Kdo poznal Tě, ten měl Tě rád, teď můžeme jen vzpomínat.

 

18.5. 1953 - 14.1.2010 

Dne 14.ledna 2010 mně opustil můj

milovaný manžel,

po dlouhé těžké nemoci se kterou rok a půl bojoval

bohužel boj prohrál, ta ,,Hydra" byla silnější.

Zemřel ve věku nedožitých 57 let.  

  

                   

Nezapomínám a Vzpomínám

 

Lyže a hory jeden z našich společných koníčků .

 

Rokytnice nad Jizerou  rodiště a mládí mého muže,

zde to miloval

  

... odpočinutí věčné dejž mu  ó Pane,

 a světlo věčné ať mu svítí

 ať odpočívá v pokoji ... 

        

Prožili jsme spolu krásných 35 let

za které Ti děkuji.

 

Když padá jasná hvězda z nebe,

v tu chvíli má večer prapodivnou moc,

já vzpomínám na Tebe a po hvězdách posílám Ti

dobrou noc.

VZPOMÍNÁME

  Vstup do Chrámu a zapal svíci svým blízkým

Klikni

  

Jsou mrtvý na druhé straně? A nebo ne...

Když nám zemře někdo blízký, často se snažíme utěšit tím, že se třeba ještě po smrti kdesi setkáme, že na nás čeká v jiném – lepším – světě. Trochu naděje do těchto úvah vnesla i bádání lékaře Raymonda A. Moodyho, jehož knihy na téma Život po životě se staly bestsellery po celém světě. Jak to vidí on a jak na druhé straně skeptici?

Raymond Moody hovořil s několika desítkami lidí, kteří prožili tzv. klinickou smrt. Zjistil, že některé jejich prožitky se shodují, i když každý je trochu jiný. Většina z nich se shodla na tom, že v okamžiku, kdy umírali, slyšeli, co kdo kolem nich říká. Pak se začali pohybovat dlouhým tunelem a přitom sledovali své tělo zpovzdálí jako diváci. Pozorovali například oživovací pokusy a později citovali doslova, co který lékař řekl. Následovalo setkání s dušemi zemřelých, které je vítaly a nakonec i kontakt s jakousi světelnou bytostí, která spolu s umírajícím zrevidovala jeho život. Dost často se tito lidé nechali slyšet, že už se jim zpátky na zem nechtělo. Zajímavé je, že si uvědomili, že ten druhý svět je vícerozměrný.

Smrt v obrazech

Když Moody své bádání zveřejnil v knize Život po životě, změnil se život i jemu. „Rychle jsem poznal, že smrt je naším největším tajemstvím a jeho vyřešení každého zajímá. Prožitky blízkosti smrti nás matou, protože jsou to nejpodstatnější důkazy duchovní existence, jaké mohly být nalezeny. Jsou skutečným světlem na konci tunelu,“ řekl Moody, který navštívil i Českou republiku a několikrát tu přednášel. Byl hostem například i v galerii malíře Zdeňka Hajného, jehož obrazy mu evokovaly zážitky jeho pacientů, kteří prožili klinickou smrt.

Pohled doktora Vondráčka

Doktor Vladimír Vondráček (†1978) patřil mezi nejslavnější české psychiatry. Jeho kniha Fantastické a magické z hlediska psychiatrie se zabývá i tématem smrti. On sám ji charakterizuje jako úplnou, trvalou a nezvratnou ztrátu vědomí. Přesto ve své knize popisuje jevy, které se podle svědků dějí v okamžiku smrti – kdy se umírající nějakým způsobem projeví. „Například při smrti Goetheho se prý jeho domem ozývala hudba, ačkoliv nikdo v domě na nic nehrál. Někteří lidé popisují, jak se jim blízký umírající člen rodiny projevil na dálku zvukovým znamením – zazněl zvonek, klepání nebo řinčení oken.

Někdy se stává, že se zastaví hodinky, spadne obraz, aniž by hřebík byl poškozen…“ píše psychiatr Vondráček. On sám nijak tyto jevy nehodnotí, prostě je jen popisuje. A tak neznáme jeho názor – zda jde o jakési halucinace v mozku lidí citlivých v době smrti svých blízkých, nebo o skutečné signály ze záhrobí.

Odmítavý postoj skeptiků

Jestliže jsme se právě navnadili na to, že posmrtný život existuje, na zem nás znovu posadí skeptici. Ti ve spise Sceptic Dictionnary tvrdí jednoduše toto: „Popisované zážitky nedokládají existenci posmrtného života. Z biologického hlediska nelze akceptovat dualistickou představu o tělu a duši jako o dvou samostatných entitách.

Duševní procesy a duchovní pocity jsou jen projevem mozkové činnosti a zastavují se v okamžiku smrti. Moodyho tvrzení, že zážitky všech osob jsou podobné, což by mohlo potvrzovat existenci mimozemského světa, jsou mylné. Jsou popisovány i zážitky hrůzné, s mučením, démony a obry.“ Skeptikům můžeme namítnout, že tyto rozdílné zážitky v okamžiku smrti mohou dokládat existenci nebe a pekla. Kdo ví?

Jsou to halucinace?

Zážitky blízkosti smrti jsou podle skeptiků projevem patologických změn probíhajících v metabolicky narušeném mozku, ale všechny mechanismy, které se na vyvolání uvedených pocitů podílejí, dosud známy nejsou. Dochází k nedostatečnému okysličování mozku, zatímco stoupá koncentrace oxidu uhličitého v krvi. V důsledku omezení fyziologických útlumových procesů jsou aktivovány buňky ve zrakové a sluchové oblasti mozku. Dojde proto k halucinacím. K těmto závěrům vede nejen biochemický a elektroencefalografi cký průkaz takových změn, ale i klinické experimenty na dobrovolnících. Zjistilo se například, že podání některých halucinatorních drog, zejména ketaminu, vyvolává podobné efekty.

Přežili svou smrt, aby mohli vyprávět

Josef Váňa: Náš legendární žokej byl v klinické smrti v roce 1994 poté, co ho v dostihu v Německu zalehl kůň. „Až později jsem si začal vybavovat některé momenty, když jsem byl v kómatu. Třeba jsem se viděl, jak někde ležím a nějací lidé ženou koně kládami proti vodopádům,“ vyprávěl náš populární žokej, který se od té doby věnuje ezoterice – nechává nabíjet energií své koně pod pyramidou.

Ozzy Osbourne: Kontroverzní rocker upadl do kómatu po nehodě na kole. V bezvědomí byl osm dní. Ozzy svůj zážitek popsal takto: „Vůbec nedokážu popsat, kde jsem byl, ani jak dlouho jsem tam byl. Spatřil jsem bílé světlo zářící v naprosté tmě. Vystoupil z něj Král andělů troubící na trubku a pak jakoby nehmotný muž s bílými vousy… Nic mi neřekl, ale když jsem se vrátil na zem, měl jsem obrovskou vůli všechno změnit, být lepší. Možná to trvalo jen sekundu, ale úplně to změnilo můj život.“

Elizabeth Taylor: Slavná herečka upadla do stavu klinické smrti na pět minut při chirurgické operaci. I ona spatřila oslnivé bílé světlo. Podle vlastních slov se v tomto stavu vědomí setkala s duchem Michaela Todda, jednoho ze svých bývalých manželů. Elizabeth o svém zážitku řekla: „Považuji za velmi těžké o tom mluvit, vlastně to všechno zní tak banálně. Stoupala jsem tunelem k jasnému bílému světlu. Ještě v tom tunelu jsem se setkala s Mikem. Řekl mi – Ne, ještě ne, musíš se vrátit. Musíš dokončit své dílo, je to velmi velmi důležité. Byl to Mike, kdo mi dal sílu, která mě přivedla zpátky.“

 

ZPĚT