Architekt chudých
Architekt chudých. Tak říkali mému tenkrát ještě mladému manželovi přátelé a známí, kteří nás navštěvovali v našem prvním příbytku, představovaném jedinou místností ve vile mé babičky. Návštěvy plánované na jeden den se většinou protáhly, naši známí přijížděli v pátek odpoledne a odjížděli večer, ale až v neděli. Vždyť u nás bylo tak útulno a příjemně! Nikomu nevadilo, že na noc jsme návštěvníkům na podlaze rozložili matrace a spartakiádní lehátka a ráno že si musel každý přinést vodu na umytí ze zahrady od studny. V létě jsme ovšem dávali přednost mytí venku, já jsem si dokonce venku myla i vlasy, které mi Slávek splachoval teplou vodou z černého prádelního hrnce. V horkých dnech jsme si se Slávkem nanosili už ráno vodu do starodávné pozinkované vany s kroucenými nožkami, trvale umístěné mezi schátralým pavilónkem a velkou bronzovou sochou polonahé ženy v borovicovém háji nahoře na zahradě. Do večera se nám voda příjemně ohřála a my jsme se v ní pořádně vydrbali.
Jak jsme k tomu bydlení dospěli. Vdávala jsem se v době, kdy to nikdo z celé naší rodiny včetně mě samotné neočekával. Navštěvovala jsem teprve druhý ročník vysoké školy. Moje babička nám vyšla vstříc a uvolnila jednu velkou místnost ve svém i tak již malém bytě - do horního patra její vily nesoucí ve štítu název Jitřenka totiž národní výbor v rámci sociální spravedlnosti ubytoval po vítězném únoru 1948 cizí rodinu s třemi dětmi.
Babička navrhovala, že budeme vařit spolu v její kuchyni. To jsem se ale vzbouřila. Uznávám, že moje potřeba nezávislosti je mnohdy přehnaná, ale hospodařit s někým u jednoho sporáku bylo pro mne nepřijatelné. Byla jsem konečně samostatná a nikomu jsem se nemusela zpovídat, co vaříme dnes a zda hodláme vůbec něco vařit zítra, natožpak jestli nádobí umyjeme hned po večeři, nebo někdy v době blíže neurčené.
Můj nastávající manžel se mnou naprosto souhlasil, vytáhl staré odložené rýsovací prkno a ztvárnil svou představu o našem novém bydlení na papír. Finanční prostředky jsme měli velmi omezené a tak jsme v bazaru na Rohanském ostrově koupili jen masivní trojdílnou skříň s kulatými rohy a dvě dřevěná křesílka z třicátých let. Slávek proslídil velkou zahradu rozprostírající se ve stráni kolem vily mé babičky a pod kůlnou našel pravý poklad. Nábytek, který děda zakoupil na vybavení své drogerie a parfumerie těsně předtím, než mu ji komunisté v padesátých letech znárodnili. Zboží mu bylo zabaveno, odvézt si mohl jen ten nábytek. A taky velké nástěnné hodiny, samozřejmě s mechanickým natahováním. To vše teď, po dvaceti letech, našel Slávek v kůlně v horní části zahrady. Bylo mu jasné, že to je ono! Jednotlivé díly se rozřežou a zkombinují tak, jak bude potřeba. Děda nadšeně souhlasil s novým využitím krámských regálů a hned se Slávkem nábytek snesli dolů k domu. Pod kůlnou nezůstaly ani ty hodiny - příštích sedm let visely v našem pokoji nade dveřmi.
Následovala svatba a po ní naše svatební cesta na chalupu do Jizerských hor. V našem novém obydlí v Jitřence to už ale žilo. Slávkův všestranně šikovný tatínek tam podle plánku řezal, spojoval, natíral a když jsme přijeli, bylo téměř vše hotovo podle Slávkových nákresů. Místnost byla opticky rozdělena stěnou na kuchyňskou a pokojovou část. V kuchyňské části jsme si sami nábytek natřeli bíle a červeně a v pokoji byl bílý nátěr kombinován s přírodní, samozřejmě že papírovou, protože nejlevnější, tapetou. Dokonce mi Slávek po vzoru hrdinky mnou tehdy oblíbeného románu Mrtvá a živá vytvořil ranní salónek. Jen to nebyla samostatná místnost jako v onom románu, ale koutek s malou skřínkou, zrcadlem a modře polstrovaným taburetkem, který jsem vymámila na babičce. Jídelní servis jsme dostali od Slávkovy sestry Irči, příbory od jeho druhé sestry Alči. Starodávný čajový servis dodala teta z Liberce a časem přibyl malovaný talíř s růžemi, svatební dar vídeňské šlechtičny mým prarodičům.
A pak babička vzala dvojkolák a vydaly jsme se spolu do Dobřichovic do domácích potřeb k panu Havlíkovi, kde jsme koupily plynový dvouvařič, sadu šedomodrého smaltovaného nádobí značky Šárka, elektrický pekáč zvaný všeobecně remoska a když už jsme tam byly, přibraly jsme ještě měchačky, kvedlačky a mašlovačky.
Pak už zbývalo jen pověsit záclony a vybrat obrazy na stěny. Když píši vybrat, tak to znamenalo opravdu vybrat a to z dost velké Slávkovy sbírky. Toho totiž už dávno výtvarné umění zajímalo a za směšný peníz v průběhu minulých let pořídil grafické listy od Lhotáka, Borna, Janečka a Liesnera. V poličkách našly své místo keramické Kutálkovy sošky plivníka a sůvy, které Slávek dostal v předchozích letech od svých sester. A aby plivníkovi a sůvě nebylo smutno, koupili jsme jim v prodejně Díla ve Vodičkově ulici na splátky kamaráda od stejného autora – svérázného čerta.
Co budu povídat, byli jsme na svůj nový byt hrdi. A já jsem se hned v malé kuchyňce s velkým nadšením pustila do vaření podle kuchařky od Viléma Vrabce, kterou jsem dostala k minulým Vánocům. Můj první kulinářský pokus, to si dobře pamatuji, byly dušené roštěnky na jablkách s bramborem. Samozřejmě, že jsem na ten oběd pozvala i babičku, dědu a moji malou sestru Zuzku, všichni mě moc chválili a já jsem se dmula pýchou.
Potom přijeli z Ústí moji rodiče a bratr, z Prahy Slávkova sestra se švagrem Radkou a moje sestra
Bylo to krásné období, v našem malém útulném bytečku a na velké zahradě jsme se cítili opravdu dobře. Slávek stále vymýšlel další a další vylepšení nejenom naší místnosti, ale i různých zákoutí na zahradě, kde jsme trávili od jara do podzimu stále více času. A chválu našich příbuzných i přátel si Slávek opravdu zasloužil, stejně tak, jako titul architekt chudých, který myslím vymyslela moje sestra
Není divu, že se Slávek brzy stal vyhledávaným konzultantem v otázkách bydlení řady našich, v té době ještě také nemajetných, známých. Jako první přišel za Slávkem s prosbou náš spolužák Vláďa. Rodiče mu po dlouhém zdráhání povolili udělat si v podkroví jejich rodinné vily v Podolí garsonku. Ovšem svépomocí, s velice omezenými finančními prostředky a se zařízením značky „co dům dá“. Vláďovi bylo hned jasné, že pomoci může jen architekt chudých. A tak Slávek změřil příslušné prostory, oprášil staré rýsovací prkno a pak s Vláďou odjeli na chalupu, kde celý víkend dávali do souladu Vladimírovy představy o novém studentském bydlení s možnostmi nejen prostorovými, ale hlavně finančními. Do poslední chvíle bylo uspořádání nové garsonky na půdě podolské vily tajné. Já jsem doufala, že Slávek mi doma pod rouškou nejvyššího tajemství prozradí alespoň něco. Ale on tentokrát zůstal neoblomný a tak ani já jsem nic nevěděla, a proto jsem taky nic nemohla vyzradit. Pak se konečně konal premiérový večírek v nové garsoniéře, na který byli pozváni všichni, kteří se scházeli u nás v Jitřence. Naše zvědavost neznala mezí. Výsledek předčil veškeré očekávání, architekt chudých svůj titul beze zbytku obhájil. V interiéru prosvětleném střešními okny byly kromě poliček z podomácku ohoblovaných a natřených prken připevněných na kovových pruzích, využity i kousky nábytku, které Vláďovi rodiče byli ochotni dát k dispozici ze svého bytu. Nebyl to nábytek ledajaký. Na mne udělala dojem zejména křesla potažená masivní hnědou kůží, která celých předchozích čtyřicet let tvořila zařízení haly v přízemí. A potom mohutný, perletí vykládaný, psací stůl se spoustou velkých i malých šuplíků a tajných zásuvek.
Vláďa nezůstal se svou prosbou o radu a pomoc sám. Přicházeli další naši přátelé, kteří se pokoušeli bez prostředků nápaditě přetvořit alespoň třeba jednu místnost v rodičovském bytě, když už nebyla k dispozici volná půda.
Potom jsme postupně všichni dostudovali a nastoupili do svých prvních zaměstnání. Naši kamarádi se ženili, kamarádky vdávaly a všichni opouštěli svá studentská podkroví a pokojíky a odcházeli se svými rodinami do nových, většinou panelových domů. Také naše rodina se po sedmi letech přestěhovala na pražské sídliště Jižní Město. Ale to už je jiná historie.
