poslouchám křik,
to neoblomné ticho,
co křičí ze všech prázných stěn,
které mě obklopují,
pořád doufám,
ale nepřichází nic.....
Čekám to roztomilé cupitání,
když tvé malé tlapky
jemně drnčí svými drápky
o tu oprýskanou zem,
to staré lino snad již víc jak dvacet let....
Otevřu další dveře a stále nic ,
jen to hluboké ticho,
jako propast, co nikde nekončí,
nezkrotné prázdno smutný duše....
Toužím slyšet to hlučné štěkání,
jenž přehluší všechen ten shon
a bolest kolem nás,
a tak stále čekám a naslouchám tomu tichu,
i když vím, že...
Stále doufám, i když marně,
vím že je to nemožné,
však nech mi tu naději,
tak naivní,
protože vím, že....
....mi jednou dojde ten fakt,
že už tě spokla ta prohnilá zem.....
