...a dál?
Bílá invaze
Jednoho dne si dcera přinesla dvě krásné bílé myšky. No chvilku jsem jen zírala a pak jsem pronesla: "Doufám, že to není on a ona!" Byla jsem ujištěna, že jsou to obě "ona". Dostaly pochopitelně svůj pelíšek. Štěstí, že jsme měli velikou komoru, kde se tohle vše na noc poskládalo, pokud to nespalo v našich pelíšcích. Bělka a Mělka se brzo sžily se zbytkem. Za týden byly ochočené. Za další týden Bělka porodila asi 5 myšišek. Mělka se postarala o množení, ne? Čtyři děti rozdali, tak fajn, doma zůstaly jen tři. Nevím, jaký je cyklus množení bílých myší, ale za nedlouho jich bylo zase víc! Tetokrát osm mladých. Zase děti pilně zásobili své spolužáky a dokonce mě se podařilo dvě udat v práci. Ale zase jedna potvůrka zůstala. No a příroda si žádala své. Měli jsme hroznýšovce Edu, ten sice myši polykal, ale tyhle nechtěl!!! Asi patřily do rodinky. Takže běliny přibývaly, rodiče spolužáků mých dětiček je pomalu chodili už vracet. Já v práci akci za záchranu myšek, táta v práci akci za myšky. Jednou k nám přišel známý a přinesl, jak jinak, fernet. Sedíme, popíjíme, kecáme. On najednou vytřeští oči a říká? ""No asi jsem se vožral moc. Já z toho vidím bílý myši!" Bělinky totiž vyrazily na procházku do obýváku. Dalo nám dost práce, uklidnit kamaráda, že to není delirium, ale fakt. Nakonec si odnesl také dvě! A také jeho a jí! A bylo zajímavé, že Eda jeho přírůstky klidně bral jako potravu. Pak jsem děti přemluvila a vždy nadělení nosili do Zverimexu. Žily s námi hodně dlouho, všechno bylo Bělka a Mělka. Ale byly vychované, jako všechno zvířectvo. Chodily jen do pilin na potřebu a nikdy nic nerozkousaly! Takže ne vždy jsou bílé myšky následek pití.
Psí missák
Psí missák - pokračování
Když bylo Portoskovi asi půl roku, tak si způsobil skokem ze schodu torzy žaludku, tzv.převrácení. Je to uskřípnutí nějaké tepny. Najednou měl bříško jak kopací míč! Uháněli jsme na veterinu, kde nám "náš" doktor řekl, že je nutná oprace, ale že za nic neručí. Tři hodinky na sále, my venku kouřili jedno čígo za druhým. Chudinka, měl přes celý bříško velký řez. A dietku. Jen jsme ho hladili, laskali, no prostě rozmazlovali! Po týdnu bylo jasné, že je vše O.K. Ale nebylo! Z Portoska se stala rozmazlená bestie! Pokud chtěl pohladit a my zrovna neměli čas, dokázal být tak vlezlý, že prostě musel být pohlazen! A což teprve krmení! Jen speciál konzervičky, ale do nich ještě nadrobené sušené plíce!!! Kdo koupil někdy pejsanovi sušené plíce, ví, co je to za smrad! No a bez tohoto ozonu Portynka prostě nepapal! Jednou, když jsem jedla chléb s máslem a sýrem, jsem mu kousek nabídla. Vzal do tlamičky, zažvýkal, ztuhnul jak socha, zakoulel očkama a pak snad vyplival celý krajíc!!! A ignoroval mě snad celou hodinu! Když jsem na něj promluvila, udělal ksicht "psa debila" a neregoval! Pak ještě dlouhý čas k jídlu z mé ruky vždy čuchnul a zkusmo olíznul. Co kdyby to byl zase jen chleba.
Jak jsem uvedla, jedno křeslo v obýváku bylo jeho, tam nepustil ani naše návštěvy. Však taky, kdo by si tam sedl! Buldočci nemají tzv.podsadu, rostou jim krátké, tvrdé chlupy rovnou. Jak se tyhle štětiny dokázaly vetkat až pod potah křesla, je mě záhada.Jak říkám, přímo vetkat!! Musela jsem pinzetou odstraňovat! Ale stejně, kdo měl tmavé oblečení, měl smůlu! Ale Portoskovi to nevadilo, ne?
Dále byl antikoncepčí pes, dále chrápal, dále si dělal, co chtěl.
Ale o jeho výcviku příště.
Nebojsa Portosek
Tak a je tu zase pokračování o zlatouškovi. Jak už jsem tady několikrát písala, buldočci jsou flegmatici! Mají však jednu krásnou vlastnost. Čeho se bojí, na to útočí! Takže třeba okolo Vánoc petardy! Šli jsme procházkou v parku a nějací malí klucí házeli babám s ratlíkama práskací kuličky za zadek a měli radost, když jim hafaní jančili! Já kluky viděla a varovala! No marně! Jen jsme přešli s Portoskem, bum! a za našimi zády pecka! Já povyskočila, Porty ne, jen se mě vyškubl i s vodítkem a jak byl líný, tady vyvinul ale rychlost! Kruci, snad prvně jsem ho viděla utíkát! Ne pryč, jako ti ostatní pejsaní, ale hurá na ty kluky! Ti se dali na úprk, ale marně! Portosek je nekousl, to on ne!!! Jen jim stáhnul komplet gatě! A pak si k nim vítězně stoupl s pohledem "no a co asi chcete dělat, hošíčkové?" No nedělali toho moc! Leželi bez gatí na trávě a prosili, abych si toho baskervila odvolala!
Jindy zase jsme se šli koupat k nám na přehradu a zlatíčko jsme vzali sebou. No je fakt, že vody se nebál! Šel do ní klidně, ale šel furt! I když už nevystačil, pořád šel po dně! Přece se nebude unavovat nějakým plácáním tlapek, ne? Pes zmizel pod vodou, já tam hopla, nahmátla, vytáhla! Na břehu vyzvracel litry vody, kouknul na mě, a šel tam znova a opakovalo se to! No po třetím ponoru jsem raděj odkráčela domů, protože lidi už stáli na břehu a pomalu uzavírali sázky, kdo dýl vydrží! jestli já s lovením, nebo on se zvracením!
Nebo dál! V parku jsme potkali velkýho psa! Hnal se k nám, s vyceněnými zuby! Já už viděla Portoska roztrženýho ve dví! Ale kdepak!!! Nechal zuřícího hafana doběhnout, pak se skrčil, lapnul jej pod krkem a prásk s ním o zem. Jeho 15 kg se hrdě rozkročilo nad 60 kg hafanem, držel ho pořád za hrtan! Majitelka psa přiběhla zděšená! Pak ho v klidu pustil, hafan stáhl ohon mezi tlapy a prchal do dáli! Teprve pak jsem se dozvěděla od toho známého veterináře, že vlastně buldočci byli vyšlechtěni francouzskou šlechtou pro lov bůvolů a takové zvěře!
No prostě, vzácné plemeno, ne?
Misák Portos
A pak, že nejde soužití!!!!
Z cizích krajů
No necháme missáka. teď něco o exotice! Byla jsem kdysi vyslána s partou montérů na elektrárnu v Hamássu, někde v Arabsku! Popisovat podmínky nebudu! Krásná elektrárna, ale to místo! No nic! Jen klucí dostali krásnej nápad, udělat si výlet! Já kývla! No kývněte v Arábii na takhle blbej nápad! V neděli ráno jsme vyšli za ty polorozbořený domky, a ejhle!Tam zahalený chlapi a velbloudi! Začala jsem tušit zradu! No jasný! Posadili mě na takovou obludu, mezi dva hrby! To zvíře na mě civělo! Ví někdo, že velbloud je mimochodník? Vždy jdou dvě packy spolu? Levá přední s levou zadní, pravá přední s pravou přední? Za chvíli mořská nemoc! A to neříkám, jak se to na mě dívalo! Tu obludu vedl nějakej takovej divnej maháradža!Furt po mě čuměl! I když jsem se snažila, asi po 2 hodinách jsem zbledla! Ten zahalenec vytáhl něco chlupatýho a dával mě napít! Já myslela, že civilizace došla až tam a v domění, že je to Božkovák, jsem si nahnula! Jo, Božkovák! Velbloudí mlíko v v chlupech! Tedy v čutoře z chlupů!
Jak jsem absolvovala 10 km do nějaký oasy, nevím! Hrůza! Ale tam měli nějakou kořalu, sice taky z oblud, ale dalo se to pít! Takže zpátky díky bohu za dva hrby!!!!
Jinak paráda, jen mě štve, že jsem ty maháradži nemohla pozvat k nám a tady jim předvést jízdu s Gambáčem! Žádný velbloud! Dala bych jim pak ruce na zem a hezky po čtyřech! A bez hrbu!
Tak to je pro ty, co chtí exotickou dovču! Bacha na velbloudy!
Pouť u sv. Jiří
Sv.Jiří je toti velice starý kostelík, ale opravdu jeden z nejstarších se starým hřbitůvkem na konci Plzně.
Na tuhle slavnou pouť jsme vyrazili s partou kamarádů z kynologického klubu Svazarmu. Po akci na řetízáku, po jízdě na oslících, jsme zabrousili do jednoho stanu. Venku vykřikoval nějaký fakír, že kdo vydrží mít hada kolem krku 3 minuty, dostane celých 100,-Kčs. No to tehdy bylo bohatství! Pivo 1,30, půllitr rumu 32,-, a čůčo? No za pětikačku! Tak jsme vstoupili do stánku kultury. No a když se ten fakír vytahoval, zvedli mě klucí ruku, že půjdu na hada! No nazdar! Já měla v tý době asi 45 kg, ta žížala asi 60! Byl to krásný škrtič! Fakír na mě trochu nedůveřivě koukal, pak ty 3 minuty zkrátil na 2! Nasadil mě to kolem krku, podklelsy mě sice kolena, ale hádek se nějak odplazil z mé hrudi! Fakír nasadil škrtiče podruhé! Zase to samé! Fakír byl už zpocený a já taky! Po třetí mě ho dal kolem krku a asi ho štípl do ocasu. Had chvilku odpočíval, pak pomalu zvedl hlavičku do úrovně mého obličeje, koukal, koukal a pak vymrštil jazýček, jako by mě chtěl dát pusu a zase se odvalil! Prostě škrtit mě ne a ne! Po chvilce hádání a pískotu diváků jsem vyfasovala 100,- Kčs!
Kdo říká, že had je slizký a studený, hodně se mýlí!!!!Je to teplý a vůbec ne slizký!
Nojo, ale pouť neskončila! U vedlejšího stánku zase někdo vyzýval na pranici s medvědem! Jeden z naší party, Vlastík, chodil se mnou do juda. Asi mě záviděl tu stovku! Tak se přihlásil! A zase stan, manéž! Přitáhli mědvěda jak stodola! To nebyl ten chcípáček, co ukazovali před stanem! No Vlastík se nedal a po chvilce dostal mědvěd škrcení! Oba s Vlastou padli na zem, ještěže Vlasta navrch! Jenže medvěd se zpod něj vyhrabal a neměl evidentně další chuť do rvačky! Medvědář na něj řval, médík se tedy neochotně postavil a zase! Méďa na zemi, Vlasta navrch! To už méďa neunesl a chtěl utéct. Jenže ten medvědář vzal bič a šlehl méďu! No Vlasta se naštval, vytrhl mu bič a šlehl medvědáře! No ten se hnal na Vlastu, ale judojudo mu asi nic neříkalo, protože byl na zemi také! Méďa zatím zahnul kramle do zákulisí! Stan se otřásal v základech, jak se diváci řehtali, tleskali a pískali! Jenže se začala rojit rodina medvědáře a my uznali za dobré, opustit scénu!
No a tu stovku mojí jsme šli poctivě propít všichni.
Jen se tradovalo, že někdo chtěl zrušit pouť u sv. Jiří!!!!
Pastva
Jak už jsem tu psala, asi 3 roky jsme bydleli u babičky na vsi a pak jsme tam trávili každé prázdniny. Nádhera! Ráno jsem vyfasovala husy a pokud zrovna nebylo třeba i kravku Plavku! A hurá pást na tzv. draha! To bylo území asi nikoho! Chodili jsme tam takhle všechny děti ze vsi!!! V kapse krajíc chleba se sádlem, nebo kus masa! Na drahách tekl potok, kde jsme chytali raky a ryby! Raci putovali zpátky, no a ryby končily na ohýnku! Na co škvarky?
A těch blbostí co jsme se navyváděli!!!! Od her až po rodeo na našich svěřených kravkách! Kdo nikdy neseděl na kravským hřbetě, nebude vědět, o čem je řeč! I dobře živená kravička má vystouplou páteř! No a seďte na ní!!!! Stejně říkám, že ty moje problémy s páteří souvisí s těmihle rodei! Byla to krásná doba! Jak na kostele zvonilo klekání, věděli jsme, že je čas návratu!!!! Jenže!!!! Jak trefily husy samy domů, je záhada! Prostě se sebraly a šly!!! v houfu! Ve vsi se rozdělily a každá si našla ty svoje páníčky! A svoje vrátka! Jak to dokázaly, je záhada! My přihnali kravky hodinu po nich! Husy trefily, krávy ne!!!! A kdo donutí krávu, který se zrovna líbí v lese, jít domů! Když se to konečně podařilo, babička viděla plný vemínko, byla pohoda! To, že má Plavka ošoupaný hřbet a já modrou kosterč, to bylo jiný!!! Jenže ty ošoupaný hřbety měly všechny dojnice a modrou kostrč zase my všichni!!! A než byla večeře, bylo nutno podojit a nakrmit!!! Tak jsem asi v 10ti letech uměla dojit, protože ten chleba a ty pečený plotice, nic moc k jídlu! Nedavno jsem tu vísku navštívila a dali jsme s bývalými kamarády spicha v hospůdce! Prima!!!! Zpívaná až do rána! Ale stejně jsme se nedopátrali, jak ty naše husy trefily samy domů! Ale byla to nádhera! Nebyla telka, nebyly PC! Tak nám zbyly ty husy a kravičky! A nádherný vzpomínky na stopovačky, schovku, na loupeže ve třešňových alejích, na opékané houby na ohýnku! Jen doufám, že to už tehdy nebyly lysohlávky!
Babička se divila, že husy byly nazobaný a Plavka hladová. Nojo, rodeo je rodeo!
Pak jí vzali Plavku do JZD a husy? No bylo peří a maso, ne?
Tak jen tak na okraj, kdo nezažil dětství u babiček na vsi, nebude vědět, o čem tu píši, ale nevadí!
Já i moji známý na to asi nezapomeneme!
Dnes o životě
(dronty, 26. 02. 2008 17:04)
Měla jsem kamaráda, který chtěl na vsi otevřít hospůdku a obchod. Odjela jsem mu pomoci. Byl to kluk o dost mladší, ale po psychologickém hledisku snad starší než já. Stranil se dost lidí. Zavinila to výchova v rodině. Jako půlročního jej rodiče odložili k 60ti leté babičce, za 2 roky po něm tam přidali jednoho bráchu a za další 3 druhého. Babička ještě tehdy pracovala v JZD, takže žádná rodina! Pak jeho rodiče dostali do nájmu domek od Státního statku a tak se všichni sestěhovali, když bylo Martinovi 12 let. Ale zase byl ponechán sám sobě. Miloval přírodu. Vyučil se opravářem strojů a pracoval pro Státní statek. Když mu bylo 20 let, matka odešla 14 dní před Vánoci od rodiny se zbohatlickým emigrantem. Bráškové se také odstěhovali a Martin zůstal s tátou a s babičkou (z matčino strany) sám. Táta nevydržel napětí a umřel na leukémii. Martin se dál staral o stařenku, které už bylo skoro 90 let! Kdo tohle zažil, ví o čem je řeč. Martinova matka jí vždy navštívila v době výplaty důchodu, aby si stařenka přispěla na rakev! No za pět let po tátovi pochoval Martin i babičku. Pochopitelně, že na rakev nikdo nedal ani korunu! Vše musel zařídit sám. Při občasných návštěvách matky slyšel jen, že smrdí hnojem, aby šel dělat něco jiného! Ale Martinovi bylo na poli dobře! Byl sám bez lidí, které opravdu nemusel, ve své milované přírodě.
A pak jsem se mu do baráčku naverbovala já. Všechny finance jsem vložila do úprav a do zařízení obchodu a hospůdky. Moc jsme si s Martinem rozuměli! Stejná muzika-country, Kryl, Novák, Nohavica! Stejné zájmy-lezení po skalách či starých štolách, historie! Nebyly vyjímky, kdy jsme prostě v neděli sebrali starou škodovku a vyrazili někam. Na lezení nebo do štol. Martin znal krajinu jako své boty. Zažili jsme nádherné chvíle, napětí i srandu. Nebo jsme courali jen tak po lese a povídali si o životě. Večer jsme otevřeli lahvinku ferneta, poslouchali naší milovanou muziku i si zazpívali. Pamatuji, jak jednou bylo zatemění měsíce, my ve spacácích na zahradě a celou noc jsme tento jev pozorovali.
Martin své povolání miloval, tak jsem za ním občas došla na pole, jezdila s ním na traktoru a zase, písničky, povídání. Z Martina přestal být kluk, který se lidí ostýchal a bál. No jak to bývá, kamarádství přerostlo v lásku, ale ne v tom slova smyslu, spíše v důvěru, přátelství. Jeden žil pro toho druhého. Potřebovali jsme ještě úpravy na domku, už jsem tam utopila skoro milionek. Tak si Martin vzal úvěr a já ručila! No co, říkala jsem, je mladej, zaplatí to i když já už nebudu.
Dnes o životě II.
Tak jsme žili krásné 2 roky. Jednoho dne se však Martin nevracel z práce. Nebral ani telefon. Když se už chýlilo k večeru, zavolala jsem jeho šéfovi, (nyní majiteli firmy), že nevím, co se děje. Dal mě typ, že Martin vyvážel hnůj tam a tam. Se sousedem jsem se tam rozjela. zároveň s námi tam přijel i majitel. Traktor otevřený, spuštěný motor, rádio hrálo, valník sklopený a Martin nikde! Hned mě napadlo, že se něco stalo! Věděla jsem, že Martin chtěl o víkendu valník opravit, že blblo sklápění. Pochopitelně valník neměl ani STK, tu ostatně neměl ani ten traktor. Začala jsem přehrnovat hnůj, i když mě to majitel zakázal, že se musí počkat na policii! Se sousedem jsme všaj přeházeli hnůj ručně a Martina našli dole, pod ním, udušeného. Nikdo na světě si snad neumí představit ten pocit, ten úlek, ten šok! Já pořád budu vidět Martina, jak leží na břiše pod 7 tunami hnoje! očistila jsem mu obličej od té kejdy a dala poslední pusu. Nikdo se nesnažil vyšetřit, co se přihodilo. Jen měl předsmrtně zlomený kotník. Asi se šel podívat, proč valník nesklápí, zlomil si nohu a chytil se sajtny a malý náraz stačil, aby se vše seypalo. Na pohřbu jsem proti vůli rodinky prosadila jeho zamilovanou "Až mě andělé zavolají k sobě". V domku mě nechala rodinka žít ještě rok, ale pak nastalo peklo a to takové, že jsem to já vzdala, i když nemám ve zvyku něco vzdávat. Ale hrozby upálením ukrajinskou mafií.... Vzala jsem Britu a Šmudlinu a odstěhovala se. Dokonce jsem měla a mám zakázaný přístup k jeho hrobu. Ani soud se nezajímal o finance, takže řádně platím úvěr za Martina, i když ráda! Dala byh snad vše, jen kdyby jsme zase mohli zasednout večer k písničkám nebo pozorovat hvězdy a Měsíc. Nebo najít staré statky, o které v pohraničí nebyla nouze a představovat si, jak tam lidé žili, jak se milovali a nenáviděli.
Život ale musí jít dál, i když to asi nikdy nezahojí tu ránu v dušičce.
Dnes jsme si ránu obnovila, známý jel do Mariánek a tak mě nabídl, abych jela s ním. Vysadil mě na hřbitově a já měla hodinu na to, být zase s Martinem. Po dvou letech. Vše jsem mu pověděla, pak pohladila studený kámen, otřela slzy, které Martin nikdy neměl rád.
Takže, Matýsku, víš, že jsem tam byla, a děkuji za všechno. Pokud existuje něco, určitě se sejdeme, ne? (Hele, už se nebojím pavouků!)
A Brita tě určitě posílá olíznutí čumáčku!
Papapa.
Matýsek
Jednou, zdá se mě to jako už v pravěku, když jsme žili u babičky na
vsi, se nám zatoulal na podzim na sad malinký srneček. Ale opravdu
malinký!!! Hned se s námi, dětmi, kamarádil! Žádný instinkt. Přivedli
jsme ho až domů babičce. Pořád nám ožužlával prsty, babi říkala, že má
hlad. Tak mu dala mléko z flašky. Srneček pil jak o život. Dali jsme mu
jméno Matýsek. No zlatíčko, jen nešel vyhnat z kuchyně! My ze školy
hned pádili domů s tlupou kamarádů a dováděli jsme s Matýskem. Jenže
Matýsek pořád vyžadoval flašku. Tak přišla babi s dobrým nápadem!
Narodilo se nám totiž telátko, a babi prostě vzala Matese a donesla k
Plavce. Plavka napřed nedůvěřivě koukala na to nadělení, ale poklidně
stála, když babi Matese strčila k vemínku. No a v kuchyni byl klid,
protože Mates okupoval chlév. Nějak se s telátkem podělili o ty čtyři
prameny, odkud teklo to dobroučký! No Matýsek zůstal celou zimu.
Zanedlouho papal i seno. Z jara dokonce se pásl na trávě, ale začal být
neklidný. Babi prohlásila, že je načase, aby šel ke svým. S velikým
brekotem a spoustou slz jsme Matese odvedli do lesa. Jak viděl les,
zablýsklo mu v těch krásných očičkách. Už to nebyl drobeček, ale
krásnej srnčí chlap. Dostal od nás pusinku na čiuáček a nechali jsme ho
tam. Ještě párkrát přišel na sad, ale už byl takový roztržitý. Nechtěl
se ani mazlit.
Pak se dlouhý čas neobjevil. Asi za rok, potom, co jsme jej našli, jsme
šli do lesa na tzv.chrastí. Najednou se objeví srnci!!!! Rodinka.
Zůstali stát opodál, jen ten táta se přišel podívat zblízka, ale
pohalidt se nenechal. Jen pořád otáčel hlavu k mámě a 2 srnčatům. Jako
kdyby říkal: Hele, co jsem vyrobil!
Pak už jsme nikdy Matese neviděli, snad neskončil v srnčí svíčkový!
Ještě jednou Portosek
Jednou jsme šli, jako každý den, já a on na procházku do lesoparku. V tomto lesopraku žili v jedné chatrči dva bezdomovci. Ale jinak fajn mužský! Žádné žebrání, žádný krabicák. Patřili sice ke 4% menšině, ale snažili se vydělávat různými pracemi pro lidičky. Já jim občas přinesla pytlíkové polívky, a hodila s nimi řeč. Tam jsem vyslechla jejich příběhy a mohu říct, že ne každý se stal bezdomovcem svou vinnou.
Ale to by byl jiný příběh.
Takže jdeme s Portym, okolo kluků, když ti mě říkají, abych dál nechodila, že je tam jeden chlap, co před ženskýma rozepíná kabát a chlubí se svým "mužstvím".
No to mě říkat neměli!!! Šli jsme s Portym to mužství obhlídnout. A také ano! Jdeme, a najednou ze smrčků vyleze chlap, rozepne kabát a ukazuje rousinici! No větší to nebylo! Jak už jsem popisovala, buldočci trošku chrčí díky krátkému čeníšku. No a Porty zrovna chrčel. Nevím, možná to bylo tou rousnicí! Tak tak na toho chlapa koukám a říkám mu: "Hele, to se chlubíš, nebo si stěžuješ?. Neřvi, viděla jsem horší!" On tak radostně zaklimcal rousnicí a popošel blíže. No a já mu řekla: "Klíďo pojď, můj pesan ještě nejedl a tohle má ze všeho nejraděj, jen bude mít pořád hlad. Hele, jak chroptí, protože při představě tak malého sousta dostává vztek!" Chlap zastavil produkci, ani kabát nezapl a utíkal zpátky do smrků. Bezdomovecký klucí mě jistili z křoví a já je tam našla celý uřehtaný!
Protože Portoska moc dobře znali a věděli, že ten je jen na dobré masíčko a granulky!
Určitě by se ani nerozběhl, to bylo nad jeho síly a pod jeho úroveň!
A park byl na čas očištěn a babky nemusely mít strach z infarktu!
Noční přepad
Dlouho jsem nepsala o svých zážitcích se zvířátky. Takže zase:
S vlčákem Jiskrou, o níž už jsem psala, jsem chodila do Svazarmu. Každý
rok jsme měli jakési soustředění na stanovém táboře u Staňkova. Jelikož
jsem tam byla sama holka, mohla jsem mít Jiskru ve stanu. Ale o tom to
není. Byl to týden tuhého výcviku, jak nás, tak hafíků. A tak jednou
také napadlo naše vedení, že nám pomohou svazarmovští parašutisté z
Holýšova. Prosím, beru ale ne jako noční přepad! Paragání seskočili za
tmy a my je měli jít s hafanama najít. Vyhnali nás do lesa jednotlivě!
Já šla a šla, potmě, s malou baterkou. No samozřejmě, že jsem asi po
500 m nevěděla, kde jsem! A najednou vidím, jak se u stromu krčí
postava. No postava! Já viděla záři z vajgla! Předpisově jsem zavelela
„Stůj!“ No chudák ze sedu se vztyčil. Paragán, který také nevěděl, kde
vlastně je! Jiskra cenila zuby, já husí kůži! No ale kdo chce na 16ti
letý holce něco rozumného, ne? Má slova: „Jestli se hneš, pes tě
zlikviduje“ toho 18ti letýho kluka asi roztřásla. Dokonce jsem mu
odebrala pod dozorem Jiskry i číga! Co jsem asi měla kouřit já, ne? No
nejsem bestie, občas jsem mu jednu dala, ale od stromu se nesměl hnout!
Já plný gatě, on plný gatě! Ještěže se v červenci brzo rozednívá! Za
svitu ranních červánků už jsem ho dovedla do tábora. Tam všichni na
nohou, naši i holýšovští! Za odměnu byl pořádný grog, protože nám
cvakaly nejn zuby, ale i jiná část těla!
No ale pak se s námi nějak holešovští nechtěli kamarádit, v dalších akcích. Asi nadměrná spotřeba grogu….. .
Ale bylo to krásné, bylo toho málo! Kluk mě říkal potom, že když mě
viděl, že si myslel, že už má halucinace, protože zabloudil a asi
hledal perníkovou chaloupku, ne?
No, co!!! Dodržela jsem pravidla výcviku, ne? Jen pak už Holýšovští
svazarmovci nějak nechtěli s námi do akcí!!!! Bylo to tím, že nám
museli dát těch grogů víc, nebo to bylo jinak……. Kdo ví……