Ondřej Šváb, řídící učitel, od 1.října 1847 do 23.srpna 1888 Edvard Vladař, podučitel, od 1.února 1873 do 31.ledna 1873

Josef Vacl, výpomocný učitel, od 1.května 1873 do června 1877.Propuštěn.

Antonín Blahna, výpomocný podučitel, od 21.ledna 1878 do června 1878.

Antonín Březina, podučitel, od 19.září 1878 do 6.října 1379, od

září 1881 do 30.září 1383.

Antonie Švábová, ind. učitelka, od 16.září 1878 do 1.března 1382. František Plička, nezkoušený, od 1. listopadu 1879 do 31.srpna

1880. Propuštěn.

Josef Opava, výpomocný podučitel, od 15.září 1880 do června 1881. Ondřej Bílek, řídící učitel, od 31.srpna 1888 do 14.června 1919. Leopold Teltec, výp.podučitél, od 30. září 1888 do 15.září 1890.

Josef Hozman, zkoušený podučitel, od 15.září 1890 do l.září 1893.

Jan Měřička, podučitel, od září 1892 do l.září 1894.

Aloisie Lukešová, ind.učitelka, od září 1892 do 23.prosince 1903

M.Bartuška, def.učitel, od l.září 1892 do r.1908. V r. 1914 onemoc­něl nádor, chorobou, + 26.4.1915 J

osef Čihák, řídící učitel, od l.září 1894 do 1.1.1895, od 1.1.1922 do 30.11. ?

Václav Novotný, zat. podučitel, od 1. ledna 1895 do 15.srpna 1896

Karel Fišera, kandidát učitelství, od 15.8.1895 do 7.5.1898, od 1.9.1899 do 1.4.1900, od 1.7.1901 do 1.4.1902

Anna Bayerová, výpom.učitelka, od 1.4.1896 do ?

Josef Vávra, zat. podučitel, od l.září 1896 do 1. března 1897.

Adolf Celerin, def. podučitel, od 1. března 1897 do 1. března 1899 Johana Kratochvílová, výpom. podučitelka, od 7.května 1898 do 31. července 1898

Filip Veselý, zat. podučitel, od 16.září 1898 do l.září 1899.

Jan Kovář, výpom. podučitel, od 2.března 189 9 do 15.července 1899.

Suspendován a vzat do vyšetř. vazby.

Josef Rašek, zat. podučitel, od l.září 1899 do 25.srpna 1902

Anna Šindlerová, výp. podučitelka, od 1.dubna 1900 do 31.července

1900.

Jindřich Svoboda, učitel, od 15.září 1900 do 30.června 1901

Miloslav Bartoš, def. podučitel, od 1. dubna 1902 do 1. sprna 1906 Karel Kaiser, def. podučitel, od 6.září 1902 do 1. září 1906

Marie Bílková, ind. učitelka, od 1. ledna 1904 do 30.dubna 1911. Miloslav Ureš, zat. učitel, od 1.srpna 1906 do 31.srpna 1908

Václav Dvořák, zat.ačitel, od l.září 1906 do 1. května 1907

Františka Hofmanová, zat. učitelka, od 12.listopadu 1906 do l.září

1913

Václav Adámek, zat. učitel, od 1.května 1907 do l.září 1909

Vojtěch Kroupa, def. učitel, od l.září 1908 do r.1912. Onemocněl

TBC. +7.5.1915

Jan Vališ, zat. učitel, od 30.července 1909 do 31.srpna 1910

Václav Moravec, zat. učitel, od l.září 1910 do 1. září 1911

Marie Vávrová, ind. učitelka, od 30.dubna 1911 do 20.února 1916

Jan Gayer, yýp.učitel, od l.září 1911 do 22.prosince 1911

Josef Kubišťa, učitel, od 22.prosince 1911 do 1. června 1913

ANežka Mottlová, výpom. učitelka, od 1.června 1913 do 16.července 1913

Marie Smetanová, zat.učitelka, od l.září 1913 do 1. prosince 1915,

od 1.5.1917 do 9.září 1918, od 1.1.1922 do l.září 1922

Bohumír Picka, učitel, od 6.července 1913 do 12.května 1915, od 1.11.1920 do 4.února 1929

Marie Veselá, výp.učitelka, od 16.září 1913 do ?

Karel Ptáček, výp.učitel, od 7.března 1914 do ?

Felix Němec, výp.učitel, od 16.září 1914 do 20.června 1915

Josef Břicháček, učitel, od 22.6. 1915 do 15.září 1915

Antonín Malkovský, zat. učitel, od 15.září 1915 do 16.září 1916

Václav Melichar, učitel, od 1.prosince 1915 do 22.5.1918. Vážná choroba.

Marie Poppová, ind. učitelka, od 21.února 1916 do ?

Stanislav Lukan, učitel, od 9.11. 1918 do ?

Marie Chvalóvá, učitelka, od .9.11.1918 do 9.září 1919

Vladimír Malík, učitel, od 9.září 1919 do 1.ledna 1920

Anna Horálková, učitelka, od 29.září 1919 do 27.2.1922

Antonín Dvořák, učitel, od 1.3.1920 do ?

Bohumil Vazač, zast.učitel, od 10.9.1920 do l.září 1921

Anna Skřivánková, od 1.11. 1920 do l.září 1923

Emanuel Kutil, učitel, od l.září 1921 do l.září 1923

Marie Landová, výp.učitelka, od l.září 1921 do ?

Josef Hlaváč, učitel, od 27.2.1922 do 1.2.1926

Jaroslava Doležalová, učitelka, od l.září 1922 do 1.října 1924

Jan Žabka, výpom.učitel, od 2.1.1923 do 1.2.1923

Jan Kokeš, výpom. učitel, od 15.dubna 1923 do 15.června 1923

Jiřina Blabolilová, učitelka, od 15.června 1923 do 30.června 1923

Anna Janoušková, ind.učitelka, od 15.dubna 1923 do ?

Josefa Jandová, ind.učitelka, od l.září 1923 do 1.července 1927 Růžena Škorpilová, výp.učitelka, od 15.října 1923 do 30.června 1924

Marie Gsauerová, výp.učitelka, od 16.května 1924 .do 30.června 1924

František Koštálek, výp.učitel, od 26.května 1924 do 1.12.1926 Marie Foltýnová, učitelka, od l.září 1924 do?

Arnoštka Holoubková, učitelka, od l.září do 24.září 1925

Rudolf Sváta, výpom.učitel, od 1.října 1924 do ?

Jan Niebauer, výp.učitel, od 17.11.1924 do 1.července 1925 Vladimír Olič, zast.učitel, od l.září 1925 do 29.10.1929

Milada Špalová, zast.učitelka, od 1.října 1925 do?

Antonín Špatenka, zast.učitel, od l.září 1926 do 21.října 1926 Jiřina Rašková, učitelka, od 1.října 1926 do 7.října 1927

Helena Pleskotová, ind.učitelka, od 23.4.1927 do ?

Jan Kadlec, řídící učitel, od l.září 1927 do 30.června 1940

Marie Čermáková, zast.učitelka, od l.září 1927 do 1.července 1930 Karel Blahník, zast.učitel, od 7.října 1927 do 1.března 1929

Anna Míkova, zast.učitelka, od l.září 1928 do l.září 1929

Růžena Pirná, výp. učitelka, od l.září 1929 do 1. července 1930 Josef Čáp, výpom. učitel, od 29.10.1929 do 30.června 1945 Františka Rejšková, učitelská čekatelka, od l.unora 1930 do

1. července 1930

Život na zámku

Největšího rozkvětu hrádeckého panství bylo dosaženo po 20. letech 18.století, kdy zámek zakoupil bohatý hraběcí rod Desfoursů, pocházející z Francie. První jejich majitel Jan Ferdinand Des Fours dal ke staršímu renesančnímu zámku postavit nový barokní zámek a jeho syn Bedřich Des Fours přistavěl zámeckou kapli sv. Valdburgy. Podle závěti měl Hrádek připadnout jeho vnučce, Aloisii, šlechtičně z Kfelleru, ale hrádecké panství se dostalo roku 1814 další vnučce Františce Romaně, rodem hraběnce Des Foursové. Proč tento druhý majitel hrádeckého panství (Bedřich,Des Fours) naodkázal svému synu (který zemřel v r. 1823 daleko od rodiny) není nám známo, ale zdá se, že to byly vleklé dědičné spory.

Na hrádeckém panství žili v té době kromě Františky Romany, hraběnky Des Foursové ještě její mladší sestra Adelaida Des Foursová s jejich matkou. Panství řídil administrátor M.B.Kosler. Adelaida udržovala velmi blízké styky se známým vědcem J.E.Purkyněm, který také pak přijel do Hrádku na svatbu její sestry Františky s Karlem Theodorem, svobodným pánem Sturmfederem z Oppenweileru. Zámek Oppenweiler se nachází ve Würtenbersku.

Dne 5.srpna 1824 se narodil Františce Romaně syn Theodor.

V květnu 1826 porodila Františka Romana mrtvé děvčátko a sama zemřela po 9 dnech. Ani další smutné události se tomuto rodu nevyhýbavjí. Začátkem prosince 1826 zemřel Adelaidin dvouletý synovec Theodor a dědic hrádeckého panství. Jelikož Adelaidina sestra Františka Romana nezanechala závět, zmocnil se pak celého panství její švagr Karel Theodor Sturmfeder. Jeho prvním počinem bylo propuštění administrátora M.B.Koslera. Aby si ulehčil finanční situaci, nabídl Adelaidě ruku a to dokonce třikrát, ale byl vždy odmítnut. Adelaida se pak s matkou odstěhovala do Solnohradu. Měla smutný osud - uhořela nešťastnou náhodou v r. 1846 (Podrobně je uvedeno ve .stati J.E.Purkyně - Adelaida Desfoursová).

Tím vymřel rod Desfoursů, který na hrádeckém panství 100 let působil. Baron Karel Theodor Sturmfeder se pak oženil podruhé a vzal si svou vlastní neteř dceru sestřinu baronku Marii Horneckovou z Bavor. Po této druhé manželce zůstali dvě děti: syn Otakar a dcera Otilie. Další jedna dcera zemřela. Děti vychovávala teta baronka Antonie (nazývaná Nette) Hornecková, sestra matky, tedy také neteř baronovo a spolu jeho švagrová.

Ta byla jako paní v domě, poroučela a o všechno še starala.

Sama také byla dříve sirotek, umřela jí záhy matka. Teta baronka Johanna Dalbergová si ji vzala k sobě a se sestrou Annou se starala o její vychování. Když si ji baron vyžádal ke svým dětem do Hrádku, táhly tam za ní obě sestry Dalbergovy, často se v Hrádku zdržely déle, až konečně Hrádek si zvolily za své sídlo.

Na zámku se často zastavovaly různé hudební soubory, když přichá­zeli z lázní a občas zde zavítala německá divadelní společnost k obveselení panského osazenstva.

Když se baron oženil potřetí a za manželku pojal jejich schovanku, neteř a baronovu švagrovou Antonii Horneckovou, musel mít "dispens" z Říma (povolení od papeže). Byli oddáni v zámecké kapliv roce 1848. Třetí manželce bylo v té době 38 let, baronovi 52 let, jejím tetám vodvě baronce Johanně Dalbergové (Žani) bylo v té době 62 let, dvěma svobodným baronkám Sturmfederové, starým pannám Anně a Vilemíně (Nani a Mimi) bylo 53 a 61 let.

Syn Otakar z druhého manželství, kterého vychovával Pravda, bylo v té době 14 let, jeho sestře Otilii 12 let. Potvrdilo se, že v té době sňatky s nejbližšími příbuznými v těchto vyšších společenských, vrstvách, často sě skončí narozením méněcenného potomka.

Sestra Otakara Otilie byla však velice nadaná. Vdala se v jednadvaceti letech v roce 1856 s baronem Henneberg - Spiegelem (otcem našeho barona, kterého jsme již my dříve narození znali).

Žili na statku Horsin v Chebu, kde sestra barona Henneberg - Spiegela hraběnka Anerspergová měla panství Hartenburg. V roce 1865 však Otilie již zemřela a zanechala syna a tři dcery. Hrádek pak připadnul čtyřem dětem zemřelé Otilie a to: Bohumilovi, Antonii,

Marii a Hedvice. Dvě dcery Otilie se vdály, nejstarší měla 5 dětí. Antonie byla provdána dne 18.října 1881 za svobodného pána Karla z Hertlinků. Svatba se konala ve Wertheimu v Bádensku, Marie za Svobodného pána Vítězslava z Kopalu a bydlela s ním v Hartenbergu.

Naše čtyři již jmenované dámy v hrádeckém zámku měly své služebnictvo. Každá měla svou vlastní komornou, domácí paní komornou a panskou, klíčnou ve výslužbě, klíčnou mladší, dále šlechtičnu,

kuchařku" se svými pomocnicemi,

Z mužských sloužili: tři lokajové, podomek a vícepodomek, vrátný, dráb, první a druhý kočí a mnoho pacholků ve dvoře. Na panství přebývali panští úředníci: ředitel, nadlesní,důchodní, kancelářský a písař. Ve Velharticích byl pprávce. Vedle nadlesního byli ještě dva myslivci s několika hajnými, kteří se starali o lesy, o dříví a zvěř. Ve dvorech byli šafáři, poklasní a lukaři. Zvláštní postavení měly šafářky.

Tento seznam panských úředníků a zaměstnanců zámku odpovídal do­bě v polovině 19.století.

Zemřelá baronka Otilie Henneberg - Spiegelová byla pochována v panské kryptě v kostele ve Zbynicích.

Život na zámku se pozvolna měnil. V roce 1854 zemřela baronovo sestra, svobodná Anna Sturmfederová (Nani). V roce 1857 21.února zemřela další baronovo sestra, vdova baronka Johanna Dalbergová (Žani). Otec baron Sturmfeder odešel brzy za svou jedinou dcerou Otilií. Zemřel 25.března 1867 ve stáří 72 let. Ubylo již v zámku hodně. Zůstaly jen dvě dámy. Paní baronka Antonie Hornecková- Sturmfederová a třetí sestra baronova svobodná baronka Vilemína (Mimi).

Po smrti baronky Otilie bydlel na Hrádku otec čtyř nedospělých dětí - baron Henneberg - Spiegel, který zámek pak sám spravoval - stal se administrátorem. Tři dcery byly dány na vychování do kláštera Salesiánek v Zangberku v Bávořích.Syn Bohumil měl nejprve v Hrádku svého vychovatele, pak prošel školy v ústavech a věnoval se hospodářství. Vácva po baronovi Sturmfederovi Antonie měla pak svoji domácnost a baron Henneberg - Spiegel (otec Bohumila) si zařídil také svoji domácnost.

Služebnictva také bylo méně. Lokaj August Němec, velmi hodný člověk a dovedný květinář se vrátil do Bavor, dvě komorné byly propuštěny. Bály se na zámku již nepořádaly, ale honitby nepřestaly.

Svobodň a konstituci po roce 1848 baron Sturmfeder z počátku přál, pak ale arcit se s Čechy nechtěl dělit. Po roce 1848 stávaly se různé výtržnosti, svévole a neplechy, v noci se rušil klid, láma­ly se ploty, kazily se stromy, bořily se besídky, lavice se odná­šely i kamenný stůl v zahradě byl několikrát povalen. Baron byl k tomu trpělivý, jen několikrát zaklel, ale nikomu se nemstil.

Činil mnoho dobrého, dával chudým dříví, prkna na rakve, trámy pohořelým.

Na zámku se zastavovali mnozí hudebníci. Leckdy zavítali i mnozí umělci. Baron rád poslouchal jejich koncerty a rád se díval na jejich výkony a brával si je do zámku. Pak vždy ještě hráli v místním hostinci.

Poslední léta švagrová paní baronky, svobodná baronka "Mimi", jež v Hrádku zbyla, nikoho na světě tak nemilovala, tak jako svého jediného synovce, ačkoliv jí dělal vše na vzdor.Nicméně snášela jeho vztochy. Baronka "Mimi" se v roce 1871 rozstonala, ulehla a již nepovstala. I když jí bylo 75 let, vyhlížela stále mládím. Zanechala dosti velké jmění a odkázala je druhému synovci s tou podmínkou, aby po jeho smrti dědili ostatní příbuzní dle zákona. Umřela lO.března 1871 a byla pohřbena v kryptě ve Zbynicích.

Její synovec Otakar (malomyslný) po ní truchlil, onemocněl na zápal plic a odebral se za tetou 24.března 1871 a následoval jí do krypty ve Zbynicích. Bylo mu v té době 37 let.

Na jaře roku 1880 se rozstonala paní baronka Antonie Hornecková- Sturmfederová, ležela mnoho naděl. Ošetřovaly jí mladé dámy: vnučka její - baronesa Antonie a její neteř baronesa Marie z Bavor. Umřela 15.září 1880 a měla smrt dosti těžkou. Přijel vnuk

baron Henneberg - Spigel, vnučky Marie a Hedvika Hennebergovy, sestry Antonie. Byla pochována v rodinné kryptě ve Zbynicích.

V zámku zůstala baroneska Antonie, nechala u sebe babiččinu komornou a panskou. Pak odjela do Bavor a tam se zasnoubila s baronem Hertlinkem. V roce 1881 byla oddána v Darmštatě. Žili pak spolu ve Vertheimu v Badensku, po čase si zvolili nové sídlo Mnichov. Také neteř paní baronky baronesa Hornecková z Bavor vstoupila do stavu manželského, ačkoliv se tomu dlouho vzpírala.

Stala se baronkou Utimpffenovou.

Po baronovi Karlu z Hennebergů, který převzal správu hrádeckého panství po zemřelém Karlu Theodoru Sturmfederovi v roce 1867, vedl pak správu panství od r. 1885 svobodný pán z Hertlinků. Baron Bohu­mil Henneberg - Spiegel v době, když byl svobodný, držel ve správě dvůr Mokrosuky.

Když se pak baron Bohumil Henneberg - Spiegel oženil dne 17.srpna 1898 s Annou Marií z rodu hrabat Harrachů (dcerou významného vůdce Čechů. v rakouském parlamentu) , převzal pak velkostatek Hrádek, který držel až do svého úmrtí 14.února 1934.

Dle závěti Hrádek pak obdrželi děti synoyce barona Henneberg - Spiegela Alžběta a Ondřej z Hertlinků. Baron byl jako tajný komoří císaře pána. Dne 30.ledna 1938 zemřela v Hrádku majitelka panství Hrádku a Velhartic paní Anna Marie Henneberg - Spiegelová.

Tím vymřel rod svobodných pánů z Henneberg - Spiegelů, který, ač bavorského původu, srostl se zdejším krajem a přizpůsobil se i po národnostní stránce. Poslední mužský potomek tohoto rodu Bohumil Henneberg - Spiegel se narodil 24.července 1861 v Horsinu v chebském kraji. Po svém otci převzal zdejší velkostatek. Manželství nebylo požehnáno potomstvem (manželka několikrát potratila) a proto veškerou svou lásku, péči i značné finanční prostředky věnovali majitelé velkostatku chudým a potřebným lidem.

V Hrádku zřídili a vydržovali útulek pro opuštěné hochy o které se starali, i když se pak stali samostatnými. Značné jmění věnovali spolku Serafínského díla lásky pro opuštěné děti v Českých Budějovicích a v Červených Dvorcích. Pohořelým,, nebo jiným neštěstím stižených, utíkali se občané Hrádku a okolí k pánům a věděli, že nebudou odmítnuti. Například při velké povodni v roce 1925 ustájili a dali krmit v kravarně dobytek těch občanů na několik dní, než voda opadla a kterým voda vnikla do bytů a poskytla jim i ubytování.

Při vánočních nadílkách a podporách nesčetných dobročinných ústavů, projevila se jejich známá obětavost. Za zmínku ještě stojí, že měli zvlášt pěkný poměr k četné rodině jejich zaměstnanců.

V době první republiky a před ní bylo na zámku a na panství zaměstnány následující pracovníci:

Správcem velkostatku byl Cuhra, po něm Ryjáček Nadlesními byli: Čeněk Blahouš, Dušek, Řeháček Lesním adjunktem byl Josef Lébl, Jan Ryjáček, Osendorf Hajnými byli: Matěj Joza (bydlel u škalskejch), Podroužek (bydlel na valše). Jeho dceru si vzal Matějček.Dále byli hajnými Noha a Kubík (u tohoto z pytláka udělali hajného).

Panského pomocného vykonával Matějček (bydlel na valše)

Poklasný: Linhart, Faust klíčná: Šebestová kuchařka: Mužíkova

lokaj: Bruner

domovník: Pankrác. Před Pankrácem byl domovníkem starý válečný invalida Zach. důchodní a správce velkostatku: Arnošt Prokop komorná: Brunerová potahy:

koně kočárové: Kohout, Horák, Tonda Švarc koně tažné: Hosnedl

voly: Toušek (bydlel v chalupě naproti kravarně), Skala, Karel Švarc, Lerch,

Panské zahradnictví v zelinářské zahrada provozovali: Jílek, Švarc,

Janda

Poslední majitelé panství, jak již bylo řečeno, byli velice skromní. Avšak někteří jejich úředníci a ti co měli od pánů spachtovány některé objekty, jako mlýn a pivovar, si nahromadili velké jmění. Tak například sládek Koudelka si koupil za parcelace v 1.republice pivovar v Kolinci. Když odešel Mylner z Hrádku z pivovaru, postavil si v Sasici dům, koupil statek Mokrosuky, Velhartice, Kašovice a Vcdolenku. Panský mlýn koupil Bayer.

Držel ještě Mejtnejch dům, Sejpky, Floriánejc chalupu. Mlýn pak prodal zpátky baronovi v dontšní, že jej baron ve mlýně udělá správcem. Ke mlýnu patřil rybník, náhon dp rybníka s olšemi. Když se však správcem nestal, koupil si Eayer statek na písečku. Mnchc však nenahospodařil; říkalo se, že „starý Bayer prochiastai sud". Správcem velkostatku byl Cuhra, který si pak koupil zbytkový - statek.

Když barona upozorňovali, že jej někteří ze služebnictva okrádají, ohradil se, že je to jejich přičiněním. Po smrti barona zůstalo "na velkostatku 1 mil.Kč dluhu.

Před okupací mel nad velkostatkem dozor důchodní Prokop, za okupace německý hejtman Windischgretz. Ten dostával německé potravinové lísšky. Též měl dozor nad velkostatkem Velhartice.

Při šetření jeho činnosti za okupace urgovali za něj po osvobození švédský a kanadský velvyslanec. Odstěhoval se pak do Rakouska, kde dostal státní občanství.

Kromě jiných věcí bylo mu povoleno vzít s sebou část stříbrných příborů.

Baronka Harrachova nedostala z domova žádný podíl, dostávala jen měsíční rentu.

Páni na zámku vlastnili rozsáhlou knihovnu. Knihy byly uskladněny v místnosti zv. bibliotéka. Byly to hodnotná knihy různého zaměření, především německá, některé cennější knihy si odnesl řídící učitel z řlokrosuku, část si jich vybrali hrádečtí občané bud zdarma, nebo za obnos 0,50 Kčs za kus. Největsí část knih byla odvezena do stoupy na zpracování papíru.

Část zařízení zámku, co ještě zůstalo, se zapečetilo do beden a odvezlo do záložny města Sušíce a odtud se údajně měly bedny dopravit do Prahy. Zda se to stalo, není mě známo.

Baron měl v levém křídle nového zámku v přízemí vlastní truhlářskou dílnu (říkal tomu pracovna), vybavenou ponkem a různým truhlářským náčiním. Tam měl dřevěné figury hasičů, včetně ruční stříkačky, žebříků a jiného náčiní.

Na větší svátky přijížděli do zámku příbuzní baronova. Z hrádeckého nádraží byli přiváženi kočáry, kterých měl baron 12 druhů. Kočárových koní měl 2 páry; 1 pár černých a 1 pár grosáků.

V zimě r. 1950 převážely ještě černý krytý kočár do státního statku Brabcova. Tento kočár dostala paní baronka od vídeňského

hraběte.

Na návštěvu do Hrádku jezdily sestry paní hraběnky: Merenci, ta měla polního maršála a hraběnka Višňovská - ta jezdila sama. Starý princ Windischgretz, ženatý, měl sestru naší baronky.

Držely panství Plasy.

Baronovo sestry byly hraběnka Valisová, vdova - měla dceru, dále hraběnka Kopalová, ty vlastnili Hartenberk a Františkovy Lázně.

Příbuzní našich pánů byli již jmenovaný rod Harrachů a Lobkoviců.

Rozvrh pracovního dne barona byl následující:

Ráno návštěva kostela, svačina a vyřízení písemností a dopisů. V 11 hodin procházka, v poledne oběd, pak siesta po obědě. Potom opět procházka, pak čas se trávil podle vlastního zájrau.

Kromě procházek v panské zahradě po udržovaných cestičkách, dále v "bludu," chodili páni na procházky ještě do lesů do Zabuze (li­dově Cabuze), dále do Zbynné, do Háje, na Odolenku a do Antonky.

V každém lese byly umístěny altánky. Pěšinky v lesích upravovali po celý rok dva zaměstnanci zámku.

Různé zvyky

významnější pravidelné události na vesnici byly poutě, posvícení, vánoční a velikonoční svátky, bály a pobožnosti. ííejslávnější událostí bývalo posvícení. Tančilo se ve 2 hospodách, Ha vršku a u Hánů. Druhý den byla tak zv. "pěkná", neboli tak zvané mladé posvícení. Opět se tančilo v obou hospodách odpoledne přes půlnoc, někdy až do rána. Jak před poutí, tak před posvícením měly ženy plné ruce práce s pečením koláčů a drůbeže. V některých bohatších statcích padlo za obět i nějaké to prase.

Z církevních obřadů byl nejslavnější svátek "Božího těla". Na několika místech v obci byly postaveny polní oltáře. Pamatuji se již jen na oltář v selské ulici u sochy sv.Jana a u sv. Jana na starém mostě. Kolem sochy sv. Jana na mostě byl postaven dřevěný rám, ozdobený větvičkami z chvojí a umělými květinami. Obě strany mostu byly okrášleny čerstvě uříznutými břízkami s barevnými fábory. Při tom vždy padlo za obě£ mnoho mladých břízek. Stavění polních oltářů to byl vlastně pozůstatek z roboty, z tak zvaných zádušních mší - povinností vůči faře. Průvodu o Božím těle se zúčastňovali i hasiči, družičky v bílých šatech s košíčky květů, jimiž sypaly cestu před knězem, který nesl monstranci pod tak zvanými nebesy, které nad ním nesli nejváženější občané. Na mostě se světily kříže a obrazy. Ozdobu na starém mostě zajištovala cd dávných dob vždy naše rodina (čp.33). Asi to měla jako pozůstatek z doby nevolnictví.

Utrpením pro děti byla "doba velikonoční". Zelený čtvrtek,

Velký pátek a bílá sobota to byly postní dny, kdy snídaně a svačina odpadla. Byl jen chudičký oběd a večeře. V tyto dny se všechno jídlo pečlivě uzamklo, aby děti nemohli šidit Pána Boha a nedopustily se hříchu. Teprve na bílou sobotu byla hojná večeře, na kterou se hladové děti vrhly.

Od konce masopustu se chodilo každý patek odpoledne do kostela na pobožnost zvanou "Křížová cesta." Na Velký pátek od­poledne se konaly v kostele "pašije". Byla to hra o životě Kristově, v jijímž ději vystupovaly tři osoby představující Krista,

Piláta a Jidáše, mimo další osoby, které předříkávaly monolog.

Pro všechny tři velikonoční dny umlkly zvony a jejich funkci nahrazovali chlapci, kteří chodili s klepačkami, řehtačkami po celé vesnici. Pokud si vzpomínám, chodili u nás chlapci v.počtu kolem dvaceti až třiceti asi 10 letí, pro něž to bylo určité povyražení. Trasa vedla od obrazu na stromě "U vovčína" ke křížku nad Kroupojc, dále byla zastávka u křížku na mostě, pak u křížku u školy a poslední zastavení bylo u křížku "U nového dvora". U každého křížku bylo pomodlení. K dispozici byly různé druhy klapaček, řehtaček, trakařů a to buž po demácku vyrobených, nebo jim je zhotovil domácí kolář. Teprve v sobotu večer se rozezvučely opět zvony, aby hlásily věřícím, že Kristus vstal z mrtvých.

Na "první květnovou neděli" sa chodilo do kostela světit "kočičky". U nás se chodilo většinou do kostela do Sušice, méně jíž do Zbynic. Byly to většinou dlouhé, pracně svázané a vyztužené svazky nařezaných větviček s kočičkami, někdy několik metrů dlouhé, takže se někdy stalo, že sušický kostelník je často přeřízl na půl. "Svěcená kočičky" byly pak dětmi roznášeny po vesnici, za ně pak dostávali nějakou vejslužku,

Velikoaoční vajíčka se u nás na vesnici barvila jen v přírodních barvách (například v cibulových slupkách). Teprve v pozdějších dobách se kupovaly omalovánky.

Když byl suchý rok a dlouho nepršelo, konalo se procesí do polí. U polních cest, kde byly postaveny kříže se procesí zastavilo a farář prosil Boha o poskytnutí deště vyprahlým polím.

Velkou událostí bylo vždy procesí na poutní místa, ktssého se zúčastňovalo hojně občanů, chodilo se pěšky a kus cesty je provázal kněz. Potom je již dál vyprovázel průvodce, většinou kostelník, který po celou dobu cestování předříkával modlitby a litanie.

S procesím se chodilo na poutní místa např. do Zbynic, do Hor Matky Boží, do Strašína, dále do Nicova u Plánice, do Sušice ke kapucínskému klášteru (klášterní madona), na Svatou Horu u Příbrami. Zde bylo procesí předem hlášeno mnichům na Svaté Hoře, kteří ge pak přicházeli uvítat na hranici města. Ubytování poutníků bývalo v sále některého hostince. Před "zázračnou" soškou Panenky Marie padali poutníci na kolena. Fanatičtí poutníci lezli dokonce po krytých schodech po kolenou až do chrámu.

Na příchod poutníků se těšily všechny děti ve vsi, kterým se dostávalo různých dárků, jako prstýnky, svaté obrázky, korálky na krk děvčatům, medailonky s obrázkem Panny Marie a mnoho jiných drobných předmětů. Bylo to většinou levné brakové zboží. "Nejdůle­žitější" bylo, že tyto věci byly přímo na Sv.Hoře posvěceny knězem.

Ještě je třeba připomenout, že se někomu za život také podařilo navštívit známé poutní místo v Maria Zeli v Rakousku.

Mnohé staré zvyky se zachovávaly o "vánočních svátcích". Na statku na Štědrý den dostával výslužku i dobytek. Děti na podzim natrhaly šípky, které do vánoc změkly a na Štědrý den tuto pochoutku dostaly koně, krávy i prasata. Před štědrým večerem bylo velké modlení. Nadílka, hlavně v domácnostech chalupníků a domkářů bylo chudá. Mimo chudičký vánoční stromek byla uzená ryba, podomácku pečené cukroví, nutné prádlo nebo punčochy,

které by děti stejně musely mít, nic jiného Ježíšek nenadělil. Hračky se dětem tehdy nedávaly. Na půlnoční mši chodili rodiče i děti.

I tak atmosféra vánoční krajiny - plné spoustou křupavého sněhu kolem chalup a v lesích, utkvěla v paměti nás dětí. Vzrušené napětí Štědrého večera počínalo zvuky trouby /rohu/ pastýře - ovčáka, pozůstatek z doby, kdy se ještě v hojné míře pěstovaly stáda ovcí.

Když jsme byli o něco starší, tak jsme si šli vybrat stromek do lesa většinou pod hájovnou "Poustkou" a to většinou jedlový.

Kromě doma upečených perníčků, jsme si stromek zdobily červenými jablíčky, ořechy nabarvené zlatou barvou, nebo zabalené ve staniolu, svíčkami a spoustou barevných řetězců, které jsme si zhotovily vé škole. V pozdější době jsme si kupovali levné pěnové cukroví.

V selských rodinách večeře začínala křehkým, v chlebové peci upečeným jablkovým "štrůdlem", který se zapíjel bílou kávou. Dalším chodem byl "černý Kuba" a po něm jídlo, na které se těšili všichni celý rok - kapr na černo (na sladké omáčce, v níž plavaly sušené švestky, hrozinky, loupané ořechy, různé druhy zeleniny a perník.

Na stole byla pak ještě vánočka, jablka, ořechy, hrušky.

Na půlnoční mši jsme my mladí chodili do Sušice. V té době zpívali na kůru ještě paní Cihlářová a Karel Polata. Nevábil nás ani tak kostel, jako cesta do Sušice a zpět, kdy jsme si užili různých klukovských alotrií.

Zfryk přistrojovat stromky přišel k nám z ciziny a ujímal se pomalu a to nejdřív ve městech a potom i na venkově. Začátkem 19.století se vánoční stromek objevil v Norsku, Dánsku, Bavorsku a Sasku. V Praze pak daleko později. V Hrádku tento zvyk zdomácněl kolem roku 1850. První štědrý den, který v Hrádku zažil František Pravda o tom píše:

Nastal večer, děti byli u mne, povídal jsem jim o narození Páně a čekali jsme až sluha zatroubí pod okny a až baron Stumfeder zazvoní za dveřmi. Pak jsme se ubírali do sálu. Ten byl jako v plameni, vše se třpytilo, lesklo. Na stolech stály tři stromky vánoční, jeden velká a dva menší. Na stromech hořelo nesčíslné množství voskových svíčiček, viselo ozdobené cukroví všeho druhu a vzácné ovoce i z jižních krajin a pod stromy ležely dary, hojnost jich a děti hned uhodly a poznaly, co pro ně je tu přichys­táno. I my jako děti si ještě pamatujeme, jak v zámeškých oknech zářil velký osvětlený strom.

Vánoce, které jsou dnes hlavními zimními svátky, se ještě v 19.stol. ani zdaleka tak okázale neslavily, jak se děje dnes.

Více vzrušení bývalo v předvečer svátku svátého Mikuláše. Po vsi chodili Mikuláši (někdy i dva) v doprovodu anděla a čerta. V majetnějších rodinách uděloval hodným dětem jablka, později i fíky, ořechy a drobné hračky. Podle legendy míval Mikuláš rád malé děti a dokonce prý vzkřísil i tři zavražděné děti.

Zvyk stavění máji bylo dřív mnohem rozšířenější než dnes.

V naší obci se máje stavěla v místě pod bývalou trafikou., blízko starého mostu. Potom se máje začaly stavět vedle dřívější hasičské kolny, po osvobození pak v zámecké zahradě. Chlapci, kteří je střežili před přespolními škůdci a zlomyslníky celou noc po postavení máje se v poslední době notně posilují pivem ze 3 dovezených sudů. Máje jsou ponechány přes celý květen.

Chození tří králů obstarávali za našeho mládí většinou děti z útulku hrádeckého zámku.

Většina zvyků a pověr přetrvala staletí z dob pohanských, které si pak církev upravila po svém.

Převrat r. 1918

Těžko bylo hledat pamětníky na události v době státního převratu 28.října 1918. Téměř všichni muži byli tehdy ještě na vojně a ti, kteří byli doma již nežijí, nebo si na podrobnosti nepamatují.

První určité zprávy podal o těchto událostech p.Josef Popp, který byl v té době přednostou železniční stanice v Hrádku, který pak žil na odpočinku v Sušici. Některé předběžné zprávy o státním převratu v Praze přinesli někteří hrádečtí občané ze Sušice, kde byl právě týdenní trh. Tehdejší starosta obce František Makrlík také o tom něco v Sušici slyšel, ale pro určitější zprávy si po poledni došel na nádraží. Když ani tam nikdo nic nevěděl, čekalo se na vlak.

První zpráva o pravdivosti těchto pověstí byla, když úřední hlášení o odjezdu vlaku z Horažďovic bylo české místo německého. Když v půl třetí odpoledne přijel vlak, měli zřízenci místo orlíčků bílo červené pásky. Drahou došel současně dopis od českého úřednického spolku železničního, kde se všichni zřízenci dráhy vybízejí, aby služby dále konaly pro československý stát a že úřadování je nadále česká.

Na nádraží i v obci byly pak sundány rakouské státní odznaky (orlíčky) a nahrazeny červenobílou barvou. V obci se pak tyto zprávy rychle rozšířily, ale nějakého většího vzrušení zpráva nepřinesla. . .

Teprve za 14 dní byl uspořádán průvod od nádraží do obce na prostranství před zámkem.

Zdouň

Na mírném návrší mezi Hrádkem a Tedražicemi, mezi starými lipami, stojí svědek dávných dob - kostel sv. Vavřince, obklopený