Dovča v Chlumu u Třeboně
Jen co jsem se ve středu 6.8.2008 vrátila z dovči s tetkami a strýčky, následující sobotu (to jest 9.8.2008) už jsem byla opět na cestě. Tentokrát do Chlumu u Třeboně. Na střeše auta se skvěly tři bicykly (no ano, i ten můj a paniččin s košíkem). Vyrazili jsme brzy ráno a na oběd se stavili skoro v místě, v restauraci U sumečka. K mému údivu upadlo pod stůl (dokonce od paničky) pár kousků rybičky bez kostí. Mňam….
Zbytek soboty byl v duchu vybalování, kratičkých procházek a posezení v restauraci. Během nudy v hospůdce jsem ale spatřila maličké kokří mimi – byla to zlatá tříměsíční slečna Baruška. Všichni si mysleli, že se mi nelíbí, protože jsem vrčela, ale nelíbili se mi ti cizí lidé okolo ní. Měla s sebou ještě jednu psí obranářku – vypadala jako pejsek z knížky od Čapka Dášenka. Fakt super jsme si pohrály! Akorát pořád nechápu jednu věc, co říkala panička – prý zvykej si, za rok tě čeká podobný prcek u nás doma… - vy to chápete?!? Jaký prcek? Já jsem jediný prcek v naší domácnosti (teda kromě toho líného zrzavého povaleče ze skříně..), nikdo další se k nám už prostě nevejde!
Druhý den mi začalo trápení s kolem. Panička všechny upozorňovala, že nejsem v běhu žádný rychlík (s přehledem jsem běhala 8-10 km/hod.- pro kolaře žádná rychlost), ale oni to hned napálili patnáctkou a zastavili se až po šesti kilometrech. Myslela jsem, že to jsou poslední vteřiny mého kokřího života. Lehla jsem si doprostřed silnice a ani napít jsem se nemohla, jak jsem byla vyřízená!! Panička všem vynadala a upozornila, že jestli takhle hodlají pokračovat, příště už jedeme samy dvě a svým tempem. Zjevně pochopili, protože po zbytek týdne se již ukáznili. Cestou jsme potkávali spoustu pejsků a zajímavé bylo, že povětšinou to byli španělé – ať už američtí, angličtí nebo kavalírci – nebo spousty bišonků, maltézáků, jorkšírů, pinčů, krysaříků a čivav. Povětšinou se ale vezli (u prcků ani není divu), jen jednoho američana jsme viděli běžet u kola. Já radši běžela, ale na volno, na tahacím vodítku se mi nelíbí. Jsem také velice ctižádostivá, proto jsem se snažila být stále v čele pelotonu (a bylo mi jedno, jestli to byl ještě náš peloton nebo cizí). Panička mě neustále okřikovala (nelez tam, pojď sem, ke mně, ke kolu, pojď u kola, nežer to, atd.) a mě to nebavilo. Omlouvá to ale tím, že má o mě strach. Abych prý nevlítla pod kola cizím lidem, někam neutekla, blablablabla…. Najeli jsme 200 km (za 6 dní) a z toho odhadem 50-55 km jsem uběhla já sama!! Zdokonalila jsem i svou rychlost. Tak jak mě na začátku hnali oni, tak jsem na konci hnala já je – 15 km/hod. Dokonce i panička si trochu zlepšila kondici – ono vézt za sebou v košíku 13 kg živé váhy, která s vámi ještě v zatáčkách ani po rovině nespolupracuje, je docela záhul i při jízdě po třeboňsku.
Jinak důležité je poznamenat, že „můj“ košík je vcelku nepohodlné zařízení (a pro další společné jízdy bych si přála k Vánocům dostat takový ten vozíček za kolo, co se v něm za normálních okolností vozí lidská mláďata…prosíím!!!). Jednou jsem z košíku dokonce za jízdy vypadla, ale chyba to byla paničky – jako řidič nedostatečně zabezpečila svůj náklad a ten když viděl vodu, okamžitě se jal vystupovat, a po akci ještě dostal vynadáno a pár facek. TSSS!!!
Apropó, když už jsme u vody, musím vám povědět o mé nové lásce. Miluji ji!! Ano, vodu a plavání. Paničce se podařilo mě nenásilně dostat do vody za klackem a taky za sebou. Já plavu a plavu ráááda. Přeci jen jsem ten pověstný kokr, známý svou láskou k vodě.Už mě nebudou označovat jako divnou kokří bytost bez smyslu pro cákání, ráchání, potápění, plavání a čvachtání.
Jako naprosto nesportovní činnost jsme do svého programu zařadili i návštěvu nedalekého zámku Hluboká. Je to tam nádherné a dokonce se parkem prochází i spousta psích zámeckých nadšenců. Panička se mnou nesměla na prohlídku, a tak jsme na ostatní čekaly v parku. Chápete to?!? Já, anglická dáma, co dáma, anglická královna – jak je z fotek patrné, nesmím do prostor zámku!!!!??? To bych se na to podívala! Už hledám nějaké ty řády a zákony a podnikám kroky, které povedou k jejich přepracování. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a jeli jsme zpět do penzionku.
A nebyla by to pořádná dovolená, kdyby mě nepíchla vosa, že!?!
Žihadlo jsem schytala hned druhý den – takže opět Zodac a chladivý obklad – jak
já držela…
Takže pokyny pro příští výlet do Chlumu jsou jasné, paničko?!? =o))
Mějte se, Vaše Brandula Vendula