Jednoznačně nejrozšířenějším typem letadla byl po druhé světové válce stroj společnosti Douglas DC-3. Toto letadlo bylo vyráběno v licenci také v Sovětském svazu a neslo označení Lisunov Li-2. Již v roce 1943 zde však byly zahájeny práce na modernějším nástupci, kterým se měl stát stroj Iljušin Il-12. Kvůli probíhající válce však byla výroba prototypů pozdržena a první let tohoto letadla se tak uskutečnil až v roce 1946. Il-12 bylo poháněné dvěma hvězdicovými motory a mělo kapacitu až 32 cestujících. Dodávky začaly v roce 1947 a letadlo začalo brzy nahrazovat v civilním i vojenském provozu licenční DC-3 (Li-2).
Ihned po dokončení oficiálních testů letadla Il-12 začaly práce na jeho zdokonalení. Největší pozornost byla věnována zvýšení bezpečnosti letalda, a to zejména při vzletu. Stávající letadla totiž nebyla schopna v případě poruchy jednoho z motorů během startu bezpečně vzlétnout pouze s jedním funkčním motorem. Řešení, s kterým přišli konstruktéři, bylo využití tehdy nejsilnějších motorů - Švecov ASh-73 - s výkonem 1.765 kW (téměř o 400 kW více než u sériově vyráběné verze letadla Il-12). Tím se značně zvýšil poměr mezi výkonem a hmotmostí letadla, díky čemuž dokázala letadla vystoupat ze země i s pouze jedním funkčním motorem. Bezpečnost stroje se však příliš nezvýšila, neboť vzhledem k velkému výkonu motoru se značně snížila ovladatelnost stroje v případě, kdy jeden z motorů nefungoval, a tak bylo od tohoto nápadu upuštěno.
Další studie prováděné na letadle Il-12, jež se mezitím stalo hlavním letadlem sovětské společnosti Aeroflot, ukázaly, že ke zvýšení bezpečnosti při startu není nutné nijak zásadně zvyšovat výkon motorů, ale je potřeba zlepšit aerodynamické vlastnosti letadla. Největší změnou při vývoji letadla, kterému se dostalo označení Il-14, prošla křídla, u kterých byla významně zdokonalena aerodynamika. Rozpětí zůstalo stejné jako u Il-12, ovšem plocha křídel byla zmenšena o 3 m2 díky odebrání některých částí křídel umístěných podél náběžné hrany u trupu letadla. Křídla měla větší hloubku, a to dokonce tak, že se do nich vešly všechny palivové nádrže, které tak mohly být odebrány z trupu letadla, čímž se snížilo riziko požáru v případě havárie. Pomocí výpočtů a experimentů s novým křídlem bylo zjištěno, že k bezpečnému startu s jedním motorem postačí výkon o pouhých 37 kW vyšší než u letadla Il-12. Zdokonalené hvězdicové motory Švecov ASh-82T s výkonem 1.397 kW, které poháněly dvě čtyřlisté vrtule, navíc zajistily až 15% úsporu paliva oproti motorům použitým u Il-12.
Z dalších technických vylepšení stojí za zmínku zvětšení svislé ocasní plochy letadla o 17%, nový odmrazovací systém a radiové vybavení. Byly zlepšeny i hydraulické systémy, díky čemuž se například podvozek dokázal zatáhnout dvakrát rychleji než u Il-12, což také přispělo k vyšší bezpečnosti letadla při vzletu. První experimentální letadlo s označením Il-14 vzlétlo 13. července 1950. Jednalo se v podstatě o letadlo Il-12 vybavené novými motory a hydraulickými systémy. Druhé experimentální letadlo, které dostalo označení Il-14(P) vzlétlo o dva měsíce později a bylo již zkonstruováno s novým křídlem a zvětšenou ocasní částí. Stroj pro oficiální testovací lety pak byl dokončen v srpnu 1952. Díky značné podobnosti s letadlem Il-12 nebylo potřeba zvláštního přeškolení pilotů. Po úspěšných testech započala na podzim 1953 sériová výroba. Technická dokumentace byla později poslána i do NDR a Československa, kde se letadla začala vyrábět ve firmách VEB Flugzeugwerke, resp. Avia.
První verze letadla Il-14 s označením (P) byla určena pro 18 cestujících; vzhledem k rostoucí poptávce však byla kapacita zhruba po dvou letech rozšířena až na 24 míst. Nedostatek místa pro zavazdla pak vedl k rozšíření trupu letadla o jeden metr. Tato verze nesla označní (M), byla velice rozšířená a dokázala pojmout až 36 cestujících. Letadlo nejen že brzy převzalo od svého předchůdce Il-12 postavení nejrozšířenějšího stroje ve flotile Aeroflotu, ale vzbudilo zájem také za hranicemi Sovětského svazu. Kromě verzí (P) a (M) bylo vyráběno v mnoha dalších modifikacích - existovaly například luxusní verze (S), (PS), (SI) či (SO), nákladní varianta s označením (G); v Československu se pak vyrobila i malá série s označním Avia 14-42, jež měla přetlakovou kabinu a dokázala pojmout až 42 cestujících. Za zmínku stojí též verze upravené pro fotografické účely či polární expedice a samozřejmě vojenské verze, které měly zesílené podlahy.
(zdroj:www.letadla.info)
Komentáře
Přehled komentářů
keby ste ho chcely videt ,, tak staci ist na trencianske letisko moste si ho tam obzerat a chytat kolko chcete
il14
(Lukas, 13. 10. 2009 18:53)