O dvou vírách ve dva Bohy VII. část
Ve svém soužení, až tě na konci dnů dostihnou
všechny tyto věci, se vrátíš k Hospodinu,
svému Bohu a budeš jej poslouchat. (5. Moj 4, 30)
pokračování
Už jen sama myšlenka, že by příkladně zbožný židovský náboženský aktivista a vzdělaný putující kazatel Ježíš obětavě hlásající nutnost duchovní obnovy a důsledné dodržování Božích přikázání u celého národa, měl zároveň také navádět své spoluobčany, aby naopak Boží Tóru nedodržovali, je naprosto bizarní, zcestná a zcela nepravdivá, Ježíšovu osobu, život i jeho odkaz nesmírně znevažující představa. Mohl jí opravdu vyslovit jen člověk, kdo o Ježíši a jeho víře nic nevěděl, a o důvodech této pomluvy a dalších podobných osočování Ježíše člověkem, který právě na jeho osobě vystavěl nové náboženství, můžeme jen spekulovat. Samozřejmě hovoříme o samozvaném apoštolovi Pavlovi (nikdy Ježíšovým apoštolem ve skutečnosti pochopitelně nebyl, a být ani nemohl, přesto se za něho považoval a sám sebe tak na veřejnosti uváděl), který se paradoxně právě Ježíšovy vlastní víry sám jako Žid zřekl a definitivně od ní odpadl.
Ježíšem praktikovaná židovská víra se pro Pavla stala rušivým, nežádoucím a neslučitelným prvkem do jeho vlastních, čistě soukromých představ Ježíše jako Krista, vzkříšeného Pána, mesiáše židovského národa a dokonce Ježíše jako Syna Boha Stvořitele vší existence. „Apoštolem“ založené vlastní náboženství, pozdější křesťanství, je bezpochyby nesmírně úspěšným výsledkem jeho pokusu o vlastní interpretaci a následné uvedení do praxe obsahu jeho snového zážitku na poušti. Skutečná, Pavlovi však naprosto neznámá Ježíšova fyzická existence uvolnila místo pro jiného Ježíše - jako Krista Pavlových představ. Proto se tématům Ježíšovy osobní víry, jeho praktickému židovství a vůbec jeho skutečnému životu široce vyhýbal, jak plyne především z jeho dopisů novým helénským křesťanským sborům, které většinou sám založil, nebo alespoň spoluzakládal. Alfou a omegou všech debat, promluv a kázání v nich se nestala víra – pro tyto nedávné pohany naprosto neznámého – Izraelity Ježíše, ani jeho učení, ani jeho život, ale Pavlova zcela originální doktrína o vykoupení lidstva z jejich hříchů skrze vzkříšeného Krista, Božího Syna. A tím byl podle něho židovský náboženský aktivista Ježíš, příkladně zbožný hlasatel nutnosti duchovní obrody národa před všemi očekávaným příchodem židovského mesiáše, ten Ježíš, který byl před několika desetiletími ukřižovaný římskými okupanty za údajnou vzpouru proti nim. Nejen pouze židovské historické, ale i další prameny, se kterými jsme se až dosud setkali, spatřují Ježíšovu existenci přibližně v tomto duchu. To znamená, že v různých smyslech a ohledech uznávají, nebo alespoň připouštějí možnost jeho určité nadanosti a výjimečnosti, avšak jen do natolik limitované míry, kterou je od svého Stvořitele schopný člověk přijmout.
Po letech naší práce jsme dospěli k přesvědčení, že údajná židovská nenávist svého soukmenovce Ježíše, která stála na počátku našeho přímého nebo skrytého, takřka dvě tisíciletí trvajícího křesťanského antisemitismu, se zrodila souběžně s Pavlovou činností na tvorbě nového náboženství založeného ne na Ježíšově víře a jejím praktikování, ale na vlastní Pavlově představě, kým Ježíš byl. Je pochopitelné, že pokud by Pavel znal a chtěl hlásat Ježíšovu osobní víru, nemohl by založit nové náboženství, protože taková víra už dávno existovala a je už čtvrté tisíciletí vírou jeho židovského národa. V takovém případě by se jako Žid samozřejmě nemusel své dosavadní víry zříkat. Přes všechny nejrůznější výhrady, které ne k víře, ale k některým způsobům Ježíšovy veřejné činnosti, kritiky některých náboženských praxí a určitých výroků, i k jeho někdy velmi osobité interpretaci některých částí Božího Zákona, měly k němu mnohé tehdejší židovské náboženské autority a skupiny buď neutrální, nebo s možnými výhradami spíše pozitivnější postoj. Ten se samozřejmě netýkal těch náboženských skupin, které velmi často, a nutno říci že oprávněně za jejich některé způsoby jejich života i náboženské praxe veřejně a neohroženě kritizoval; máme na mysli především saduceje.
Vzato z pohledu menší části židovského národa, která Ježíše a jeho hnutí znala, lze podle nás odpovědně říci, že přes všechny možné výhrady rozhodně nebyl terčem námi křesťany trvale deklarované židovské nenávisti. O uměle udržované a trvale rozdmýchávané nenávisti lze odpovědně hovořit až v případě vztahu nás křesťanů, paradoxně právě k Ježíšovu národu. Pokud měl v době po Ježíšově smrti jeho židovský národ nějaké naprosto zásadní výhrady a odsudky v náboženském smyslu, tedy v duchu jejich pevné víry, byla to především Pavlova veřejná interpretace jeho snového zážitku. Tedy jeho tvrzení, že jejich soukmenovec Ježíš byl nejen jimi očekávaný Mesiášem, ale dokonce Bohem, který stvořil svět, vesmír, je samotné, i jejich nedotknutelný Zákon.
Jak jsme výše uvedli, naše křesťanství v podstatě po celou dobu své existence prezentuje Ježíšův židovský národ jako en bloc národ často až zuřivé nenávisti vůči němu. To je samozřejmě nepravdivé a zlovolné tvrzení těch, kteří ve svém svědomí hledali ospravedlnění pro nejrůznější zvěrstva páchaná na Židech, kterých se buď sami aktivně zúčastňovali, která vyvolávali, nebo se kterými alespoň tiše či veřejně sympatizovali. V minulosti jsme se v reakci na údajnou nenávist projevovanou Židy vůči Kristu několikrát zmiňovali o tom, kolik příslušníků židovského národa mohlo osobně, nebo alespoň z vyprávění Ježíše vůbec znát a kolik z nich možná vědělo o jeho obrodném náboženském hnutí po galilejském venkově. Uvádíme starší, s ohledem na časový odstup od jeho vzniku částečně upravený výňatek z jednoho takového zamyšlení:
„V samotném Jeruzalémě podle zmínek některých historiků (nebo naopak: soudě podle drtivé absence zpráv o Ježíšovi z dobových záznamů) až do jeho osudového příchodu do tohoto města o Ježíšovi v podstatě nevěděli jeho obyvatelé buď vůbec nic, nebo někteří o něm znali snad nanejvýš jen určité útržkovité zmínky z doslechu. Odhady z několika solidních, dokonce i z novějších křesťanských zdrojů hovoří o přibližně počtu šesti milionů příslušníků židovského národa v Izraeli i jinde světě žijících v Ježíšově době. Z těchto šesti milionů podle se podle těchto zdrojů mohlo jakýmkoli způsobem o Ježíši, vzato snad až nadmíru optimistickým odhadem, dozvědět kolem třiceti tisíc Židů, a to v drtivé většině těch, kde Ježíš nejvíce působil, to znamená Galilejců.
Tedy přibližně třicet tisíc Židů ze šesti milionů mohlo mít o Ježíši alespoň určité povědomí, jinak řečeno každý dvoustý člověk z tohoto národa mohl mít k Ježíšovi nějaký postoj. Jestliže počet těchto osob rozdělíme na stejně velké dva tábory, z nichž jeden, radikálněji střežící posvátnost a nedotknutelnost své Bohem dané víry a Jeho Zákona snad mohl ke svému soukmenovci zastávat striktně odmítavý, v některých vyhrocených situacích možná až nenávistný postoj, vychází nám patnáct tisíc příslušníků Ježíšova židovského národa, u kterých by možný zásadní nesouhlas s jeho působností snad mohl teoreticky v některých vyhrocených situacích přerůst dokonce až v určitý projev nenávisti. V případě, že tomu tak skutečně bylo, pak je nutno brát ohled na možnost, že to také mohli být – alespoň z části – příslušníci nějakého specifického vnitřního náboženského proudu, určité židovské přísně ortodoxní skupiny, nebo i sekty. Jak jsme si ukázali, hovořit o takovém počtu lidí, kteří možná zásadně Ježíše odmítali, jako o en bloc židovské nenávisti, bylo nejen naším lživým a nenávistným podněcováním proti Ježíšovu národu, ale především stálo u kolébky našeho dvě tisíciletí existujícího, skutečně nenávistného antisemitismu.
Lze tedy říci, že Ježíše a jeho hnutí Židé spíše přehlíželi, než by mu věnovali větší pozornost a odváděli se tak od služby svému Bohu. Takže ani desítky tisíc nadšených - zřejmě nežidovských(?) - stoupenců, ani miliony nenávidějících Židů. Všimněme si, jak nám většina evangelií a především pak téměř dvě tisíciletí tyto dvě skupiny lidí sama církev až v komickém duchu prezentuje: ti, co měli Ježíše údajně nenávidět, byli vždy a výhradně zlí, krvelační a oškliví Židé se zahnutými nosy. Deklarované tisíce Ježíšem nadšených a zanícených lidí jakoby nebyli ti samí Židé z toho samého národa, ale zřejmě samí nežidé, ideální lidé bez národní příslušnosti a bez víry žijící v izraelském národě, patrně již křesťané. Mimochodem; kolikrát najdeme v Novém Zákoně spojení Žid Ježíš, Žid Kristus, židovský Boží Syn a podobně?
Připomínáme, že už dávno před Ježíšem i po něm existovalo v Judei mnoho různých potulných kazatelů, léčitelů, obroditelů, spasitelů a podobně. Správněji řečeno těch, kteří to o sobě prohlašovali, ale jejich veřejná aktivita většinou pro nezájem diváků neměla dlouhé trvání. Židé tedy byli na podobné situace natolik zvyklí, že těmto existencím v drtivé většině nevěnovali vytouženou pozornost a ty se pak ztrácely stejně rychle, jak se na veřejnosti tak hojně objevovaly. Když se tedy na náboženské kazatelské scéně objevil Ježíš, lidé mu podle všech dostupných ukazatelů nevěnovali více pozornosti, než ostatním podobným aktivistům S ohledem na uvedený odhad počtu lidí, kteří o Ježíšovi a jeho činnosti možná věděli, nebo se s ním snad někdy setkali, a s přihlédnutím na přibližnou délku jednoho roku, po který jeho veřejné působení trvalo, musíme dojít k přesvědčení, že v žádném případě o nenávisti Ježíše ze strany jeho vlastního židovského národa rozhodně nelze hovořit. A i kdybychom s mnoha výhradami nakonec připustili, že v určité nábožensky silně vyhraněné ortodoxní komunitě hraničil nesouhlas s jeho aktivitami až s nenávistí, pak si musíme uvědomit jeden zásadní rozdíl. Případná možná nenávist snad až několika tisíc Ježíšových soukmenovců mohla logicky trvat maximálně po dobu jeho veřejné činnosti, tedy zřejmě pouhý jeden rok. Ovšem jak už jsme uvedli, jasně prokazatelná a ve světě uměle udržovaná nenávist židovského národa, který dal světu Ježíše, z naší křesťanské strany trvala, nebo snad - nedej Bože - ještě trvá (?)už dvě tisíciletí!
Zřejmě první konkrétní zprávy o něm a o jeho působení mohly pocházet od poutníků, kteří do města na svátek Pesach přišli z Galileje a dalších míst, kde poslední rok působil. Pokud však takové zmínky skutečně existovaly, rozhodně mezi Židy nevyvolaly neklid, vzrušení a nenávist, jaké jim připisuje tvůrčí fikce některých novozákonních autorů. Jejich snaha byla vytlačit Ježíšovo vlastní židovství z vědomí věřících a jeho národ nastínit spíše jako „zlobou a nenávistí překypující krvelačnou smečku“, nebo jako „Židé nenávidějící Božího Syna“ a podobně, žijící především touhou po zabití svého Boha Mesiáše. Máme na mysli především evangelistu Marka a pak i do určité míry Matouše. Solidnější Lukáš je v tomto smyslu alespoň částečně zodpovědnější a jeho líčení Ježíšova národa je důvěryhodnější, např: 23,48 - 49: „ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.“ Uvědomme si, že když píše o zástupech, o přátelích, a o ženách, míní tím samozřejmě pouze a výhradně židovské zástupy, židovské přátele a židovské ženy. Neznáme, jak dalece si byl náš svatý Augustin těchto skutečností vědom, každopádně pokud by podobná fakta znal a bral odpovídajícím způsobem v úvahu, možná by jeho vyjádření typu: „židé nejprve nepřijali, a pak zabili Krista, protože v něm nepoznali Boha, židovská zuřivost proti Ježíši, zatvrzelost židovského národa, slepota Židů, zloba tohoto národa...a další“, vypadala trochu jinak.
Hovoří totiž o židech jako o celém národě, který měl Ježíše znát, ovšem nespočet badatelských, odborných a historických pramenů různými způsoby poukazuje na skutečnost, že židovský národ jako celek o Ježíši téměř nevěděl, a pokud určitá část alespoň něco ano, pak tato část tvořila odhadem jen několik málo procent z celkové populace. Takže ona malá část židovského národa, která Ježíše skutečně znala, ho nepřijala právě z toho důvodu, že svým životem, hnutím, svojí rodinou a podobně nesplňoval předpoklady na toho, koho jako svého Mesiáše očekávali. O tom, že by snad ve svém soukmenovci měli spatřovat smluvního Boha svého národa, Stvořitele světa a vší existence, nemohla být naprosto žádná řeč. Bůh Židů jak víme, jakoukoli podobnou spekulaci ve svém Zákoně jednoznačně vyloučil hned svým druhým přikázáním: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. “ Z tohoto důvodu naše o dvě tisíciletí mladší pojetí židovského Hospodina jako Božího celku složeného ze tří osob, z nichž jedna je – z pohledu židovského národa – jejich člověk, nikdy nemohlo mít sebemenší naději na jejich přijetí.
Máme-li vůli jejich postoj pochopit, zkusme se na chvíli vžít do jejich myslí. Představme si, jak bychom se my sami jako velmi zbožní Židé důsledně zachovávající nedotknutelnou Boží vůli zachovali, kdyby se mezi námi objevil jedinec, hlásající, že jeden z nás, již zemřelý velmi zbožný člověk z naší blízkosti, kterého někteří z nás osobně znali, a o kterém víme, z jaké pocházel rodiny, kde a jak žil, jaké měl názory, čím se živil a podobně, bez ohledu na to, že sám vyznával existenci jediného Boha, je synem Všemocného Stvořitele světa, se kterým jsme kdysi dávno uzavřeli vzájemnou Smlouvu a který nám sám stručně a jasně přikázal: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Ruku na srdce; kdo z nás by se s lehkým rozhodnutím a obratem vzdal svého úžasného fenoménu, našeho dvě tisíciletí trvajícího náboženství předávaného z generace a generaci, a opustil sloup svého života jen proto, že jeden z nás, náš nedávný nesmírně horlivý náboženský aktivista v průběhu jedné nesmírně náročné a vyčerpávající dálkové cesty náhle prožil snové „vidění“, ve kterém měl spatřit tohoto našeho zbožného zemřelého spolubratra, který mu měl říci, že je Bohem - Božím Synem? Uvěřili bychom tomuto člověku, a opustili kvůli němu své prastaré, tradiční Bohem požehnané náboženství, které vede naše životy, rodiny, společnost i stát, nebo bychom nad ním mávli rukou, jako jsme to udělali už tolikrát při jiných marných pokusech o zhoubou infiltraci do naší víry, a o to více se ke svému jedinému Bohu modlili a sloužili mu?A co děláme ve skutečnosti? Ježíšův vlastní národ ve zlobě a nenávisti odsuzujeme za jejich nezlomnou pevnost ve víře a věrnost svému slibu danému jejich jedinému Bohu."
O tom, že o Židech v duchu tradiční křesťanské tendenční rétoriky Otec a učitel církve Augustin nepravdivě a možná i z neznalosti Ježíšova židovství hovoří jako o těch, kdo zabili Krista, se zamýšlíme v jiných příspěvcích. (V jeho době byl antisemitismus už na vzestupu, především od doby kdy římský císař Theodosius I. roku 380 uznal křesťanství jako privilegované státní náboženství výměnou za slib církve, že se její věřící budou společně modlit za nová vítězství císařů v dalších bitvách a válkách. Za to církev nakonec obdržela nejen obrovské materiální bohatství, ale zároveň i nesmírnou hospodářskou a politickou moc. Církev jako odměnu za svoji loajalitu státu například dostala mimo jiné i soudní moc nad běžnými občany na stejné úrovni jako bylo soudnictví státu, takže například biskup Augustin byl bez ohledu na své vzdělání zároveň automaticky jmenovaný i soudcem a tento úřad ve svém biskupském sídle v numidském Hippo Regio také důsledně a téměř každodenně vykonával. Vždy také kázal a prosazoval poslušnost svých věřících panovníkovi.) Stejně tak jsme mnohokrát zmiňovali, že Židé z principu své víry nemohli nikdy uznat a nikdy neuznají za svého Boha nikoho jiného, než koho čtyři tisíciletí vyznávají, tedy pouze a výhradně jediného Stvořitele světa a vší existence, dárce Zákona a Tóry. Čím dříve to pochopíme, tím lépe porozumíme Ježíšově vlastní víře. Na té však naše náboženství rozhodně nestojí a proto o ní víme tak málo, nebo nic. Křesťanství se dá bohužel v podstatě charakterizovat naopak jako odmítnutí víry Ježíše a přijetí víry Pavla.
Znovu připomínáme, že právě tímto renegátem vůbec poprvé uvedená slova, která mu měl zmrtvýchvstalý Ježíš mimo jiné také sdělit (viz 1.Kor 11, 23-25) během jeho vidění na poušti, jsou leitmotivem naší nejsvětější eucharistické oběti, vrcholem každé bohoslužby a páteří naší víry. Kdyby tento první Pavlův dopis a především uvedená zásadní, pro jeho židovský národ však naprosto nepřijatelná část neexistovaly, neexistovala by ani naše jedinečná eucharistie. O zcela principiální úloze Pavla ve struktuře celého křesťanství, v našem konkrétním případě jeho vlastního eucharistického výkladu svědčí skutečnost, že autor je bezvýhradně nejcitovanějším zdrojem, na kterého se při svých výkladech odvolává náš křesťanský katechismus.
Jinými slovy řečeno; nebýt Pavla a jeho soukromé aktivity, zůstalo by Ježíšovo židovské náboženství ještě dlouhé věky jediným monoteistickým učením, protože nové by nemělo z čeho vycházet. Zatímco Ježíšem uctívané a vždy vyznávané učení Tóry hovoří, učí a vede k jedinému existujícímu Bohu, Stvořiteli vší existence, Pavlem založené křesťanství hovoří, učí a vede k Ježíšovi jako Bohu, respektive jako k potomkovi tohoto Boha. Ježíšovo vlastní víra, Boží Zákon i jeho veřejné učení však vyznává výhradně jediného pravého Boha, dokonale oproštěného od jakýchkoli vazeb a spojitostí vlastní existence s existencí svého výtvoru – člověka. (pozn: Je podobnost údajného zjevení ukřižovaného Ježíše Pavlovi na poušti poblíž Damašku kolem roku 36 se zjevením Boha Stvořitele Mojžíšovi na sinajské poušti o třináct století dříve, líčená ve 2. Moj 19, 9 jen čistě náhodná, nebo se spíše Pavel nechal Mojžíšovým jedinečným zážitkem inspirovat, aby líčení svého vlastního zážitku dodal patřičný význam a potřebnou teologickou váhu?) Naše náboženství vyznává Ježíšovo božství, což z principu deklarování křesťanství jako monoteistického náboženství znamená, že svět i nebesa utvořil Ježíš. Zároveň církev učí, že v eucharistii skutečně Ježíše požíváme, a navíc se nám prý tímto skutkem dává záruka věčného života: „Ježíš Kristus je v eucharistii přítomen jedinečným a nesrovnatelným způsobem. Je v ní totiž přítomen opravdu, skutečně a podstatně: se svým tělem a krví, se svou duší a se svým božstvím. V eucharistii je tedy...přítomen naprosto celý Kristus, Bůh a člověk. Dává nám své tělo a svou krev jako pokrm a nápoj...“
Jestliže tedy požíváme cit.: „ opravdu a skutečně“ přítomného cit.: „Boha a člověka“, znamená to nejen že jeden člověk fakticky požívá druhého, ale že tento člověk zároveň konzumuje toho, kdo ho vytvořil, totiž svého Stvořitele. Opakujeme: naše církevní učení říká, že stvoření jí a pije svého tvůrce, neboli člověk jí Boha, o kterém však zároveň učí, že je například, citujeme: „Nadzemské, nesmrtelné, všemohoucí, neuchopitelné a vždy existující jsoucno.“ Stejné učení říká, že Bůh je Ježíš; ale z hlediska postoje jeho vlastního židovského národa nebyl nadzemský, protože se narodil židovské ženě – patrně v Nazaretu. Ze stejného hlediska vzato nebyl ani nesmrtelný, protože ho zabili Římané. Židovské autority také tvrdí, že nebyl ani všemohoucí, protože nedokázal zabránit své popravě, a v žádném případě prý nebyl ani neuchopitelný. A stejné zdroje tvrdí, že Ježíš ani nebyl vždy existující, protože jeho existence trvala jen tři desetiletí.
Jak učí už zde citovaný Katechismus jako oficiální katolický teologický manuál: Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“... „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou Eucharistií a jsou k ní zaměřeny... Nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb... Prostřednictvím eucharistické oběti spojujeme již nyní s nebeskou liturgií a předjímáme věčný život, kdy Bůh bude všechno ve všem. A tak dále... Jen v druhé části této práce nazvané „Slavení křesťanského tajemství“, je slovo eucharistie v podobných souvislostech zmíněno minimálně 150 krát, což už samo o sobě nejlépe dokazuje, jakou váhu jí naše křesťanství dává. Ovšem nikde v tomto nejdůležitějším dokumentu církve ale nenalezneme informaci, že celý eucharistický obřad a jeho okolnosti jsou výhradně jen dodatečnou křesťanskou záležitostí. Ani že zcela primárním zdrojem k utvoření tohoto obřadu jsou údajné interpretace z vidění člověka, který ve skutečnosti neznal a nikdy ani nespatřil toho, komu je přisoudil. A co je na této věci snad nejdůležitější - nikdy se nepokusil Ježíše jakkoli oslovit, poznat, pochopit, nebo se k němu přidat jako jeho učedník. Jak už jsme v minulosti mnohokrát uvedli, dokud Ježíš žil, Pavel ho buď ignoroval, nebo o něm a jeho hnutí nic nevěděl.
V případě, že by o Ježíši nic nevěděl, by pak tím potvrzoval naše přesvědčení, kterým jsme zakončili minulé zamyšlení. Totiž že za Ježíšova života ho Žid Pavel stejně jako jeho ostatní soukmenovci (a tím samozřejmě myslíme i jeho matku, bratry, učedníky, přátele i náhodné posluchače) nepovažoval ani za mesiáše židovského národa, ani za pomazaného Krista a samozřejmě ani za Boha - Syna, Stvořitele světa, který židovský národ vyvedl z egyptského otroctví, uzavřel s ním věčnou Smlouvu a dal mu své vlastní učení. Pokud Pavel o existenci přibližně stejně starého Ježíše vůbec věděl, ani v nejmenším se o něho nezajímal. Všechny jmenované a další atributy mu přiřkl až následkem svého vidění, roky po Ježíšově tragické smrti. Uvědomujeme si, že kupříkladu zcela nejstarší zpráva o spatření zmrtvýchvstalého Ježíše nepochází od žádného z evangelistů, ale je vůbec poprvé obsažena v Pavlově prvním dopise do Korintu (1. Kor 15, 3-8) z roku 54 ?
Jak jsme už na začátku našeho zamyšlení zmínili; Ježíšova vlastní víra v jednoho jediného existujícího Boha byla pro našeho zakladatele velmi nežádoucím prvkem, který s jeho vlastní novou teologickou koncepcí nešel nijak sloučit a proto jí ignoroval, jakoby neexistovala. Následkem toho pak naše církev o Ježíšově židovství a jeho tomu odpovídající víře dvě tisíciletí přinejmenším mlčela. Z přibližně třiceti roků Ježíšova života měly pro Pavla a jeho novou teologii skutečnou hodnotu pouhé tři dny mezi smrtí na kříži a objevením prázdného hrobu. Pokud jsou naše propočty správné, čas uplynulý mezi těmito dvěma událostmi dělá dohromady přibližně 63 hodin.
Prvních 63 hodin, které uplynuly od Ježíšovo smrti, stačily Pavlovi k založení nového náboženství. To opravdu není mnoho.
pokračování
M.Č.