Z Boha člověk a z člověka Bůh?
Nepřestávejte si udatně počínat v Hospodinu, přimkněte se k němu, aby vás posílil;
Hospodin všemohoucí je jediný Bůh a kromě něho není spasitele.
(Sir 24, 24)
Kdo je jako tvůj lid, jako Izrael, jediný pronárod na zemi,
jejž si Bůh přišel vykoupit jako svůj lid, a tak si učinil jméno.
(2. Sam 7, 23)
Porovnejme si jednoznačné a všem srozumitelné, jasné duchovní poselství zbožného židovského náboženského buditele Ježíše, v hluboké úctě a zbožnosti vyznávajícího jediného existujícího Boha svého národa a Stvořitele světa, s nesmírně složitou teologickou strukturou plnou zázraků, tajemství, a Božího otcovství, Božího synovství a Božího zmrtvýchvstání v podání náboženství Žida Pavla a jeho pokračovatelů. Pavlovo myšlení a hlásání vlastní teologie se zakládá na jeho mystickém prožitku ve snu, na údajném vidění a zjevení, a jeho údajném jmenování zakladatelem, hlasatelem a evangelizátorem svého nového náboženství, které prý nahrazuje náboženství a Zákon Ježíše jako překonané, a tedy už neplatné. A čím, nebo kým je podle našeho zakladatele náboženství Ježíše nahrazené? Tím samým Ježíšem! Skutečně:
Podle původce našeho křesťanského náboženství prý příkladně zbožný Žid Ježíš, kterého neznal a nikdy ani nespatřil, a který vyznával a důsledně praktikoval jedinečnou víru svého národa v jediného Boha a Jeho učení, jen pouhou svojí existencí prý tuto tehdy už dvě tisíciletí existující židovské náboženství stojící na Smlouvě s Bohem nahradil! Velmi mpulzivní a emočně labilní Pavel buď nevěděl, nebo ignoroval skutečnost, že v žádných nejstarších židovských pramenech pochopitelně neexistuje, a ani nemůže existovat naprosto žádná zmínka o tom, že by se snad někdy měl jediný Bůh židovského národa zmínit o dočasné platnosti a budoucím překonání své vlastní Smlouvy, a to dokonce svým vlastním synem. Bez ohledu na to, v koho my křesťané věříme, a koho jako Boha vyznáváme, bychom měli znát, že Zákon jediného existujícího Boha neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by jeho všemocný a věčný Božský autor snad měl mít z nějakého nevysvětlitelného důvodu lidského syna. A ještě Ducha… Právě naopak; Bůh Ježíšova židovského národa opakovaně, velmi důrazně a naléhavě prohlašuje, že jen On a už nikdo jiný není Bohem. Ani náznak něčeho takového, jako jsou naše božské osoby, jejichž různé obdoby nalezneme vedle egyptských a římských také i v řeckých antických mýtech. A právě v maloasijské oblasti velmi rozvinutého tradičního polyteismu se narodil, a část svého života prožil zakladatel našeho náboženství Pavel. Jeho křesťanství je samo o sobě tím nejlepším důkazem, jak silně byl paganismem a jeho polyteistickou mytologií ovlivněn.
Když o sobě Stvořitel vší existence něco sděluje, hovoří zásadně v jednotném čísle, a ani v náznacích neuvádí naprosto nic podobného jako můj syn, můj duch. Uvádíme pár ukázek, ze kterých poznáme, jak mnoho Bohu záleží na tom, aby lidé, které stvořil, pochopili díky komu existují a koho tedy mají vzývat, a držet se jako malé dítě své matky. Samozřejmě, že jeho návodu na dobrý život na zemi, Tóry, která provázela, směřovala a vedla po celý život mimo jiné také i Žida Ježíše. Neexistuje žádné vyjádření Božího Stvořitelského majestátu ve smyslu, že se skládá z nějakých částí, nebo obsahuje ještě nějaké „osoby“; kdyby už kvůli ničemu jinému, tak proto, že jediný existující Stvořitel vesmíru, světa, a života na něm není žádnou osobou a z ničeho se neskládá! Bůh nemá ani ten nejmenší důvod k tomu, aby snad existoval kvůli člověku, kterého stvořil, a dokonce se jím i dočasně stal. Stejně tak nemá žádný důvod k tomu, aby se kvůli svému vlastnímu hřešícímu dílu - člověku jaksi „dělil“, vtěloval se a utvářel se v ženě, trpěl, umíral, a tím usmiřoval sám sebe a používal k tomu jednu ze svých údajných osob, Ježíše. Tohoto příkladně zbožného příslušníka židovského národa by samozřejmě nic podobného, stejně jako ostatní věřící Izraelského nikdy ani nenapadlo. Chovali se, nebo se alespoň snažili chovat podle Zákona jejich jediného Božího Otce.
Následující úryvky jsou vyňaty z různých veršů a modliteb, z nichž některé se několikrát denně podle Božího přání Jím vyvolený národ i s Ježíšem, vroucně, v nesmírné úctě a v hluboké pokoře modlil. Některé názory badatelů z prostředí blízkého židovskému hovoří o možnosti, že zbožný galilejský tesař se možná cítil Bohem oslovený a určený k hlásání nutnosti pokání a náboženské obrody svého národa před tehdy očekávaným příchodem mesiáše, ovšem zcela a naprosto vylučují, že by se třeba jen jediný okamžik cítil čímkoli jiným, než pouhým člověkem zachovávajícím Zákon. Taková eventualita není v Ježíšově židovském prostředí vůbec myslitelná. Pokud by snad chtěl někdo tvrdit něco jiného – například že se považoval za mesiáše, za krále Židů, za Boha, nebo Jeho syna, za křesťana, za zakladatele křesťanství, a podobně, pak takový člověk skutečnou identitu zbožného Žida Ježíše bohužel nikdy nepochopil. A svým postojem nesmírně uráží jak jeho charakter, tak zásadovost a pevnost jeho víry v jediného existujícího Boha, a stejně tak i hrubým způsobem neguje morálně volní vlastnosti tohoto výjimečného náboženského buditele.
„Já jsem Hospodin a jiného už není. … abych byl vaším Bohem. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý. Mluv k Izraelcům a řekni jim: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Neobracejte se k bůžkům a neodlévejte si sochy bohů. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Ať jsem posvěcen mezi Izraelci. Já jsem Hospodin, já vás posvěcuji. Dbejte na mé příkazy a jednejte podle nich. Já jsem Hospodin. Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Poznáš, že já jsem Hospodin. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není. Já jsem Hospodin, já konám všechno: sám nebesa roztahuji, překlenul jsem zemi. Kdo byl se mnou? Poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Zemi jsem učinil já a člověka na ní jsem stvořil. Jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu“.
Kompendium katechismu katolické církve (KKKC) na otázku č. 49 „Jak působí božské osoby?“ odpovídá s odkazem na § 257-260 a 267 Katechismu katolické církve (KKC): „Jako jsou božské osoby neodlučitelné ve své jediné podstatě, tak jsou neodlučitelné v tom, co působí: Trojice má jedno a totéž konání. Nicméně v jediném božském působení je každá božská osoba přítomna podle způsobu, k terý je jí vlastní v Trojici.“ A my se tedy s ohledem na výše uvedené různé příklady Božího sebepředstavení, o kterém nikdo a nikdy nemůže ani okamžik zapochybovat ptáme, kdo nám křesťanům dal právo, podnět, nebo pověření k tomu, abychom vyjádření jediného Boha Stvořitele o Jeho jedinečnosti okázale ignorovali, a svévolně a dogmaticky Mu přisuzovali „božské osoby“. Proč naše prvokřesťanské a pozdější náboženské autority považovaly za nutné do nového náboženství zavádět něco, co se tak lišilo od Božích vyjádření na téma Jeho naprosté jedinečnosti? Stálo za takovým rozhodnutím opravdu jen Pavlovo učení o Židovi Ježíšovi, který měl být pro křesťany také tím všemocným a vždy existujícím Bohem? A později ještě Duch jako také Bůh? Koho vyznával, ke komu se modlil, čí Zákon důsledně Ježíš dodržoval?
Vyznával snad sám sebe, modlil se sám k sobě a dodržoval snad svůj vlastní Zákon? A úmyslně se nezabýváme a nekomentujeme existenci určitého sílícího proudu ve světovém křesťanském společenství, jehož cílem je vyhlásit židovskou ženu Mirjam, (vedle Ježíše i matku čtyř dalších synů Jakuba, Judy, Josefa a Šimona, a dvou děvčat Salome a Marie) už dokonce za další, čtvrtou božskou osobu a postavit jí tak na stejné místo, které má Stvořitel světa!!!
Už nám nestačí, že jsme na úroveň jediného preexistujícího Boha a jedinečného Stvořitele vší existence svévolně přidali jednoho zbožného židovského věřícího, syna této ženy? Nikdo z těchto zmatených aktivistů snad nikdy nečetl Boží Zákon, a především ta místa, kde se představuje jako: „Já jsem Bůh Hospodin“ a podobně, a ne: „My tři jsme Bůh“? Skutečný, jediný existující všemocný Bože, odvrať od nás myšlenky, aby naše oficiální křesťanské učení jednou hlásalo už o čtyřech božských osobách neodlučitelných v jediné podstatě… Proč se tak nesmírně tvrdošíjně, a zarputile bráníme věřit tomu, a vyznávat to samé, čemu věřil a koho vyznával Žid Ježíš, jestliže je ve skutečnosti faktickým středem našeho křesťanství, a v mnoha případech dokonce větším, důležitějším a vyznávanějším, než je skutečný Bůh Stvořitel? Ježíšova osobnost se našemu zakladatelovi do jeho zamýšleného nového náboženství z nějakého důvodu hodila, ale jeho pevná židovská víra v jediného existujícího Boha už rozhodně ne? Jedním z důvodů, proč Ježíše považujeme za Božího syna, jsou různé zmínky a úryvky z našeho křesťanského Zákona, ve kterých Ježíš hovoří o svém nebeském Otci. Měli bychom ale mít vždy na mysli, že stejně tak o něm hovoří, a za svého Otce považují Boha všichni věřící lidé z Izraelského národa, a tak ho také oslovují, vzývají, a jako ke svému Otci se k němu také modlí. Viz například židovská modlitba k jejich Bohu, která začíná každý verš oslovením „Avinu Malkenu“, tedy „Otče náš, Králi náš“, a kterou se ze Siduru modlí každý zbožný židovský vyznavač Boha po celém světě.
„Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ (Iz 63, 16).
„Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. (Iz 64, 7).
Znamená to snad, že Bůh Stvořitel světa má po celém světě skutečné, fyzické syny a dcery? Že každý zbožný příslušník židovského národa je zároveň „božskou osobou“ a tedy skutečným bohem, který stvořil svět? Už je každému jasné, proč Ježíšovo běžné oslovování Boha „Otče“ a zmiňování se o Něm ve stejném smyslu nikoho ze Židů v nejmenším nepřekvapilo nebo snad nepobouřilo? Proč tradiční židovské oslovování Boha tímto slovem v žádném případě nemělo nic společného s Ježíšovým odsouzením a ukřižováním Římany? Těm jako pohanům vadilo to, že rezolutně a jasnými slovy nevyvrátil Pilátovi jeho otázku, zda je židovským králem, ne však to, jestli svého Boha nazývá jako každý zbožný Žid svým Otcem. Nevyvrácení ale jak víme, není potvrzení.
V Božím Zákoně bychom marně hledali jakékoli Stvořitelovo sdělení ve smyslu, že nějaký člověk právě tento Zákon svého otce z nějakého důvodu jednou v budoucnu „nahradí“. Náš židovský zakladatel Pavel znal Zákon zřejmě jen velmi povrchně, protože jinak by snad musel vědět, že toto pro lidský život nejvýznamnější Boží dílo je naprosto nedotknutelné, nenahraditelné tabu, které je platné po celou dobu existence světa. Takže psát o jeho nahrazení je naprosto absurdní tvrzení, které nemůže zachránit ani Pavlovo bizarní prohlašování jemu zcela neznámého Ježíše za syna autora tohoto Zákona, viz např: „ Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus...“ (2. Kor 1, 19) Bizarní proto, jelikož v době, kdy náš zakladatel jako první člověk na naší planetě začal člověka vnímat jako boha, Zákon skutečného, preexistujícího a nesmrtelného Stvořitele světa už druhé tisíciletí v nezměněné podobě opakovaně ujišťoval, že „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ – viz první přikázání původního Desatera předaného židovskému národu. Připomínáme znovu jednotné číslo a absenci byť jen náznaku jakýchkoli rodinných vazeb. Následující přikázání jak všichni víme, každému člověku na světě ve stejném smyslu dál nařizuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
Ovšem na rozdíl od Stvořitelových přikázání my pavlokřesťané v duchu učení našeho zakladatele vyznáváme, že naším bohem je příslušník židovského národa Ježíš. Ten, který údajně zradil společnou víru v jediného existujícího Boha svého národa a vyhlásil se za něho sám. Chápeme ho jako Božího Syna a zároveň jako Boha, a to znamená, že tohoto zbožného Žida vyznáváme jako vždy existujícího Stvořitele světa a vesmíru, podle toho ho také uctíváme. Naše oficiální katolické učení nás v takovém pojetí samozřejmě velmi zásadně podporuje, a ve svém katechismu - např. KKC § 495, 509, nebo v Kompendium KKC pod č. 95, nekompromisně, jakoby jiná možnost nikdy neexistovala konstatuje, cit: „Ježíš je sám Bůh“
Podle často velmi obtížně pochopitelného způsobu náboženského myšlení našeho zakladatele; všichni Židé, kteří Boží Zákon v té době už téměř dvě tisíciletí do detailů dodržovali, (a jedním z nich byl ve své době naprosto bezpochyby i Ježíš), byli prý v jeho "otroctví". Vyjádřit se o Zákonu vždy existujícího, Stvořitele světa a vesmíru ve smyslu, že kdo se tímto manuálem pro život řídí, je jeho otrokem, charakterizuje jeho autora více, než odborná diagnóza. Pavel podle tohoto, a řady jiných podobně neuvěřitelných a zcela nepřijatelných vyhlášení nemohl mít ani základní znalosti a orientaci v náboženském judaismu. Tento pro zakladatele nového náboženství naprosto zásadní nedostatek se později snažil naivním způsobem zaretušovat a napravit autor Lukášova evangelia, když Pavlovi svévolně vložil do úst následující prohlášení, které se podle našeho názoru nemůže zakládat na skutečnosti: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni.“ (Sk 22, 13) Jsme přesvědčeni, že nejenže Pavel nebyl Žid, a pokud ano, tak "krátkodobým", ale s největší pravděpodobností nemohl mít zjevně nic společného s velmi exkluzivní a z náboženského hlediska s vysoce prestižní židovskou Gamalielovou školou pro výjimečné talenty vhodné pro studium právě Božího Zákona, Tóry. Lukášovu větu "V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců" považujeme za podvrh a smyšlenou zavádějící interpolaci, protože je nanejvýš nepravděpodobné, že by právě názorově nestálý, labilní a emocemi překypující Pavel se svojí konfrontační povahou byl vysokými náboženskými autoritami vybrán ke studiu Tóry na té nejvyšší úrovni. A kdyby vzato čistě teoreticky, u takové proslulé židovské osobnosti opravdu studoval, a dokonce dokončil náročné dlouholeté studium Božího Zákona, nikdy, zdůrazňujeme nikdy v životě, by se v případě své standardní duševní kondice nemohl o Zákonu Boha Stvořitele vyjádřit ve smyslu, že kdo poslouchá a dodržuje Boží Zákon, je jeho otrokem. Pavel svrchovaný majestát Boha židovského národa především poté, co založil své nežidovské náboženství, zřejmě přestal uznávat a respektovat, a proto se o naprosto unikátním Božském díle, alfy a omegy duchovního života každého zbožného člověka Ježíšova národa často vyjadřoval až těmito ohromujícími způsoby:
„Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.“(Gal 5, 4)
„Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry.“ (Gal 3, 24)
„Jak chtěli ti, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.“ (Gal 2, 4)
„Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví?“ (Gal 4, 9)
„Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce.“ (Gal 3, 25)
„Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ (Řím 10, 4)
Přibližně třicet roků po tomto posledně citovaném, zcela zmateném vyjádření našeho zakladatele o tom, že: "... Kristus je konec Zákona...", jinými slovy: "Zbožný Žid Ježíš je konec Bohem zjeveného učení - Tóry" (jejíž neustálé celoživotní studium je svatým úkolem každého zbožného Žida), se evangelista Lukáš snaží význam a silně negativní dopad tohoto Pavlova naprosto nedomyšleného výroku zastínit a zaretušovat uvedením výroku o Tóře samotného Ježíše: "Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona." (Lk 16, 17)
Jakou vypovídající hodnotu pak mají mít pro nás Pavlovy výroky o tom, kdo je Ježíš, když ho neznal, žádný jeho autentický výrok nikdy neslyšel a nikdy ho ani nespatřil, přestože k tomu měl jako jeho vrstevník nesčetně příležitostí, ale zřejmě pro to neviděl žádný důvod?
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
