2. kapitola
,,Expeliarmus!“ vykřikla jsem. Bráchova hůlka mi přistála v ruce. ,,Snad sis nemyslel, že když jsi mladší, budeš poprvé kouzlit ve stejný čas jako já?“ zasmála jsem se.
,,Dáte si někdo něco, počkáme 10 minutek, než vrátím Jimmíkovi jeho hůlčičku.'' Všichni se začali chechtat teda až na Nebelvírského chytače.
Uběhlo 10 minut a já bratříčkovi slavnostně předala hůlku.
„Locomotor mortis!“ vykřikl a já se skácela k zemi.
No, děvče a máš po srandě, řekla jsem si, bůh ví co mi udělá že...
,,Kate tys jí dala čokoládové žabky?“
Už vím, kam tím míří. No, ale nemůžu nic dělat. Jamesi jsi mrtvej!
Když dopapkal moje žabky, konečně zrušil to kouzlo. Rychlostí blesku jsem se na něj vrhla a začala ho mlátit. Nejdříve mě všichni povzbuzovali, ale po 5 minutách je to začalo nudit, a tak říkali jen: ,,Jo Jamesi, nemáš jíst sestře dárky.'' A pomalu ale jistě se přesunuli k ještě otevřenému baru a lahvím. Tak jsem to tedy ukončila nějakým chvatem nebo jak se tomu říká a docapkala jsem se k ostatním.
,,Jamesi jsi nějaký červený, a vypadáš no jak bych to řekla... naštvaně?“ zeptala se se smíchem v hlase Kate.
Jimmy se nevzmohl na slovo, jenom si sednul, nalil si největšího panáka ohnivé whisky, jakýho jsem, kdy viděla, a koukal do blba. Sedla jsem si na něj a řekla hlasem napodobujícím McGonagallovou: ,,Neměl byste tolik pít pane Pottere.“ Sebrala mu sklenku a odešla. Chudák ještě tam možná sedí, i když to asi ne...
Zaběhla jsem do pokoje a plácla sebou na postel. Koukala jsem do stropu a řekla si, že tady něco chybí, a pak jsem si vzpomněla. Mávla jsem hůlkou a zamumlala pár kouzelných slov. V tu chvilku se nade mnou objevila nebesa, z nachové látky. Moje nebesa z pokoje v Bradavicích. Mávla jsem ještě jednou a po pokoji se rozlétly různobarevné hvězdičky a bubliny. V tu chvíli jsem usnula.
Vzbudilo mě pípání radia. Začala hrát nějaká stará písnička tuším od System of a down a zpívalo se tam o Osamělém dnu, jak povzbudivé pro nové ráno.
Koukla jsem se do zrcadla, chyba, vlasy jsem měla... rozcuchané je slabé slovo. Řasenka se mi rozmazala, takže by si mě nejeden člověk mohl splést s medvídkem pandou. Vpadla jsem do koupelny a pustila na sebe proud vody ze sprcháče. Asi po 10 minutách jsem vylezla a konečně vypadala jako člověk, docela.
Na chodbě jsem vrazila do Kate. Nevypadala o nic líp než já před několika minutami.
Jenom jsem zamumlala ,,Ahoj.“ a utíkala dolu do jídelny. Byl tam jenom bratr a ten vypadal, jako by včera vypil celou flašku whisky plus nějakou tu vodku. Vzala jsem si kafe a koláč a dřepla jsem si ke stolu. James seděl a nepřítomně hleděl kamsi za mě. Koukla jsem se tedy na to místo, ale tam byla jenom rodinná fotka. Zrovna jsme dostali dopisy z Bradavic. Oba jsme byli vysmátí, za námi stála mamka s taťkou a taky se tvářili šťastně. Aha, vzpomínka plíživá... Zašklebila jsem se a hodila po něm pus těsta z koláče. To ho konečně vzbudilo.
Trošku nepřítomně se zeptal: ,,Taky nemůžeš spát?“
To už jsem se neudržela a začala se smát naplno. Podíval se na mě pohledem typu: Jsem snad k smíchu?, koukl se na hodinky a začal se smát taky. Po chvíli se k nám připojili i ostatní. Vypadali značně nevyspale. Ale což, máme prázdniny, tak proč si neužívat? Jediný, kdo vypadal jakž takž byla Tina, ale pořád si stěžovala na bolest zad. Čím to bude? Georg ji naštěstí v noci přenesl do pokoje.
Jelikož nebylo ani zdaleka tak hezky jako včera, hráli jsme tedy tchoříky a něco jako flašku, ale s hůlkou a když někdo lhal, vytryskly z ní zelené jiskřičky.
Odpoledne měl James trénink famfrpálu, tak zbytek našeho obyvatelstva zkoumal naši rozsáhlou knihovnu. Nejvíce knih bylo asi od Zlatoslava Lockharta. Rodiče prý učil v Bradavicích obranu. Ale neradi o tom mluví. Říká se, že krátkou dobu po ukončení roku se zbláznil a převezli ho sv. Mungovi. Ale to odbočuju. Každý jsme si vzali nějakou knihu z oboru, který nás zajímal. Já jsem si ukořistila Kouzla a zaklínadla na přeměnu, Kate Podrobné dějiny Bradavic, Tina Magické rostliny a kde je nalezneme v Británii, Georg se k ní připojil a tak spolu seděli na pohovce a povídali si. Jack mě však vůbec nepřekvapil. Vytáhl největší bichli, která v knihovně byla. Aby taky ne. Byla přečtená nejvícekrát, ale stále vypadala jako nová, Famfpál v průběhu věků – rozšířené vydání. No, to se dalo čekat od střelce. Jako reakci na můj škleb jen zamáchal rukama a snažil se mi vysvětlit, že si musí najít jeden zápas a že si ho chtěl důkladně rozložit, a, pozor, bylo to poprvé, co jsem ho viděla červenat se a nemluvit tím jeho typickým hlasem – Jo, já jsem největší děvkař a mistr na škole. – Jen jsem se usmála a četla dál.
James se vrátil kolem sedmé. Úplně zničený se svalil na pohovku v obývacím pokoji a okamžitě usnul. Přikryla jsem ho dekou, zhasla a odešla. Tentokrát jsme šli spát okolo jedenácté. Když jsme se s holkama rozloučili, zapadla jsem do svého pokoje, převlékla se a zalezla do své postele s nebesy.
je to super
(markéta, 1. 7. 2008 18:47)