Lesy
Poslouchám šumění stromů přecházející v ticho, zatažená obloha ze sebe nepravidelně ždíme husté provazce vody. Přestože rozhodně není pod nulou, klepu se a přijde mi, že je tak minus deset. Všechny vrstvy oblečení postupně moknou a vlhnou.
Z lesů kolem sálá neuvěřitelná síla. Někdy mi vezmou veškerou energii, někdy mi ji zas stonásobně vrátí. Když jsem uvnitř lesa, nejlépe úplně sama, jakobych se znovu narodila, smog mi odchází z plic. A já dýchám. Když jsem na louce a lesy jsou kolem, jakoby se přibližovaly, škrtily mě. A já se dusím.
Žije tu několik zvláštních lidí, možná spíš bytostí. Schovávají se v té síle. Má to ovšem opačný efekt. Neschovají se před světem, svět se schová před nimi. Chodí kolem jiných lidí, ale nevidí je. Chodí lesem a nevidí stromy. Nemají oči. Žijí tu a i tak to tu čiší opuštěností.
Ukládám se ke spánku, všudypřítomné vlhko se nepříjemně rozlezlo snad už do každého poru mého těla. Sfouknu svíčku. Mluvící lesy na mne házejí tíživé ticho, jen oni dokážou mluvit tichostí. Postupně usínám, zdejší takzvaná realita se mi plete se sny. Ani nevím, jestli opravdu spím, náhlé probuzení mě však přivede na pravou míru. Posadím se a dívám se do tmy. Půjdu se projít.
Obouvám se do mokrých bot, drkotám zuby, beru si navlhlou bundu. Potřebuji se projít, nemohu poslouchat rozhovory stromů tam uprostřed. Musím dovnitř. Jdu mezi temnými stíny stromů, poslouchám. Po chvíli slyším ještě jiné kroky, než ty moje. Jedna z bytostí jde naproti mně. S nepřítomným výrazem mě obešla. Byla to žena. Měsíc byl za mraky, nic víc tedy k rozeznání nebylo.
Je jednou z těch, které pohltila energie, jakési předávkování. Utekla od problémů, nebo možná ze svazujíího města. Zůstala a hloubka zdejší atmosféry ji zcela pohltila, nebyla připravená. Zastřela jí oči. A žena se usmívá.
Vracím se zpátky. Cítím kolem sebe přítomnost těch lidí. Je to zvláštní pocit, nebojím se. Uložím se a po krátkém boji své vůle s vlhkem a zimou znovu usínám, spím až do rána. A já se dusím.
Další noc se jdu projít zas. Bloumám nocí, poslouchám šepot, co vydávají stromy. Někdo kolem mne prošel, ale třeba taky ne.
Mám v sobě ohromnou sílu a přitom pocit vyrovnání. Ani vlhko a zima mi nevadí. Jakoby mi postupně zakrývali oči šátkem. Jen poslouchám mocné hučení energie. Nevrátím se. A já dýchám.
Komentáře
Přehled komentářů
Ono fakt takové místo je? Jaké popisuješ Eliško?
Jak napsala Péťa, šíleně expresivní. Šíleně mi to připomíná prokleté básníky a jejich schopnost vykreslit slovy zrak,chut,sluch,hmat a čich. 10/10
=´ )
(Bája, 5. 9. 2008 22:34)Hned bych tam jela..vystihla si to skvěle..už jen 10 měsíců..do lesů..kdo by to neměl rád?
No jo...
(Market = ), 10. 8. 2008 10:51)..., jako bych to tam viděla. A sd tím nepoetickým vlhkem si to vystihla přesně. Jaktože tohle místo všechny a všechno tolik mění?
Lesy
(Peťa, 23. 7. 2008 19:29)Teeda! Tak se mi zdá, že v posledních dvou třech letech se to místo stává stále inspirativnější! A veškerá literární dílka odsud/sem mířená mi připomínají tvorbu jednoho (již "odešlého" kamaráda), možná dvou. Takové expresivní.. že by nová vlna??;-)
Woooo
(ango, 22. 7. 2008 0:27)Kdo nezažil, jakože tohle zažil asi málokdo, o dost přišel... A nemusí asi cítit to co možná jiní při čtení této povídky každopádně se ti moc povedla... Až se i po těch pocitech zacne styskat, tady je najdu :) a pak zase zhruba za rok ;) možná torchu jiny... mooc povedeny!
Kdepak to je?
(Kubajs, 13. 1. 2009 21:07)