The bodies – aneb řekni mi jaký máš na to názor, já ti řeknu jaký jsi…
Nicméně z tohoto strohého úvodu jasně
vyvstává fakt, že tělo je důležité během života, avšak po něm již samo o sobě,
bez činnosti mozku, smyslu pozbývá. Znamená to tedy, to, že je podivné
obdivovat lidská těla po smrti. Právo na poznání má každý a je nepopiratelné,
ale zeptejme se sami sebe: „Víme přeci jak vypadá lidské tělo uvnitř“. Učili
nás to už ve škole, viděli jsem nespočet obrázků, či modelů. Pro laika není
nezbytně nutné vidět vypreparované tělo, neposune ho to nikam dále. Pokud má
v sobě někdo touhu dokonalého anatomického poznání, už dávno má doma sbírku
anatomických knih a jistě několikrát navštívil anatomický ústav… Pro pouhého
návštěvníka má takovýto zážitek je cenu „společenské cetky“, tedy něčeho čím je
líbivé se ve společnosti blýsknout, za měsíc to však bude bezcenné.
Jak se tedy k otázce výstavy postavit. Zdá
se, že se jedná o morální a neetický čin. Avšak je neetický i člověk, který
tento čin nevykonal, jen ho vidí? Pokud člověk ví, jaký význam pro něho má
lidský život, jehož smrt je nedílnou součástí, je si vědom kulturní a etické
historické kontinuity ve vztahu ke smrti i pohřebnímu obřadu neznamená přece
jeho návštěva na této akci vyjádření jeho neetičnosti. Co kdyby pořadatele
najednou oznámili, že si z nás
utahovali a že se jedná o dokonalé plastové modely…Jak by se změnil náš postoj.
Rázem by se nejednalo o ostatky, ale o předměty, modely. Do jaké míry můžeme
vůbec označit tyto „figury“ za ostatky. V podstatě jsou to plastické
postavy jimž z původního člověka zůstal jen tvar, místy barva a pár
procent původních proteinů.
Není daleko důležitější jaký máme postoj a celkový názor na smrt jako
takovou, jak jsme si vědomy naší kulturní determinace v otázce jak života,
tak smrti. Nejsme neetičtí pokud jdeme ne výstavu-ta za pár týdnů zmizí a za
několik měsíců nám zní zůstane jen matná
vzpomínka. Avšak náš postoj přetrvává a ten bude nakonec rozhodující pokud
budeme stát před nějakou otázkou, kdy se budeme muset rozhodnout co je dobré a
etické.
V dnešní společnosti
dochází k relativizování všech hodnot. Je to dané ale tím, že žijeme ve
společností, která je relativně bezpečná, se stabilními situacemi, které
neuvádějí jednotlivce každodenně před rozhodnutí, které je jen na něm. Žijeme
v době, kde je vše dáno pravidly, konvencemi, nebo zákonem. Lidé se
oddávají „morálním prázdninám“, proč by si nad něčím lámali hlavu, pokud už to
za ně vymyslel někdo jiný. Prostě jsou věci zakázané a dovolené a hotovo víc
dnes lidi nezajímá. Morálka a etika lidem dnes nedává jasné, jednoduché a
univerzální pravidla jak se chovat, tak se jí jednoduše nezabývají. Rituály,
včetně těch pohřebních, upadají. Proč? Není to také proto, že málokdo (krom
lékařů) viděl mrtvé lidské tělo. Pro lidi je tak smrt jen tím, že dotyčný tu
prostě není. Otázkou je proč je tu trend úbytku pohřbů a s nimi spojených
obřadů. Není to zase jen kvůli tomu, že v dnešní době nedokážeme poznat,
ocenit a převzít část někoho blízkého. Není to tak, že jeho odkaz je součást
nás samých.Není to tím, že netruchlíme protože neztrácíme část sebe, ale „jen“
někoho blízkého. Tento trend asi souvisí s výchovou, která je čím dál tím
více otázkou obecného vzdělávacího procesu a vlivu informací ze společnosti,
než individuálním přístupem. Pokud rodiče dítě vychovají, „vyrostou jej“. Dají
zázemí jeho tělu, ale ne duší (mozku), nemohou čekat, že by jejich potomek………
Zpět k výstavě. Pokud
by „těch pár mrtvých“ donutilo návštěvníka uvědomit si svůj postoj
k smrti, či k etice, či k něčemu úplně jinému, tak výstava
získává opodstatnění. V historii museli zemřít miliony lidí, aby lidé
došli k nějakému poznání. Tito lidé navíc nezemřeli pro to aby byli
plastinování, zemřeli (doufejme) zcela přirozeně.
29.5.2007, Praha
bla
(dgw, 22. 1. 2008 13:35)