K naší nenávisti Ježíšova národa II.
Základem víry v Boha je odmítání všeho, co není skutečně Božské.
Předmětem této víry je Jeho svatost, která je nespojitelná s čímkoli lidským.
„Synagoga není jen místem, kde se shromažďují zloději a pouliční prodejci, ale též místem setkávání démonů; vždyť nejen synagoga, ale i duše Židů jsou místem, kde přebývají démoni. Jak se můžete setkávat na místě, kde přebývají lidé posedlí démony, jejichž duše jsou tak nečisté a kteří se živí vražděním – jak to můžete dělat a netřást se při tom? Neměl by se jich každý namísto výměny pozdravů a vedení rozhovorů raději vyvarovat jako moru a nákazy, které se šíří po celém světě? Nebyli snad oni pramenem všeho zla?“ (Učitel církve a její světec Jan, výstižně zvaný Zlatoústý.)
(vlastní vyjádření k úvodu: Jsou-li duše Židů místem, kde přebývají démoni, jak kázal tento významný antisemita, pak nás křesťany v takovém případě jinými slovy učí, že v duších Židů Ježíše a jeho matky Marie, jeho sourozenců Jakuba, Josefa, Judy, Šimona, Marie a Salome, a v duších Ježíšových židovských apoštolů a jejich následovníků přebývají padlí andělé, jejichž úkolem jak známo, je sloužit v pekle přebývajícímu satanovi. Ten podle tradice vychází na svět mezi lidi, škodí jim, a svádí ke hříchu. Podle církví vysoce uznávaného autora uvedeného úryvku by tedy také i v duších Ježíše a jeho matky Marie sídleli zlovolní zlí duchové...To je samozřejmě něco nepředstavitelného a naprosto nepřijatelného. Slavnému Učiteli církve zřejmě nevadilo, nebo v jeho hrubě antisemitském zaujetí možná vůbec nedošlo, že především tyto dvě židovské postavy, v jejichž duších, jak říká, přebývají démoni, tvoří prazáklad našeho křesťanství a jsou jednoznačně nejčastěji jmenovanými osobami v modlitbách církve. )
Nejprve si zopakujme, že naše křesťanství je vybudované na Ježíšově osobě, a to ve formě, v jaké jí po svém snovém prožitku na poušti vnímal „apoštol“ Pavel. (Do původní dvanáctky Ježíšových apoštolů samozřejmě nikdy nepatřil. Jeho pozdější symbolické označování jako „apoštol“ je spíše církevním projevem uznání jeho díla. Ovšem Pavel sám se za Ježíšova skutečného apoštola považoval, navzdory tomu, že ho poprvé spatřil až ve svém známém snovém prožitku.) Protože se jeho vlastní chápání židovského člověka Ježíše, kterého neznal a nikdy v životě neviděl, zcela zásadně lišilo od náboženství židovského národa, ve kterém oba dva žili, a které oba praktikovali, bylo Pavlovo vlastní náboženské hnutí uvnitř judaismu považované dlouho za pouhou židovskou sektu, a jednoho z mnoha tehdy populárních tzv. mesiášských hnutí. Přestože jeho nové náboženství bylo bezpochyby osobou Ježíše inspirované, Ježíš sám až do své smrti jako zbožný pravověrný Žid vyznával výhradně Zákon jediného Boha svého národa, a na pozdějším vzniku křesťanství neměl ve skutečnosti žádnou osobní zásluhu. Proto také původní Pavlova sekta začala vznikat, až když Ježíš zemřel a ne za jeho života. Ježíš totiž na rozdíl od Pavla nikdy nebyl od své víry odpadlíkem a víře svých otců zůstal věrný až do posledního vydechnutí na Golgotě. To znamená jen jedno: dokud velmi zbožný, Zákon dodržující Ježíš žil, nikdy by samozřejmě nepřipustil, aby ho někdo považoval za mesiáše jeho národa. To se mu ve skutečnosti naštěstí nikdy nepřihodilo ani od jeho rodiny, ani od učedníků, takže tuto otázku také nikdy nemusel řešit. Ovšem jen sama myšlenka, že by ho za jeho života někdo z jeho vyvoleného židovského národa mohl považovat a vyznávat jako preexistujícího Boha, který stvořil vesmír, svět a člověka, Boha Smlouvy se židovským národem a dárcem Tóry je naprosto nemyslitelná a vyloučená každému, kdo má o náboženském judaismu určité povědomí alespoň na úrovni křesťanského Biblického slovníku.
Ve skutečnosti to pochopitelně nebyl Ježíš, ale nejprve náš zakladatel Pavel, a později díky jeho nesmírně obětavé propagační činnosti také i někteří původní Ježíšovo přívrženci, kteří jako první uvěřili tomu, že právě náboženský aktivista nazaretský Ježíš byl spasitelem lidstva, a postupem doby nakonec dospěli až k víře, že byl dokonce přímo spasitelem božským. Ovšem samotná Ježíšova, a tedy i jeho rodiny, učedníků, a pod., židovská víra a tradice v žádném případě o nějakém božském spasiteli jejich národa před koncem světa nikdy nic neříkala. Právě naopak. Mesiáš židovského národa, hebr. mašiach, na kterého věřící Židé dodnes čekají, v žádném případě nemá být Bohem, nýbrž člověkem z jejich národa.
Tady pro nás křesťany nastává zajímavá situace: Z pohledu Židů Ježíš opravdu byl jen a pouze jejich člověkem, a to znamená, že by židovským mesiášem jako člověk - čistě hypoteticky - být mohl. Ale z důvodů, které jsme už dříve mnohokrát zmínili; z pohledu jeho národa židovským mesiášem - čistě prakticky – nebyl, ani být nemohl, protože se za jeho života nestalo naprosto nic z toho, co je o této veleudálosti posledních dní dávno prorokované, a co tedy Židé oprávněně očekávají, že se stane. To buď Pavel nevěděl, a nebo ve svém zaujetí pro oddělení se od židovské víry ignoroval. Z pohledu jeho křesťanství –Ježíše za Mesiáše nejenže považujeme, ale zároveň ho pokládáme dokonce i za Boha. Jeho židovskému národu je ovšem v podstatě úplně jedno, koho za jejich mesiáše považujeme my křesťané, nebo kdokoli jiný. Tato otázka se týká jen jich a nikoho jiného, tedy že mesiášství jejich národa není vhodným tématem pro nežidy, kteří nepochybně mají nemalé eschatologické starosti a problémy sami se sebou. Protože žádné původnější učení o mesiáši, než mají Židé, logicky vzato my křesťané mít nemůžeme, měli bychom se držet výhradně jejich kritérií a požadavků na tento post, a ne - z jejich hlediska - našich nefundovaných, nepatřičných a vykonstruovaných vlastních tezí. A právě jedním z těchto jejich hlavních kritérií je, jak už jsme zmínili, že Mesiášem židovského národa bude výhradně jen židovský člověk. V žádném případě nebude ani Bohem, ani jinou nadpřirozenou bytostí.
Takže první předpoklad nutný pro naše křesťanské hlásání Ježíše jako mesiáše nám vyšel stoprocentně: Ježíš byl opravdu židovskou osobou. V tomto bodě se se Židy bez problémů shodneme. Navzdory tomu, že se ve skutečnosti za očekávaného Mesiáše sám rozhodně nepovažoval ani nevydával, i tak měl svým skutečným lidstvím a židovstvím na teoretické uznání jeho mesiášství první, zcela základní předpoklad. Ale zároveň také poslední, protože žádné jiné „kvalifikační podmínky na Mesiáše“ nesplnil. Židé stále čekají na člověka z jejich národa, a my jim na tento jejich post nevyžádaně nabízeli Ježíše. Vlastně nenabízeli. My jsme Židům nakonec direktivně a velmi agresivně nařizovali, že budou věřit v toho, v koho věříme my. Tedy že Mesiášem jejich národa je vždy existující Bůh Syn, a to jejich soukmenovec Ježíš a pokud ho tak neuznají, ponesou si za to ty nejhorší následky, což se nakonec jak víme, bohužel opravdu po dobu téměř dvou tisíciletí velmi často stávalo. Ovšem ze židovského pohledu vzato; naše křesťanství svým vlastním uznáním jejich člověka Ježíše za Boha Stvořitele světa samo rozhodlo a potvrdilo, že očekávaným židovským Mesiášem nemohl být. Jak už jsme řekli, Mesiáš židovského národa totiž nikdy nemá být Bohem. Pokud jsme tedy po Židech ještě nedávno požadovali uznání Ježíše jako jejich mesiáše a zároveň tvrdili, že je současně i Bohem, respektive jedním ze tří Bohů v jednom, neplníme tím z eschatologického hlediska jejich nesmírně důležitý požadavek, kým jejich Mesiáš nemůže být a nikdy nebude. Tedy Bohem.
Dalším souběžným, ze židovského pohledu nepřekonatelným problémem je, že jejich jediný existující smluvní Bůh a Stvořitel světa zcela pochopitelně a naprosto logicky jako všemocný nepřevzal od svého výtvoru člověka vůbec nic. Proč by to měl dělat? Když sochař vytvoří jakékoli dílo, nikdy od svého výtvoru nemůže do své osobnosti cokoli převzít, nebo přenést. Stejně tak židovský Bůh Smlouvy do sebe po vytvoření svého díla - člověka - nepřenesl naprosto nic, tedy ani způsob, který člověku určil k jeho zachování na světě. Bůh Židů nesmírně důsledně trvá na tom, že je jeden jediný a my víme, že je i Všemohoucí, to znamená že ke své nekonečně trvalé existenci nemá žádný důvod mít jakéhokoli potomka, nástupce, nebo pokračovatele, ve kterém by jeho existence pokračovala. To je často spíše způsob zachování existence pohanských bohů, zvláště z oblastí rozvinutého řeckého polyteismu, odkud náš zakladatel Pavel pocházel. Tito bohové s malým „b“ na začátku, o kterých se tolikrát ve svých dílech zmiňuje například i náš Augustin, ale na rozdíl od Stvořitele náležejí výhradně jen světu a jen tady a nikde jinde neexistují. Se skutečným jediným existujícím Stvořitelem světa však nemají zcela nic společného. Židovští učenci vždy o Pavlově křesťanství tvrdili v tom smyslu, že sice ze židovství sice zdánlivě převzalo jejich transcendentního Boha, ale okamžitě ho tradičním pohanským způsobem opatřilo lidskou podobou. Skutečný Mesiáš ze židovského národa nakonec v talmudském období vykrystalizoval až do podoby Vykupitelů dvou. Jeden měl, nebo spíše stále má být mesiáš, syn Josefova, který bude v pravém smyslu slova bojovat za Boha a Izrael. Na konci světa, jak Židé říkají „na konci dní“, se v tomto národě objeví jeho pokračovatel, mesiáš, Davidův syn. Ten bude mít obrovské pravomoci; bude totiž nejen králem, jinak řečeno vůdcem židovského národa, ale i prorokem, velitelem vojsk, a bude mít zároveň i soudní moc. Tato osoba ze židovského národa, rozhodně však ne sám jejich Hospodin, zajistí všem Židům z diaspory návrat do Izraele a připraví, případně sám zahájí finální vykoupení lidstva. V průběhu staletí rozvinuté židovské pojetí jejich Mesiáše existuje také jako příchod proroka Eliáše, který bude zvěstovat světu toho, kdo sjednotí lidstvo, a povede ho k lásce a bratrství v životě bez válek a násilí, na což bude dohlížet sám Tvůrce světa, původce a Otec židovského národa. V židovském národě ovšem existují také i očekávání, že v průběhu tohoto nevídaného mesiášského procesu například dojde i k obnově jeruzalémského Chrámu. Podle jiných proroctví měl židovský Mesiáš při svém příchodu s tímto svým národem uzavřít vlastní novou smlouvu založenou na obnově slibu dodržovat stávající Boží Zákon, nebo že jediného existujícího Boha Židů za Mesiášovy éry mají uznat všechny ostatní pohanské národy, a podobně. Sami vidíme, že nic z toho se přes všechna očekávání dosud nestalo a žádná z uvedených charakteristik Mesiáše se netýká Ježíše, takže by nás nemělo překvapit, že ho Židé za svého Mesiáše nikdy neuznali a ani uznat nemohli. Ze židovského hlediska vzato, na určení, kdo bude jejich Mesiášem, má výhradně jen Ježíšův národ své „svaté právo“ a stejné právo měl i na odmítnutí návrhu nebo požadavku na tento post od jakéhokoli nežidovského vyznání.
K jednomu z nejdůležitějších aspektů židovsko-křesťanského náboženského konfliktu patřilo tvrzení našeho zakladatele Pavla, že právě Boží Zákon, který židovský národ dostal darem od Nejvyššího Původce světa a vesmíru, byl příchodem židovského Ježíše na svět anulován a nahrazen Zákonem křesťanských autorů. Pavel totiž tímto svým tvrzením vlastně tvrdí, že nedokonalý Bůh vytvořil nedokonalé dílo, které nahradila sama Ježíšova existence. Co na tom, že tento Ježíš, kterého náš zakladatel nikdy ani nespatřil, sám s nesmírnou úctou a bázní před svým Bohem jako každý jiný zbožný Žid do poslední čárky Jeho Zákon dodržoval. Tvrzení, že Boží Zákon byl nahrazen tzv. Zákonem Kristovým, naprosto postrádá jakékoli opodstatnění, protože Ježíš sám alespoň v této souvislosti nikdy nenapsal ani řádku, a především: věřil a do detailů plnil Zákon židovského Boha. Modlil se k Němu, Jeho učení nesmírně ctil a plnil a nejenže žádný jiný zákon jako zbožný Žid samozřejmě nepřipravoval, ale stejně tak naprosto bezpochyby nepřipravoval ani nezaložil naše křesťanství. Ničím a nikým nenahraditelný jediný existující Boží Zákon je trvale platný až do posledních dní konce světa. V samotné Tóře pochopitelně nikde nenalezneme ani sebemenší náznak toho, že by její existence byla jen jaksi dočasná, nebo že zastává určité poručnické postavení do doby, než si lidé vytvoří svůj vlastní kodex, kterým posvátný Boží Zákon nahradí.
Tak to ale viděl a veřejně hlásal náš zakladatel Pavel, údajný bývalý vyslanec židovského velekněze a jeden z prvních, nejhorlivějších pronásledovatelů prvotní církve a členů jejich obcí. To mu ale nebránilo, aby jindy, když se mu to hodilo, horlivě ujišťoval, že věří všemu, co je napsáno v Zákoně Mojžíšově a v prorockých knihách. Byl skutečným velmistrem přetvářky hlásajícím především to, co mu konvenovalo a z čeho mu mohla plynout určitá výhoda, nebo přímo zisk pro jeho záměr. Přečtěme si pečlivě jeho dopisy a sami poznáme, jak z některých přímo vyzařuje nepokryté sebeuspokojení ze svého pokrytectví, jak na některých lidech dokázal vyzrát a vlastně je i oklamat: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem.Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.“ (1. Kor 7, 20-21). Nevyvolává v nás snad tato a další podobná korespondence našeho zakladatele velmi znepokojivé otázky o pravdivosti nejen líčení, které sám o sobě podává, ale vůbec o věrohodnosti jeho učení? Uveďme namátkou jen několik jeho velmi pochybných a často už zcela vyvrácených nepravdivých tvrzení, například že má farizejský původ, že četl hebrejsky, že jeho rodina má původ v kmenu Benjamín, nebo historiky vyvrácené, nepravdivé Pavlovo tvrzení, že studoval u velkého Jeruzalémského mudrce a mocného předsedy židovského Sanhedrinu Gamliela, a tak dále…Zdůvodnil by nám snad naši námitku, že u tohoto mudrce prokazatelně studovat nemohl, stejnými slovy, jako v uvedeném úryvku z listu do Korintu? Tedy že absolventům Gamlielových studií jsem byl absolventem ? Jakou věrohodnost ale pak máme dávat jeho tvrzení, že ho na poušti oslovil zemřelý Kristus a předal mu nové, nežidovské teologické učení? Jak se sami z jeho listů přesvědčíme, silně euforický a emocemi zmítaný Pavel zřejmě s přibývajícím věkem už nedokázal přesně oddělovat fakta od svých přání, skutky od snění, skutečnost od fikce. Ovlivněn těmito, ale ještě mnoha dalšími vnitřními a vnějšími vlivy zřejmě své některé dopisy psal. Alespoň z většiny jeho dopisů tak lze usuzovat, jak jednou v rozhovoru uvedl jeden náš významný křesťanský lékař duší. Apoštolovo obrovské a ve své podstatě nesmírně obdivuhodné, úctyhodné dílo má však jeden daleko zásadnější nedostatek, a tím je oddělení Ježíše od jeho vlastní víry a národa. Od Pavla se vlastně o Ježíši nedovíme takřka vůbec nic. Jak jinak, když ho neznal. Pavel proto nepředává teologii Ježíše, ale svoji vlastní a to tehdejším pohanům z Malé Asie, kteří o Ježíšovi nepochybně nikdy předtím nic neslyšeli. Kdyby totiž čistě teoreticky o Ježíši, na rozdíl od Pavla, něco „z první ruky“ sami slyšeli, pak by možná jeho evangelizace u pohanů neprobíhala tak úspěšně.
Jakékoli pokusy o manipulaci s unikátním Stvořitelovým Zákonem, a nejrůznější snahy o jeho doplnění, zpochybňování, přepisování a jiné přetváření jeho obsahu, znevažování významu, autorství a dopadu byly vedeny především naší marnou a naivní snahou vyrovnat se Božímu majestátu a kriticky hodnotit Jeho dílo tam, kde se nám nelíbí, nebo kde od nás vyžaduje věrnost, úsilí, námahu a oběti. Porovnáme-li oba Zákony jen podle obsahu, sami vidíme, že na rozdíl od Zákona Božího, náš pozdější křesťanský Zákon svým obsahem zákonitě tvoří jen jeho necelou třetinu, protože vše základní a podstatné pro Bohem požehnaný život na zemi je už uvedeno v Jeho Zákoně. Naše křesťanství, stejně jako kdokoli a cokoli na tomto světě nikdy nemůže tuto písemnou reprodukci Boží vůle ničím nahradit, ani napodobit. Tak jako existuje jen jeden Bůh, který stvořil svět, tak pro tento svět samozřejmě existuje jen jeden, a to Jeho Zákon. Jakékoli další, vlastní posvátné knihy nejrůznějších nežidovských konfesí mají většinou velmi kladný vliv na lidi a způsob jejich života, ale jsou vždy a pouze lidskými díly. V některých případech pak vidíme pokusy o přímé navázání na něj, a dokonce jsme sami očitými svědky nebo účastníky vzpoury člověka proti Stvořiteli, a jeho marného úsilí Boží Zákon nahradit zákonem vlastním. Ostatní, světské zákony vyspělých zemí vytvořené lidmi mají ve světovém řádu až na možné výjimky svoji nepopiratelnou a nenahraditelnou hodnotu a je nutno se jimi důsledně řídit, aby na Božím světě nevládla anarchie. Zdá se, že velká většina těchto zákonů skutečně vykazuje více či méně patrné ovlivnění čtyři tisíce roků existujícím Zákonem Boha Stvořitele. Božím Zákonem, který nesmírně důsledně, tak jako každý zbožný Žid zachovával i sám Ježíš, kterého ale právě za jediného Boha, a tedy tvůrce tohoto Zákona, považuje naše křesťanská víra. V tom případě by ale Ježíš jako člověk po celý život velmi svědomitě studoval a detailně dodržoval Zákon, který ale podle nás křesťanů sám jako Bůh vytvořil, a pak na Sinaji daroval židovskému národu. Někde se ale evidentně stala chyba, protože právě tento Boží Zákon jakoukoli kombinaci Stvořitele s kýmkoli a čímkoli na světě velmi striktně zakazuje. Víra v jediného Boha a stálé učení Jeho Tóry patří na první místo v náboženství každého Žida a stejně tak patřilo i pro Ježíše a jeho rodinu, učedníky a jeho posluchače. Pokud si můžeme vybrat mezi tím, čemu a komu věřili oni, a Pavlem, který Ježíšovu židovskou víru svým odpadnutím zradil, a Boží Zákon tak nesmírně znevážil, naše volba je jasná: Věříme Ježíšovi a jeho víře.
Ze židovského hlediska jako jediných příjemců a majitelů Božího Zákona v celých dějinách světa je jejich postoj k němu jasný a pevný. Největší Tvůrce jim tímto způsobem dal jasné a podrobné pokyny k chování podle Jeho vůle, a právě jen ten, kdo nás stvořil a nikdo jiný nejlépe ví, co je pro nás dobré, i když se nám to nemusí vždy a za každých okolností tak jevit. Zákon Boha je jen jeden jediný a jakékoli pokusy o jeho napodobení nebo nahrazení jsou nejen pokusem o zpochybnění a znevěrohodnění trvalé platnosti Božího díla, ale jsou i stejně naivní, jako kdybychom chtěli nahradit našeho Tvůrce, nebo Jeho svět jiným, dokonalejším tvůrcem a lepším světem. Nedotknutelný Zákon dostal Ježíšův národ od Boha jako stvrzení naplnění jejich vzájemného svazku a jako pečeť pro jejich vyvolení ke službě Bohu a tento svazek bude trvat tak dlouho, jako bude existovat svět. A do té doby bude platit i jediný existující a dokonalý Boží Zákon. Skutečnost, že si náš zakladatel toto jedinečné ničím nenahraditelné Boží dílo dovolil neuvěřitelně znevážit a dokonce hovořit o jeho nahrazení jiným, lidmi vytvořeným zákonem, zcela logicky znásobil intenzitu odmítnutí a odporu, který měl Ježíšův židovský národ k novému rodícímu se náboženství. Zákonitá, předem jasná reakce Bohem vyvoleného národa mu však z naší strany brzy přinesla trvalou zášť, nenávist a utrpení. Nenávist k náboženství, které naprosto jednoznačně vyznával Ježíš, jeho rodina, učedníci i první pokračovatelé jeho duchovně obrodného hnutí v židovském národě.
M.Č.