Hery, město duchů
Francie je protknuta sítí kanálů, které propojují Seinu, Loiru, Rhonu, Rýn a Garonnu a se svými 8500 km patří k nejdelším umělým vodním cestám na světě.
Naše rodina v počtu šesti lidí se rozhodla strávit letošní dovolenou na hausbótu plavbou po Canal Latéral á la Loire. Loď Tarpon 37 N jsme přebrali v přístavu Briare a vydali se na plavbu Burgundskem směrem na Nevers.
Muž, který nám předával loď a zasvěcoval nás do jejího řízení, náhle seskočil na chodníček a my vpluli sami do více než 600 m dlouhého aquaduktu z roku 1896, který projektoval Gustav Eiffel. Představte si několik Eiffelovek za sebou, ovšem užších. Mezi bokem lodi a chodníkem bych se nechtěla ocitnout. Šlo o centimetry.
Pod námi v hloubce několika desítek metrů byla Loira, se svými písčitými mělčinami, rybáři švihali pruty, jakoby bičovali řeku, aby vydala dravce, kteří se v ní ukrývali. Byli jsme v aquaduktu času, kterým jsme se vraceli do devatenáctého století.
Počasí se vydařilo, většinou bylo slunečno a horko zmírňoval příjemný větřík. Život na kanále, to je svět sám pro sebe. Posádky jednotlivých lodí se navzájem nadšeně zdraví, nikdo nikam nespěchá, ostatně ani nemůže, maximální povolená rychlost málo překračuje rychlou chůzi, aby vlny nepodemílaly břehy kanálu. Na našem hausbótu vlaje kromě francouzské také česká vlajka. Podle vlajek na ostatních lodích jasně poznáváme - tohle jsou Holanďané, tamto Švýcaři, Rakušáci, a hele teď proti nám plují Slováci.
„Ahój“, křičíme na ně, „co máte k obědu, halušky se zelím?“ Smějí se, mávají, ale odpověď už neslyšíme, jsou daleko.
Náš kapitán Pavel po zkušenosti s řízením menšího Tarponu před pěti lety na kanále v Alsasku, neměl žádné obavy z řízení poměrně většího hausbótu. Adam se za oněch pět let od minulé plavby změnil z kluka v mladého muže a postoupil z plavčíka na první důstojníka. Děd Slávek si podržel hodnost bocmana.
No a my tři ženy - babi Maci, máma Andy a nejmladší členka posádky patnáctiletá Nela jsme pomáhaly, kde bylo potřeba. Od kuchyně po vázání lan, ale hlavně jsme si užívaly plavby. Odpočinek na lehátku na přední či zadní palubě, sluneční paprsky, volavky roztahující křídla v elegantních pózách, neuvěřitelné množství vyder spokojeně žijících v březích a v noci vyplouvajících po kanále, osamělí rybáři, městečka a vesnice kolem nás, to všechno bylo pro nás nejen zdrojem odpočinku, ale hlavně poznání. A když bylo potřeba zaskočit u kormidla, tak jsme to taky zvládly, zvláště Nela v tom vynikala.
Burgundsko jsem si představovala jako oblast, kde víno teče proudem. Vždyť vinařství se k nám dostalo právě z Burgundska, první keřík vinné révy odsud do Čech přivezl ve 14. století Karel IV.
Těšila jsem se tedy na degustaci vína v místních hospůdkách ve společnosti zdejších vinařů. Jak se později ukázalo, moje představy byly přehnaně romantické.
V městečkách či vesnicích, které se nám zdály zajímavé, jsme loď opustili a vydali se na průzkum. Dalo by se říct, že dojem byl všude stejný. Několik ulic lemovaných kamennými domy. Okna neprodyšně uzavřená okenicemi. A hlavně, nikde nikdo. Žádné obchody, hospůdky, bary, nic takového. Nacházelo se snad veškeré obyvatelstvo na vinicích?
Kromě burgundského vína z obchodů, jsme místní víno ochutnali jen v restauraci na náměstí v Nevers, městě na Loiře.
Skutečně hororový dojem na mě udělala obec Herry.
Na prohlídku jsme se vydali večer, už se stmívalo. Teď by měla přece vesnice žít, teď to bude to pravé Burgundsko. Ovšem omyl byl pravdou. Od kanálu jsme se vydali ulicí směrem k impozantnímu kostelu. Před zvonicí ulice uhýbá prudce doprava, původně snad procházela bránou zvonice, která byla zároveň součástí opevnění z devátého století.
Tak velikému sakrálnímu objektu neodpovídala ovšem velikost obce. Několik vylidněných uliček, domy uzavřené za okenicemi, nepřístupné jako pevnosti. Kousek od kostela se před námi otevřelo náměstí, nebo snad náves? Obrovská zatravněná plocha lemovaná starými stromy a kolem dokola domy, všechny stejné a dost ošumělé. Co se dělo za těmi okenicemi? Žijí tam lidé, nebo je to město duchů? Ne tak docela. Dveře jednoho domu byly otevřené a v kuželu světla dopadajícího ven zřejmě z předsíně, seděla na židli žena středních let a telefonovala. Byl to výjev téměř nepatřičný. Jediná živoucí bytost ve zdánlivě mrtvém městě. Žena moderně oblečená, rty nabarvené sytě červenou rtěnkou a v ruce mobilní telefon – nepochybný důkaz současnosti. Ale kde jsou ostatní? Je krásný srpnový večer, čekala bych děti řádící na kole, kluky čutající s míčem na návsi, nebo chlapy hrající pétanque.
Náves jsme obešli a další uličkou jsme ve stísněné náladě scházeli dolů k opuštěnému obilnému přístavu. Cestou jsme minuli dům s nápisem bar, dveře byly ovšem zatlučeny prkny. Skličující, ponuré ticho nás nutilo přidat do kroku. Konečně se před námi zaleskl kanál se zakotvenými hausbóty. Svět živých, napadlo mě. Z každé paluby zní hovor a smích, támhle na té italské lodi hrají děti karty a hádají se při tom. Na palubách lidé večeří a popíjejí víno. Nás čeká grilování masa a zeleniny, paluba naší lodi je vybavena plynovým grilem.
Týdenní plavba skončila opět ve městě Briare.
Osud obce Herry mne však stále nenechával v klidu, a moje fantazie pracovala na plné obrátky. Vodní kanál byl využíván pro lodní přepravu obilí, uhlí a stavebnin, což sebou přinášelo značný hospodářský rozkvět okolních obcí. Kromě jiných určitě také obce Herry. Příležitosti se chopil šikovný developer a založil vlastní srdce obce – obrovskou náves obkrouženou kolem dokola téměř typovými domy.
Čas plynul a lodní doprava pro průmyslové účely se stávala minulostí. Plavbu po kanálech nahradila železnice, později kamiony řítící se dálnicemi. Dnes se kanály využívají zejména k rekreačním účelům a řada obcí, které je lemují, Herry není výjimkou, pomalu upadá.
Nevím, zda můj dojem vylidněných burgundských městeček a vesnic, které neožívají společenským ruchem ani večer, je oprávněný. Samozřejmě, že ve větších městech, Briare a Nevers, které jsme navštívili, se restaurace otevřené přes den nacházejí. Já je čekala i na burgundském venkově a zatím je tam „sucho“, jako u nás v Čechách.
Můj pocit potvrdila kamarádka, která procestovala Burgundsko na kole, když suše pronesla: „Takový hlad, jako v Burgundsku, jsem dosud nikde jinde nezažila, ale je tam moc krásně.“
Ano, v Burgundsku je moc krásně, s tím musím jen a jen souhlasit.
