Dny běžely pořád ve stejném stylu. Nikdo si nestěžoval a všichni byli spokojení a šťastní. Byl už týden před vánoci. Hermiona ležela na posteli a přemýšlela nad dárkem pro Harryho. Jeden už pro něj sice měla, ale přemýšlela o nějakém speciálním. Něco ji napadlo, a tak se vydala za Lily. Buď jí to schválí, nebo zatrhne.
„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se, když ji našla v knihovně.
„Samozřejmě,“ usmála se na ni.
„Přemýšlela jsem, jak udělat Harrymu radost, a napadla mě jedna věc…“ Vysvětlila jí svůj plán a Lily se na ni zaraženě dívala.
„Tak co si o tom myslíš?“
„Plán je to dobrý a udělaly bychom radost i Jamesovi, ale má to jedno úskalí - musí to odsouhlasit rodinná rada.“
„A mohla by jsi se zeptat?“
„Jistě, ale teď hned tam nemůžu. Mám ještě něco na práci.“
„Tak potom mi dej vědět, ano?“ usmála se Herm a když Lily přikývla, tak se vydala zpátky do pokoje.
***
Harry seděl ve svém pokoji a v klidu si četl knihu. Všechno měl na vánoce už zařízené. Už se moc těšil. Bude to lepší než loni. Při té představě se musel usmát. Najednou se domem ozval poplašný signál. Museli ho očarovat tak, aby ho slyšeli jenom oni. Grangerovi o něm neměli ani tušení. Harry rychle vystřelil k místnosti řádu. Na chodbě se potkal s Jamesem. Jen co tam dorazili, se oba podívali na mapu. Harry zalapal po dechu.
„Příčná ulice,“ zasténal James. Oba se na sebe podívali a jedním mávnutím měli na sobě hábity. V tom se do místnosti vřítila i Lily.
„Kam jdete?“ zeptala se jich.
„Příčná ulice,“ zopakoval James a oba se rozplynuli ve vzduchu.
„Hodně štěstí,“ zašeptala Lily do prázdné místnosti.
***
Harry s Jamesem se objevili před bankou a oba museli rychle uskočit před kouzly, která na ně letěla. Hned se s vervou poustili do boje. Všude, kudy prošli, po nich zůstávali svázání, nebo omráčení smrtijedi. Boj se táhl už nějakou tu dobu a na některých kouzelnících byla vidět únava. Oni však bojovali s klidem dál. Po hodině bojů se ozvala rána a na ulici se přemístil sám Voldemort. Harryho začala hrozně pálit jizva. Vyhledal pohledem Jamese, který, když zachytil jeho pohled, přikývl. Hned pochopil, co tím Harry myslí.
„Jakože ulice ještě stojí?“ zasyčel do vzniklého ticha. Harry se mu vydal naproti.
„Zase ty?“ zeptal se ho Pán zla nevěřícně.
„A koho jiného jsi tu čekal? Všechny svatý?“ odpověděl mu jízlivě Harry. Voldemort něco zavrčel a vyslal na Harryho černou kletbu. Ten se ušklíbl a kletbě se vyhnul. Pak se rozpoutal boj. Ty „jednoduší“ kletby obrážel a likvidoval, ale těm silnějším se vyhýbal. Přece jenom se nechtěl tak rychle vyčerpat. Voldemort byl vzteky bez sebe. Nedařilo se mu ublížit tomu neznámému. On sám už měl škrábanec na tváři a něco se zápěstím. Harry byl maximálně opatrný. Všechno dělal s rozvahou a pořád měl ještě dost sil. Neměl jich tolik jako Voldy, ale pořád mu stačil.
Voldemort na něj vyslal smrtící kletbu a hned potom ještě jednu, která ho měla odhodit. Té první se vyhnul, ale ta druhá se do něj trefila.
Harry udělal rychlý kotrmelec, ale už na něj letěla další smrtící kletba.
Teď nebo nikdy. Blesklo mu hlavou a v tu chvíli před ním byl štít fénixe v plné síle. Kletba do něj narazila a vpila. Všichni na to nevěřícně hleděli. Ale kletba si vybrala svou daň. S ní odešlo i dost sil. Voldemort už to s ním chtěl skončit, a tak na čaroděje začal pálit jednu kletbu za druhou. Nakonec se mu podařilo Harryho odhodit. Harry viděl, jak k němu jde postava v rudém plášti. Usmál se a pokývl, že je v pořádku.
James se pustil do boje s Voldemortem a měl značně navrch. Poslal na něj Harrymu neznámou kletbu. Voldemort se jen zašklebil a před sebou vytvořil zmijozelský štít. James na to ale nedbal a taky sáhl do rodinné zásoby.
„Arktero!“ vykřikl kouzlo, které dokázalo projít štítem. Voldemort byl velice překvapen, ale už nestačil nic udělat. Kouzlo ho odhodilo o několik metrů dál, kde se rozplácl o stěnu budovy. Když se po chvíli vyškrábal na nohy podíval se na Jamese. Ten v klidu odolával Smrtijedům a Harry už se taky zapojil do boje. Najednou se u něj objevil Brumbál.
„Ještě se uvidíme,“ zasyčel Voldemort a i se svými smrtijedy se přemístil.
Na ulici zbyl pouze Fénixův řád a dva kouzelníci v rudých pláštích. Harry s Jamesem se navzájem prohlíželi, jestli ten druhý nemá nějaké zranění.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se James.
„Jasně, co ty?“
„Taky tak,“ odpověděl. Oba mávli hůlkou a ulice se začala vracet do původního stavu. Pak si všimli Brumbála, jak k nim pomalu jde.
„Pojďme pryč. Na něho nemám náladu.“ James přikývl, ale než se stačili přemístit, Brumbál je zastavil.
„Prosím, počkejte.“ Oba se tedy zastavili. Za Brumbálem stál Remus se Siriusem. Harry zahlédl, jak Weasleyovi převážejí zraněné do nemocnice.
„Chtěl bych vám poděkovat, že jste se zde objevili a bojovali s námi.“ James přikývl a chtěl se přemístit.
„Dále bych se vaším prostřednictvím chtěl omluvit slečně Grangerové.“ Oba se zarazili. „Nebylo to správné chování, ale chtěl jsem vědět, kde byla. Bylo to pro mě moc důležité. Ne pro to, abych ukojil svou zvědavost, ale spíše pro to, aby byl zbytek mých lidí v bezpečí. Nevěděli jsme, kde byla a bylo velice důležité, aby něco nevyzradila. Musíme mít proti Voldemortovi aspoň nějakou šanci. Když teď vím, že byla, a jak doufám stále je, u vás, považuji to za dostatečnou známku toho, že byla v bezpečí. Mohli by jste jí, prosím, vyřídit moji omluvu?“ zeptal se jich.
Harry se na něho překvapeně díval, ale James nevypadal, že by ho to nějak zarazilo. Věděl, že je Brumbál dobrák od kosti, ale někdy musí pohár trpělivosti přetéct. Je to jenom člověk.
„Vyřídíme jí to.“
„Děkuji a vyřiďte jí, že jestli bude chtít tak se může vrátit do Bradavic.“ James přikývl. Podíval se na svého syna a přikývl mu.
„Jdeme.“ A oba se přemístili pryč. Sirius s Remusem se dívali na Brumbála.
„To jste myslel vážně?“ zeptali se ho. Brumbál se na ně vážně podíval.
„Jsem starý a dělám stařecké chyby. Myslím, že na to mám celkem i právo…“
***
„A tohle on doopravdy řekl?“ zeptala se nevěřícně Hermiona. Harry s Jamesem jí vyřídili omluvu. Vynechali ovšem ten předchozí boj.
„Ano, přesně tohle řekl.“ odpověděl James.
„Já mu nevěřím!“ zamračil se Harry.
„Je to jenom člověk. Rupli mu nervy. Měl strach o své přátele. Co by jsi dělal ty na jeho místě?“ otočil se James klidně na svého syna.
Harry se chvíli přemýšlel. Pak si povzdechl a přikývl. „Asi nic jiného.“
„Tak vidíš,“ ušklíbl se James. Hermiona je poslouchala.
„Proč jste za ním vlastně šli?“
„Museli jsme se ho na něco zeptat,“ odpověděl bleskově James.
„Pojďte radši na večeři.“ Oba přikývli. Když seděli u stolu Lily se naklonila k Hermioně.
„Tak nám to povolili,“ oznámila spiklenecky.
„Kdo co povolil?“ ozval se James.
„Ale nic.“
„Nebuď zvědavej budeš brzo starej.“
„Od tebe to sedí,“ zasmál se James. Lily jenom protočila oči v sloup.