Luboš Micheľ
7. 1. 2008
Ľuboš Micheľ: „Rozhodčí si nesmí nechat nadávat"
Jeden z nejlepších světových rozhodčích pochází ze Slovenska. Je to Ľuboš Micheľ a za sebou má již mnoho velkých turnajů. Samozřejmě nechybí v nominaci na EURO 2008.
Devětatřicetiletý Slovák poskytl serveru tiscaly.sport.cz rozhovor, z něhož vám přinášíme nejzajímavější části.
Cesta mezi nejlepší světové rozhodčí asi není jednoduchá, že?
Určitě. To víte, pocházím z malé fotbalové země a kolegové z Anglie, Itálie nebo Německa to mají jednodušší. Už jenom proto, že jejich domácí soutěže mají ve světě jiný zvuk. Kolegové z těchto zemí rostou na utkáních Realu s Barcelonou, mají možnost řídit milánská nebo londýnská derby a to se hodnotí. Jsou prostě v kontaktu s nejlepšími kluby a zákonitě i se špičkovým fotbalem. My musíme přesvědčovat déle a na žebříčku stoupáme znatelně pomaleji.
Prozraďte, studujete před utkáním hru obou týmů a jednotlivých hráčů?
Samozřejmě. Navíc dostáváme videokazety ze zápasů, což je velká pomoc. Jakmile se dozvím nominaci, okamžitě se snažím si udělat celkovou analýzu. Zajímá mne herní styl, způsob zahrávání standartních situací, reakce a chování jednotlivých hráčů. Čím více poznatků mám, tím klidněji jdu na hřiště.
Pojďme blíže k jednotlivým zápasům. Co bylo podle vás vaše největší utkání?
Finále Poháru konfederací FIFA mezi Brazílii a Argentinou ve Frankfurtu. Neopakovatelná atmosféra, na hřišti spousta fotbalových virtuozů, hodně branek. Prostě, nádherný a nezapomenutelný fotbalový zážitek. Nikdy jsem jako rozhodčí nebyl v Jižní Americe, tak sním o tom, že jednou bych mohl řídit zápas na brazilském Maracaná.
Dobrá, teď z jiného soudku. Na který zápas vzpomínáte nerad?
V roce 2002 jsem řídil semifinále Poháru UEFA mezi Leedsem a Galatasaray Istanbul. Před prvním duelem byli zavražděni v Istanbulu dva angličtí fanoušci. Odveta se nesla spíše v duchu pomsty. Nad stadionem létaly dvě vojenské helikoptéry, přítomno bylo i speciální protiteroristické komando z Turecka. Jenom rozhodčí měli pět osobních bodyguardů. Zápas nebyl o fotbale a také se neřídil lehce. Pořád jsem musel mít na vědomí, co kdyby. Byl jsem velmi rád, když jsem naposledy fouknul do píšťalky.
Čtvrtfinále na MS mezi Německem a Argentinou také nebylo procházkou růžovou zahradou, že?
Máte pravdu, nebylo. Člověk dokáže pochopit to nervové vypětí, když se jedná o závěrečná kola šampionátu. O ten obrovský tlak na jednotlivé hráče, ale to, co tam probíhalo, rozhodně na fotbalové trávníky nepatří, spíše mezi nějaká bojová umění. Trávník se změnil v ring. Nemohu přesně odhadnout míru slovních provokací, ale s jistotou jsme zaznamenali, jak argentinský hráč dvakrát kopnul protihráče z Německa do břicha a stehna. To pochopitelně odstartovalo masovou konfrontaci rozezlených aktérů na hrací ploše. Padaly urážky, neustále bylo vidět strkající se klubko rozvášněných fotbalistů. Věřte, že nás to stálo nemálo společných sil, hráče uklidnit a dostat do normálu.
Přál jste si pískat nějaký zápas na MS českého národního mužstva?
Proč ne? Osobně českému národnímu mužstvu přeji, ale bylo od počátku jasné, že mi zápas české reprezentace přidělen nebude. I FIFA pečlivě sleduje a respektuje historické souvislosti a to nejen obou našich národů.
Když se při utkání evropských pohárů potkáte s českými nebo slovenskými hráči, povídáte si spolu?
Určitě. Potěší to mne i je, když můžete prohodit několik vět ve své mateřštině nebo tak blízkém jazyku. Znám se s některými docela dobře a například od Pavla Nedvěda mám doma dva dresy, které jsem od něj dostal na památku. A věřte, že patří mezi mé nejcenější relikvie.
Řídíte velké zápasy velkých mužstev. Když se vrátíte třeba ze zápasu Ligy mistrů, je těžké se motivovat na zápas slovenské ligy?
Přiznávám, že je to obtížné. Atmosféra na vyprodaném stadionu, souboje špičkových fotbalistů, to vše je elektrizující, nedá vám vydechnout. Pak přijdete třeba v Bratislavě na Inter, v hledišti je sedmset diváků, z nichž tři sta vám nadává už při rozcvičce. I fotbal je samozřejmě jiný, navíc když udělám já chybu, hned je z toho skandál. Ale umím se s tím srovnat. Ani mi nic jiného nezbývá.
Co když tu chybu uděláte třeba v Lize mistrů a ta rozhodne o vyřazení nějakého fotbalového giganta? Jak dlouho vás to trápí?
Řídit zápasy gigantů je velký sportovní zážitek, ale i velká zodpovědnost. Každá chyba je vidět a může mít pro rozhodčího i nepříjemné následky. Myslím tím pád ze žebříčku. Nesmím v tu chvíli myslet na to, proti komu nařídím penaltu nebo jestli jsem dal žlutou kartu Beckhamovi. Musím se rozhodnout v desetině sekundy. A pokud se ptáte, jak dlouho mne to trápí? Nejlepší je rychle zapomenout, ale někdy vás to straší pěkně dlouho.
Na našich hřištích občas žasneme, co si hráči k rozhodčím dovolí. Patříte také k rozhodčím, kteří neslyší na trávníku urážky hráčů?
Tak to určitě ne! Rozhodčí si nesmí nechat nadávat. Jakou pak by měl autoritu? Fotbal je sice emotivní, v zápalu boje hráči vypustí z úst ledacos. Pokud si uleví a není to adresné, pak to samozřejmě neslyším. Opakuji, záleží na situaci. Dobrý rozhodčí musí vědět, co lze a co nelze tolerovat, jinak se mu zápas vymkne z ruky a pak je zle.
Poraďte mladým zájemcům, jak se stát rozhodčím FIFA?
Je velmi těžké dát jednoznačný návod, radu. Cesty pro každého jsou různé. V prvé řadě musíte mít tuto činnost rád a musíte jí věnovat ohromné penzum času. Beze zbytku platí heslo: nejprve hodně obětovat a pak mohu hodně chtít. Důležitým bodem je i psychologická příprava a z toho plynoucí psychická odolnost. Ta je na vrcholné úrovni zárukou stability výkonnosti rozhodčího. Stejně důležitým bodem je pomoc a rady zkušenějšího kolegy, stejně jako vlastní praxe. Tady nesmí adept hledět na čas. Velmi často podceňovanou složkou je jazyková připravenost. FIFA si vyhrazuje právo nepřijmout rozhodčího, jehož znalosti angličtiny budou nedostačující. Kdo to myslí s pískáním vážně, měl by začít jazyk studovat už včera.
Devětatřicetiletý Slovák poskytl serveru tiscaly.sport.cz rozhovor, z něhož vám přinášíme nejzajímavější části.
Cesta mezi nejlepší světové rozhodčí asi není jednoduchá, že?
Určitě. To víte, pocházím z malé fotbalové země a kolegové z Anglie, Itálie nebo Německa to mají jednodušší. Už jenom proto, že jejich domácí soutěže mají ve světě jiný zvuk. Kolegové z těchto zemí rostou na utkáních Realu s Barcelonou, mají možnost řídit milánská nebo londýnská derby a to se hodnotí. Jsou prostě v kontaktu s nejlepšími kluby a zákonitě i se špičkovým fotbalem. My musíme přesvědčovat déle a na žebříčku stoupáme znatelně pomaleji.
Prozraďte, studujete před utkáním hru obou týmů a jednotlivých hráčů?
Samozřejmě. Navíc dostáváme videokazety ze zápasů, což je velká pomoc. Jakmile se dozvím nominaci, okamžitě se snažím si udělat celkovou analýzu. Zajímá mne herní styl, způsob zahrávání standartních situací, reakce a chování jednotlivých hráčů. Čím více poznatků mám, tím klidněji jdu na hřiště.
Pojďme blíže k jednotlivým zápasům. Co bylo podle vás vaše největší utkání?
Finále Poháru konfederací FIFA mezi Brazílii a Argentinou ve Frankfurtu. Neopakovatelná atmosféra, na hřišti spousta fotbalových virtuozů, hodně branek. Prostě, nádherný a nezapomenutelný fotbalový zážitek. Nikdy jsem jako rozhodčí nebyl v Jižní Americe, tak sním o tom, že jednou bych mohl řídit zápas na brazilském Maracaná.
Dobrá, teď z jiného soudku. Na který zápas vzpomínáte nerad?
V roce 2002 jsem řídil semifinále Poháru UEFA mezi Leedsem a Galatasaray Istanbul. Před prvním duelem byli zavražděni v Istanbulu dva angličtí fanoušci. Odveta se nesla spíše v duchu pomsty. Nad stadionem létaly dvě vojenské helikoptéry, přítomno bylo i speciální protiteroristické komando z Turecka. Jenom rozhodčí měli pět osobních bodyguardů. Zápas nebyl o fotbale a také se neřídil lehce. Pořád jsem musel mít na vědomí, co kdyby. Byl jsem velmi rád, když jsem naposledy fouknul do píšťalky.
Čtvrtfinále na MS mezi Německem a Argentinou také nebylo procházkou růžovou zahradou, že?
Máte pravdu, nebylo. Člověk dokáže pochopit to nervové vypětí, když se jedná o závěrečná kola šampionátu. O ten obrovský tlak na jednotlivé hráče, ale to, co tam probíhalo, rozhodně na fotbalové trávníky nepatří, spíše mezi nějaká bojová umění. Trávník se změnil v ring. Nemohu přesně odhadnout míru slovních provokací, ale s jistotou jsme zaznamenali, jak argentinský hráč dvakrát kopnul protihráče z Německa do břicha a stehna. To pochopitelně odstartovalo masovou konfrontaci rozezlených aktérů na hrací ploše. Padaly urážky, neustále bylo vidět strkající se klubko rozvášněných fotbalistů. Věřte, že nás to stálo nemálo společných sil, hráče uklidnit a dostat do normálu.
Přál jste si pískat nějaký zápas na MS českého národního mužstva?
Proč ne? Osobně českému národnímu mužstvu přeji, ale bylo od počátku jasné, že mi zápas české reprezentace přidělen nebude. I FIFA pečlivě sleduje a respektuje historické souvislosti a to nejen obou našich národů.
Když se při utkání evropských pohárů potkáte s českými nebo slovenskými hráči, povídáte si spolu?
Určitě. Potěší to mne i je, když můžete prohodit několik vět ve své mateřštině nebo tak blízkém jazyku. Znám se s některými docela dobře a například od Pavla Nedvěda mám doma dva dresy, které jsem od něj dostal na památku. A věřte, že patří mezi mé nejcenější relikvie.
Řídíte velké zápasy velkých mužstev. Když se vrátíte třeba ze zápasu Ligy mistrů, je těžké se motivovat na zápas slovenské ligy?
Přiznávám, že je to obtížné. Atmosféra na vyprodaném stadionu, souboje špičkových fotbalistů, to vše je elektrizující, nedá vám vydechnout. Pak přijdete třeba v Bratislavě na Inter, v hledišti je sedmset diváků, z nichž tři sta vám nadává už při rozcvičce. I fotbal je samozřejmě jiný, navíc když udělám já chybu, hned je z toho skandál. Ale umím se s tím srovnat. Ani mi nic jiného nezbývá.
Co když tu chybu uděláte třeba v Lize mistrů a ta rozhodne o vyřazení nějakého fotbalového giganta? Jak dlouho vás to trápí?
Řídit zápasy gigantů je velký sportovní zážitek, ale i velká zodpovědnost. Každá chyba je vidět a může mít pro rozhodčího i nepříjemné následky. Myslím tím pád ze žebříčku. Nesmím v tu chvíli myslet na to, proti komu nařídím penaltu nebo jestli jsem dal žlutou kartu Beckhamovi. Musím se rozhodnout v desetině sekundy. A pokud se ptáte, jak dlouho mne to trápí? Nejlepší je rychle zapomenout, ale někdy vás to straší pěkně dlouho.
Na našich hřištích občas žasneme, co si hráči k rozhodčím dovolí. Patříte také k rozhodčím, kteří neslyší na trávníku urážky hráčů?
Tak to určitě ne! Rozhodčí si nesmí nechat nadávat. Jakou pak by měl autoritu? Fotbal je sice emotivní, v zápalu boje hráči vypustí z úst ledacos. Pokud si uleví a není to adresné, pak to samozřejmě neslyším. Opakuji, záleží na situaci. Dobrý rozhodčí musí vědět, co lze a co nelze tolerovat, jinak se mu zápas vymkne z ruky a pak je zle.
Poraďte mladým zájemcům, jak se stát rozhodčím FIFA?
Je velmi těžké dát jednoznačný návod, radu. Cesty pro každého jsou různé. V prvé řadě musíte mít tuto činnost rád a musíte jí věnovat ohromné penzum času. Beze zbytku platí heslo: nejprve hodně obětovat a pak mohu hodně chtít. Důležitým bodem je i psychologická příprava a z toho plynoucí psychická odolnost. Ta je na vrcholné úrovni zárukou stability výkonnosti rozhodčího. Stejně důležitým bodem je pomoc a rady zkušenějšího kolegy, stejně jako vlastní praxe. Tady nesmí adept hledět na čas. Velmi často podceňovanou složkou je jazyková připravenost. FIFA si vyhrazuje právo nepřijmout rozhodčího, jehož znalosti angličtiny budou nedostačující. Kdo to myslí s pískáním vážně, měl by začít jazyk studovat už včera.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář