Zeď
Tohle se nemělo stát. Seděla na okraji postele a tu větu neustále opakovala. Někdo se dostal přes její bariéry. Přes tu zeď, kterou stavěla tak příšerně dlouho. Ta tlustá a vysoká zeď se zbortila jako domeček z karet. Někdo napadl její duši. Ona tenhle pocit neznala. Do včerejšího večera byla i sama pro sebe jedna velká neznámá. A pak najednou někdo přijde a během pár hodin všechno změní. Už nezůstane nepoznaná. Byla to hloupost. Jedna malá hloupost, ale pro ni tolik důležitá. A on ji odhalil. Ani neví, jestli jí vadí, že jí odhalil nebo že se o to vůbec snažil. Ta nenadálá pozornost. Další kousek jejího já byl ukraden. Jak dlouho jí bude trvat, než tu zeď znovu postaví? Nebude ta zeď ještě větší a nedobytnější než ta předchozí? Nestáhne se ještě více do své ulity? Neví, ona sama neví. Její já utrpělo šok a ona neví, jak se z něj vzpamatovat. Je tu až moc proč? Jak? Její hlavou se honí myšlenky, které se bojí vyslovit. A on je říká za ni. Má se ho začít bát? Místo, aby se bála jeho, bojí se sebe. Ano, celý život žije ve strachu ze sebe samé. Tak tohle všechno směřuje? Kde má skončit? Jaký má tenhle svět cíl? Chtěla by si umět na všechny tyto otázky odpovědět. Neumí to, ale to že tu jsou všechny ty nezodpovězené otázky ji dává naději, že má stále cenu žít. Je tady proto, aby dostala odpověď,.