „Slávku koukej se dát ostříhat alespoň týden před svatbou, ať nejsi vylípanej na esesáčka,“ šel můj nastávající k holiči až den před svatbou. Svatební fotky jsou dokladem spouště, kterou způsobil holičský mistr.

Nakonec jsem svatbu, v nenáviděném svatebním úboru s důkladně vystříhaným ženichem, ve zdraví přečkala, dokonce jsem se dočkala chvály a to nejen od ženských z kostkárny, které se tísnily s dojatě uslzenými tvářemi v cukrovaru u okna, aby viděly, jak mě táta povede z domu k slavnostně ozdobenému autu.

xxx

Za rok nato se tytéž ženské mačkaly u stejných cukrovarských oken; jejich slzy byly upřímné, když se jim z očí vzdaloval stěhovací vůz, který naši rodinu se vším zařízením odvážel po dlouhých dvanácti letech v severočeské metropoli na nové působiště. Dělnice odchodu svého inženýra opravdově želely, přestože ho před několika lety pranýřovaly kvůli prémiím v místním plátku Průboj coby protilidového „živla“. Časem si ho oblíbily víc, než byly ochotné si přiznat, stejně jako jejich manželé, cukrovarští řemeslníci, s kterými se táta rozloučil v hospodě už den předem.