Jan Skácel - Odlévání do ztraceného vosku
Krajina s kyvadly
Kyvadla zavěšená mimo vítr.
Píšťaly bez dechu.
A trávy stranou času.
Stmívání vyhloubená v kameni.
Nikdo ti v dlani vodu nepodá.
Zčernala po zvonech a nesmíš.
***
... někde snad musí být to místo
které jako bych důvěrně znal
Kam znaveni vrátíme se zpět
sebe zapomenem
a vše smí být zas poprvé
...kde nezbývá než naslouchat
pokladům ticha...
Odvaha k tomu
Lhal jsem a říkal, že tam mrtvý není.
Tak pozdě v noci - nebude nikdo na ty housle hrát.
A byl jsem zděšený a prádzný
jak v zimě sad.
A byl tam. Docela tam byl.
Tím rovným dílem ticha jsme to znali.
Dovedli v stráni ukřižovat les -
a vodu ukamenovali.
Pořád
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť,
a smutné peří dolů padalo.
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
Verše
Nikdy se nedostanu tam,
kam přesahuje v červencové noci strom.
to vím a letní noc mne učí dál.
U starých silnic včera káceli
a nikdo nevyhrabal z trávy vlhké třísky.
A bez ohně je práce dřevorubců smutná.
Tak proč bych kazil verš. Je vykácený.
Snad ještě dobýt z hlíny pařezy.
Vykopat temné stromořadí jam.
Stopadesátý sonet o jaru
Jaro tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky
se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává
Skácel
(Avemala, 25. 8. 2010 14:39)