Narodila jsem se v roce 1978. Už jako malé dítě mě to táhlo ke koním, ale v době před revolucí, se k živému koníkovi bylo velmi těžké dostat. Z doby malého dítka si pamatuji, jak jsem jásala, kdykoli jsem na cestě našla otisk kopyta nebo třeba koňský koblížek. Takže jsem jako děcko sbírala pohledy a koních jen snila.
Muj nejbližší kontakt s koníky se odehrával pouze na výstavě zeměživitelka. A taky se mi poštěstilo se jednou svézt na zámku Konopišti za 80,- Kč. V té době to bylo poměrně dost, ale i tak jsem penízky na rodičích vyškemrala. To mi bylo asi 12-náct let.
Pak jsem uspěšně dokončila základku, nastoupila jsem na střední školu. Na zemědělku mě nevzali, tak jsem vzala zavděk strojní průmyslovkou. A tím jsem se od koní a zvířat všeobecně oddálila.
Po ukončení střední školy jsem se náhodou potkala s pánem, který choval koně. Slovo dalo slovo a já jsem se jela podívat.
A v ten moment už jsem byla zracená. Koně mě uchvátili na dobro. Začala jsem ke koním chodit pravidelně. Byla jsem u nich celé dny a víkendy. Doma mě prakticky neviděli. Musím dodat, že na tu dobu vzpomínám velmi ráda, taky jsem tam získala spoustu přátel.
A po pár letech, respektive v roce 2002 jsem dospěla k názoru, že by nebylo na škodu pořídit se koníka vlastního. Po pár typech jsem se nakonec jela podívat na hříbě - odstávče po Minerálovi.
Moje představa o koníkovi byla tedy naprosto jiná. Chtěla jsem starší zvířátko, které bude vhodné pro začátečníka, idealně kobylku. Přeci jenom se mám rada a nehodlala jsem padat pokaždé, když se vyškrábu do sedla.
Ale když jsem uviděla ono hříbátko - Marcuse - , zamilovala jsem se na první pohled a nadělila jsem si k 24tým narozeninam. Koníka jsem si ustájila v Zárybničné Lhotě, kde měl stejně starého kamaráda a každý den jsem za ním jezdila. Vodila ho na vodítku ven, skakali jsme spolu v lese ležící kmeny, společně se lekali lesní zvěře atd.
Tady jsem taky potkala Petru. To ona mi byla největší oporou ve světě koní. Učila mě jezdit na svých dvou klisnách. Strašně ráda jsem ji pozorovala na jízdárně a říkala si, kdyby to tak jednou šlo i mě.
A mezitím Marcus rostl a já si ho za rok přestěhovala k sobě domů. A aby mu nebylo samotnému smutno, slovo dalo slovo a stěhovala se ke mě domu i Petřina kobylka. To bylo na podzim roku 2003.
Na jaře roku 2004 jsem si pořídila k Marcusovi dalšího koníka a to klisnu Meci. Ještě téhož roku jsem ji připustila a těšila se na hříbátko po Le Patron.
V dalším roce (2005), taky na jaře jsem si ještě do chovu pořídila další klisnu jménem Tereza. Terezka je velmi hodná na ošetřování, ale neni vhodná pod sedlo. Já o ni říkam, že nema brzdu, natož pak pud sebezáchovy. Pod jezdcem nekotrolovatelně prchá. Ale ona za to nemůže, takhle se na ni podepsali lidé. Ještě ten rok jsem ji nechala připustit hřebcem Armando.
Ještě téhož roku se mi z klisny Meci narodil hřebeček L'amour. Toho jsem jako odstávče prodala kamarádce Ivetě. A doufám, že ji bude dělat už jenom radost.
A na podzim už byl čas na obsednutí a přípravu pod sedlem Marcuse. Netroufla jsem si na to, a tak jsem poprosila Petru, jestli by ho nepřipravila. Souhlasila a tak se Marcus stěhoval k Českému Krumlovu. Tam je dodnes a připravuje se na drahu drezurniho koně. Nebude nijak úchvatná, Marcus je neuvěřitelně línej, ale možná že z něj nějaké výsledky vytlačí.
V roce 2006 se Tereze 6.6.2006 narodil hřebeček Arte. V tomto roce jsem opět připustila Meci hřebcem Ligoretto.
V roce 2007 se Meci narodil opět hřebeček. Pojmenovala jsem ho Lewis, ale říkám mu Lojzík.
V letě jsem ještě zachranila klisnu Lucinku pře jatkami a tak mi doma přibyla dvacetiletá koňská babička Lucinka.
Arte i Lewis si zatím užívaj pastvin.
A i tenhle rok jsem připustila klisnu Terezu a to hřebcem Lomitas. Narození hříbátka očekáváme v půli července 2008. Tak nam držte palce, at vše dobře dopadne.
Pro tenhle rok jsem se rozhodla připustit všechny tři své klisny.