MAJEROVY BRZDOVÉ TABULKY

   Ono to vždycky vypadá krásně a jednoduše: sejdeme se v jednu u ZOO, do Trutnova to trvá hodinu a tři čtvrtě, máme tam být ve tři, na pódiu je zvukovka od půl páté, nic se nám nemůže stát. Může !
   Nejdřív malé, očekávané zpoždění, Tomáš musí být v práci do jedné, aby si nemusel brát dovolenou na celý den. 13.25 – odjezd. A hurá na dálnici do Hradce, ještě jsme po ní vlastně až nakonec nejeli, ale ještě nejsme ani v Poděbradech a práááásk – levé zadní kolo plave, zastavujeme na krajnici, pneumatika proměněna v měkkou bačkoru. Štábní cvičení výměny kola začíná, jsme svědky rychlé operativní spolupráce všech čtyřech zúčastněných důstojníků (major Holubová mezitím už dojíždí do Trutnova s rodinným výletem). Za chvíli je stroj zase mobilní, ještě se stavit na pumpě a všechna kola dofouknout a hurá dál, ovšem už se zjevným zpožděním. Hradecká dálnice bohužel končí na jakémsi staveništi s výhledem na Opatovickou elektrárnu, kodrcání po okresce do Hradce jde opravdu pomalu a ztuha, opatrně volám pořadatelům, dlouho to neberou, ale nakonec se domluvíme, že je to v pohodě, že to prý stíháme. Jsou úplně klidní a tak i my zahazujeme poslední zbytky jakési svědomitosti, nedá se stejně nic dělat, uvidíme. Dopadá to ale dobře, v 16.09 přijíždíme k branám Bojiště, připraveni na AKCI, ovšem akreditaci se nevyhneme, „už na vás všichni čekáme !“ volají všichni, „hhhhhned….. hhhhhned….. zdeeee……. jsooooou……… pááááásky…….. kooooliiiikkkkk…. vvvvááááásssssss…. jjjjjjeeeeee…..“ říká zpomaleně akreditační úředník páně Věcheta, vytrháváme mu vše z rukou, Alice nám předává svého muže Tomáše, kterého musíme propašovat v autě, nedostal totiž VIP vstupenku a přitom musí v zákulisí hlídat malou Báru, ujíždíme do kopce k hlavní stage, průnik se zdařil, další takticko-operační úspěch, nikde to neříkejte !
   Vybalujeme věci a nosíme je na bok pódia, tedy všechna čest, mají to skvěle zorganizované, tu přípravu, přesuny, násuny a odsuny kapel. Na pódiu zrovna hrajou nějaký pankáči, lidi šílí, a hele, bubeník mi vesele mává, vida, je to Caine, je to Znouzectnost ! Je 16.30 a my začínáme zvukovku zcela přesně a zapisujeme si tak další body do vojenského deníčku. 16.45 – koncert ! Trochu jsme v tom běhu zapoměli nastavit si do odposlechů i ostatní spoluhráče, což při několikametrových rozestupech trochu chybí, ale nevadí, funguje to, člověk-stroj von Makowski nás svými loopy&groovy drží pohromadě. Závěrečnou Gabrétu dává Alice přímo úžasně. Odsun, úklid, pivo, honoráře, jídlo, loučení. Pepovi Lábusovi do rozhovoru pro radio Beat vychvaluju trutnovský festival, když jsme hráli nedávno na Sázavafestu, říkal jsem si, že už jsem asi moc starej na to trávit tam tři dny, že bych tam z toho umřel vyčerpáním a na otravu mizernými nápoji s klobásou, možná za to mohla taky ta opravdu pekařská hodina, ale tady je to celé jinak, amfiteátr ve stráni, stromy, všeho velký výběr, škoda že musíme všichni zase zpátky, třeba někdy příště, to se má sice festival přesouvat někam jinam, ale prý ještě více do přírody.

   A je tu cesta zpátky, je to pěkné vracet se takhle za světla, že, libujeme si, a je tu opět hradecká dálnice, míjíme exit na Chlumec, něco zvenku smrdí, zastavujeme, kontrolujeme, není-li to zas nějaká naše guma, není, jedem dál a – prááááásk !!!!! auto tančí po vozovce, Vítek má co dělat aby ho udržel, zastavuje u svodidel, a je to opět naše staré dobré známé levé zadní kolo, úplně na hadry, tak nějak mi to připomíná moji levou (zadní) nohu, která bez kompresky taky moc nefunguje, další díl takticko-operačního cvičení začíná. Co teď, soudruzi ? Pustá dálnice, druhou rezervu už nemáme. V dálce stojí ves neznámého jména, kolem sviští cizí auta. Prodám combi Renault Laguna, nepojízdné + větší množství hudebních nástrojů, zn. „Končím“. Naštěstí Vítek po jistých peripetiích („chcete-li strávit zdarma dovolenou u moře, stiskněte trojku“) sjednává odtahovku z Prahy, ani to nebude tak drahé, jak jsme si mysleli. Dojede tak nejdřív za hodinu. „Nedali byste si pivo ?“ ptá se kouzelník Tonda. „Já ano !“ dodává a rozhodně odchází. Překonává dálniční plot a kráčí do vsi. Nám ostatním plynou dlouhé minuty. Vychutnáváme si stmívání na dálnici. Kdy se to člověku přihodí? Koušou nás dálniční komáři. Padá tma. Z noci se vynořuje kouzelník. Má igelitovou tašku, v ní čtyři plzně a čtyři lahve anglického piva Newcastle Brown Ale. Měli to normálně v hospodě, v té otlučené vsi neznámého jména. Tonda popisuje, že všichni muži tam byli Romové a seděli v lokále. Všechny ženy tam byly Češky a seděly u baru.
   Ukazuje se, že odvrácená strana svodidel je skvěle vyprofilována jako úzký a velmi dlouhý barový pultík, krásně na něm stojí lahve i balíčky tyčinek, brambůrků a oříšků. Tonda přičaroval ráj. Už dlouho se nám nikde nelíbilo tak jako v tomto útulném dálničním prostředí. Pivo je chutné a pijeme všichni, opravdu nehrozí, že by někdo dnes ještě řídil. Po prvním pivu u nás zastavuje dálniční policie – krásná policistka a sympatický policejní mladík, jsou asi poněkud zaskočeni naší neformální dálniční pohodou, ale brzy ztrácí komisní tón a vyprávíme si kdo, kde a kolikrát píchnul, zřejmě v tom nejsme zdaleka sami, zkrátka tahle dálnice je už asi taková. Nakonec policie spokojeně konstatuje, že máme odtahovku i trojúhelník a odjíždí. Zrovna když dopíjíme plzeň a losujeme, kdo půjde pro pivo teď, odtah je tu. Jindy bychom vítali zachránce (řidič zjevně postrádá ovace, na které je nesjpíš uvyklý), teď nám jeho příjezd mírně kazí náladu. Vždyť jsme právě objevili highwaying – sofistikovanou formu dálničního piknikování, k němuž potřebujete partu přátel, porouchané vozidlo, svodidlo a hostinec v rozumné docházkové vzdálenosti. Mezi highwayery jsou za největší hvězdy ti, kterým nápoje na jejich pokyn doveze sama policie a ještě vyšším levlem bývá zbytek noci strávený u svodila se svůdně krásnou policistkou. Takoví borci ještě nejsme, ale buďte trpěliví, teprve začínáme a učíme se rychle.

                                                                                                                                                         MDW