Berounský MTB maraton 2008
Mám za sebou 1. letošní závod a tím byl Giant Berounský bikemaraton
8.6.2008 jsem začal letošní bikerskou sezónu domácím závodem v Berouně a moc jsem se na to těšil. Na startu bylo velké množství kvalitních závodníků, kteří již měli několik letošních závodů za sebou a tudíš bylo jasné, že to bude velice těžké se prosadit. Úderem 12 hodiny a desáté minuty bylo odstartováno. Trať jsem měl docela dobře najetou jak za deště tak za sucha a vedra a proto jsem věděl, že mne nemůže na trati nic překvapit a zaskočit. Taktika byla celkem jasná-napálit hned úvodní dlouhé stoupání a dostat se někam mezi první závodníky a udržet se co nejvíc ve předu až do Nižbora a pak opět zabrat za Nižborem v dalším prudším stoupání lesem. Kopce mám rád a na trati vždy ve stoupání hodně lidí předjedu a určitě patřím k těm lepším vrchařům, proto jsem se na úvodní kopce těšil. Hned jak jsme projeli Berounským náměstím a odbočili směrem na Zdejcinu začala trať pozvolna stoupat do kopce a všichni se hnali jako o život vstříc prudšímu stoupání. U Brdatského rybníka jsme zahli na úplně novou štěrkovou cestu, kola se v ní hodně bořila a šlapání do kopce byla podle očekávání opravdu dřina. Začal jsem proto předjíždět co nejvíce závodníků kteří byli o něco pomalejší, ale nebylo to vůbec jednoduché, jelokož čím více jsem zabral, tím vice jsem se bořil do štěrku a když jsem se snažil někoho předjet musel jsem téměř zákonitě do ještě brodivějšího jemného štěrku a tak jsem si připadal jako když šlapu vodu. Podařilo se mi předjet asi deset lidí, ale to byla jen malá náplast proti tomu, kolik lidí mne předjelo hned v úvodních cca 2 km po asfaltu. Po štěrku následovalo asi 500 metrů po louce a tam jsem se obával defektu, jelikož ještě před časem tady byly keře a hustá tráva a ze země čouhaly ostré výčnělky o které jsem už 3x prorazil gumu, proto jsem se v duchu modlil, aby se to neopakovalo a abych nemusel hned v úvodu menit duši...
Nestalo se tak a proto jsem si mohl vyšlápnout i krátkou ale velmi prudkou stojku po hrubém štěrku mezi zahrádkama a myšlenkama se připravovat na prudký sjezd, kde si člověk paradoxně po dlouhém úmorném stoupání příliš neodpočine. velmi rychlí sjezd vedl i přes hlavní cestu a následovalo prudké odbočení do leva a sjezd pokračoval po okraji pole. Už když jsem přeskakoval hlavní cestu, tak jsem si všiml, že hodně závodníků nestačilo včas zabrzdit a lítali až do pole mezi pěkně urostlé zelené obilí. Posilněný dojmem, že dobře znám každý metr trati, jsem to samozřejmě přepálil taky a tak jsem se musel kus vracet zpět na trať, jako velké množství lidí, kteří to evidentně neznali.... Ověšený obilnými klasy jsem pak absolvoval i další nebezpečný sjezd až do Strádonic a potom rovinatou pasáž kolem Berounky až do Nižbora. Hned u Nižborské sklárny se celý závod zastavil a museli jsme počkat než přejede vlak a otevřou se závory...
Ani tahle skutečnost mi moc na sebevědomí nepřidala a asi nikomu ze závodníků a závodnic. Takže po krátké nechtěné pauze jsme se vydaly vstříc dalšímu stoupání po lesních cestách. Cítil jsem se dost bídně a špatně se mi dýchalo, no prostě už na začátku jsem toho měl plné zuby a to jsme zdaleka nebyli ani v polovině trasy. Srdce mi ještě stále bušilo v rytmu předstartovní horečky a proto jsem si připadal jako kdybych jel první závod v životě. Jelo se mi dost špatně a dokonce i tady jsem se trápil, v tomhle stoupání jsem předjel asi 2 závodníky a v duchu mne frustroval zkličující pocit s jakou lehkostí a razancí jsem tyhle úseky jel ještě před pár dny....
Pak přišel krátký sjezd a pak dlouhý úsek, něco mezi rovinou a velice mírným stoupáním. Ke slovu se opět dostali sprinteři a předjížděl mne jeden za druhým. Tenhle úsek jsem jel hodně odevzdaně a cítil jsem, že nabírám čím dál větší ztrátu a sil ubývá. Ke konci se ale opět dost nepříjemně stoupá, je to takové dost nenápadné stoupání ale přece je to dost náročné a tak jsem si odplivl, posilnil se obyčejnou vodou z bidonu a pořádně se do toho opřel. Několik závodníků a i docela pěkných závodnic jsem dokázal možná tak trošku ze zoufalství předjet a na horizontu jsem se nakonec cítil o něco lépe....
Po zbytek trati jsem jakoby nacházel ještě nějakou sílu a dost možná silou vůle jsem se držel v docela dobrém tempu a konečně jsem byl schopen jet i v daleko klidnějším rytmu. Další kopce byly převážně po lesních pěšinách plných kořenů a měké hlíny, takže se dalo špatně předjíždět, ale paradoxně právě tady jsem předjel nejvíc lidí. Na rovinách a při asfaltových sjezdech mne sice dost lidí zase brnklo, ale cítil jsem se už líp a když přišel nějaký ten kopec celkem jsem si ho užíval. Druhou polovinu trati sjem se pohyboval prakticky neustále okolo 50 místa a dlouho jsem jel za zády jedné z několika slečen. No ze začátku jsem potkával 2 slečny ve slušivých růžových dresech, ale jedna z nich mi někam zmizela, bohužel ta hezčí a tak jsem se vozil alespoň za tou druhou. Občas jsem prohodil i nějakou tu řeč s nějakým borcem a dokoncei s pořadatelkama okolo trati a už jsem se těšil zpět na Berounské náměstí...
Pak už na nás čekala poslední a zároveň jediná vrchařská prémie ( výjezd k vysílači), opět jsem začal dojíždět slečnu v růžovém dresu a těsně před nejprudším stoupákem jsem se nacpal až k ní a se slovy: "Jó to bude mňamka"jsem ji definitivně předjel! Přímo u vysílače jsem pak popadl od pořadatelů kelímek s vodou a když jsem se ještě zadýchaný chtěl napít, tak jsem se málem udusil a abych nevipadal moc trapně tak jsem si zbytek s efektní mrštností vilil za krk, jako že se chci po náročném stoupání zchladit.... :-))
Pak už následovalo jen pár sjezdů, asfaltového stoupání a poslední dost rychlí a nebezpečný sjezd až k Berounce. I divácky atraktivním brodem jsem se už nějak proplácal a nakonec jsem dojel 57 absolutně.......