A pak že se stářím přichází moudrost!
A pak že se stářím přichází moudrost!
A pak že se stářím přichází moudrost! No, nevím co si tedy počít sama se sebou ! Bude mi padesát a na počítači hraju hru - FORMULE -. Jezdím po suchý trati a pak po trati na kterou prší a je to pro mě šílenej relax.
Moje holky, to nejlepší, co se mi v životě povedlo, když bylo starší dvanáct let a mladší necelých deset, tak si pamatuju na to, jak mě charakterizovaly, když se jejich kamarádky, které byly u nás na návštěvě ptaly : " Jaká je máma ?" Měly trochu pootevřené dveře a já nechtěně zaslechla odověď. Moje starší dcera řekla památečnou větu : " Naše máma je trochu trhlá, ale jinak je fajn."
Bylo to v době, kdy jsem se s děvčaty po rozvodu přestěhovala do malého bytečku a jen my tři jsme tvořily rodinu. Ta doba měla své kouzlo. Neměly jsme ani moc peněz, jeden problém jsem vyřešila a hned tu byl další. Žádný mužský kamarád, který by byl po ruce, když praskne rychlospojka u odpadu v kuchyni a voda crčí a neuvěřitelnou rychlostí se řítí přímo pod koberec malého obýváčku, který je součástí té kuchyně. No prostě samá katastrofa !
Ale v tu dobu mi moje děti ještě patřili. Ne ve smyslu vlastnění. Žádný vztah by neměl na naše protějšky takhle působit, ať je to vztah dvou lidí nebo rodičů k dětem. Myslím to jinak.
Cítila jsem, že mne opravdu mají rády a když řekly : "maminko, já Tě miluju !", šlo to přímo od srdíčka. A to sakra poznáte ! Ale, já jsem taky byla jiná, než dnes.
Tehdy jsme se dokázaly smát a bavit se tak upřímě. A já... Nějak jsem dokázala zapomenout na starosti lehčeji, nepohlcovaly mě jako teď. Měla jsem víc síly, byla jsem o devět let mladší. Dodnes si myslím, že díky tomu strašnému stresu a strachu z toho, jestli budu mít i další měsíc práci, nebo na zaplacení účtů a co přijde za další problém, a také díky sebezapření, ohledně bývalého manžela, kterému jsem nikdy neupravila styk s dětmi po rozvodu, aby měl možnost s nimi kdyko-li komunikovat a holky neměli tak markantní pocit odloučení od táty, díky tomu všemu jsem si dokázala vytvořit jasnou prioritu. A tou jedinou a konečnou prioritou byla snaha, udělat dětem svět hezčí, bez stresu a trochu bláznivej.
Holky třeba pustily ve svém pokoji hudbu a já místo vaření,které samozřejmě může počkat, jsem s nima křepčila při " supr IN vypalovačce ", nebo moje starší vzala kytaru a před spaním jsme všechny tři svorně zpívaly a písničku " V širém poli studánečka " se ta moje " kočanda " naučila hrát a zpívat úplně celou a zahrála mi jí jako dárek k narozeninám.
A když jsem se nemohla rovnat financemi jejich otci a nemohla jim dopřát návštěvy divadelních představení, jako on, jely jsme vlakem na SRBSKO. A udělali jme si " ŘÍMSKOU HOSTINU ". Jedly jsme všechno to, co jsme si vzaly s sebou u řeky na dece, a ležely jsme u jídla na břiše, jako staří rímané. Líně jsme se povalovaly, dokud jsme všechno nespořádaly a přitom jsme se ovívaly větvičkama listnatých stromů a úžasně jsme si lebedily.
Jak děvčata dospívaly, uvědomovala jsem si při prvních bouřkách mezi mnou a mojí strší dcerou, která právě procházela pubertou, že jednou mě nebude ani jedna z nich potřebovat.
Nechápeme fráze " generační rozdíly " nebo " děti vylétli z hnízda " dokud to nepřijde a nepostihne to právě nás osobně. Děkuju životu, že mi daroval chvíle a prožitky, které tady popisuji. Jsou pryč, nevrátí se !
Dcery mi dospěly, jedné je dvacetjedna let a druhé bude devatenáct. Obě žijí jinde než já. Do víru toho opravdového života se vrhly skoro ze dne na den. Alespoň mě to tak připadá a já jim nebráním. Se svými partnery žijí každá v podnájmu, tudíž se starají o pohodu ve své domácnosti a perou se se svými problémy.
Já jich mám taky stále dost a neubývá jich, je to tak nějak v rovnováze, jednou hop a podruhý trop.U mě to nikdy jinak nebylo !
Splnila jsem si sen a vrátila se z velkoměsta do malého městysu na jihu Čech, odkud pocházím. Koupila byt, zrekonstruoval ho, ale v tom mém snu tu se mnou měla ještě nějaký ten čásek žít moje mladší dcera - " vyletěla z hnízda " trochu dřív, než bych si přála.
Nikdo nedokáže vrátit čas ! A já, když sedím v tom svém vysněném bytě u počítače a hraju si na pilota formule, nebo zvelebuju svojí webovou stránku, čtu, vylepšuju byt vlastnoručně vyrobeným obrázkem, nebo jdu na procházku do lesa, který je tak blízko, jak jsem si vysnila, nebo vstávám ve tři hodiny ráno jen proto, že náš motocyklový jezdec Lukáš Pešek jede " Velkou cenu ", ať dělám coko-li, co se pro padesátiletou babu vůbec nehodí, nic z toho nepřehluší tu velkou bolest.
Pocit, jako když vás někdo rozpůlí po celé délce vašeho těla a tu jednu půlku vám vezme a vy tu druhou chcete stále zpátky.
Ten pocit je tak silný. A nemizí !
A vy víte, že nikdy, už nikdy nebudete celí. A to moc bolí ! Čeká to všechny rodiče. V literatuře se o období, kdy děti odchází z domova hodně píše, ale na tu bolest vás nikdo a nic nepřipraví.
Říkala jsem vždycky svým holkám : "Vy jste moje hora zlata."
Mohla, a můžu se teď věnovat navazování nových přátelství, mohu se znovu pokusit najít ztracenou důvěru v partnerský vztah, kterou jsem na tak dlouho ztratila po té, co mne můj bývylý manžel fyzicky napadl, což byla příčina našeho rozvodu.
Když je člověk hnán životem, jako neřízená střela a stále jen řeší a řeší a je na to sám, tak během času trochu zpohodlní a je sobečtější a sám sebe přesvědčuje, že mu samota vyhovuje, vymlouvá se, aby nemusel řešit to, že je sám. Už není o koho se starat a najednou je třeba se starat o sebe a na to lidé jako jsem já, kteří na sebe neměli čas po mnoho let, nejsou připraveni.
Snad najdu odvahu znovu žít po té, co i moje děti " vylétli z hnízda " .
No a jak jsem řekla na začátku : " A pak že se stářím přichází moudrost ?"
UVIDÍME !
Autor : sladkalu