Folklore
Folklore
Japonci jsou prostě…divní. No dobře, větším klišé jsem recenzi začít ani nemohl, ale Folklore k tomu svádí, jako sladký hlas mýtické Sirény vábil nebohé námořníky. Málokterý národ dokáže vykrádat (v dobrém slova smyslu) a ohýbat cizí myšlenky, nápady či tradice, aby je vykoval do zcela nové podoby, tak dokonale, jako šikmoocí ďáblové z ostrovní říše kdesi daleko na východě. Nové dílko od tvůrců dvojce samurajských sekanic Genji je přesně takovým případem.
Pane myslivec, proč máte tak velké uši? * A nedělní piknik je v háji * Kanónem ma komára? Trochu přehnané
Solidní základ vycházející z různých pohádek, bájí a mýtů, trochu tísnivé atmosféry dávno zapomenutých tajemství, kapka hořkosladké melancholie pramenící z různě fantaskních světů plných neméně udivujících stvoření a to vše naroubované na originální mix akčního RPG s prvky, hmm, Pokémonů. Jakkoliv to na první dojem působí bláznivě a nepředstavitelně, výsledek působí nesmírně koherentně a chytlavě. I když je místy až moc křečovitě svázán. Ale to už jako obvykle moc předbíhám.
Dva hrdinové, jeden příběh
Děj Folkore vás seznámí s dvojicí zcela rozdílných hrdinů – mladičkou zasněnou dívkou Ellen a lehce cynickým novinářem Keatsem. Ellen rozhodně neměla lehké dětství. Před sedmnácti lety ji zemřela matka a dívka to psychicky velmi těžko nesla, uzavřela se do sebe. Její pouto k matce nikdy nezesláblo, a když se jí do rukou dostává dopis podepsaný dávno mrtvou ženou, neváhá a vyráží podle pokynů do zapadlé vesničky Doolin. Že je na její touze něco až nezdravého, poznáte v okamžiku, kdy uprostřed zběsilé bouře vyskakuje z lodi, protože kapitán z obav o bezpečnost odmítá plout dál.
Elá hop, trocha akrobacie * To je panečku sumec. Nebo ne? * Hej, ještě se mi nezapalují lejtka
Keats je pravý opak Ellen. Mrazivě chladný novinář druhořadého okultního plátku neztrácí nadhled za žádné situace a momentálně se utápí v nudném čekání na pořádného sólokapra. Jeho příslib se objevuje v podobě záhadného telefonátu od ženy, která jej žádá o pomoc. Má prý přijet do Doolinu. Keats neváhá, balí si zavazadla a vyráží. Hned po příjezdu se setkává s Ellen na skalním výběžku, na jehož hraně sedí postava zabalená do deky. Ellen se k ní vrhá v domnění, že se jedná o dávno ztracenou matku. Postava se bezvládně kácí, Ellen šílí, Keats se ji pokouší uklidnit. Závan větru, výboj podivné energie, deka odlétá a… postava zmizela.
A dál? Víceméně záleží na vás, co bude dál. Hra staví na dvou paralelně se rozvíjejících scénářích rozdělených do několika kapitol. Můžete si zvolit, za koho chcete hrát dřív a po jednotlivých kapitolách si klidně role prohazovat, ale na hru to nemá vlastně žádný vliv. Obě dějové linky jsou až bolestivě svázány. Navštěvujete více méně stejná místa, hovoříte se stejnými lidmi, a když už narazíte na rozdíl, tak jen víceméně kosmetického rázu. Občas tvůrci potěší protnutím obou verzí příběhu, většinou znechutí identickými rozhovory. Škoda, v tomto ohledu nedokázali využít vyprávěčského potenciálu naplno.
Tím rozhodně nechci říct, že příběh nedokáže pohltit, naopak. Jedná se o zřejmě nejsilnější „lepidlo“, které vás dokáže ke hře připoutat. Z počátku se procházíte napůl opuštěnou přímořskou vesničkou, nad kterou se snad nikdy nezvedají těžká bouřková mračna, a páčíte z domorodců informace o tom, co děsivého se tu událo před bůhvíkolika lety. Ovšem pak nastává večer a vy se jako zázrakem ocitáte v jiném světě. Vesnička Doolin totiž stojí na pomezí reality a světa nemrtvých, ve kterém se může pohybovat pouze jakýsi „průvodce“ a jeho strážce. A světe div se, průvodcem se stává Ellen a jejím strážcem Keats.
V zemi mrtvých
Kde Doolin slouží pouze jako pochmurný rozcestník do jiných světů, ve kterém se vám vlastně nic nemůže stát a získáváte zde informace, podsvětí poskytuje většinu příležitostí k zábavě. Každý z několika rozdílných světů nabízí více než dostatek pestrobarevných stvoření, která ničíte ve vaší cestě za odhalením dávné minulosti. Pokud herní principy popíšu jednoduše, v Doolinu se snažíte získat artefakt, kterým vám odevře cestu do světa mrtvých, kde se probijete k dalším informacím, předmětům, čemukoliv, co vám poskytne páky na získávání dalšího kousku skládačky jménem příběh.
Jojo, občas mám v hospodě taky vidiny * Barvičky, až oči přecházejí * Není nad to mít za poradce strašáka - hodí se pak do zelí
A tenhle postup můžete víceméně opakovat až do samotného zakončení hry. Zní to nudně a po pravdě stereotyp čas od času nastoupí na scénu, ale Folklore má účinné zbraně na jeho likvidaci. V první řadě se jedná o bezprecedentně dech beroucí výtvarné zpracování jednotlivých světů a jejich osazenstva. První svět je pestrobarevná země víl a skřítků, plná motýlků, květinových zahrad a zeleně. V cestě vám stojí odporní skřeti, obrovská chlupatá stvoření, jednorožci s obřím břitem místo rohu a další podivná neskutečně fantastická stvoření.
Druhý svět nemohl vypadat odlišněji. Sytou zeleň obřích pralesů nahradila oranžová navozující pocit zmaru. Aby ne, když jste v zemi nekonečné války, plné trosek a zkázy. Chlupatá stvoření nahradili skřetí vojáci, obří zakonzervovaní kopinící, živoucí vznášedla a další podivnosti. Třetí svět, podvodní, zase ladí barvy do odstínů modré a nabízí příšery, ze kterých by si i slavný Jacques-Yves Cousteau nadělal do neoprenu. Čtvrtý svět… ale přeci vám nebudu kazit překvapení, už teď bych si měl nafackovat. Právě ten pocit, když netušíc vstupujete do brány vstříc jiné říši, by se totiž dal ve Folklore vyvažovat zlatem.
Všechny chytit máš
Další důvod, proč si Folklore pustit do mechaniky má název soubojový systém. Ani jeden z hrdinů totiž nerozdává rány sám, ale používá k tomu lapené příšerky. Paralela s Pokémony je lehce na místě, až na to, že každá zrůdička má pouze jeden útok. Příšerku si namapujete na jedno ze čtyř klasických akčních tlačítek (kolečko, čtvereček, však to znáte) a po jeho stisknutí obludka předvede, co dokáže.
Jednotlivých potvor je více než sto a dělí se do několika kategorií, podle elementu a stylu útoku (a též podle světa, kde jste ji chytli). Některé příšerky slouží jen k bránění, další dokáží protivníka zpomalit či třeba otrávit, jedna útočí zblízka, druhá zdálky, třetí zasazuje pomalé drtivé údery, čtvrtá bodá rychle jako vosa a tak dále, a tak dále. Asi vás ani nepřekvapí, některé zrůdičky jsou imunní vůči některým útokům, a že boje s bossy jsou zase kapitolou samou o sobě.
Ha, Yetty! Asi byl na dovolené u moře * Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá? * Soustředí se, bude se převlékat!
Ostatně i samotné chytání nových přírůstků je zábava. Při každé zasazené ráně z příšerky (říká se jim tady id) na chvíli „povyskočí“ její duše. Až získá červenou barvu, můžete „zaseknout“ škubnutím Sixaxis a vytáhnout duši jako rybu z rybníku. Velmi zábavné a to i po několika desítkách chycených idů. Silnější potvory navíc musíte umravnit i jinými pohyby, třeba kýváním ze strany na stranu nebo udržováním rovnováhy. Když si přidáte i fakt, že počet zároveň chycených duší ovlivňuje násobitel zkušenostních bodů, trvá opravdu dlouho, než se vám tato činnost znechutí. A s největší pravděpodobností přijde po čase únavná opravdu každému.
Bojů je totiž moře, po opuštění lokace se příšery znovu spawnují, a protože se chytáním stejných druhů zvyšuje i jejich síla, není nejchytřejší se bojům příliš vyhýbat. Stejně tak i obrovský počet zrůdiček může být mírně matoucí a zkoumat, která z těch bestií ublíží zrovna támhleté zrůdě dokáže někdy řádně vytočit.
Dobrý nebo špatný konec?
Největší stinnou stránkou hry je ovšem její zastaralost a linearita. Herní lokace jsou ztvárněny do podoby velmi úzkých koridorů, což by konečně nemuselo až tolik vadit, pokud by vám tento fakt do očí nevpálila minimapa a ještě to nezhoršil loading čekající na takřka každém druhém rohu. Sice poměrně krátký, přesto však iritující. Stejně tak trapně vypadá snaha si ušetřit práci s animacemi. Pokud vám už postava nemá co říct a bylo by záhodno, aby zmizela ze scény, jednoduše následuje krátká stmívačka, po které už prostě postava není.
Ostatně po technické stránce si nemá Folklore co vyskakovat, navzdory loadingům jsou lokace poměrně chudé na detail, nepotěší ani svázaný pohled kamery v Doolinu, v bojích naštěstí lze kamerou volně rotovat. Stále však herní výhled není stoprocentně dokonalý a podobně jako v Genjim 2 (ovšem s daleko menší frekvencí) se orientujete podle mapy, což v zápalu boje rozhodně není ideální.
Zarazí i absence dabingu. Narazíte sice na pár podařených plně namluvených renderovaných animací, ale většina posunů v ději je prezentována buď jako statické rozhovory nebo o něco málo dynamičtější comics. Netvrdím, že to nepůsobí zajímavě, ale v dnešní době jsme přeci jen trochu víc zmlsání. Navíc Folklore není až zase tak textově gravidní hra, aby dabing musel zabrat desítky hodin. Dojem ze zvukové stránky navyšuje výborný soundtrack plný chytlavých melodií, které dokáží navodit správnou atmosféru.
Světlé stránky hry |
|
Temné stránky hry |
|
Folklore je velmi rozporuplná hra. Místy (bohužel hlavně z počátku) působí jako špatný vtip, opravdu nám tohle chtějí tvůrci servírovat v roce 2007 na ďábelsky výkonné PS3? Jenže stačí se ponořit trochu hlouběji a zjistíte, že se vlastně nejedná o tak hloupou hru. Příběh vás dokáže připoutat k obrazovce, dynamika soubojů je výborná, takže je jednoduše radost bušit do zástupů roztodivných stvůr. Navíc barevné podání a výtvarný styl dokáže uchvátit. Proto osobně s mírnými výhradami dávám palec vzhůru.
Grafika: 7/10
Zvuk: 7/10
Hudba: 8/10
Hratelnost: 7/10