KARKULKA
Byla jednou za sedmero horami odpadků, sedmero odpadními stokami a jednou jadernou elektrárnou chaloupka, ve které žila matka s dceru Karkulkou. Jednoho dne řekla matka Karkulce: „Dnes půjdeš za babičkou, tou co bydlí za strašidelným lesem a horou smrti. Poneseš jí tam léky, žvýkačky a koláč. A nezapomeň, s nikým cizím se nevybavuj ať nejseš zase nemocná, vzpomínáš si jak si minule chytla od vlka vzteklinu?“ „Vzpomínám“ odpověděla Karkulka a odešla. Po cestě v strašidelném lese potkala vlka. Vlk se jí ptá: „Kam pak to jdeš Karkulko?“ „K babičce“ odpoví Karkulka. „A co to neseš v košíku?“ ptá se vlk. Karkulka odpoví: „No, prošlé léky, načaté žvýkačky a drobky od dortu který jsem po cestě snědla.“ Vlk se ptá: „A k jaké? K té kterou sním a myslivec mě rozřeže a hodí do řeky? Minule to teda bolelo, byla velká sucha a řeka byla skoro vyschlá.“ říká vlk. Karkulka povídá: „Ano. A kam máš ty vlastně namířeno?“ Vlk odpoví: „Nóóó, hmmmm, jdu na čajový dýchánek k Sněhurce.“ Vlk rychle předběhl Karkulku, doběhl chaloupce kde bydlela babička zazvonil a zevnitř se ozval hlas: „Kdo je to?“ „To je pošťačka, nesu důchod“ řekl vlk. Babička řekla: „Už bylo na čase, hned vám jdu otevřít.“ Babička otevřela vtom ji vlk slupl a lehl si do postele místo babičky. O chvíli později zvonila Karkulka. Přestrojený vlk na ni zavolala ať vstoupí. Karkulka vstoupila a přestrojený vlk na ni volal: „Co pak mi to neseš?“ Karkulka odpověděla: „Léky, dobrý žvýkačky sama jsem je testovala jestli nejsou otrávený a také drobky od dortu, který mi snědl vlk.“ Přestrojený vlk na ni zavolal: „To mám ale radost. Pojď ke mně holčičko.“ Karkulka šla k posteli a začala vyzvídat: „Babičko, proč máš tak velké oči?“ To proto že vyhlížím důchod a mám silnější dioptrie u brýlí.“ „A babičko, proč máš tak velký nos?“ „To proto aby mi nepadali brýle.“ „A babičko, proč máš tak velké uši?“ „To mám z toho že poslouchám kecy malý holčičky.“ „A babičko proč máš tak velké zuby?“ „To proto že mám novou protézu.“ „A babičko proč máš tak velké ruce?“ „To tady budeme celou dobu sedět a povídat si o tom jak se zvětšuju!“ „Klidně“ povídá Karkulka „a proč máš teda tak velké ruce?“ „To proto že jsem vlk!“ Vlk strhl převlečení a zařval na Karkulku: „A teď tě sním!!“ „To určitě“ zvolala Karkulka na vlka vyběhla z chaloupky a naskočila do projíždějící ho autobusu. Odjela na policii tam vše řekla, policie odjela do chaloupky, zavolaný veterinář rozpáral vlka, vyndal babičku, zašil vlka a policie ho odvezla na čajový dýchánek ke Sněhurce jak jim poradila Karkulka. Karkulka se vrátila domů a život pokračoval dál.
JENÍČEK A MAŘENKA
Jednoho krásného dne se Jeníček s Mařenkou rozhodli vydat do lesa sami bez rodičů. Když tatínek a maminka odešli do zaměstnání, odešli i Jeníček a Mařenka, do lesa. Po cestě tam neházeli kamínky jako v té známé pohádce, ale vázali barevné fáborky, měli však smůlu, v ten den šla zrovna dobrovolná četa sběračů odpadků a všechny fáborky odvázali a vyhodili. Když se začalo stmívat dostali Jeníček a Mařenka strach. Nevěděli kam mají jít. V tom si všimli opuštěného posedu pro myslivce. Jeníček vylezl nahoru a v dálce uviděl světýlko. Ihned se rozeběhli za ním. Když už byli jen kousíček od světýlka uviděli obrys chaloupky, když byli u chaloupky zjistili že je celá z kvalitního pardubického perníku. Jeníček s Mařenkou se do ní hned pustily protože měli velký hlad. Vtom vylezla z chaloupky stará vyschlá vrásčitá babka a zvolala: „Kdopak mi to loupe perníček!“ Jeníček odpověděl: „To jsou jen větry.“ Babka zalezla do chaloupky a začala řvát na dědka: „Já ti říkala ať nejíš tolik té cibule, pak vypouštíš ty svoje větry před chaloupkou. Snědl si k obědu cibuli na 14 dní dopředu. Jenže ty ne, ty se té cibule přejíš a pak zamoříš celé okolí. Chudák Sněhurka, myslivec ji nezabil z dobré vůle a když utíkala aby našla 7 trpaslíků otrávila se u naší chaloupky. A ke všemu nám teď ty větry bourají chaloupku.“ „To se mi nezdá.“ říká dědek. Vyšel ven a když uviděl Jeníčka a Mařenku hned se po nich vrhl a chytl. Odnesl je do chlívku za chaloupkou. Tam je zavřel za ocelové mříže na obří zámek a dal jim tam jídlo které jim zbylo po Palečkovi. Jeníček s Mařenkou byli smutní. Po 3 týdnech byli tlustí a baculatí. Tak si pro ně přišla babka že je uvaří. Odtáhla je do kuchyně a řekla jim. „Tak už jste dost tlustý, tak si vás jdu uvařit. Tak si vlezte tady na tu pánev a já vás položím na sporák.“ Jeníček ale řekl: „Ale my jsme na pánev ještě nikdy v životě nelezli, my jsme v kuchyni lezli tak akorát mamince na nervy.“ Babka říká: „To by mě zajímalo co vás učí ve škole.“ Mařenka poslušně hlásí: „Prosím, učí nás kde se píše měkké „i“ a kde tvrdé „y“ a také nás učí počítat.“ Babka teda řekne: „To nevadí že neumíte lézt na pánev, mám tu totiž i hrnec tak honem, honem. Je to jako když lezete do vany.“ Jeníček a Mařenka vlezli do hrnce a babka je dala na sporák. Vtom Jeníček řekl: „Vy jste nás ale zapomněla okořenit.“ „No jo, máš pravdu, to jsem ale babka zapomnětlivá. Za to může ta moje nemoc, jak se sakra jmenuje, je to něco se sklem……. jóó už jsem si vzpomněla - skleróza.“ řekla nadšeně babka a otočila se ke skříni s kořením. Na to Jeníček s Mařenkou čekali a když byla otočená vylezli z hrnce a utekli z chaloupky. Když je babka uviděla před chaloupka vystartovala z chaloupky a rozběhla se za nimi. Ale měla smůlu, chytla se do pytlácké pasti, kterou tam nastražil dědek na myslivce, který ho chtěl zavřít za pytlačení. Jeníček a Mařenka dorazili domů rodiče byli šťastní že se vrátili a žili šťastně až do smrti. !!Pokud znáte i vy nějakou vtipnou pohádku. Pošlete nám ho komentářem!!
Byla jednou za sedmero horami odpadků, sedmero odpadními stokami a jednou jadernou elektrárnou chaloupka, ve které žila matka s dceru Karkulkou. Jednoho dne řekla matka Karkulce: „Dnes půjdeš za babičkou, tou co bydlí za strašidelným lesem a horou smrti. Poneseš jí tam léky, žvýkačky a koláč. A nezapomeň, s nikým cizím se nevybavuj ať nejseš zase nemocná, vzpomínáš si jak si minule chytla od vlka vzteklinu?“ „Vzpomínám“ odpověděla Karkulka a odešla. Po cestě v strašidelném lese potkala vlka. Vlk se jí ptá: „Kam pak to jdeš Karkulko?“ „K babičce“ odpoví Karkulka. „A co to neseš v košíku?“ ptá se vlk. Karkulka odpoví: „No, prošlé léky, načaté žvýkačky a drobky od dortu který jsem po cestě snědla.“ Vlk se ptá: „A k jaké? K té kterou sním a myslivec mě rozřeže a hodí do řeky? Minule to teda bolelo, byla velká sucha a řeka byla skoro vyschlá.“ říká vlk. Karkulka povídá: „Ano. A kam máš ty vlastně namířeno?“ Vlk odpoví: „Nóóó, hmmmm, jdu na čajový dýchánek k Sněhurce.“ Vlk rychle předběhl Karkulku, doběhl chaloupce kde bydlela babička zazvonil a zevnitř se ozval hlas: „Kdo je to?“ „To je pošťačka, nesu důchod“ řekl vlk. Babička řekla: „Už bylo na čase, hned vám jdu otevřít.“ Babička otevřela vtom ji vlk slupl a lehl si do postele místo babičky. O chvíli později zvonila Karkulka. Přestrojený vlk na ni zavolala ať vstoupí. Karkulka vstoupila a přestrojený vlk na ni volal: „Co pak mi to neseš?“ Karkulka odpověděla: „Léky, dobrý žvýkačky sama jsem je testovala jestli nejsou otrávený a také drobky od dortu, který mi snědl vlk.“ Přestrojený vlk na ni zavolal: „To mám ale radost. Pojď ke mně holčičko.“ Karkulka šla k posteli a začala vyzvídat: „Babičko, proč máš tak velké oči?“ To proto že vyhlížím důchod a mám silnější dioptrie u brýlí.“ „A babičko, proč máš tak velký nos?“ „To proto aby mi nepadali brýle.“ „A babičko, proč máš tak velké uši?“ „To mám z toho že poslouchám kecy malý holčičky.“ „A babičko proč máš tak velké zuby?“ „To proto že mám novou protézu.“ „A babičko proč máš tak velké ruce?“ „To tady budeme celou dobu sedět a povídat si o tom jak se zvětšuju!“ „Klidně“ povídá Karkulka „a proč máš teda tak velké ruce?“ „To proto že jsem vlk!“ Vlk strhl převlečení a zařval na Karkulku: „A teď tě sním!!“ „To určitě“ zvolala Karkulka na vlka vyběhla z chaloupky a naskočila do projíždějící ho autobusu. Odjela na policii tam vše řekla, policie odjela do chaloupky, zavolaný veterinář rozpáral vlka, vyndal babičku, zašil vlka a policie ho odvezla na čajový dýchánek ke Sněhurce jak jim poradila Karkulka. Karkulka se vrátila domů a život pokračoval dál.
JENÍČEK A MAŘENKA
Jednoho krásného dne se Jeníček s Mařenkou rozhodli vydat do lesa sami bez rodičů. Když tatínek a maminka odešli do zaměstnání, odešli i Jeníček a Mařenka, do lesa. Po cestě tam neházeli kamínky jako v té známé pohádce, ale vázali barevné fáborky, měli však smůlu, v ten den šla zrovna dobrovolná četa sběračů odpadků a všechny fáborky odvázali a vyhodili. Když se začalo stmívat dostali Jeníček a Mařenka strach. Nevěděli kam mají jít. V tom si všimli opuštěného posedu pro myslivce. Jeníček vylezl nahoru a v dálce uviděl světýlko. Ihned se rozeběhli za ním. Když už byli jen kousíček od světýlka uviděli obrys chaloupky, když byli u chaloupky zjistili že je celá z kvalitního pardubického perníku. Jeníček s Mařenkou se do ní hned pustily protože měli velký hlad. Vtom vylezla z chaloupky stará vyschlá vrásčitá babka a zvolala: „Kdopak mi to loupe perníček!“ Jeníček odpověděl: „To jsou jen větry.“ Babka zalezla do chaloupky a začala řvát na dědka: „Já ti říkala ať nejíš tolik té cibule, pak vypouštíš ty svoje větry před chaloupkou. Snědl si k obědu cibuli na 14 dní dopředu. Jenže ty ne, ty se té cibule přejíš a pak zamoříš celé okolí. Chudák Sněhurka, myslivec ji nezabil z dobré vůle a když utíkala aby našla 7 trpaslíků otrávila se u naší chaloupky. A ke všemu nám teď ty větry bourají chaloupku.“ „To se mi nezdá.“ říká dědek. Vyšel ven a když uviděl Jeníčka a Mařenku hned se po nich vrhl a chytl. Odnesl je do chlívku za chaloupkou. Tam je zavřel za ocelové mříže na obří zámek a dal jim tam jídlo které jim zbylo po Palečkovi. Jeníček s Mařenkou byli smutní. Po 3 týdnech byli tlustí a baculatí. Tak si pro ně přišla babka že je uvaří. Odtáhla je do kuchyně a řekla jim. „Tak už jste dost tlustý, tak si vás jdu uvařit. Tak si vlezte tady na tu pánev a já vás položím na sporák.“ Jeníček ale řekl: „Ale my jsme na pánev ještě nikdy v životě nelezli, my jsme v kuchyni lezli tak akorát mamince na nervy.“ Babka říká: „To by mě zajímalo co vás učí ve škole.“ Mařenka poslušně hlásí: „Prosím, učí nás kde se píše měkké „i“ a kde tvrdé „y“ a také nás učí počítat.“ Babka teda řekne: „To nevadí že neumíte lézt na pánev, mám tu totiž i hrnec tak honem, honem. Je to jako když lezete do vany.“ Jeníček a Mařenka vlezli do hrnce a babka je dala na sporák. Vtom Jeníček řekl: „Vy jste nás ale zapomněla okořenit.“ „No jo, máš pravdu, to jsem ale babka zapomnětlivá. Za to může ta moje nemoc, jak se sakra jmenuje, je to něco se sklem……. jóó už jsem si vzpomněla - skleróza.“ řekla nadšeně babka a otočila se ke skříni s kořením. Na to Jeníček s Mařenkou čekali a když byla otočená vylezli z hrnce a utekli z chaloupky. Když je babka uviděla před chaloupka vystartovala z chaloupky a rozběhla se za nimi. Ale měla smůlu, chytla se do pytlácké pasti, kterou tam nastražil dědek na myslivce, který ho chtěl zavřít za pytlačení. Jeníček a Mařenka dorazili domů rodiče byli šťastní že se vrátili a žili šťastně až do smrti. !!Pokud znáte i vy nějakou vtipnou pohádku. Pošlete nám ho komentářem!!
Komentáře
Přehled komentářů
né asík...zkopí¨rowaný...tahle pohádka je skoro všude...na každým blogu a tk..♥
mnojo-------------
(...., 1. 2. 2010 13:38)