Dolní dvůr - 12.2.-15.2.2009
Již se konečně s paničkou dostáváme k zapsání nových zážitků z uplynulých dnů. Sice to chvíli trvalo, ale bez foteček by to nebylo ono (tímto děkujeme tetě Míše za perfektní dokumentaci celé akce).
Jak jsem již předznamenala, chtěla bych napsat pár řádků o prodlouženém zimním víkendu v Dolním dvoře u Vrchlabí. Už to tam znám, ale se sněhem a zimou jsem se tam setkala poprvé - prozatím jsme tam trávili spíše letní dny. Bylo to naprosto suprácké, protože zima, je moje nejoblíbenější roční období. Vodu mám ráda, ale nejlepší její skupenství je právě sníh a led.
Odjížděli jsme ve čtvrtek večer, panička si musela vzít v práci celodenní službu, aby si v pátek nemusela brát volno, takže byla unavená a ještě po tmě řídila až na místo. Cestu nám zpestřovala teta Mája - byla jí svěřena funkce navigátora a baviče, které splnila na výbornou a zasloužila by si za ně i nějaký ten diplom (panička je totiž nervóza, když neví přesně kudy má jet)! Já byla celou dobu předpisově hodná a vydržela jsem i sama v autě, když šly nakupovat a zastavily u McDonalda (neuvěříte, ale dovolenou jsem měla trochu i v jídle - dostala jsem pár hranolek a masíčko bez strouhanky, ňami =o)). Dorazili jsme v pořádku, všechny jsem přivítala a šlo se do hajan.
Druhý den jsem začala průzkumem. Snídali totiž šunku a jiné laskominy a já hledala vhodnou oběť, která se o svůj příděl ráda rozdělí. Měla jsem veliké štěstí, našla jsem HO téměř hned. Strejda Aleš! Nevydržel koukat na smutné a hladové kokří očiska a salám už si hledal nejrychlejší cestu do mého chřtánu. Vydrželo mu to až do odjezdu. Jen je škoda, že jsem si ho nemohla vzít domů. Po snídani ale přišla zrada, oblékli se a mě zavřeli v jednom z pokojů...SAMOTNOU!!! Trapně se panička domnívala, že budu spát, popřípadě žvýkat (tss, po vydatné snídani) ubohou malou kostičku ležící v pelechu. Rozhodla jsem se jí nic nedarovat a překvapit je hned po příjezdu. Jen počkej, jak budeš litovat, až se za mnou do pokoje nebudeš moci dostat! Protože mnoho zábavy se v chudě zařízeném pokoji nenabízelo, rozhodla jsem se pro úpravu koberce. Když dorazili, měla jsem práci již skoro hotovou, párání mě moc bavilo. Strejdu Davida moc nebavilo, že se do pokoje nemůže dostat. Nakonec to ale, nevím jak, dokázal. Panička k mému překvapení nelitovala, že mě nevzala s sebou, ale že mě radši nezavřela do koupelny, jaká drzost!
Den následující (to jest v sobotu, po vydatné snídani) už si mě netroufla nechat doma. Šlo se zase lyžovat a snowboardovat, ale se mnou!!! U chaty jsou dvě malé sjezdovky, tak šla panička zkusit, jestli bych tam nemohla taky. Dlouhé lyže nechala doma a vzala si jen takové krátké. Ohákla mě do zimního oblečku (svetr a vesta) a šlo se. Od vlekařů jsme dostali povolení vyrazit na sjezdovku (ale jen na vodítku) a sjíždět po kraji. Vlézt do turniketu se mi teda moc nechtělo, ale nakonec jsem to zmákla. Ona nasedla na kotvu a já musela makat až nahoru. Naštěstí to byla spíš taková krátká sranda sjezdovka. Docela mě to běhání bavilo, jen jsem chtěla zakousnout ujíždějící tety a strýčky (no co se mají co vzdalovat od smečky). K poledni za mnou přijela návštěva - strejček Tomáš s Péťou a já si mohla po třech kopcích odpočinout ve skibaru. Po obědě se vytáhly další podivná prkýnka (prý běžky) a já mohla odpoledne strávit na procházce. Panička na běžkách neumí a ani svoje nemá. I když je měla půjčené od Máji, nesehnala boty =o(. Ale protože ostatní také nejsou žádní vrcholoví běžkaři, mohli jsme s nimi jít aspoň kousek procházkou. Večer jsem byla naprosto grogy a ráda jsem se uchýlila do pelechu s ubohou malou kostičkou na žvýkání.
V den poslední už na sranda sjezdovku vyrazili jen ostatní a já s paničkou s nimi procházkou. U sjezdovky se pan vlekař divil, že mám prý dneska pauzu =o)). Sjezdovku jsme vylezli pěšky a já si nahoře lítala v hlubokáči a nořila hlavu 3 metry pod zem - panička se mi smála, že ryju jak divoké prase. Odpol zvítězily pro ostatní běžky (strýček Aleš litoval, že minulý den jel s jinou partou snowboardovat na Černou horu a neužil si tolik legrace, co my na běžkách). Chtěl nám ukázat i divoký rozjezd, ale divoký byl spíš pád, u kterého se mu povedla ohnout hůlka do pravého úhle. Další povedený kousek se mu podařil zanedlouho při sjezdu z kopce, kdy málem sjel až do potoka. Ani strýček Láňa nezůstal pozadu a jeho parakotoul, by si zasloužil olympijskou medaili. Všechny tyto kousky mají videodokumentaci, tak ji případně dodám, až ji získám.
Našla jsem si tam i kámoše (no byl to spíš psí důchodce) zlaťáka Sama. Honička ve sněhu nemá chybu!
Užila jsem si to maximálně a se vším všudy, DOLNÍ DVŮR FOREVER!!!!!
Vaše sněhuláková Brandy