Oni Židé a my křesťané
Z pohledu dějin je Ježíšův národ jediným, jehož nepřetržitým králem a vládcem
je už čtvrté tisíciletí jediný existující Bůh, Stvořitel vší existence.
Dokud jsou Židé se svým Bohem, je On s nimi
„Židé nám poskytují úchvatný výjev: Zatímco zákony Numovy, Lykurgovy nebo Solonovy jsou dávno mrtvé, Mošeho mnohem starší zákony jsou stále živé. Atény, Sparta, Řím už padly a jejich dědicové už zemi nebrázdí, zničený Sión své potomky neztratil…Jak mocné musí být zákony, které jsou schopny takových divů, které jsou schopny překonat invaze, rozprášení, revoluce, exil, které jsou schopné přečkat zvyky, zákony a říše všech těch národů a které konečně slibují, že navzdory těmto zkouškám bude tyto zákony ctít, všechny zvraty osudu budou překonány a že tyto zákony vytrvají až do skonání světa?... Každý, ať je kdekoliv, musí uznat, že máme před sebou jedinečný div, jehož příčiny, ať už lidské nebo Boží, si zaslouží studium a obdiv moudrých, kteří by měli uznat, že co se týče politických institucí a lidského osídlení, mají tyto zákony přednost před tím, co nám může nabídnout Řecko a Řím.“ (Jean Jacques Rousseau)
Kdyby se hlavní smysl a cíl našeho pavlokřesťanství měl charakterizovat jedinou krátkou větou, zněla by takto: „Věř, že Ježíš byl Kristus, a přijdeš do nebe“. Víra, kterou vyznával a praktikoval zbožný příslušník židovského národa Ježíš (titul Kristus mu posmrtně přidělilo až křesťanství, s jeho osobní židovskou vírou však nemá nic společného) je však o něčem naprosto jiném, než o mámivé iluzi odměny za víru v Krista ve formě nekonečného radostného jásání nás křesťanů na nebesích za zřejmě nepřetržitého doprovodu andělských hlaholů Aleluja!... Ježíšova víra vždy byla a je především o něčem zcela jiném. Je hlavně o skutečném a jediném existujícím smyslu našeho bytí na Bohem stvořeném světě, to znamená o důsledném plnění Jeho vůle vyjádřené v Tóře. Tato víra nikdy nebyla o jakési fiktivní a smysl zcela postrádající odměně, kterou naše učení tak lehkovážně a nezodpovědně slibuje, a kterou si my křesťané na základě takových slibů stejně bez rozmyslu dokonce nárokujeme! Jestliže od našeho Stvořitele opravdu ještě čekáme nějakou odměnu za to, že nám ukazuje způsob, jak máme žít smysluplně a ve spokojenosti na Jeho světě, a za jakých podmínek bude náš život skutečně požehnaný, pak je naše nepochybně upřímná víra také i dětsky naivní, a proto smysl židovské víry Ježíše můžeme správně pochopit jen velmi těžko .
Největší možný dar jsme totiž už dávno dostali, a sice přibližně před téměř čtyřmi tisíciletími ve formě Božího manuálu na dobrý život podle představ toho, kdo nás a vše ostatní, co existuje, stvořil. Všechny ostatní zákony, ať už náboženského, nebo sekulárního původu a zaměření jsou sice většinou velmi potřebné, a člověku prospěšné, ale jsou to vždy díla vzešlé z lidského myšlení a tedy bez výjimky s omezenou platností. Ovšem skutečný Bůh vytvořil a formou Zákona zjevil člověku naprosto unikátní návod, který ukazuje, co je Bohu dobré a příjemné, a co špatné a odporné. Co dělat má, a co dělat nemá. Ježíš se učil, že tento Zákon je jediný na světě s předem stanovenou platností, tedy do konce světa. Žádný jiný se s ním nemůže v ničem srovnávat, a Pavlova vyjádření v tom smyslu, že tento jediný existující Boží Zákon je Ježíšovou přítomností na světě překonaný a nahrazený, nám přesvědčivým způsobem podávají jasnou ukázku velmi omezených hranic schopností našeho zakladatele orientovat se v Ježíšově židovské náboženské praxi a vůbec v židovské teologii. Toho si byla vědoma tehdejší mladá církev, která si i z toho důvodu u autora tzv. Lukášova evangelia jako pátou knihu křesťanského Zákona zřejmě ještě přiobjednala dílo, které nazvala jako Skutky apoštolů. Ty měly za úkol vedle popisu vzniku a růstu prvotní církve v rozsahu větší poloviny díla (od kap. 13 až do konce) především po všech stránkách nanejvýš vyzdvihnout, a přímo heroizovat Pavlovu osobu a jeho bezpochyby nesmírně obětavou práci ve prospěch svého vlastního učení. Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby…
Kdyby tzv. „Lukáš“ od zadavatelů jako reakci na Pavlovy zřejmě omezené znalosti náboženského judaismu nedostal za úkol vylíčit našeho zakladatele právě naopak - jako vysoce erudovaného, významného židovského náboženského vzdělance, a to bez ohledu na skutečnost. Přání církve splnil, ale velmi nevěrohodným způsobem, když totiž uvedl smyšlenou a zavádějící informaci o jeho údajném studiu ve „škole“ jedné z největších rabínských autorit té doby, předsedy nejvyššího židovského soudu, rabiho Gamli'ela Staršího. To bylo z mnoha důvodů naprosto nepravděpodobné a natolik pochybné tvrzení, že k jeho vyvrácení stačí uvést jen jeden argument, který autor Skutků evidentně neznal: Pavel psal všechny své listy výlučně v řečtině, a to proto, že hebrejštinu ovládal nanejvýš jen hovorově. A ten, kdo kromě jiného prastarý jazyk Ježíšova židovského národa neovládal na patřičně vysoké úrovni, neměl žádnou šanci stát se studentem vyhlášené prestižní, výběrové Gamali´elovy školy.
Aby se tedy dodatečně zvýšila Pavlova prestiž, a patřičně zdůraznila jeho univerzální fundovanost dokonce i k založení nového, nežidovského náboženství, autor Lukášova evangelia především musel spoléhat na všeobecně velmi nízkou informovanost prvokřesťanů o svém zakladatelovi. Přibližně dvě až tři desetiletí po Pavlově smrti mu proto zcela tendenčně, zpětně vkládá do úst větu: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců.“ (Sk 22, 3). Nikdo jiný v celém křesťanském Zákonu, dokonce ani sám Pavel (!) se o ničem podobném, jakým mělo být jeho údajné studium (živil se řemeslem a vyráběl stany), už nezmiňuje, a v tom smyslu bychom také měli k tomuto tvrzení zaujímat stanovisko. Uvedením nesmírně pochybného a nepodloženého tvrzení o Pavlově údajném vysokém náboženském vzdělání mu autor Lukášova rozhodně nepomohl, spíše naopak…Díky Lukášovi a jeho nepravdivé interpolaci náš zakladatel zcela nezaviněně vypadá ve velmi podivném světle. Protože kdo Pavla, jeho učení, a konečně i jeho náboženství vnímá i s přihlédnutím na jeho údajné vysoké teologické vzdělání, ten musí být jeho často velmi rozporuplným myšlením i chováním, nedomyšlenými tvrzeními, nepředvídatelnými a neúměrnými reakcemi, a především jeho duchovním teologickým labyrintem velmi zaskočený. Navíc, pokud by se Lukášovo tvrzení zakládalo alespoň jen zčásti na pravdě, Pavel by se naprosto jednoznačně a bez jakékoli pochybnosti o svém údajném vzdělání zvlášť u tak významné osobnosti mnohokrát a s velkým důrazem sám ve svých listech náležitě chlubil. A to o několik desetiletí dřív, než to za něho udělal autor Evangelia podle Lukáše.
Ovšem uvedený případ dodatečného (v tomto konkrétním případě se ale dá říci vcelku neškodného) přizpůsobování charakteru a hodnot zakladatele našeho křesťanství rozhodně není v našem učení výjimkou, spíše naopak. Stejným způsobem, tedy připisováním a naprosto kontraproduktivním uváděním neověřených a smyšlených prohlášení, jednání, myšlení, vlastností, osobní víry, životního způsobu, rodinného života a podobně, totiž naše církevní učení bezpochyby zcela nechtěně, avšak často a opakovaně vrhá velmi nepříznivé světlo dokonce i na samotnou ústřední osobu našeho náboženství, na Ježíše. Jediný příklad za všechny ostatní: Církev a její učení nám například dosud zcela nepravdivě a bez ohledu na historickou skutečnost předkládá Ježíše jako odpadlíka od své židovské víry a jako zakladatele křesťanství, jehož náboženstvími (sic!) prý byly judaismus a křesťanství! To je naprosto nehoráznost a hrubá, nesmírně urážlivá pomluva zásadním způsobem dehonestující Ježíšovu osobnost i jeho charakter. Ve skutečnosti se samozřejmě nikdy od své Bohem zjevené židovské víry ani ve snu neodloučil, a až do posledního vydechnutí na |Golgotě zůstal jejím věrným praktikujícím vyznavačem. Je naprosto zbytečné zdůrazňovat, že příkladně zbožný Žid Ježíš v žádném případě nebyl ani zakladatelem, ani vyznavačem jakéhokoli jiného náboženství! Natož pak našeho nežidovského. To je stejně absurdní, jako kdyby někdo tvrdil, že papež je horlivý sunnita...Ježíš s naším pavlokřesťanstvím nikdy neměl a ani nemohl mít naprosto nic společného. Důvodů jsou vyšší desítky. Jeden z nich je i ten, že Pavel začal na svém křesťanském náboženství pracovat nejdříve dvě desetiletí po Ježíšově ukřižování.
Pokoušet se porovnávat a hodnotit, jaké z původního židovského monoteistického náboženství (které vyznává výhradně jediného Boha, Stvořitele vší existence), a z něho po dvou tisíciletích vytvořeného křesťanského polyteistického náboženství (které vyznává bohy tři v jednom) se zdá blíže vůli jediného existujícího Boha, který nás stvořil, může zkusit každý sám. Ale v prvé řadě to je záležitost jednoho jediného a všemocného Stvořitele, který je tak nepředstavitelně mocný, že na vytvoření vesmíru, světa i života na něm stačil naprosto sám. Tímto způsobem nám Stvořitel nepřímo, ale naprosto jasně poukazuje na to, kým opravdu je. A zároveň tak vyjadřuje Svoji odpověď na naší otázku, zda má zapotřebí svému lidskému stvoření i přes to o sobě ještě cokoli dokazovat, a navíc k tomu používat člověku nejméně srozumitelných událostí. Právě takové, ryze a jednoznačně monoteistické, tedy zcela oproštěné od jakýchkoli unikátních, nesmírně složitých rodinných boholidských vazeb, bylo náboženství a víra židovského člověka Ježíše a jeho národa. Tímto konstatováním by měly být veškeré naše myšlenky o jednom náboženství Ježíše a druhém náboženství Pavla pro tuto chvíli dané a jasné.
Raději si nepokládejme iluzorní otázku, které náboženství je lepší než to druhé. A důsledně se vyhýbejme nejrůznějším matoucím statistikám a úvahám o tom, kdo vše ze všeobecně známých lidí v historii stál nebo stojí na jedné nebo druhé straně. To bychom nakonec - nedej Bože - mohli skončit jako přesvědčení ateisté... Daleko podstatnější je pro křesťana hledat a najít odpověď na otázku, jaké náboženství až do své smrti praktikoval sám ten, koho nám náš zakladatel ustanovil jako našeho křesťanského Boha. Jako vždy existujícího Stvořitele vesmíru a našeho světa. Jako Toho, kdo stvořil nás, i vše, co je. Zbožný Žid Ježíš byl především velmi namáhavě pracující řemeslník a náboženský aktivista, který veřejně kritizoval určité nešvary v náboženské praxi některých židovských náboženských skupin. Znovu a znovu opakujeme - a bohužel někdy ani to nestačí - že s naším pavlokřesťanstvím nikdy neměl naprosto nic společného, protože na rozdíl od Pavla měl svoji teologii v nitru jasně a plně zodpovědně uspořádanou. Pavla naštěstí neznal, stejně jako Pavel bohužel neznal Ježíše. Co znamenají naše slova naštěstí a bohužel? Kdyby se někdy Ježíš s Pavlem čistě teoreticky osobně setkal, s největší pravděpodobností by jejich setkání skončilo Ježíšovou otevřenou nedůvěrou k němu a z toho plynoucího Pavlova roztrpčení. V horším, ale ještě pravděpodobnějším případě kvůli nepřijatelným teologickým názorům Pavla by jejich hypotetické setkání skončilo spíše pravou, židovsky vášnivou teologickou hádkou, a jejich definitivním rozchodem. V takovém případě bylo lepší, že Ježíš naštěstí Pavla neznal a ani ho nikdy nepoznal. A co chceme říci vyjádřením, že Pavel bohužel Ježíše neznal? To je velmi jednoduché. Kdyby totiž Ježíše znal, musel by alespoň v základech znát jeho víru. A v případě, že by jeho víru znal, a Bůh by mu dal milost tuto pochopit, nikdy by si ho už do čela svého nového nežidovského náboženství jako preexistujícího Boha a Stvořitele světa a vesmíru nedovolil ustanovit.
Závěrem dnešního krátkého zamyšlení si zopakujme: Ježíš v žádném případě nebyl ani křesťanem, ani zakladatelem tohoto náboženství, a nikdy s ním neměl, ani nemohl mít osobně žádnou přímou souvislost. Od svého vyznání v jediného Stvořitele a Boha Smlouvy židovského národa se nikdy a v ničem ani neodchýlil, ani se mu žádným způsobem samozřejmě nezpronevěřil. Dokonale absurdní myšlenka, že by se tento příkladně zbožný galilejský Žid někdy mohl snad sám sebe vnímat jako Mesiáše židovského národa, nebo dokonce jako samotného Boha a vždy existujícího nesmrtelného Stvořitele vší existence, může vzniknout buď na základě určité indispozice, nebo ve stavu rozumového vákua. Ježíš totiž na rozdíl od našeho velmi obětavého, ale po stránce duchovní i duševní evidentně labilního zakladatele nikdy svoji židovskou víru neopustil, a jediného existujícího Boha Židů se jako on samozřejmě nikdy nezřekl.
Křesťanství vystavěné na víře v Ježíšovo božství je tedy původně výhradním dílem odpadlíka od židovské víry, navzdory tomu, že Ježíš byl pro něho naprosto cizí člověk, kterého nikdy ani nespatřil, a do té doby ani nevěděl, že existuje. Za těchto okolností je logické, že ani jeho osobní víru nemohl znát, a také neznal. Na náboženství, které Pavel založil, to je velmi evidentní... Úplné počátky Pavlova vlastního, teologicky převratného nežidovského náboženství sahají do doby přibližně dvou desetiletí po Ježíšově smrti, kdy na existenci jemu neznámého člověka začal vytvářet svojí vlastní novou, a navzdory svému židovství nežidovskou víru, ovšem silně inspirovanou a ovlivněnou judaismem. Ježíše jako zamýšlenou ústřední postavu pro své nové nežidovské náboženství měl poprvé poznat až ve svém snovém prožitku kdesi na poušti. Tam se mu mělo zdát, že slyší hlas, který prý přímo jeho osobně oslovil, napomenul, a nakonec údajně pověřil evangelizací... Hlas, který po svém procitnutí přisoudil Židovi Ježíšovi, o kterém ale do té doby nikdy nic neslyšel. V opačném případě by se totiž ve svých listech zcela nepochybně v euforickém nadšení a patřičnou pýchou nejednou pochlubil, že se osobně znal, možná dokonce přátelil s bohem, který stvořil vše, co existuje.
M. Č.
Všemohoucí Bože, pohleď na tento lid s laskavostí, neboť to, co je nyní jejich největší neřestí, bude jednoho dne jejich velkou hrdinskou ctností. Ano, je to lid umíněný. Když mají vše, co od Tebe žádali, stěžují si. Slyší Tvůj hlas a jen několik týdnů poté vyrobí zlaté tele. Ale tak, jak jsou dnes tvrdošíjně neposlušní, budou jednoho dne tvrdošíjně věrní. Okolní národy je budou vybízet k asimilaci, oni však odmítnou. Mocnější náboženství je budou nutit ke konverzi, oni však odmítnou. Kvůli jménu a víře, ke které se hlásí, budou ponižováni, pronásledováni a dokonce i mučeni a vražděni, zůstanou však věrni Smlouvě, kterou jejich předkové s Tebou uzavřeli. Půjdou na smrt se slovy "ani maamin" (věřím), na rtech. Je to lid strašně umíněný – nyní je to jejich slabina, v daleké budoucnosti to však bude jejich nejvznešenější přednost.
(vyznání ze současného judaismu)