kronika obce Hrádek

 hřbitovem. Je posledním mohykánem z velký rýžovnické osady Vzduny nad říčkou Pstružnou. Rozsáhlé sejpové pole jsou dobře viditelná pod kostelíkem na protějším břehu Pstružné.

Románsko - gotická stavba sahá svým původem do 3.čtvrtletí 13.stol. Osada Vzduny se rozprostírala kolem celého návrší a je připomínána ve 13.stol. V 17.stol., v době třicetileté války úplně zanikla. Jihozápadním směrem od kostela,přímo v jeho ose stávala tvrz ( v místech nově vybudovaného hřbitova). Z tvrze vedle uzavřený průchod přímo do kostela, jak o tom svědčí zazděný průchod ve věži (dle historicky Dr. Menclové).

O majitelích tvrze víme jen, že na tvrzi seděl v roce 1257 Dlouhomil ze Zdouně a Boru, po něm v roce 1290 Svojše a v roce 1312 Oldřich ze Zdouně, pravděpodobně děd, otec a syn. Dlouhomil ze Zdouně se v roce 1257 vyznamenal v boji v Bavořích - za

vlády Přemysla Otakara IX. Svojše dostal od krále list na Budětice, kde potom vystavěl hrad.

Později byla tvrz přeměněna v klášter, jak vysvítá z listin kláštera Doksan, že byli na Zdouni okolo roku 1380 farář jménem Conrady a po něm r. 1391 Martinus de Stracz. Jak bylo v úvodu řečeno, v 17.stol. v době 30.1eté války tvrz s klášterem, jakož i bývalá osada Vzduny vyhořela a zůstal jen kostel a studánka - bývalá klášterní studně. Název Zdouny ve staročeštině je od vzdáti (jako Zdice - Vzdice).

Kostel na Zdouni,který je jeden z nejstarších kostelů v kraji, je již v roce 1314 připomínán jako farní (kromě; kostela ve Zbynicích a v Petrovicích). Je to zajímavá románská stavba z lomového kamene, na hranách osazena kvádry. K původní lodi byla přistavěna jihozápadnímrsměrem o něco později vež s románskými okny (což je určitá rarita), jak o tom nasvědčuje zdivo nevázané ve spodních patrech k lodi a štít lodi, z něhož se otvírá do věže dvojice starých oken. Kryt věže je zvonovitý. Chrámová loď pod starým prejzovým krytem, má v obou čelech zděné štíty.

Loď je 9,62 m dlouhá a 8,82 m široká. Měla původně rovný, prkenný a pomalovaný strop, který dala Isabella Švihovská odstranit a nahradit nynějším valeným klenutím. Při této příležitosti byla i okna, po dvou na jižní a severní straně přeměněna a rozšířena. Čtyřpatrová věž v západním průčelí má v nejvyšším patře na všech stranách sdružená okénka sloupkem na dvě dělená. V oknech severním a západním zachoval se oblý, kamenný sloupek, spočívající bez patky na krychlovém podvalku. Sedlo nad sloupkem se sraženými hranami vybýhá v laloky.

Gotické presbyterium a zakristie jest přístavbou z 15.stol.

Vchod do kostela vede kobkou pod věží, která je opatřena křížovou, klenbou z doby pozdní gotiky, ve které jest polokulatá žulová křtitelnice, jíž se užívá jako kropenky. Křtitelnice; je na okraji vroubena pasem. Na těle jsou dvě šestipaprskové hvězdy a dva hladké erbovní štítky ze 14.stol.

Z kobky se otevírá do lodi kamenný portál ve slohu ranné gotiky. Pod kruchtou je dřevěný strop z doby Vladislavovy, pravděpodobně původní strop lodní, jenž byl roku 1961 naharžen nynějším stropem nákladem Isabelly Švihovské. Na šedé půdě stropu jsou tu patronovány barvou černou, červenou a zelenou stří­davě jednonlavá orlice a osmicípá hvězdice s liliovitými tvary čtvercích a se šestilistou růží.

Za hlavním oltářem prolamují tři okna opatřená kružbou, skládající se z plaménků trojlistů a čtverlistů dokonalé kamenické práce. Presbytář jest obezděn jednoduchým žlábkovým soklem. Klenutím presbyteria pronikají pětiboká žebra, podložená konsolami s lidskými maskami. Pravá konsole má v závěru podobu plné vypouklé tváře s vyplazeným jazykem. Stěny presbytáře vykazují zbytky původní malby čtyř evangelistů ze 16.století, které však při opravě v roce 1858 - 1859 byly vápnem zabíleny. Při další opravě byly zase částečně odhaleny. Dvě okna, která byla v presbytáři prolomena, zničila také obraz dvou evangelistů. Tato okna byla pak znovu zazděna. Sakristie je sklenuta pětibokými žebry do kříže. Při pozdějších úpravách, byl objeven ze sakristie nový gotický vchod do kostela v presbytáři chrámu.

Nad klenutím stropu v lodi je následující nápis: Já Amalia pak Švihovská, rozená říšská hraběnka ze Salmu a Neuburku nad Rýnem, paní na Nalžovech, Tedražicích a Malým Chmelným, kostel tento sv. Vavřince založení sklenouti dala L.P.1691.

Cennější je hlavní oltář ranně barokní s kamennou mensou pro svoji prostou renesanční architekturu z druhé poloviny 17.století. Opraveno bylo v roce 1853. Oltář je portálový, socha ský. Dva boční oltáře sv. rodiny a Piety z doby kolem r. 1700 zlidovělé.

Uprostřed ve výklenku jest socha sv. Vavřince, po stranách sv. Václav a sv. Vojtěch. Ve vrchním nástavci jest obraz P.Marie ve vrcholovém štítu soška P.Marie, dobrá práce. Čelní strana menzy jest ozdobena barokovou malbou znaků hrabat z Pöttingů a Lužanských, kteří drželi v pol. 13.stol. Kalžovy. Monstrance jest mosazná a stříbřená se zlacenou paprskovou září. Je to hrubá tepaná práce z počátku 13.století. Na hlavním oltáři je cínový krucifix, pěkná práce z roku 1671.

V jižní části starého hřbitova se zachovala stará kostnice se čtyřbokou střechou, jedna z mála tohoto druhu. Kosti jsou nyní uloženy na novém hřbitově, ale sta lebek zvláštních tvarů bylo odvezeno do Prahy k vědeckému bádání. Samovrazi se pochovav za zdí pod kostnicí. Při kopání hrobu na novém hřbitově se nacházely staré základy, zbytky dřevěného uhlí a zbytky popelnic Jsou to pozůstatky po tvrzi, která zde stávala.

Velké staré lípy, které zde byly vysázeny před starým hřbitov pomalu odumírají, ježto nejsou ošetřovány. Tabulky označené jako chráněná památka, zmizely.

Kostel na Zdouni se uvádí v roce 1255 jako farní. Ve Zbynicíc prý bývala jen kaple Panny Marie. V poslední době byl kostel na Zdouni pod patronátem majitelů panství nalžovského a jest filiálním kostelem farnosti zbynické. Před 2.svět. válkou byla snaha obnovit farnost zdouňskou pro osady Hrádek a Tedražice.

V deníku faráře Vojtěcha Požickýho z Velhartic se zmiňuje i o Zdouni. V deníku se praví, že roku 1539 byl kněz Linhart Soicio ze Sušice přetažen na Kašperské Hory a že on s knězem Jakubem ze Zbynic na nové místo jej doprovázel. Ha uprázdněné místo v Sušici přišel Tomáš Eberle, farář ze Svojšic, který jen půl roku tam pobyl na císařský rozkaz.

Wolf,Potthart Perglar z Perglasu, pán na Tedražicích a Mokrosuku, ujal se sesazeného kněze a dal mu faru na Zdouni, patřící k tedražickému statku. Z pozdější doby máme zprávy od faráře ze Zbynic, že na Zdouni shořela fara a sní všechny staré písemné památky a od toho času pravděpodobně byla Zdouň připojena ke Zbynicům jako kostel filiální. V nejstarší zbynické matrice, založená v roce 1553 se jmenuje Petr Vojtěch Knoph farářem ve Zbynicích a na Zdouni.

Uvedu ještě některá jména kněží, kteří byli dosazeni v různých obdobích na zdouňské farnosti. Tak například v roce 1290 se uvádí plebán Hainzieus na Zdouni, v roce 1291 Bohuslavus v Buděticích a Svojše a na Zdouni, v roce 1312 v Sušici a na Zdouni, v roce 1320 doksanský klášter a ve Zbynicích a na Zdouni - plebán Oldřich, v roce 1355 plebán v Buděticích a na Zdouni, rok 1356 ve Velharticích, v Blatné a na Zdouni, okolo roku 1330 farář Conradus, v roce 1391 se uvádí plebán Jan a po něm Martinua de Strácy. V roce 1417 plebán ve Švcjsicích a na Zdouni. V 16.století setu připomínají kněží pod obojí. Z té doby pocházejí i mnohé náhrobní nápisy v chrámu. Poslední farář na Zdouni byl Eberle Tomáš (kolem roku 1590).

V presbyteriu kostela se nachází deset náhrobních kamenů s rytířskými znaky ze 16.stol. U čtyřech z nich se částečně

podařilo rozluštit nápisy na náhrobcích. Tři z nich jsou u kaza­telny.

Na bílém náhrobku je možno přečíst:

„-przed - Pan Petr Marpolth z Tedražic tut pochován - leta božieho tisícího pietistého Dvacátého"

Na vedlejším náhrobku blíže zdi je nápis zcela čitelný. Nápis zní:

"Tuto pochován gest w strzedu Den na Lucie urozený pan Bripoij Marpolfc z Tedražic a na Lhotce leta 1559"

Jsou to patronové zdouňského kostela a páni na Tedražicích.

Ve znaku měli zvířecí tlapu šípem prostřelenou.

Pod těmito náhrobky blíže oltáře je náhrobek, na němž nebylo možno již jméno vyluštit. Je možno číst následující:

" - 1533 wo strzedu pred svatym Prokopem usnul w panu Bohu urozeny pan" (pravděpodobně Perglas z Perglasu).

Na druhé straně, kde dříve stávala křtitelnice, nachází se další náhrobek s nápisem:

"W autery den swate panny Smeginy umrzel Pan Kasspar Ernnst z Sstokowa a tuto w Panu Bohu aodpocziva Leta Panie 1582".

V chrámové lodi mezi okny visí na zdi velký kříž, na kterém je nápis:

"Tobie sameniu Bohu živema bud chvály czest.

Toto vím zie toliko Vrzevo obraz czlovieka gest.

Tu krzestiane poslancheyme evangelium svátého.

Tuhle poznašs z toho stvorzitele ziveho a praveno.

Toho, který gest v trsyiezi poziehnany pan Bun svaty.

Totoz nestihle neobsáhlá gerdinky bozske podstaty."

Uprostřed je erb, dále letopis 1594.

"Pa Wolf Gothart Perglas z Perglasu Na Tedraziezych,

Mokrosuze palcem toho crasu Czimier naklad werss tento sem przi tom položit Tak aby mnil niekdo za modlurzie nevyslovil. Nybrz rozumiel prvaz sem to nezinil Ukazugier obraz tento zveho zia sem minii. Tomu samemu bud slava chvala y czest. Nebo on wevm stworzitelem wykupitelem jest"

Tyto verše z konce 16.století přeložíme do současné češtiny: Tobě samémo Bohu živému bud chvála a čest.

Toto vím, že toliko dřevo obraz člověka jest.

Tu křestané poslouchejte evangelia svátého, tuhle poznáš z toho svořitele živého a pravého,

Toho, který je v Trojici požehnaný Pán Bůh svátý, totiž nestihle, neobsáhle jedinký, Božské podstaty.

Já Wolf Gothart Perglas z Perglasu na Tedražicích, Mokrosuku pánem toho času, činíc náklad, verš tento jsem při tom položil, tak, aby mne nikdo na modláře nevyložil, nýbrž rozuměl, proč jsem to mínil, ukazujíc obraz tento živého jsem. učinil, tomu samému buci chvála i čest, nebo on mým stvořitelem i vykupitelem jest.

V lodi kostela blíže malého oltáře se nacházel obraz Panny Marie s nápisem:

"Letha Panie 1666 I crtija chvala P.Bohu a blahoslavena Panně Maria sv. Wawrzinze tento obraz nakladem slovňtneho Muze Pana Wazlawa Jan dowioz s Dorotou Johannou. Manzelkou swan adenordam a obnoven gest."

Tento výše uvedený obraz byl při opravě kostela odstraněn. Též jiný obraz představující církevní hodinky byl odnesen na zbynickou faru.

Pan Jandovic označený na obraze, byl v tom čase hejtmanem v Hrádku.

Kostel byl opravován v 19.století. V pozdější době byl kostel na Zdouni v sušickém okrese jako filiální v koloratuře zbynické.

Nové varhany na Zdouni byly instalovány v roce 1913 fy František Šusák z Českých Budějovic.

Ve zdouňském kostele odpočívají: Petr Markvalt (od roku 1520), pán na Tedražičích, Brikcí Margolt od roku 1559, od roku 1583 Perglas z Perglasu a od roku 1552 Kašpar Arnošt ze Štokova.

Patronové kostela pokud byli zjištěny jsou:

Pan Petr Markvalt, majitel tedražického panství, zemřel v roce 1520, jak o tom svědčí nápis na náhrobku. Pan Brikcius Marholt, zemřel v roce 1559. Dosud má jednu louku, která byla dříve rybníkem na tedražickém panství - blíže dvorce Dalovic, jméno "Marholtovská", lidově nazývaná "Na Marhoutě"Po těchto majitelích přichází v roce 1587 Wolf Gothard Perglas z Perglasu, "Pán na Tedražicích a Mokrosuku". Tento koupil Velhartice za 19 tisíc zl. od Jana Viktora ze Žeberka v roce 1597. Jeho syn Otakar Perglas z Perglasu.: byl po bitvě na Bílé Hoře odsouzen k odprodání těchto statků. Poslední patron, liliálního chrámu na Zdouni byl nalžovský hrabě Edward Taaffe, který zemřel 29.listopadu 1895.

Také Zdouň je obestřena pověstí, která praví, že na nedalekém pahorku s několika stromy, ukryl hrobník Lupíšek, jenž za třiceti­leté války zmizel ve světě, aniž to někomu oznámil, dvanáct stříbrnýc apoštolů a mnoho stříbrných peněz. Jiná verse říká, že tento střebrný poklad byl zakopán na zdouňském hřbitově. Okolo roku 1820 bylo z panského rozkazu rozkopán celý starý hřbitov, avšak nic se nenašlo.

Starý Janda, hrobník sdělil, že při kopání základů pro nový hřbi­tov se přišlo na studni. Vedle prý stála fara. Před Jandou byl hrobníkem Lupíšek.

Zdouňskému kostelu přisoudila lidová pověst jednu mši, kterou prý zde dal sloužit Jan žižka, když táhl od Velhartic na Rábí.

Moji rodiče při přípravě kompostu na naší louce, která byla pod studnou hrobníka Jandy, narazili na staré hliněné nádobí. Pravděpodobně pocházely ze staré osady Vzduny.

Postavení mového hřbitova

Obec Hrádek a Tedražice již od dávných dob pochovávali své zemřelé na zdouňském hřbitově ačkoliv farní byl ve Zbynicích.

Hřbitov na Zdouni v pozdějších letech nestačil a úřady naléhaly na jeho rozšíření. Ke konci roku 1928, když okresní úřad v Sušici úředně hřbitov uzavřel, mělo se pochovávati do

Zbynic. Občané, kteří chtěli své zemřelé pohřbíti na zdouňském hřbitova, museli zvlášt žádat okresní úřad o povolení.

Bylo pak mezi Hrádkem a Tedražicemi dohodnuto, že stávající hřbitov se rozšíří.

Od Karla Jandy, kostelníka a hrobaře na Zdouni, byl zakoupen pozemek ve výměře 1200 m . Vypracování plánu i vlastní stavba bylo zadáno Josefu Kotálovi, stavitelů v Sušici za cenu 27000 Kč.

Při provádění zemních prací se přišlo na staré základy se zbytky dřevěného uhlí a zlomky popelnic. Z toho lze soudit, že to pravděpodobně byly základy bývalé zdouňské tvrze.

Na jaře roku 1930 byly na novém hřbitově dokončeny veškeré práce. Hřbitov byl pak komisionelně schválen a církevní obřady vysvěcen. Hřbitovní plocha byla rozdělena přibližně do dvou třetin pro Hrádek a z jedné třetiny pro Tedražice.

Na nový hřbitov byl první pochován 1. července 1930 František Hána, rolník čp. 8 ve stáří 84 let.

Z příspěvků osadníků byl na nové části hřbitova postaven hřbitovní kříž vysokého uměleckého zpracování. Na dubovém kříži s měděnou stříškou, zasazeného v kamenném podstavci visí Kristovo tělo řezané v dubu, téměř v životní velikosti, zvlášt konservované, aby vzdorovalo povětrnostním vlivům. Je dílem akademického sochaře a řezbáře Josefa Kotyzy z Prahy, jehož práce zdobí svatovítský chrám, pražský hrad, parlament a jiné známé stavby.

Celý kříž je velmi pietně proveden a zapadá do tohoto prostředí.

Zaměstnání

Od nepaměti, tj. od doby nevolnictví a roboty, praktickou obživou hrádeckého obyvatelstva bylo zemědělství. V pozdější době ti obyvatelé, kteří se nemohli uživit na hospodářství, hledali obživu jinde. Ti, kteří se mohli vyučiti nějakému řemeslu, šli po vyučení na zkušenou - na vandr (vandrovní knížky), většinou do Německa, nebo do Rakouska. Děvčata šla většinou sloužit k "pánům"do Prahy, nebo do Vídně.

Hodně obyvatel z Hrádku odešlo před 1.světovou válkou hledat štěstí za moře, do Ameriky. Pokud se mě podařilo vystopovat některé osoby, které Hrádek v té době opustili, poznamenávám: Odejel starého Turka bratr - Matěj Turek, dále to byl Kuba Blažek, bratr "metráka" Blažka. Ten odjel do Ameriky, aby nemusel rukovat na vojnu. V Americe měl řeznictví a pivovar. I jeho sestra odejela do Ameriky.

Kuba Zach ze Sejpek též odejel před 1.světovou válkou do Ameriky. Po Vojně jako francouzský legionář se vrátil domů, ale pak odejel znovu do Ameriky.

Do Ameriky odejeli před 1.světovou válkou dvě sestry Kačena a Anda Jozů (z čp. 34). Po první světové válce chtěla za nimi odejet další jejich sestra Karla, ale před odjezdem zemřela na tuberkulózu.

Karla Votýpky (Štinkalů) matka odejela též do Ameriky, ais po první světové válce se vrátila a přivdala se ke Štinkalům.

Z chalupy, kde bydlel Jaroš (zbouraná chalupa za Churanojc), ten se též odstěhoval do Ameriky. Po moři se plavil 60 dní.

Do Ameriky se též odstěhovala Franty Flaišmana sestra. Dále Písařojc Mařena a Fanda.

V době, kdy v okolí se pomalu začala rozjíždět průmyslová výroba, chodilo se do "fabriky". Některé ženy chodily to továren na prádlo do Klatov a do Kolince (Joss a Lowenstein), v Sušici miaži a ženy chodili pěšky do továren na zápalky (horní a dolní Solo), do továrenna obuv (Schwarzkopf) - šefcárny, dále muži byli zaměstnáni v Sušici v koželužnách a vápenkách.

Ještě bych chtěl doplnit stat o řemeslech, že v Hrádku je poslední z rodu pohodnéhorasa, nebo drnomistra - Petr Šmíd. Ti pochovávali uhynulý dobytek na mrchoviště (pod Svatoborem). Pohodní stahovali kůže, které vydělávaly a dodávali šefcům. Zhotovovali řemínky a biče. Sádlo ze psů prodávali k mazání na bolesti lidem, vyškvařený tuk odebírali mýdiaři.

Život na vesnici - zemědělství

Jak již bylo řečeno, zalidňování obyvatelstva v našem kraji postupovalo proti proudu řeky Otavy a jejich přítoků, t j. i Pstružné. Středověký zemědělec sekerami, motykami, rýči a ohněm mýtil, klůčil, ždářil les kus po kusu.

Šlechtický feudál, tj. vlastník půdy si zjednal pomoc odborníka, zvaného lokátor, který se mu zavázal, že do určité lhůty svěřenou půdu nechá zkultivovat a osadí ji lidmi. Aby se přistěhovavší poddaní měli čas v poklidu zabydlet, osvobozoval je feudál dočasně od převážné části platebních povinností. Odtud často je název obcí, jako např. Lipová Lhota (lhůta), dále Lhůta (u Mochtína).

Přidělenou půdu lokátor rozparceloval a vyměřil na lány půlky, čtvrtky a osminky lánu. Jemu samotnému připadl nsjvětší statek ve vsi. Nepsaným pravidlem bylo, že obdržel i rychtu a s ní pravomoc rychtáře.

Nevolník robotující na panském a obdělávající propůjčený skrojek půdy, z níž mohl být v ktfesémkoliv okamžiku vyhnán, jej nic nepohánělo, jen vykořis£ovatelská krutá, staré právo z časů ranného feudalismu, tzv. nevolnické, vydává pracujícího člověka na milost a nemilost feudálově zvůli. Naturální způsob hospodaření ve středověku v zemědělských usedlostech neměl žádný vliv na rozšíření výroby, neboť nevolníci sami si vyráběli nejnutnější potřeby např. oblečení, prádlo, obuv a pod. Z větší části si vyráběli i nástroje, potřebné ke zpracování půdy. Spotřeba venkovských lidí, nevolníků, připoutaných k půdě, byla velmi malá.

Svoji usedlost nesměl nikomu prodat. Syny mohl oženit a dcery provdat jen se svolením vrchnosti. Nemohl dát syny vyučit se řemeslu, ani poslat na studie. O tom všem rozhodovala vrchnost a to jen v minimálních případech. Sedláci a venkovská chudina

neměli žádných práv a žili velmi chudě. Vrchnost nebyla vázána žád­nými ohledy k poddaným. Mohla libovolně stanovit výši robot a nevolník se nikde spravedlnosti nedovolal.

Velkým pomocníkem šlechty byla církev a kněží. Ti udržovali v temnotě prostý lid, napomínali jej k poslušnosti a trpělivosti. Vykládali jim ve svých kázáních, že šlechta je od Boha, že jí musejí být poslušní a trpělivě snášet svůj osud. Po smrti jim bude vše vynahrazeno a budou se pak těšit věčné blaženosti v nebesích.

Po třicetileté válce docházelo k velkým změnám, pokud jde o držitele seilských usedlostí. Válečné a ještě poválečné poměry přinutili mnohé sedláky k opuštění svých usedlostí. Mnoho jich zpustlo, protože přes dědiny a města se stále přesunovala vojska obou válečných stran. Úroda byla ničena, obilí a dobytek byl sedlákům násilně odebírán. Někteří utečenci se do statků již nevrátili. Vyskytují se pak již nová jména držitelů usedlosti a dřívější jména mizí.

Ve zvýšené míře se pak projevil útlak vesnického lidu po třicetileté válce nejen po stránce národnostní, ale především velkým hospodářským útlakem a vykořisťováním. Docházelo stále ke zhoršování robotních povinností a zbídačení sedláci se nikde nemohli dovolat práva. Docházelo k masovým selským'bouřím a povstáním, také v Pošumaví.

Jak jsme se již zmínili, po starém právu, tzn. nevolnickém, teprve o hodně později se ustálila nová forma vrtalů k půdě, tak zvané zákupní právo. To umnožňovalo, aby poddaný převzal pozemky do dědičné držby. Na základě smlouvy s vrchností, uzavírané obvykle prostřednictvím lokátora si za poplatek půdu propůjčil do dědičného užívání. Feudál nadále zůstával skutečným vlastníkem, poddaný měl vůči pozemkům toliko t.zv. držbu.

Feudál ovšem neponechával své vlastnictví v držení jen za jednorázový, poplatek. Zákupní smlouva současně stanovila přesnou výši odváděčích dávek. Tyto se vyplácely v penězích, ale obvykle v naturáliích a to ve dvou lhůtách: na jaře na sv. Jiří (24.4) a na podzim na sv. Havla (16.10). A tak se v průběhu 13.stol. proměnil nevolník v poddaného.

Středověký člověk, zejména ve starším období vedl trvalý zápas s hladem. Průměrné úrody dávaly asi trojnásobek výsevu, tedy mizivou sklizeň, která sotva uživila. Vše nasvědčovalo tomu, že řadová nevolnická rodina mnoha povinnostmi vázaná k feudálnímu pánovi, tak tak stihla obdělat skromné výměry, posky­tující výnos na. samé hranici existenčního minima. Sama sklizeň srpy, pči níž se obilí žalo hrst po hrsti, byla velmi pracná, natož pak příprava půdy. Oralo se rádlem, které půdu nepřevracelo, ale pouze rozhrnovalo, proto bylo zapotřebí orat dvakrát, kolmo na sebe.

Bludný kruh, v němž se po staletí trápil středověký zemědělec byl přetnut vynálezem nového typu oradla - pluhu. Cesta k pluhu v vedla celými staletími a začala vlastně, když kdosi neznámý vybavil rádlo asymatrickou radlicí. Taková radlice v podélné ose třeba jen trochu nesouměrná, dokázal z části přihrnout půdu k jedné straně. Když se však dospělo až k zázraku, tzv. odhrnovačky umožňující úplné jednostranné převrácení odkrojené zeminy, není jasné. Jisté je však, že ve třináctém století se oralo již tímto způsobem.

Dokud se oralo rádlem, měla pole čtvercový tvar. Při dvojí orbou do kříže byl takový půdorys najvhodnější. Pro pluhy s dobytčím zápřahem se však staly výhodnější poměrně úzké, zato však dlouhé lány.

Trojpolní systém, uplatňovaný na převážné většině obdělávané půdy, znamenal průlom do středověkého zemědělství. Ve dvou po sobě následujícíh letech sloužilo pole pro pěstování plodin, třetí rok se půda nechávala odpočívat - obdělané plochy se začaly využívat ze dvou třetin. Starší systémy fungovaly méně ekonomicky. Buď se osévala jen polovina polí, anebo bývala ladem ležící půda vyřazována na víc let.

Do značné míry bylo zavádění trojpolníno hospodaření vázáno na dostatek hnojivá.

Kromě omezeného množství chlévské mrvy měl zemědělec k dispozici jen jeden druh přirozeného hnojivá - organickou hmotu ze strňišt. Půdní fond byl rozparcelován na tři části, které se osévaly podle pevného pořadí cyklu: l.ozim, 2.jař, 3.úhor. Úhor ležel ladem do června, po té se začalo s přípravou na setí ozimu. Co na odpočívající půdě narostlo se zaoralo (další hnojení). V říjnu pak rolník pole převzal znovu a zasel. V časové mezeře přes léto zatím sklidil a vymlátil. Zorané pole se vláčely dřevěnými branami, které měly až v pozdější době železná hřbety.

Selo se hodně hrachu, který byl podstatnou částí jídelního lístku našich předků. Hrachovina byla zužitkována v zimních měsících ke krmení dobytka. Hlavní plodinou pěstovanou u nás, bylo žito a oves. Pšenice a ječmen se u nás na vesnici pěstoval málo. Důležitou plodinou pěstovanou v hojné míře v našem kraji byl len. Ten byl hlavním zdrojem příjmů rodiny zemědělce a šatil celou rodinu i s čeledí. Je na bíledni, že malý chalupník si setí lnu nemohl dovolit. V Hrádku i v okolních vesnicích se pěsto­valo hodně lnu do vypuknutí 1.světová války, který se tu zpracová­val po domácku. Největší údobí v pěstování lnu lze uvést údobí kolem r. 1320. Když len dozrál, vytrhal se ručně ze země a postavil se do budek, aby vyschnul. Usušený len se dovezl do stodoly, Jtde jej vymlátily - oddělilo se zrno (sémě). Po sklizni otav rozestřely lněná stébla na louky, aby se len vymáčel. Po několika týdenním uzrání len svázaly do otýpek, uložily pod střechu až do "mědlení" tření. To se konalo obyčejně koncem října a v listopadu. Na několika místech byl vykopán příkop (jáma). V Hrádku byly čtyři.

V rokli nad železniční tratí při cestě do Svojšic - vedle ovčína, dále v místech při cestě do drah - blízko chalupy Kubátojc čp. , další jáma byla vedle stavení Haidingojc, kde při sušení lnu chytla od sušárny stará chalupa a pak si vystavěli chalupu novou. Kde stávala čtvrtá sušárna:-sevíme. Pro sušárnu byla vykopána jáma asi 5 m dlouhá a 1 m široká a 1 m hluboká. Jáma byla pokryta dřevěnou lískou, na níž se rozprostřel len, který se sušil ohněm udržovaným na dně jámy. Nebezpečí ohně bylo veliké. Usušený len se "mědlil" (třel) v mědlicích a dostala se z něho koudel. Koudel se "hachlováním" urovnávala (učesávala), aby se z ní pak na kolovratu předla nit. Lněné semeno kupoval "volejník", ten ze semene tlačil olej. Ze slupek vyráběny pokrutiny - výživná krmivo pro dobytek.

Pomůcky při zpracování lnu: mědlice na lámání lnu, vochle na jeho česání (máme doma na půdě), přeslice (kužele) a vřeteno k ručnímu předení, kolovraty, motovidlo (na němž se příze převíjela

Cepy vymlácené obilí bylo čištěno ručně "voršoufy" - lopatami a síty - ouhrabečníkem s řídkými okny a konkolníkem s menšími okny. Mlácení va stodole bylo prováděno večer a za noci po příchodu z panské stodoly, při čemž mlad byl matně osvětlován loučí, která byla zasunuta do dřevěné nádoby. Jeden z mlatců světla obsluhoval, vyměňoval dohořívající louče a dával pozor, aby uhle z louče padaly do připravené putny s vodou.

Matka mého otce vyprávěla, jak ještě za roboty museli na chalupě v noci mlátit, přes den chodili na robotu.

Máslo v té době nemělo tu cenu jako nyní, mastilo se více olejem. Oblíbený byl zejména makový olej. Poněvadž dobytek nebyl vykrmován, nýbrž živen jen pastvou, nebyl tučný. Mléka bylo málo a. tím také méně másla.

Uvědomíme-li si, že nejdříve musel poddaný lid sklidit vrchnos­tenské obilí a že na ylastní mu často zbývala jedině neděle, nebo noc, je samozřejmé, že k uložení úrody postačila malá dřevěná stodola a že často byl u hospodáře hlad. Stávalo se, že nebylo v zimě čím krmit dobytek. Zejména za neúrodných let, na příklad v r. 1770 - 1773 byly strhávány ze střech i došky a rozřezány jako sláma na krmení. I různí škůdci ničili na poli skrovnou úrodu. Housenky, myši, panská zvěř, ale i vrabci, jak o tom svědčí patent vydaný roku 1749 a 1774. Podle tohoto zařízení byli hubeni i krtci a každý hospodář byl povinnen odvést na zámek 12 vrabčích hlaviček. Pakliže je neodevzdal, musel za každou složit krejcar.

Další plodinou, která, se pěstovala, byla řepa. U ní se ovšem nedosahovalo takového výnosu jako v dnešní době. Až do velkého hladu v letech 1770 - 1773 byl řepou krmen jen dobytek. Lidé ji používaly jen zřídka a s odporem. Ale hlad v uvedených letech naučil lid jíst i řepu.

První brambory vypěstované v Evropě vyvolaly nejrůznější úvahy.. Církev vyjádřila rozhodnutí, že v bibli není o bramborech ani slovo a že se proto k jídlu nehodí. Nevyrůstá prý ze semene, proto ohrožuje lidi různými chorobami. Francouzští vědci dokonce tvrdili, že brambory kazí půdu ve které rostou.

O bramborech první historická zmínka je z doby velké říše Inků (12.stol). V nížinné pobřežní oblasti Chile s mírným vlhkým klimatem se od pradávna brambory pěstovaly. Do Evropy se brambory dostaly nejprve v roce 1565 přes Španělsko do ostatních států Evropy. V roce 1586 z Virginie do Anglie, která byla druhým ohniskem jejich rozšíření.

Do Čech se dovezly brambory v 16.století z Německa a to jako vzácná lahůdka, která se podávala jen při tabulích vysoké šlechty. Za 30.leté války dovezli k nám sadbu brambor huberuští františkáni z Irska, odkud je vypověděla královna Alžběta. Ze začátku se brambory pěstovaly jen v hQEnatějších krajích, v druhé polovině 18.století pak i na Sušičku a Klatovsku. Značný podíl na rozšíření brambor jako pokrmu mají napoleonské války, zejména léta 1805 a 1806, kdy byl velký nedostatek potravin.

Vaření brambor zaobecnělo začátkem 18.století (v r. 1713).

Dříve byly jenom opékány. Sázení, okopávání a dobývání brambor bylo prováděno ručně a to motykou. Slovo brambor povstalo po Braniborech, kteří u nás v polovině 18.století tak neblaze působili. Existovaly i názvy místní, jako např. u nás erteple.

Když k pěstování brambor přibylo kolem r. 1787 setí jetele, nastal v hospodářství velký pokrok.

Hranice mezi jednotlivými pozemky se označovaly mezníky. Do vyhloubené jamky na poli byl nasypán popel, tzv. "svědkové mezní" a po narovnání půdy na toto místo narovnán kopec kamení. Byl-li spor o hranice, což se při orání nedokonalým pluhem dosti často stávalo, bylo kopáním zjišťováno místo, kde jsou "svědkové mezní".

Již v nejstarších dobách objevila se potřeba stanovit jednotky míry pro rozdělování pozemků. Nejstarší zprávy o těchto mírách jsou ze 13.a 14.století. Hon znamenal prostor, který se zoral za den jedním spřežením, jitro bylo rozloha pole pro rolníkovu práci vykonanou rovněž za den, korec byla míra pole, k jehož osetí bylo potřeba korce obilí. Lán byl znám rovněž již ve 13.století a značil pole, které bylo neorané, později i zorané, jež bylo možno obděláti jedním potahem. Tyto míry byly určeny podle hospodářovy práce. Jiné míry byly stanoveny podle propací lidského těla. Palec měl šířku čtyř ječných.zrn, dlaň byla čtyři palce, píci 3 dlaně, loket tři pídě, sáh tři lokte.

Stopa byla půl lokte, krok tři stopy. Louky byly měřeny na pruty; prut obsahoval 7,5 lokte, provazec 42 - 52 loktů (1 loket byl 59,3 cm).

První český katastr byl sepsán z usnesení zemského sněmu roku 1654; je znám pod jménem berní rulla. Poddaní platili dříve pouze zemskou berni. Rozdělení této berně nebylo spravedlivé a proto byly uvedeným usnesením ustaveny pro jednotlivé kraje komise, které navštívili všechna panství, obydlí poddaných, kde přímým dotazem zjistily výměru polností, stav dobytka, způsob hospodaření apod. a opatřily tak materiál, potřebný k