Zatímco se někteří na sezónu připravují převážně na francouzsko-italském pobřeží, využili jsme náhlého ústupu sněhu a vyrazili na Drahošovu trať do Chebu.
Teplota v Nejdku je něco málo nad nulou, nicméně Drahoš hlásí, že je v u něj sucho a tak s Carlosem vyjíždíme na západ. Plánovači dopravní sítě namísto důstojného propojení Varů s Prahou upřednostňují stavět opačným směrem na Cheb a tak jsme tam vcelku pohodlně a za chvilku. Přesto bych byl vděčnější za snadnější cestování do zbytku republiky.
Trať se nechází na 630m vysokém kopci Zelená Hora. Začíná se přeskokem pařezu, menším dropem na kořen, gapíkem a několika zatáčkami. V prostřední části je série dropů na způsob klínoveckého Vancouveru, jen bez šutrů. Následuje pěkná pravá klopenka, dvoják a po rychlém rozjezdu kamenný přescesťák. Ve spodní části je několik dřevěných dropíků a kořenových pasáží. Drahoš se vyzná a na práci tam prý nahnal studenty vykonávající u něho praxi. Dole je trať rovnější a na měkkém jehličí je zapotřebí občas protočit klikama, což jak se ukázalo, může být po zimě dost problém;-) (Ano, zimu už mám za skončenou.)
Slečna reprezentantka se odmítá fotit v zelených rukavicích neladících s červeným dresem a tak v té zimě radši jezdí šampónsky na ostro. Taktéž reprezentační bundička putuje do (mého) batohu, protože styl je to hlavní a nové Sombrio hadříky musí být vidět, mráz nemráz. Za tohle by měl Jirka dát fakt nějakou prémii;-)
Dáváme si to asi šestkrát. Zmrzlá zem postupně polevuje a zatáčky začínají místy trochu klouzat. Máme toho už fakt dost, mé zchátralé tělo protestuje, ale mozek chce jezdit dál. Poslední jízda. Jakkoliv nejsem pověrčivý, tak tohle se prostě říkat fakt nemá. Rozjíždím se jako poslední, ještě se lážo plážo nacvakávám těsně před hranou úvodního dropíku a letím dolů v bravurně provedeném heiníku. Nestíhám nic - nohy zůstávají v pedálech, i se snad pouštím až těsně před nárazem a jdu s kolem stále na nohách do tučňáka. Bang! Jak když vás Ukrajinec přetáhne lopatou. Kontakt se zemí bradou a hrudníkem, ruce ještě stále téměř svírají gripy. Sedám si a čekám, až se nahodí dech. Chvíli se srovnávám a jdu na to znova.
Díky zúčastněným za skvělé únorové poježdění a Drahošovi za fajn trať! Screw winter, keep riding!
V pozadí věž ukradená z Klínovce!
PS: Omluvte kvalitu fotek, dělal jsem je já dosti vzdorujícím kompaktem, kterej ani nemá režim “golfista”;-)
Zatímco se někteří na sezónu připravují převážně na francouzsko-italském pobřeží, využili jsme náhlého ústupu sněhu a vyrazili na Drahošovu trať do Chebu.
Teplota v Nejdku je něco málo nad nulou, nicméně Drahoš hlásí, že je v u něj sucho a tak s Carlosem vyjíždíme na západ. Plánovači dopravní sítě namísto důstojného propojení Varů s Prahou upřednostňují stavět opačným směrem na Cheb a tak jsme tam vcelku pohodlně a za chvilku. Přesto bych byl vděčnější za snadnější cestování do zbytku republiky.
Trať se nechází na 630m vysokém kopci Zelená Hora. Začíná se přeskokem pařezu, menším dropem na kořen, gapíkem a několika zatáčkami. V prostřední části je série dropů na způsob klínoveckého Vancouveru, jen bez šutrů. Následuje pěkná pravá klopenka, dvoják a po rychlém rozjezdu kamenný přescesťák. Ve spodní části je několik dřevěných dropíků a kořenových pasáží. Drahoš se vyzná a na práci tam prý nahnal studenty vykonávající u něho praxi. Dole je trať rovnější a na měkkém jehličí je zapotřebí občas protočit klikama, což jak se ukázalo, může být po zimě dost problém;-) (Ano, zimu už mám za skončenou.)
Slečna reprezentantka se odmítá fotit v zelených rukavicích neladících s červeným dresem a tak v té zimě radši jezdí šampónsky na ostro. Taktéž reprezentační bundička putuje do (mého) batohu, protože styl je to hlavní a nové Sombrio hadříky musí být vidět, mráz nemráz. Za tohle by měl Jirka dát fakt nějakou prémii;-)
Dáváme si to asi šestkrát. Zmrzlá zem postupně polevuje a zatáčky začínají místy trochu klouzat. Máme toho už fakt dost, mé zchátralé tělo protestuje, ale mozek chce jezdit dál. Poslední jízda. Jakkoliv nejsem pověrčivý, tak tohle se prostě říkat fakt nemá. Rozjíždím se jako poslední, ještě se lážo plážo nacvakávám těsně před hranou úvodního dropíku a letím dolů v bravurně provedeném heiníku. Nestíhám nic - nohy zůstávají v pedálech, i se snad pouštím až těsně před nárazem a jdu s kolem stále na nohách do tučňáka. Bang! Jak když vás Ukrajinec přetáhne lopatou. Kontakt se zemí bradou a hrudníkem, ruce ještě stále téměř svírají gripy. Sedám si a čekám, až se nahodí dech. Chvíli se srovnávám a jdu na to znova.
Díky zúčastněným za skvělé únorové poježdění a Drahošovi za fajn trať! Screw winter, keep riding!
V pozadí věž ukradená z Klínovce!
PS: Omluvte kvalitu fotek, dělal jsem je já dosti vzdorujícím kompaktem, kterej ani nemá režim “golfista”;-)