Víno, krev a černé vlasy
Ručička starobylých nástěnných hodin se pomalu blížila dvanáctce, ale on to nevnímal. Seděl ve vysokém koženém křesle a zíral na svět skrze poloprázdnou sklenku portského. To, co viděl, plně vystihovalo jeho pocity, vše se jevilo krvavé. Usvědčující tekutina ulpěla na jeho rukou i v jeho srdci. Dokázal to. Spáchal vraždu, měl tedy vůbec nějaké?
Ručička starobylých nástěnných hodin překročila svůj zenit a pomalu sestupovala dolů. Sklenka byla už prázdná a její rudý obsah zbarvil bledé rty. Zvedl unavené oči a jeho zrak spočinul na velkém nástěnném zrcadle. Vysílalo k němu obraz jakési karikatury. Černé vlasy, ještě mastnější než obvykle, rámovaly vyzáblý obličej, vínem prosáklá ústa krvavě zářila v křídově bílé tváři. I oči se změnily. Už nevysílaly ten ostrý pronikavý pohled, Nevyzařovaly vychytralou inteligenci. Neskrývaly ani stopu dřívějšího sarkasmu…
„Vypadáš jako upír, Severusi Snape,“ promluvil sám k sobě a bezděky se zachvěl pod ledovým tónem svého hlasu. Ani láhev alkoholu nedokázala proteplit tu několik let budovanou masku. „Ano, jako upír. Vždycky si všechny vysál, a když ti nemohli nabídnout víc, našel sis další oběť.“ Rezignovaně se ušklíbl a sledoval, jak naučená grimasa proměňuje jeho obraz. „Jsi jen troska, ubohá troska muže, jímž si býval.“ Povzdechl si v náhlém procitnutí. „Ne, ty jsi nikdy nebyl muž, jen sketa. Vše jsi dělal jen napůl, miloval, bojoval, žil…“ Utápěl se ve svém temném pohledu, který se proměňoval. Černé oči pozbyly tvrdosti, roztančily se v nich drobné jiskřičky, už nepatřily jemu…
Eileen Prince-Snapeová seděla na rozvrzané kovové posteli a za ruku držela svého čerstvě jedenáctiletého synka. „Tak a už si zase o rok starší a tento rok bude pro tvůj život moc důležitý, čeká tě spousta překvapení…“ „Jakých?“ skočil jí chlapec do řeči ve tváři se mu rozlil zvědavý úsměv. Eileen mu ještě neřekla, jaké má nadání a nehodlala to dělat ani teď. Popravdě nebyla si jistá, jak její manžel na očekávaný dopis z Bradavic zareaguje. Věděl, sice, že se oženil s čarodějkou i že jejich dítě jednou ty vlohy pravděpodobně zdědí, ale o světě kouzel se u nich doma nemluvilo. Zastrčila si pramen svých dlouhých vlasů za ucho a usmála se. Severus, jako by sledoval tok jejích myšlenek, podíval se na ni snad až příliš dospěle a zadumaně se zeptal: „Mami, čím bys vlastně chtěla, abych se stal?“ „Jednou si to vybereš sám, já bych si jenom přála, abys byl dobrý člověk, aby ses každý večer mohl s čistým svědomím podívat do zrcadla a říct si, žes nikomu úmyslně neublížil. Slib mi, že se budeš o to snažit.“ Šlo odporovat těm naléhajícím očím? Oslepen jejich září vyslovil chlapec svojí první falešnou přísahu, tehdy byl však ještě pevně rozhodnut, ji splnit.
Krásná tvář s jemně řezanými aristokratickými rysy se opět se rozplynula v přízrak se skobovitým nosem. „Zklamal si ji, upíre. Tisíckrát a ještě jednou jsi zradil tu, která tě milovala víc než svůj život.“ Vzpomněl si na chvíli, kdy neobstál poprvé. Chmury ovládly jeho výraz, který se v lesklé stříbřité hladině opět měnil. Avšak pohled, který zrcadlo vracelo tentokrát nebyl ani trochu vlídný, spíš krutý a trochu zakalený…
„To nemyslíš vážně! Můj syn nepůjde do žádné takové školy!“ řval muž rozlíceně a na spánku se mu zřetelně rýsovala pulzující žilka. „Ale on je čaroděj, měl by mít možnost uplatnit svoje schopnosti!“ odporovala mu jeho žena. Žádný z nich už si nevšiml chlapce, který se choulil za dveřmi a křečovitě si tiskl dlaně na uši. Jeho rodiče se hádali často, ale dnes to bylo horší než obvykle. Otec byl opilý, když mu maminka řekla o tom podivném dopisu v zažloutlé obálce. Věděl, že má zvláštní schopnosti, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že to jsou kouzla. A teď na sebe kvůli nim jeho rodiče křičeli. Moment, už nekřičeli. Severus zaslechl tříštění rozbíjeného skla. Vyděšeně vyskočil a vběhl do pokoje, to co spatřil, mu vyrazilo dech. Zapomněl na všechno kolem, chtěl ublížit, chtěl způsobit bolest, věděl, že to dokáže. Jako by ho srazila hmatatelná vlna nenávisti, vznesl se jeho otec do vzduchu, narazil do skříně a v bezvědomí se sesul na podlahu. Chlapce to nezajímalo. Jediné, co v té chvíli viděl bylo rozlité víno, krev a černé vlasy…
Ještě teď se muž zachvěl při vzpomínce na ten den. Den, kdy v jediné chvíli ztratil lásku, oporu, ztratil maminku. „Upírové nemají maminky,“ pronesl do ticha. Snažil se obalit poslední slovo sarkasmem, ale vyznělo to falešně. I přes všechnu bolest, jež prožil, a chlad, jímž se obrnil, stále oslovoval tu úžasnou bytost tím něžným jménem. Kouzlil ji ve svých snech, když mu bylo těžko, a hned v zápětí se nenáviděl za tu slabost. „Maminko…“
I dnes měl před očima její tvář, provázela ho na cestě, která měla navždy vyřešit jeho jediný školní problém – Pottera a jeho partu. Nenáviděl je, od té chvíle, kdy moudrý klobouk vykřikl jména jejich kolejí a teď se konečně mohl pomstít. Konečně zjistí, kam se jednou v měsíci ztrácí ti čtyři odporní arogantní parchanti, zjistí to a pak je nechá vyloučit. Dávno zapomněl na přísahu, kterou složil v den svých jedenáctých narozenin. Samolibě se ušklíbl a plížil se dál tmou až k záhadné vrbě mlátičce. Tentokrát se však její větve ani nezachvěly, přesto se chlapec podvědomě přihrbil a plížil se k tajemnému otvoru v jejím kmeni. Vlezl dovnitř. Uslyšel příšerné zaskučení. Vlastně mu ten zvuk spíš připomínal mu vytí vlko… „Dnes je úplněk,“ uvědomil si najednou, přesně ve chvíli, kdy se mu cosi ostrého zaseklo do zad. „Snape, Snape, si tam?“ Někdo ho volal. Znal ten hlas, nenáviděl ho stejně jako jeho majitele, ale než si to stačil uvědomit, táhl ho dotyčný za ruku ven, pryč od jednoho ze svých nejlepších přátel, vlkodlaka. „Není ti nic?“ zeptal se brýlatý chlapec vystrašeně. Severus cítil, jak mu po zádech stékají pramínky krve, ale byl si jist, že ho to příšerné stvoření nekouslo. To jediné by snad mohlo zkalit zvrácenou radost, kterou cítil. Získal důkaz, až se tohle provalí, nezůstanou na škole už ani minutu. Chvíli mu trvalo než v tom opojení našel hlas: „Je mi skvěle Pottere,“ a nadšení v jeho hlase bylo upřímné, „konečně znám způsob, jak vás odsud dostat, ach Pottere, drahý Jamesi, Dvanácteráku, nebo jak si dáváš říkat, jdi si sbalit kufry, tvoje vzdělávání v Bradavicích právě skončilo.“ „To nemůžeš!“ vykřikl druhý z chlapců, ale v zápětí zase zchladl. „Sirius to tak nemyslel, byl to blbej vtip, uznávám, ale to nemůžeš udělat. Nemůžeš zničit Náměs…Remusovi život,“ naléhal Nebelvír. „A kdo mi v tom zabrání?“ ušklíbl se Zmiojzel. „Já.“ Autoritativní hlas přinutil jeho koutky znovu poklesnout. Zmatený Severus se otočil a stanul tváří v tvář bradavickému řediteli doprovázenému druhým z jeho největších nepřátel, Blackem. „Pane Snape,“ oslovil ho Brumbál už vlídněji, „chápu, že jste rozrušený po tom, co jste právě prožil, ale nemohu vám dovolit, zničit život, mladému člověku, který za své prokletí nenese naprosto žádnou zodpovědnost. Musím vás požádat, abyste mi slíbil, že o událostech dnešního večera nebude s nikým mluvit.“ Chlapec vnímal jednotlivá slova a každé z nich ho bodalo jako saracénská šavle. Nemohl tomu uvěřit, před pár vteřinami byl ještě dokonale šťastný a teď se mu dobrá nálada zhroutila jako domeček z karet. „Pane Snape, váš slib,“ zopakoval Brumbál nekompromisně. „Slibuji,“ vydechl Severus a tentokrát si uvědomil, že jednou ten slib poruší, jednou se pomstí. „Dojděte si za madame Pomfreyovou, krvácíte,“ vyzval ho ředitel s ustaraným úsměvem. Odrazil se od ledové tváře. Chlapec lehce schýlil hlavu, spíš jen sklopil zrak a bez pozdravu se vydal směrem k hradu. Na ošetřovnu nešel, fyzická bolest mu pomáhala snášet tu v srdci. Vyčerpaný a zdrcený dorazil do svého pokoje, jeho spolubydlící pokojně spali. Svalil se na postel, z nočního stolku se na něj výsměšně smála láhev, Karkarov mu pomohl propašovat ji do školy, prý na oslavu dnešního večera. Jeho oči plné nevýslovného zklamání bezvýrazně hleděly do stropu. Přišel i o svoji pomstu, zbylo mu jen laciné víno, vlastní krev a černé vlasy…
Ručička starobylých nástěnných hodin se poklidně sunula přes zlatem zdobené číslice. „Pomstil jsem se ti, Pottere. Den, kdy jsem oznámil svému Pánovi znění věštby, byl jeden z nejlepších v mém životě. Týdny, kdy jsme pečlivě připravovali ten útok na váš ubohý dům, tvůj a té zrzavé šmejdky.“ Mluvil a jeho oči se nepříčetně leskly. „Zase lžeš, upíre, lžeš sám sobě. Tohle si nechtěl, nechtěl si nikoho zabít. Nešlo ti o pomstu, jenom tě zase ovládla tvá zatracená hrdost. Nebo to byla ctižádost?“ Muž si v bezradném gestu podepřel dvěma prsty kořen nosu. „Co si namlouvat, stejně si vstoupil do jeho služeb jenom z touhy po uznání, tak moc si toužil po respektu, že jsi udělal největší chybu svého života… Zapomněl jsi na lásku, lidskost, soucit, a přece ti kdysi byly vlastní. Kde nastal ten zlom? Já nevím, nevím, ne, vím. Tu noc, jedinou prokletou, hříšně nádhernou noc…“ Z na stříbřité hladině zrcadla se rýsovala další tvář, mladá, oslnivá, uhrančivě krásná.
„On mě nechce, Severusi, já šla za ním, ponížila se,“ vyrážela dívka mezi záchvaty pláče. „Já se mu nabídla, řekla jsem mu, co cítím a on…“ Chlapec seděl na ochozu astronomické věže, držel ji za ruku a pozorně naslouchal. „A pak, pak řekl mi, že se přece nebude zahazovat s pannou.“ Nekontrolovatelně se rozeštkala. „Klid Bello,“ konejšil ji její mladší přítel. „Jestli Lucius něco takového řekl, je hlupák a idiot a nezaslouží si tě.“ „Takhle o něm už nikdy nemluv!“ vyletěla dívka jako čertík z krabičky, ale v zápětí se křečovitě roztřásla a padla překvapenému Severusovi do náručí. Nemotorně ji objal. Zalila ho vlna vzrušení. Do Belly se zamiloval už v prvním ročníku, platonicky ji zbožňoval. Snil o ní. Její tvář pomalu vytlačovala z jeho mysli tu maminčinu. Nikdy si ale nedělal moc velké naděje, byl realista. Bellatrix Blacková chodila a dva ročníky výš a vždycky kolem sebe měla spoustu kluků, kteří by se kvůli jejímu úsměvu nechali rozkrájet nebo to aspoň hráli. A pak s ním začala najednou mluvit, oslovila ho na chodbě, jestli by jí nepomohl s lektvary. Každý věděl, že mladý Snape má pro lektvary obrovský potenciál, profesor Křiklan ho přijal do svého snobského klubu již po první hodině. Samozřejmě, že Bellu neodmítl. Začali se scházet, nejdřív potají v prázdných učebnách, pak po večerech ve společenské místnosti. Začala se mu svěřovat se svými problémy, vyprávěla mu, o své rodině, sestře i o své lásce k Luciusovi. Trápila se, protože jí mladý Malfoy odmítal, a on se trápil s ní. Nikdy nenašel odvahu, říct jí pravdu o svých citech. Vysmála by se, byl přece mladší a navíc neoblíbený, ošklivý, podivínský…Spokojil se tedy s rolí věrného přítele. A teď ji objímal na nejromantičtějším místě v Bradavicích, vnímal, jak se chvěje pod jeho rukama a jeho srdce hrozilo vyskočit z hrudi. „Pojď, půjdeme dovnitř, je pozdě,“ zašeptal jí do vlasů. Mlčky přikývla. Opírala se o něj, když tápaly temnými chodbami dolů do sklepení. „Pojď,“ zopakovala jeho výzvu, když stanuly před dveřmi komnaty zmijozelské primusky, její komnaty. Následoval ji jako ve snách, zapomněl na rozum, opatrnost, zapomněl chránit své bolavé srdce. Realita se ztratila v černé hlubině jejích smutných očí, chtěl je vidět zářit, přivírat se slastí, chtěl ji… Odhodil léta budované zábrany a políbil ji. Chutnala po slzách, když hladově opětovala jeho výzvu, v objetí dopadli na postel a pak už nic…Jen bláznivý tlukot andělských křídel nad temným mořem jejích očí, nechal se unášet tím neznámým vše pohlcujícím vírem až k samotnému vrcholu rozkoše. Cítil se šťastný, nevěděl jak unést všechny ty prožitky, pocity, myšlenky. Tušil, že by měl promluvit, říct jí, co dlouhá léta pečlivě tajil. Políbil ruku, která mu stále ještě ležela v dlani. Řeknu jí to. Rozhodl se a zhluboka se nadechl, aby uvolnil stažené hrdlo. Promluvila však ona: „Děkuji Severusi, bylo to nádherné.“ Srdce jejího milence se zatetelilo. „Bylo to krásné a hlavně jsem konečně překonala tu jedinou překážku mezi…“ Srdce jejího milence vibrovalo nadšením. „…mnou a Luciusem, už nemá proč mě odmítat.“ Srdce, to srdce, které obnažil a podával jí ho na dlani, se rozpadlo na několik krvácejících kusů. „Nemáš tu něco k pití?“ zeptal se nakonec s přemáháním. Nesmí poznat, jak moc mu ublížila, nikdy se to nesmí dozvědět. Mlčky si od ní vzal skleničku červeného vína. Slastně se protáhla. „Až se já a Lucius vezmeme…“ Tenké sklo neodolalo náporu silné dlaně a roztříštilo se, rudá tekutina se vpíjela do pomuchlaných prostěradel. Severus vstal a rázným krokem odešel ke dveřím, odtud vrhl ještě poslední pohled na to lože, lože, jenž potřísnila krev, víno a jejich černé vlasy…
„Ubožáku!“ oslovil se a znechuceně se odfrkl si. „Měl si ji zabít, zakroutit jí krkem, jí i tomu nadutému blondýnovi!“ Rozkřikl se a vší silou uhodil pěstí do stolu. Sklenka i karafa se na stříbrném podnosem opovážlivě zachvěly. „Tak dost, Severusi,“ snažil se ovládnout. „Ona za to nemohla, nenutila tě, aby ses do ní zamiloval,“ poslední slovo rozdrtil vztekle mezi zuby, jak mu zhořklo na jazyku. „Nenutila tě, aby ses s ní vyspal, můžeš si za to sám, tak se teď nelituj!“ Nesnášel to, ty stavy sebelítosti, které ho pohlcovaly, nenáviděl soucit, nestál o něj a nebyl ochoten ho projevit, ostatním ani sobě. Schoulil se v křesle a přitáhl si plášť pevněji k tělu. Svíčka, kterou před několika hodinami rozžal, pomalu dohořívala. Mohl by zatopit v krbu, ale nechtěl. „Příliš mnoho světla by mohlo vzbudit nežádoucí pozornost. A čí vlastně? Bystrozorů? Pána zla? Smrtijedů? Mudlů dole ve vesnici?“ Každý byl v tu chvíli jeho nepřítelem. „Ne, to spíš ty jsi nepřítelem všech, nauč se konečně nazývat věci pravými jmény!“ pokáral se. „A jak bys nebyl, když si zradil všechny, kdo ti důvěřovali, všechny a sám sebe návdavkem. A důvod? Nevíš?“ „Ale ano, tvá prokletá, ctižádost, touha po pomstě, ne spíš po uznání… a temné moře jejích očí. Říkal si, že bys s nimi šel až do pekla a taky tě tam dovedly, do pekelné náruče zla a jeho Pána.“ „Srabusi, jmenuje se Voldemort, tedy vlastně spíš Tom Rojvol Raddle, už by ses to mohl naučit říkat.“ Náhle vstal, vjel si prsty do mastných vlasů a ztěžka dopadl zpátky do křesla. „Zbláznil ses, podívej se, jak si dopadl, schováváš se před světem i sám před sebou, schizofrenně si povídáš sám se sebou a ještě se oslovuješ tou přezdívkou, kterou si celý život nenáviděl. Nenáviděl, protože byla výstižná.“ Nervózně propletl prsty. „Tehdy po odchodu Pána… Voldemorta, té kreatury, jsi to dokázal zdaleka ne poprvé, ale nejznatelněji.“ Oči zrcadlového portrétu se naplnily bolestí, nevýslovná muka zkřivila tu tvář.
Štíhlá žena s havraními vlasy se povýšeně usmála, tedy spíš ušklíbla, a jemně natočila hůlku, z níž proudila tenká krvavě rudá vlákna až k její oběti. U jejích nohou se svíjelo stvoření s hřívou barvy téhož odstínu černi. „No tak, Longbottomová, už ve škole jsi jako čarodějka nestála za nic. Nemá cenu hrát si na hrdinu, co víš o zmizení mého Pána.“ Oslovená ztěžka otevřela oči: „Nic, vím jenom, jak jsem ráda, že ta kreatura chcípla, Lestrangeová!“ „Ale ale, naše malá Alička se snaží hrát si na hrdinu, podívej se, jaká troska zbyla z tvého muže, skutečně chceš dopadnout taky tak?“ Mučitelka přejela dlouhým nehtem po tváři své oběti. „Toho obličejíčku bude škoda, Longbottomová. Crucio!“ Pokoj naplnil výkřik nelidského utrpení, do očí mučené se začalo vkrádat šílenství. I oči Bellatrix byly divoké, nechtěla se smířit s porážkou svého Pána. „Dost, Bello!“ zarazil jí čísi netečný hlas. Jeho majitel se naučil perfektně ovládat, ani stopa z jeho znechucení, pobouření, bolesti se neodrazila v jeho slovech. To on byl ve skutečnosti viníkem, on doručil tu proklatou věštbu. „Ne!“ vykřikla žena. „Ona ví, kde je náš Pán, ona může za jeho pád. Ona a ty!“ Zuřivě obrátila hůlku proti druhému Smrtijedovi. „Ty Severusi, nebýt tebe a tvýho zatracenýho špehování byl náš Pán stále s námi, plný sil, ale on se vrátí. Vrátí se a tebe už v kruhu svých věrných nenajde, zabiju tě. Avada…“ Než stačila dopovědět, hůlka jí vylétla z ruky. Muž k ní dvěma rychlými kroky přistoupil a vzal ji do náruče, už se nevzpouzela. Přemístnili se. Když o pár minut později dorazili do domu Longbottomových Bystrozorové, našli jen dvě bezvládná těla a děsivé Znamení zla. Oba Smrtijedi se mezitím vrátili na svůj současný hlavní štáb, Malfoy Manor. Nikdo tam nebyl, tedy až na Belllina manžela, bezduchého troubu, ovšem čistokrevného a s plným trezorem. „Lehni si,“ oslovil Severus něžně ženu, kterou před chvíli posadil na postel. „Půjdu teď do sklepení, uvařit nějaký lektvar na uklidnění, zkus se prospat.“ „Já nepotřebuju…“ chtěla se ohradit, ale chladná dlaň jí překryla ústa. „Já vím, že ne. Neříkal jsem, že bude pro tebe,“ ušklíbl se muž. Vyčerpaná Smrtijedka se uvolněně pohnula na loži a vzápětí zavřela oči. Kobky rezidence Malfoyových uchvacovaly Severuse už od mládí. Vládlo zde tajuplné ticho. Zaujatě se ponořil do práce. Když za pár hodin skončil, pečlivě naplnil odměrku a nakapal určenou dávku lektvaru do zdobné karafy. Věděl, že s uklidňujícím prostředkem by ho Bellatrix vyhodila. Sklence dobrého vína, ochucené nepostřehnutelnými sedativy, však jistě neodolá. Vyšel pár schodů do přijímací síně a okamžitě mu došlo, co se stalo. Bystrozoři. Vyběhl nahoru do patra a předem věděl, co uvidí. Rozražené dveře do ložnice, obrazy visící nakřivo, hromada střepů z čínské vázy z období dynastie Ming a krev, usvědčující rudé obrazce na tapisériích dovezených z Persie. „ Ach Bello!“ povzdechl si. Ani si neuvědomil, že stále ještě drží v rukou tác se sklenkami. „Spát,“ to bylo to jediné, po čem toužil. Nezdržoval se nalíváním a přihnul si přímo z karafy. Dopotácel se k nejbližší pohovce a vyčerpaně do ní padl. Zas mu nic nezůstalo, jen ta krev, víno a vzpomínka na černé vlasy…
Muž si podvědomě olízl rozpraskané rty. Ztěžka se natáhl k podnosu a nalil si další sklenku rudé tekutiny. Pozdvihl pohár proti skomírajícímu plamínku svíčky a rozvířil jeho obsah, nasál tu trpkou aromatickou vůni a napil se, nejprve zlehka, aby mohla ta identická chuť proniknout do co možná nejvíce chuťových pohárků. „Kdyby tak Lucius tušil, jak skončí jeho archivní lahve.“ Severus se ušklíbl: „Ach příteli,“ oslovil dnes již mrtvého majitele svého úkrytu, „vždycky si mě podceňoval, možná si mnou i opovrhoval, a přesto jsme patřili k sobě. Božsky krásný, aristokraticky dokonalý úlisný, vždy elegantní Malfoy a temný netopýr s věčně mastnými vlasy, černým pláštěm a chladnou logikou, slizký profesor Snape. Upír.“ Znovu poválel na jazyku nový hlt portského a odfrkl si. „Profesor, neoblíbený, nespravedlivý, arogantní,…Vždyť víš, co o tobě říkali. Fakani. Fakani? A nemůžeš si za to náhodou sám? Ty a tvoje prokletá minulost.“ Odevzdaně zaklonil hlavu a přivřel oči. Drobný plamínek se ve stínu jeho řas roztříštil na tisíce drobných jiskřiček. „Minulost. Pronásledovala tě na každém kroku. Nenáviděl si Pottera, protože ti připomínal svého otce, mstil ses za každý útok, urážku, ponížení a všechno sis vybíjel na tom chlapci.“ Další povzdech, černé oči se zavírají úplně. „Upíre, zpovídáš se, tak přiznej vše,“ napomenul ho ďábelský hlásek uvnitř hlavy. „Záviděl si mu, provokovalo tě, že má všechno, co ty jsi neměl, přátele, oblíbenost, respekt,… Respekt? Ano, vždycky jsi vzbuzoval strach, ale respekt nikdy. Jediný člověk, který byl ochoten projevit ti úctu, je mrtvý a zemřel tvojí rukou, ten čin nesmaže žádné pokání, ospravedlnění ani neporušitelný slib, krev na tvých rukou už zůstane.“ Křečovitě sevřel víčka, když se mu pod ně vetřela další tvář, oblejší, kulatější s vyděšeným výrazem. „Longbottom, ne, Neville, přiznej si, jak moc tě zasáhlo, když si zjistil, že se jeho bubák proměnil v tebe. Potěšilo tě to? Ano, ale ta stopa lidskosti na úplném dně tvé duše řvala na poplach, uvědom si to, vyslov to nahlas. Každou hodinu, každý den, po celých těch pět let, si viděl v jeho očích hrůzu, stejné, jaké tam měla jeho matka, když se svíjela na zemi v křečích. Dvakrát týdně se na tebe zpoza kotlíku upíral pohled plný stejného panického šílenství, přetékající zoufalou úzkostí a snahou o únik a ty jsi s tím nic neudělal. Nic, jenom si prohluboval jeho vyděšenost svými připitomělými sarkastickými poznámkami.“ Sevření víček povolila a zpod nich se vykutálela jediná, osamocená slza. Nepohnul se, nechal ji stékat po křídově bílé tváři a kreslit v ní svou stříbřitou stopu. Už nepotřeboval zrcadlo, aby mu ukázalo další z jeho proher a zklamání, stačil jen drobný odraz šedých očí v té hořkoslané kapce.
Jejich majitel se krčil za svým zachráncem v přijímací síni Pána Zla. „Výborně, Severusi, jsem spokojený, tak spokojený, že tě nepotrestám,“ pronesl svým syčivým hlasem, ve kterém však byla slyšet znatelná výhrůžka. „Konečně jsme se tedy zbavili toho pošetilého blázna a s ním i jeho pošahaného spolku, chytit Pottera teď už bude maličkost, viď Bellatrix?“ obrátil se k ženě stojící po jeho pravici. „Ano, můj pane,“ odpověděla mu s fanatickým nadšením. Na jeho tváři se zjevil povýšenecký škleb, když promluvil znovu. „A co uděláme s tvým povedeným, tedy spíš nepovedeným synovcem?“ „Nezabíjej ho, můj pane, je to ještě dítě!“ vykřikla jedna z přítomných, shodila si z hlavy kápi a vhrla se Voldemortovi k nohám. V očích Pána zla se objevila nepříčetnost: „Jak se opovažuješ mi přikazovat, co mám dělat?“ procedil vztekle mezi zuby a posunul nohu tak, aby přišlápl zlaté vlasy, které se vlnily kolem lemu jeho hábitu. Žena vyděšeně mlčela, věděla, že porušila jedno z nejzásadnějších pravidel Smrtijedů, ale nemohla mlčet, nemohla nechat tu zrůdu zabít svého jediného syna. „Narcisso,“ pronesl Pán zla s obzvláštním důrazem na sykavky, „copak, ztratila jsi hlas?“ Ušklíbl se o pozdvihl hůlku. „Crucio!“ Obět vydala nelidský skřek a mučitel se zasmál: „Vida, hlas se našel!“ Bellatrix přistoupila k Severusovi a jejich ruce se v úkrytu širokých záhybů hábitů setkaly, s každým dalším Narcissiným výkřikem mu zarývala nehty hlouběji do dlaně. Byl zmatený, chtěl ji obejmout a utěšit a zároveň zabít, sledovat jak vyděšeně rozevírá oči ve chvíli, kdy se jí jeho ruce sevřou kolem krku. Neudělal ani jedno, stál tam s kamenným výrazem na tváři, oči upíral kamsi mimo svět a pevně tiskl tu prokřehlou ruku. Najednou nastalo v sále ticho. Žena na zemi se přestala svíjet, vyprchal z ní život. Bellatrix přemohlo rozrušení, vytrhla se Severusovi a vrhla se na zem ke své sestře. „Narcisso,“ zašeptala neslyšně, vzápětí se ale vztyčila ve vší své hrozivosti „To ty, ta za to můžeš, ty malej neschopnej spratku!“ obrátila se prudce k Dracovi, než stihl kdokoli cokoli udělat namířila na něj hůlku. „Ty si zabil moji sestru a já teď zabiju tebe, rychle a bezbolestně, že jsme jedna krev. Avada kedavra!“ Všechno se událo hrozně rychle, zelené světlo prýštící z hůlky Bellatrix, Dracův přidušený výkřik a muž v černém plášti, který se kmitl mezi smrtijedkou a chlapcem, kterého zahalil svým štítem. Kletba se odrazila a pak už jen, pád a vyděšený pohled jejích temných očích. V té poslední chvíli, jako by Severus v jejích očích zahlédl část její duše, tu původní dětskou, to jeho. A najednou uslyšel ten děsivý smích, vysoký, krutý smích Pána zla. Už nemohl, nepamatoval si, co se událo v několika nejbližších hodinách, jeho vědomí se vrátilo až mezi okázalými zdmi Malfoy Manor. Ještě nikdy se necítil tak strašně, vždyť zabil svoji lásku, kvůli to hloupému slibu musel zemřít Brumbál a teď i jediná žena, kterou skutečně miloval. Měl chuť něčím hodit, rozbít tu drahou sadu míšeńského porcelánu, nebo prohodil jednu z mramorových bust vysokým florentským oknem, ale ledová maska opět zvítězila a tak jen netečně přistoupil k baru a nalil si.
Ručička starobylých nástěnných hodin se pomalu blížila dvanáctce, ale on to nevnímal. Seděl ve vysokém koženém křesle a zíral na svět skrze poloprázdnou sklenku portského. Pod přivřenými víčky se mu míhaly vzpomínky, vzpomínky na život, který chutnal trpce jako archivní víno, byl prosycen krví a protkán těmi černými vlasy.
Komentáře
Přehled komentářů
...měla tato povídka pro mne jedinečný význam. Líbilo se mi, že jsi zachovala charakter Severuse a Bellatrix a zároveň je dokázala dát dohromady. Takovým uveřitelným způsobem a navíc jsi jim vdechla to kouzlo, které mám na povídkových postavách ráda.
Vždycky...
(Memorin, 15. 1. 2009 21:37)