Už je tu zas to krutý ráno,
už je tu zas ten krutej den,
nikdy to neskončí, tak je to dáno,
prostě už není úniku ven.

Přichází večer, sama jseš,
přichází půlnoc, už zase čteš,
o lásce, o zradě, o smrti,
o té veliké oběti.

Už je tu noc, černá jak vrána,
už se ti zavřela nebeská brána,
už je tu půlnoc daleká,
ta bolest tě jen tak nenechá.

Tak konej, to co konat máš,
nevěřím, že ty to uděláš,
tak dělej, přestaň být srabem,
vem žiletku a staň se svým vrahem!

Jsi malá nicota, tak už běž,
stejně už mrtvá dávno jseš,
musíš jen dokončit malým tahem,
aby ses stala tím krutým vrahem.

Můžeš vzít žiletku, prášek či skoč,
hlavně mi neříkej za co a proč,
utíkej, čeká tě cesta daleká,
stejně tu nikdo už dávno nečeká.

Teď přemýšlí, co by ještě měla,
jen kdyby se za sebe tak nestyděla,
loučí se, vztahy neurovnala,
chtěla, ale moc spěchala.

Smutně tu sedí - naříká,
to však nic nezmění na tom, že utíká,
čas se jí krátí, měla by jít,
už je mi jasné, proč nechtěla žít.

Ta smutná holka, co tu tak sedí,
do budoucnosti dávno nehledí,
nevěří tomu, tak utíká
a píše tenhle "výkřik do ticha".