Úvaha nad okolnostmi vzniku křesťanství
Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a
všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich.
(Neh 9, 6)
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
(Dt 6, 4)
V průběhu našeho dlouhodobého hledání možných, respektive pravděpodobných příčin vzniku našeho nežidovského náboženství založeného na příslušníkovi židovského národa, a zbožném vyznavači jeho náboženství, a smyslu angažovanosti Pavla v této problematice, jsme mnohokrát dospěli k jedné poměrně zajímavé otázce. Byl opravdu prvním impulzem k takové činnosti, jak on sám tvrdí, výhradně jen jeho snový zážitek, ve kterém se mu mělo zdát o zmrtvýchvstalém a nanebevzatém Ježíšovi jako o pomazaném Kristovi? Skutečně jen na základě tohoto jediného snu začal svoji vizi budoucího nežidovského náboženství po nezdaru mezi zbožnými Židy uskutečňovat psaním listů a vyprávěním obsahu svého snového prožitku vyznavačům pohanských kultů při svých opakovaných cestách po Malé Asii, a tím začal svoji obětavou veřejnou náborovou aktivitu pro splnění svého záměru? Přestože nevysvětlitelně, a naprosto protismyslně až po mnoha letech, a ne, jak by bylo lidsky přirozené; to znamená okamžitě, ihned po probuzení, na místě, před narychlo svolanými a jistě euforicky nadšenými davy lidí, s nekonečným velebením Stvořitele za tento údajný naprosto neslýchaný, unikátní zázrak?
A nebo to bylo přesně naopak? Pavlem avizovaný údajný sen, a jeho veřejné interpretace mohly být jen finálním faktorem k zahájení dlouhodobě připravované, a pečlivě utajované přípravy na vybudování nového, nežidovského náboženství zřejmě v součinnosti s některými pohanskými autoritami někde Arábii, bezpečně daleko od židovských věřících, kteří při jakémkoli podezření velmi důsledně a vášnivě chrání svoji víru před všemi vnějšími pokusy o infiltraci… Nešlo o dlouhodobě a v tichosti připravovanou misi k vybudování náboženství oproštěného od židovského Boha, ovšem nesmírně překvapivě v čele právě s příkladně zbožným synem židovského národa Ježíšem jako Božím synem? A to zcela bez ohledu na to, že on sám se za Stvořitele světa a vesmíru samozřejmě nikdy nepovažoval, a až do tragického konce svého života vyznával a velmi aktivně praktikoval tehdy už druhé tisíciletí existující víru svého židovského národa v jednoho jediného existujícího Boha, který žádného syna nikdy neměl? Náboženskou praxi vzniklou ne jako v případě našeho křesťanství na základě jednoho snu jednoho do té doby zcela neznámého člověka neznámé minulosti, ale na základě víry celého židovského národa v jediného existujícího Boha, který ho nejprve zázračně vyvedl z egyptského otroctví, poté s ním uzavřel unikátní patronátní Smlouvu, a nakonec mu skrze Mojžíše daroval své vlastní, Boží učení, Tóru.
Vzhledem k jednání našeho zakladatele po údajném spatření Ježíše, to znamená naprosté zamlčení této z teologického hlediska a v dějinách světa naprosto jedinečné a zcela převratné události a jeho následný odjezd kamsi do pohanské Arábie, a už zmiňovaný, několikaletý a nikdy nevyjasněný tamní pobyt mezi vyznavači mnohobožství před zahájením své veřejné angažovanosti, přikláníme se mnoha dalším názorům, že s určitou pravděpodobností šlo spíše o druhou možnost. Jednání člověka, který brzy po svém snovém objevení Ježíše jako Boha z neznámých důvodů a v tichosti odcestoval do Arábie, a až roky poté bez dalšího vysvětlení tohoto podivného počínání v dopise Galatským sám popisuje: „Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku…“ Nikde není žádná zmínka, že by v tomto svém dobrovolném exilu někdy o svém prožitku s někým mluvil. Jaký důvod by k takovému jednání měl, pokud by se jeho údajné vidění nanebevzatého Ježíše ve snu zakládalo na skutečnosti? Čekal by běžný člověk s naprosto převratným sdělením, že jako první člověk v dějinách světa spatřil jeho Božského stvořitele, několik roků? Důvod?
Jediný preexistující Stvořitel vší jsoucnosti a Bůh židovského národa má mít podle Pavlova tvrzení ještě svého Božského Syna. Tvrdí to navzdory faktu, že tento jediný Bůh mnohokrát ve svém učení na své jedinečnosti velmi zásadně trvá, a dokonce hrozí těžkými tresty těm, kteří by tuto skutečnost ve své zpupnosti chtěli jakkoli zpochybnit a vzepřít se vzpourou proti vůli a učení Jeho Božího Majestátu. To se podle přesvědčení židovských autorit a jejich učení vůbec poprvé událo po stvoření světa v Edenu, a to samé, tedy trest v podobě nezvratného zavržení se vším, co s ním souvisí, se musí týkat každého hříšníka, který se ve své zpupnosti kdykoli odváží Bohu svévolně oponovat, kritizovat, nebo ostentativně ignorovat jeho zjevená slova. V tom případě se tedy zavržení hříšníka, který přičleněním potomka odmítl jedinečnost Stvořitele vší existence, a na svém stanovisku zásadně trval, týká i našeho zakladatele Pavla.
Uveďme pár příkladů, které nám možná trochu pomohou přiblížit velikost a sílu niterného vztahu Ježíšova židovského národa k Bohu Stvořiteli, a naopak vztah tohoto Boha k židovskému národu v porovnání s následnými ukázkami chápání stejného Boha naším zakladatelem.
„Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí.“ (Neh 9, 6)
„…prosím Boha, aby se brzy smiloval nad národem, a tebe aby utrpením a tresty donutil vyznat, že On je jediný Bůh.“ (2.Mak 7, 37)
„Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2, 10)
„Pane můj, náš Králi! Ty jsi jediný.“ (Příd. k Est.L)
„Nepřestávejte si udatně počínat v Hospodinu, přimkněte se k němu, aby vás posílil; Hospodin všemohoucí je jediný Bůh a kromě něho není spasitele.“ (Sir 24, 24)
„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. „ (Dt 6, 4)
„Neobracejte se k bůžkům a neodlévejte si sochy bohů. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19, 4)
„Jestliže mě ani potom nebudete poslouchat, budu vás trestat za vaše hříchy ještě sedmkrát víc.“ (Lv 26, 18)
„Jsou přelud, podvodný výtvor. V čase, kdy je budu trestat, zhynou.“ (Jer 10, 15)
„Neumí snad trestat ten, jenž kárá pronárody, ten, jenž učí člověka, co by měl vědět?“ (Ž 94, 10)
„Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ (Jer 6, 15)
„...ať poznají, že ty jediný, jenž Hospodin máš jméno, jsi ten nejvyšší nad celou zemí!“ (Ž 83, 19)
„Ty jsi Král, jediný a dobrotivý“ (2.Mak 1, 24)
„Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Nu 15, 41)
Pavel, plně zaujatý svojí vlastní, několik roků formovanou teologií ovšem většinou tvrdil něco jiného, například:
"...víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn.“(Gal 2, 16)
„…jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.“ (Ř 9, 5)
„Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.“( Ř 14, 9)
„Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ (Ř 10, 4)
„Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. (Ř 1, 7)
„I když se trochu víc pochlubím pravomocí, kterou mi Kristus dal...“(2. Kor 10, 8)
„Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem.“ (Gal 1, 1)
„Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! Mám však za to, že nejsem v ničem pozadu za těmi „veleapoštoly!“ (2. Kor)
„Vy jste se však ode mne neodvrátili s ošklivostí, ačkoli to pro vás bylo pokušením, ale přijali jste mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše.“ (Gal 4, 14)
„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Kor 5, 17)
„…a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ř 15, 6)
„Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým.“ (2. Kor 5, 10)
Je pochopitelné, a logicky vzato ani nemůžeme očekávat nic jiného, než že učení naší církve bude vycházet a vždy obhajovat učení svého zakladatele. Učení katolické církve ovšem od časů Pavla pokročilo trochu dál, takže to, co Pavel ve svých listech s božstvím Žida Ježíše jen nepřímo naznačuje, rozvinutý katechismus jednoznačně pojmenovává. Ve většině případů je to ale oproti učení, které prakticky vyznával Ježíš, učení naprosto opačné. podobně jako když úžasný, nevyslovitelně nádherný obraz, před kterým se nám v konsternaci tají dech a v ohromení ze sebe nedostaneme ani slovo, jen zkusmo na chvíli obrátíme vzhůru nohami. V tu chvíli se stane v podstatě nesrozumitelným dílem plným zdánlivě naprosto chaotických tahů štětcem, jejichž smysl, navzdory naší upřímné snaze, ve svém zmatení a rozrušení naprosto nechápeme. Trvalý klid, slastné pochopení Mistrova záměru a těžko popsatelný, jakýsi nadzemský, euforický pocit se do naší duše vrátí okamžikem, kdy obraz otočíme zpět do jeho přirozené polohy. Podobným pohledem vnímáme náboženskou praxi Ježíše a jeho národa, a naše pavlokřesťanství. Zdánlivě jde tak jako v uvedeném případě jednoho obrazu o jedno náboženství, avšak díváme se na něj a snažíme se ho pochopit z opačné strany, než byl vytvořen. Není nejmenších pochyb o tom, že - obrazně řečeno - Ježíš se po celý svůj život na obraz díval a čerpal z něho vždy jen ze strany, ze které ho Bůh vytvářel, a nikdy se s ním z bázně před Ním ani na okamžik nepokoušel jakkoli manipulovat.
Bez ohledu na to, kdo byl ve skutečnosti Ježíš, jakou víru a jakého Boha vždy vyznával, a za koho se jako zbožný Žid pochopitelně ani na okamžik nikdy nepovažoval, ani nevyhlašoval, Katechismus katolické církve přesto už jednoznačně tvrdí, že Ježíš je bohem:
„Maria je opravdu „Matka Boží“, protože je matkou vtěleného věčného Božího Syna, který je sám Bohem.“(§ 509)
„Stal se opravdu pravým člověkem a zůstal přitom opravdu pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk.“ (§ 464)
„Náš Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný ve svém těle, je pravý Bůh“ (§ 468)
„Jméno „Pán“ znamená božskou svrchovanost. Vyznávat nebo vzývat Ježíše jako Pána znamená věřit v jeho božství.“ (§ 455)
„Církev takto vyznává, že Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk: je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem.“ (§ 469)
„Jméno „Boží Syn“ znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn a sám Bůh. Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn je nutné k tomu, aby člověk mohl být křesťanem.“ (§ 454)
A tak podobně... Stejně jako náš Křesťanský Zákon, tak i logicky Katechismus naší církve obsahují v drtivé většině bezpočet výroků především našeho zakladatele, nebo jejich napodobenin od neznámých autorů. Bez těchto výroků by nevnikl ani jeden z uvedených dvou pilířů našeho učení, a tedy ani naše křesťanství. Na nejprve uvedených ukázkách jsme si na pár příkladech ukázali, co a koho ve své židovské náboženské praxi vyznával prostý galilejský dělník Ježíš, a tedy jaká byla jeho skutečná víra.
Na druhých příkladech jsme se seznámili s vlastním, od Ježíšovy židovské víry principiálně zcela odlišným učením Pavla, našeho zakladatele. Člověka, o kterém nevíme téměř nic pro nás zásadního, protože z jeho života vlastně známe jen roky a aktivní období, kdy mezi pohany hlásal uvedeného galilejského židovského tesaře jako Boha. O závěru jeho života nevíme nic jistého, například, zda se s Ježíšovými bratry a učedníky, kteří po smrti svého učitele zůstali v Jeruzalémě, nepochybně v nepříliš přátelském duchu rozloučil on s nimi, nebo naopak. V uvedených příkladech Pavlova teologického myšlení už sledujeme, jak naprosto zásadně se autor odchyluje od vlastní víry a náboženské praxe zbožného Žida Ježíše jako vyznavače jediného preexistujícího Boha Stvořitele, a tímto bohem se v těchto úryvcích stává Ježíš sám.
A na několika posledních příkladech z Katechismu naší církve už vidíme výslednou podobu dogmatického výkladu naší církevní nauky, která vznikla na základě původních Pavlových abstraktních výkladů svého snu, propojených s různými úryvky a idejemi z Křesťanského Zákona, a doplněné tvrzeními v duchu naší křesťanské ideologie. Z reálného Ježíše, horlivého vyznavače víry v jediného existujícího Boha svého národa, kterého náš zakladatel bohužel nikdy nepoznal, se jeho snový Kristus už definitivně stal jako božím synem.
Abychom uvedli věci na pravou míru, musíme ještě nestranně připustit, že například následující zavádějící tvrzení z Učení katechismu katolické církve tentokrát nepochází od Pavla, ani s ním nemá nic společného. Náš zakladatel se o Ježíšovi jako Mesiáši židovského národa de facto nikdy jasně nevyjádřil.
„Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále.“ (§436)
K uvedenému jen podotýkáme, že ve skutečnosti historický Ježíš jako zbožný venkovský řemeslník ze židovského národa nikdy nebyl skutečným židovským knězem (Kohenem), tedy Áronovým potomkem, určeným ke službě v jeruzalémském Chrámu, a nikdy se za něho pochopitelně nevydával. Dále Ježíš prokazatelně nebyl Bohem obdařen prorockým duchem, takže ve skutečnosti se za proroka nepovažoval, a nikdy tedy neprorokoval, co by se jednou mohlo stát. Tento prostý, příkladně zbožný židovský tesař také, jak všichni dobře víme, nebyl žádným králem a nikdo ze židovského národa ho za krále samozřejmě nepovažoval. Je snad zbytečné podotýkat, že v průběhu svého života ani na okamžik nikomu nekraloval, a to jak ve fyzickém, tak v duchovním smyslu. Přívlastek král přidala k Ježíši až naše církev. Římský prefekt a faktický vládce židovské provincie Judea Pontius Pilát sice opravdu nechal na tabulku přitlučenou k vrcholu kříže napsat Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, tedy Ježíš Nazaretský, král židovský, ale slovo král pochopitelně neznamenalo jeho úřad, nýbrž jeho provinění. Ježíš bohužel takové nepravdivé nařčení Pilátovi jednoznačně nevyloučil, případně na to od Piláta možná záměrně nedostal čas, a tím bylo rozhodnuto o jeho odsouzení: „A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ (Mt 27, 11) Vyhlásit se králem, nebo takovou možnost před soudem vysloveně nepopřít, se kdekoli v římské říši podle zákona rovnalo vzpouře proti císaři, a na tak těžké provinění existoval jen jediný možný trest.
Pokud je Ježíš - navzdory své vlastní zcela opačné náboženské přísně monoteistické praxi, kterou náš zakladatel buď neznal, nebo jí plně nechápal - skutečně Božím Synem, pak by ale logicky vzato tento Žid údajně božského původu, spíše bychom ale měli říkat údajný Bůh židovského původu kdysi dávno stvořil, nebo se svým údajným božským Otcem spolustvořil svět a celý vesmír. V tom případě ale už v žádném případě nelze mluvit o jednom jediném Bohu Židů, kterého Ježíš (podle Pavla de facto Bůh Ježíš) při svých modlitbách po celý svůj život několikrát denně vyznával. Tento příslušník židovského národa by v takovém případě jako Bůh - sice v lidském těle, ale to na věci nic nemění - vyznával sám sebe, modlil se sám k sobě, byl poslušný sám sebe, dodržoval by důsledně a do nejmenších detailů svůj vlastní Zákon, obětoval sám sobě, putoval by třikrát ročně přes půl Izraele do Jeruzaléma splnit svůj vlastní příkaz zúčastnit se povinně tří poutních svátků Pesach, Šavuot, a Sukot, a tak podobně. Jak všichni víme, splnění úkolu židovského Boha Stvořitele navštívit Jeruzalém na Pesach a zúčastnit se tam bohoslužby, bylo pro Ježíše osudové.
Těchto a dalších pro Pavlovu teologii těžko přijatelného údajného jednání Ježíše důsledně plnit sám své příkazy si byla naše církev samozřejmě dobře vědoma, a proto se tyto zásadní rozpory později mnoho našich křesťanských autorit mnoha různě přesvědčivými a známými argumenty pokoušelo napravit a obhájit. Především tak, že Bůh Syn plnil vůli svého Boha Otce. Ovšem vezmeme-li v úvahu naše křesťanské vnímání Boha, který v sobě mimo Ježíše obsahuje ještě další osobu Ducha svatého, pak bychom zřejmě První knihu Mojžíšovu, a to především její části o stvoření světa a vesmíru a následující, a v podstatě vůbec všechny posvátné židovské knihy, kterým jsme díky Pavlovu učení o překonaném Zákonu neuváženě přidělili absurdní název „Starý Zákon“, museli přizpůsobit našemu učení o třech božských osobách tak, že kdykoli se v těchto původních židovských posvátných knihách objeví jméno Boha a Hospodina, přepíšeme je do množných čísel.
Na začátku našeho zamyšlení o okolnostech vzniku našeho náboženství jsme se v podstatě shodli na tom, že zřejmě nejprve měla existovat myšlenka o vybudování nežidovského náboženství jako jakási konkurence Ježíšova židovského náboženství (některé prameny nabízejí variantu, že prý šlo o reakci údajného zhrzeného konvertity Pavla k židovství na odmítnutí jeho vyvolené židovské dívky…), po níž zřejmě měla následovat dlouhodobá pečlivá příprava budoucí strategie. V žádném případě prý nešlo o akci jedince, ale o zahájení realizace plánu pocházejícího z pohanského polyteistického prostředí, na kterém se prý buď náš zakladatel určitou měrou osobně aktivně podílel, nebo byl k němu vybrán protižidovsky působícími kruhy v zahraničí. Následně se měl sám z vlastní vůle odebrat, nebo měl být pověřen úkolem odebrat se na nikdy neztotožněné místo v Arábii, kde v určité skupině zřejmě mělo docházet k postupnému vytváření už sofistikovaného plánu k realizaci uvedeného cíle. Po letech této činnosti údajně ještě žil v pohanském Damašku:
„…zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku. Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma…“ (Gal 1, 16-18)
Uvedené, jen zdánlivě naprosto nelogické Pavlovo chování přetrvávající po dobu několika roků po tom, co měl ve snu spatřit Ježíše jako syna boha odpovídá, jak se zdá, spíše už uvedenému názoru, že naše náboženství vzniklo na základě dlouhodobé, před zbožnými Židy důsledně utajované, a velmi pečlivé přípravy daleko mimo dosah a vliv víry v jediného existujícího Boha, kterou vyznával zbožný příslušník židovského národa Ježíš.
M.Č.