kronika obce Hrádek

 V roce 1924 došlo na velké plochy zemědělské půdy, které byly rozparcelovány a přiděleny drobným zemědělcům, kteří o ně žádali. Ježto přidělení půdy bylo z hrádeckého dvora málo pro větší množství žadatelů, byla žadatelům přidělena půda z tedražického dvora.

Dokončení pozemkové reformy v Hrádku bylo v roce 1921. Tak byla přidělena obci Hrádku louka zvaná "Dolejší trávník" na levé straně silnice k nádraží, dále k této louce přilehlé pole pod železniční tratí a dále pastvina, osázená divokými vysokými stromy (jilmy, lipami a pod.)uvnitř Hrádku při silnici pod panským dvorem "teletník". Dále bylo rozparcelováno pole zvané "Pod hájem", pak pole "Levý průhon" s přilehlými pastvinami a konečně pole, pastvi­ny a bývala lesní školka v "Alejích", po levé straně silnice ke

Kašovicům. Také škola obdržela část zahrady v "Rajčůru", ve výměře 15 a.

V 60.letech min.stol. patřilo k hrádeckému panství veškerá půda celkem 370 jiter, 1545 čto. sáhů a hrádecké obci 344 jiter, 32 čtv.sáhů. V této době se chovalo v Hrádku vč. hrádeckého panství 42 koní, 348 kusů hovězího dobytka (3 býky, 153 krav, 34 volů, 158 kusů jalového) 506 ovcí, 13 koz, 172 kusů vepřového.

Pro porovnání uvedeme stav dobytka v Hrádku z roku 1650 (berní rula) bez hrádeckého panství: 4 koně, 60 volů, 52 krav, 44 jalovice, 69 ovcí, 33 sviní.

Poddanstvím do roku 1848 patřily k panství Hrádku (vč.velkostatku Velhartic ): Břetětice, Čermná, Javoří, Kašovice, Lešišov, Mokrosuky, Vodolenov, Zamyšl, Zbynice.

Zemské stezky

Přes šumavské hvozdy vedlo od pravěku živé a důležitá spojení evropského jihu s Baltem. Obchodní cesty pravěkého původu trvaly jako zemské stezky i ve středověku a dokonce jej přežily.

Stezky byly nejprve jen úzkými pěšinami, místy byly vyloženy kameny i kulatými trámci - hatěmi. Koně a soumaři obstarávaly nošení nákladů. Koncem 12.stol. se postupně přecházelo k silničkám širokým pro dvou a čtyřkolové vozy.

Začátkem ranného středověku přicházely k nám po nich karavany s kořením, kovy, vínem, ale především solí. Ven putovaly koně, vosk, med, kůže aj.

Přes Šumavu vedlo několik stezek. Nás zajímá především ta, která vedla přes Dobrou Vodu, Hartmanice a k Sušici. V Sušici se stezka rozdvojovala. Jedna vedla dále k Horažaovicům, druhá přes Hrádek ke Klatovům. Podle starších písemných pramenů stezka vedla prý zčásti po trase nynější silnice ke sv. Jánu, pak se sto­čila k okraji Svatoboru tzv. "Kozí růžek", pak se ztáčela dolů sněrem k Lešišovům a k Mokrosuku. Kdo někdy šel polní cestou, která je na protilehlé straně lešišovského rybníka narazí na polní cestu od Kalného potoka směrem k Lešišovům. Tato cesta je vydlážděna kameny. Dříve se nevyskytovaly v Pošumaví žádné dlážděné silnice.

Lesní plody

V Hrádku bylo dříve lesních plodů hojnost. Na borůvky (místní název černé jahody) se chodilo přes Tedražice do lesů k Lipové Lhotě. Za dopoledne se obyčejně natrhalo plný kbelík borůvek.

Na lesní jahody a maliny se chodilo "Do háje" na Svatoboru.

Byl to široký pruh vykáceného lesa - dnes ještě trochu zřetelný, tehdy osázeného jen nízkými lesními stromky. Nahoře hraničil tento vykácený les s hájovnou Poustkou. Tato část lesního prosto­ru oplývala po dlouhou dobu možností sběru jahod, hlavně těch

větších - trávnic a malin. .

Ovšem za "pánů" nebyl sběr těchto plodin nijak jednoduchý. Nejprve se musel provést sběr pro zámek a teprve si mohli sběrači paběrkovat pro sebe, co ještě zbylo. Pamatuji se jako ještě malý kluk, že kdo chtěl trhati nejprve pro sebe, nebylo výjimkou, že panský hajný nádobu s natrhanými plody - s malinami nebo jahodami prostě vysypal na zem a hnal dotyčného ven z lesa.

Dnes tato oblast již těmito sladkostmi neoplývá, stromy již vyrostly a proto se chodí jinam, kde tyto plody rostou.

Na houby se v dřívějších časech chodilo málo. Na vesnici také nebyle tolik času jako dnes. Také sběr hub byl jednoduchý. Sbíral se doubravník (hřib), špičník (kozák), březák, křemeňák, ryzec, liška.

Vojenská služba

Do roku 1771 sloužili žoldnéři za plat - žold. Od této doby byla povinně zavedena vojenská služba. K vojsku byli odváděni muži od 17 do 40 let nadosmrti. Roku 1308 byla věková odvodní hranice prodloužena do 50 let a služba snížena na 20 let. Roku 1311 stanovena na 11 let, v roce 1345 na 8 let a roku 1863 na 3 roky.

Poněvadž nebylo kasáren, museli poddaní vojáky ubytovat a stravovat na vesnicích. Tato přítěž měla za následek i morální zkázu - značný počet nemanželských dětí a tím rozmnožení venkovského proletariátu. I když vojenští páni dávali zdarma bílý kabát, pěkného koně a řinčovou šavli, každý muž se těchto "vý­hod" bál a snažil se všemožným způsobem tomu uniknout.

Vrátil-li se voják po odsloužení povinných "kapitulací" do rodné vsi, byl zestárlý, odvyklý práci, mnohdy jako invalida a často se nevrátil vůbec.

Doplňování stavu armády nebylo prováděno řádným zařazováním branců. Obce byly povinny dát určitý počet mužů, ať je měly nebo ne. Rychtář s konšely se radili, které mladíky mají odvést na panský zámek. Nejdříve byli určeni sirotci a synkové chudých rodičů. Selští synkové bua převzali statek, čímž byli od vojenská služby osvobozeni, nebo se mohli z této povinnosti vyplatit. Byl-li v rodině dva nebo více dorostlých synů, snažili se rodiče nejurostlejšího oženit. Často se stávalo, že bratr za bratra obětoval mládí vojenskému kabátu.

Bývalo pravidlem, že na zámek se dostavilo málo branců, poněvadž chasníci se snažili ukrýt. Tu přicháželi do vesnice drábové s provazy, kterými spoutaly nešíastníky a tak je dopravili na zámek. Zde měl rychtář těžkou úlohu, poněvadž ručil za správný počet určených mladíků, kterých mu bylo líto. Snažil se proto úplatkem vrchního panství zachránit co se dalo. Mladíci se úmyslně mrzačili, utínali si ukazovák pravá ruky, podřezávali a svázali malík téže ruky, aby zůstal chromý. Tehdejší ručnice "předovky“ se nabíjely nasypáváním prachu, který se utloukal nabyjákem a ucpával koudelí, nebo papírem. Uzlík, který přesahoval z hlavně byl vytrháván zuby. Proto si branci vytrhávali přední zuby, aby se tím stali k vojenské službě neschopnými.

Za 1. republiky se chodilo k odvodní vojenské komisi do Sušice, kde v hostinci "Na bouchalce" se konaly odvody. Odvedenci pak rukovali na dvouroční vojenskou službu ponejvíce k 35. pěšímu pluku do Plzně, k 11. pěšímu pluku do Písku, k hraničářům do Vimperka, k dragounům 4. pluku do Klatov. Pro zajímavost u dragounů za 1. republiky sloužili: Karel Kutil čp.7, Václav Kouba čp. , a já.

Za císaře pána sloužil pak děda p.Berky - listonoš.

Živnosti v Hrádku

Nejstarší zprávy o provozovaných živnostech v Hrádku máme z doby po třicetileté válce při zpracování nejstaršího katastru, tzv. Berní ruly z roku 1650.

Koželužské řemeslo bylo provozováno na třech místech a to v chalupě čp. "U Přibylů", dále naproti v domě čp. "U Koželoušků" a v čp. "U Koželuhů". V čp. a čp. byly ještě do nedávné doby pozůstatky po vydělávání kůží. Z té doby je zaznamenáno jméno "Samuel Žid, co koželužský řemeslo vede" a Rabín, tovaryš jeho.

Z toho zřetelně vyplývá, že byli židovského vyznání. Z této doby je třeba jmenovat Samuela Tkadleca (židovského vyznání) povoláním tkadlec a také Jiřího Jelínka, také tkadleca. Kde bydleli nevíme, v té době se neuvádělo číslo domu. Zde je vidět, že i po dlouholetá válce se zde zpracovával hojně lan.

Ještě z této doby máme zaznamenáno jméno Jana Doubka, který prováděl tesařská řameslo a Pavla Vojslava (pravděpodobně Vejslava), který byl krejčím.

Va 40.letech 13.stol. provozovali živnosti: tkadlec (bydlel v obecní chalupě - pastušce), dále panský ovčácký mistr, obecní pastýř a zedník. Jména neznáme.

Jako poslední z rodu vykonával kolářské řemeslo Vojta Míkojc (Kolářojc),)zemřel v roce 1982. V chalupě čp. co bydleli, měli v jedné místnosti i dílnu. Při přestavbě obytného domu jsou v nové zástavbě zachovány základy starého domu. Kolářské řemesle se zde udrželo po čtyři generace. Rod Míkojc pocházel z čp.

"U Beránků". Kolářskému řemeslu se též věnoval Jílek. Bydlel v čp.

Na sázkách, pak si postavili domek v drahách. Pokud jsme neměli do­ma sáně, případně trakaře a řehtačky na velikonoce vyrobil kolář Jílek. Od něj pak koupil chalupu Adamus.

Truhlářské řemeslo provozoval Vávra Písař čp. "U Těžkéjch".

Dále to byl Emanuel Jílek a jeho syn Václav Jílek čp.2. Dále to byl truhlář Skočný čp. , pocházel z Hor Matky Boží. V Hrádku si postavil obytný dům s dílnou. U něj se vyučil Ivan Holiak.

Koncem min. stol. byl v Hrádku obuvníkem Josef Sevelka, Jan Hofman, Josef Chlad, Tomáš Trš. dále to byli P.Vejslav, Matěj Kutil, Rudolf Písař. Krejčovská řemeslo na přelomu t.stol. provozo­val Antonín Hlavsa, Václav Kroupa a jeho syn Václav. U Kroupu bylo též prodejna drob. zboží (nitě a pod.).

Kovářské řemeslo provozoval v chalupě čp. proti zámku Nauš (pak se odsiiěhoval do Oučína). Dále pak Kareš - po dvě pokolení.

V chalupě čp. "U Kováříčků" byl kovář František Hofman, Antonín Hofman, dále František Jiřina (ten si vzal Hofmanovu dcéru) a jaho syn František Jiřina. Rod Jiřinů provádí kovářská řemeslo po 3 pokolení. Kovárna "U Kováříčků" byla v obci první. Baron Sturmfeder si opatřil pro svůj statek kováře z Bavor Hofmana.

Pekařskému řemeslu se věnoval Ladislav Ilatouš. Chleba a rohlíky pekl v čp. "U Moravců". Pak si postavil nový domek u nádraží čp. . Matoušovo bratr vlastnil pekařství v Sušici, proti papírnictví Joži Pospíchala. Po Ladislavu Matoušovi pekařství převzal jeho syn. V "šulovně" pekl chleba Budek čp.

"V sejpkách". První chleba v Hrádku se ale pekl v čp.31 "U Pekařů" Zde byla chlebová pec na 22 bochníků. Také naproti panského mlýna v čp. se za 1.republiky pekl a prodával chleba. Původní hospoda v Hrádku byla v chalupě čp.33. To se ovšem musíme vrátit do doby před 359 lety. Dnes si to můžeme již těžko představit. Dal­ší hospoda, která byla daleko později byla u Lanbrů čp. . Ta byla původně patrová, 1.patro bylo roubené. To se později zrušilo. Za našich časů se pivo čepovalo v hostinci "Pod Svatoborem', který patřil Martinu Knězi. K hospodě patřily též větší pozemky. V polo­vině min.století hospoda vyhořela a byla pak přestavěna. Hospodu pak převzal synovec v Americe Batka. Nájemcem byl Václav Votýpka, za nichž měla hospoda dobrou pověst; výborně zde vařili. Po nich měl hospodu v nájmu Krejča. Po druhé svět.válce zde čepovala pivo Marie Chmelíčková.

Hostinec "Na vršku" koupil od Františka Eayera Václav Kníže. Jeho dcera si vzala LÖbla. Bratr Václava Knížete Petr Kníže měl obchod v čp. . Hospodu "Ha vršku" pak koupil Fr. Valdman. Ten byl před tím nájemcem Sveřepojc mlýna. Děda Františka Hány měl dvůr čp.21, který pak nechal upravit na hospodu. (Hána hořejší). Rod Hánů vedl hosoodu po 4 pokolení. Otec posledního Hány provozoval též řeznictví.

Řeznické řemeslo provozovali kromě již zmíněného Fr. Hány Václav Malkovský čp. , dále Lanber čp. a Jakub Potužák čp. -vedle domku pekaře Matouše.

Panský mlýn patřil Andrlovi. Jeho dceru si vzal František Bayer, který pak byl po něm majitelem mlýna a nájemcem velkostatku Hrádku. Bayer pak mlýn prodal "pánům" s tíia vědomím, že baron nechá Baysra ve mlýně nájemcem. Tc se vsak nestalo. Bayer se pak odstěho­val na dvůr do Střeleckých Hostie. Mlynářem panského mlýna na pře­lomu století byl Jan Chaun, správcem mlýna a pily v téže době byl Rudolf Šcastný. V poslední době byl zde mlynářem Karel Lapka z čís.

Dolejší mlýn čp. byl postaven o hodně později. Hrádeckým sedlákům, kterým jakost samistáno obilí v panském mlýně nevyhovovala, zajistili svůj vhodný pozemek pro postavení nového mlýna. Majitel mlýna Kříž si však mletí obilí příliš nehleděl. Jeho velkou láskou byly jezdecké koně, s kterými se proháněl po okolí. Pro velké dlu­hy byl pak nucen mlýn prodat. Děda Sveřepů pak koupil mlýn v dražbě. Ve mlýně se mlelo ještě začátkem 2.republiky.

Pokud máme zprávy, zastával v Hrádku koncem min.století službu ranhojiče a zároveň razíra (holiče) Alois Strafsberger. Bydlel v "šulovně". Holičskou živnost zastával holič Ťupa nejprve v Šulovně, pak v čp. "U Moravců". Po něm převzal holičskou živnost Karel Hána, kterou pak provozoval v čp. "U Mejtnejch“ a pak a pak u saxlů čp. . U Mejtnejch měl také holičství sa 1.republiky holič Dědourek ze Sušice.

V panské zahradě (zelinářská) kromě pro pány provozovali táž pro hrádecké občany zahradnické výpěstky zahradníci Jílek, Janda a Švarc, který se pak osamostatnil, pro sebe u čp. .Za strážním domkem za železniční tratí k Sušici za 1.republiky měl zahradnictví Kurc, pocházející od Kurců čp. . Pro těžkou hlinitou půdu a nedostatek a možnosti závlah pak od dalšího provozování upustil.

Vzadu za Šulovnou u řeky bydlel a měl zahradnictví Manle. V posledním stavení k Vodolence (vyhořelo) měl zahradnictví Hofman.

Hrobníky na Zdouňi byli Lupíšek, Janda (pocházel ze Zbynic).

Starý Janda si vzal Lupíškovo dceru.

Na údržbu okresních cest byli Matějček (bydlel co měl domek zahradník Manle), Krýsl čp. a

Zámecký pivovar vlastnil Antonín Majer se Šebestou dohromady. Sládkem byli: Veselý, šefr, Koudelka. Koudelka koupil za parcelace za 1. republiky pivovar v Kolinci. Majitelem hrádeckého pivovaru byli pak Mikšovský a Mylner. Mylner si postavil dům v Sušici a koupil statek v Mokrosukách.

Obchod se smíšeným zbožím se provozoval "U Kubátojc" čp. , po něm převzal obchod Alois Saxl. Ten byl pak pronajmut Antonínem Lukešem a pak bratrům Topinkovým. Za 1.světová války byl dům přestavěn do nynější podoby. U Topinků se pražila káva. Jim dodával chléb a rohlíky známý pekař Rendl ze Sušice. Později bylo pečivo dodáváno od pékaře Dudy z Hor Matky Boží. Jeho pekárna byla vytápěna dřevem, chléb byl velmi chutný - jako domácí. Kyselé zelí si Topinkové sami nakládali. Nejlepší hlávková zelí pěstovali v Čejkovech. Zde měli velmi příznivé klimatické podmínky.

Obecní hajný byl starý Trš čp. . Ten trhal zuby.

V čp. měl obchod smíšený a kořalnu Petr Kníže "U Pátlíků".

Další obchod smíšeným zbožím vedla Klingerová čp. po ní

Jakub Lanber (zahynul v Terezíně). U nádraží si vystavěl domek Štěpán Heřman, který též měl obchod smíšeným zbožím čp. Dnes jsou zde Domácí potřeby. V čp. provozovala obchod smíšeným zbožím koncem 1. republiky a na začátku okupace Havlíková. Krámek s občerstvením v malém domku měl za 1. republiky František Fleišman. Později se do krámku sváželo od zemědělců mléko. Nyní je v majetku Jiřiny, který zde má garáž.

Na hradě v čp. "U Harantů" byl kupcem žid Neuman.

V čp. "U Seplů" pohodný (ras) Petr Šmíd pochovával uhynulý dobytek na mřchoviště. Vydělával (vyčiňoval) kůže.

Službu obecního pomocného vykonával Ebert (Karla Ebertů děda), Vojta Vinický čp. , Václav Joza, čp. . Tento vykonával ještě službu obecního posla a bubeníka.

Zámečnickou živnost provozoval v čp. "U Gaigrů" vedle zámku zámečník Cimerman.

Je třeba ještě připomenout, že na vesnici se v některých staveních vyráběly různé předměty pro domácnost jako koštata, dřeváky (nejšle). Při výrobě "nejšlí" se používalo "dědku" na uchycení dřeva.

Nejšle vyráběl např. starý Ebert, Matějček "Na valše".

Vzpomínám si, že pro potřebu rodiny "nejšle" vyráběl i můj otec.

Za 1.republiky pěstování holubů na prodej se věnoval starý Vejslav čp. . Jeho syn byl tesařem.

Ještě bych poznamenal, že kromě mlýna panského a u Sveřepojc jezdilo se z Hrádku do jiných mlýnů v okolí, jako do Janouškojc mlýna, do Zápotočí, do Puchverka.

Faráři ve Zbynicích a Hrádku

Farností patřil Hrádek do Zbynic. Je nutno se zmínit o faráři Františku Hruškoví, který pobýval na Zbynické faře v letech 1746 - 1800. Psal paměti o událostech, která se v jeho farnosti

staly, také o historii Vodolenky. Zachovaly se však jen velmi k zápisy, ale přesto velmi cenné. Za jeho pobytu ye Zbynicích byl vystavena fara, která dosud stojí a to v roce 1750 od zbynickéh šenkýře Jakuba Ludvíka. Páter Hruška byl v okolí vyhlášen jako výborný kazatel. Jednoho času kázal o sladkosti jménem Llarie a si vzal na kazatelnu talíř s medem a začal med olizovat prstem. Dle spisovatele Ladislava Stehlíka farář Hruška zemřel na odpcč velmi stár v Bělčicích.

Faráři ve Zbynicích:

Antonín Chmelíček od roku 1710. Pravděpodobně byl synem hrádeckého sládka.

František Hruška od roku 1746 do roku 1800. Byl kaplanem a pak farářem.

Tomáš Dolák do roku 1875

Antonín Josef Maxa od 20.5.1875 do 25.10.1384. Zemřel na ochrnutí plic.

P.T. Zemen od roku 1834 do 31.1.1335

Tomáš Houška od 31.1.1385 do 29.7.1905 Synovec Vojtěcha Hlinky.

Emanuel hanzlík od 25.3.1906 do 30.9.1928 Zemřel v Kolinci r. 1932

Václav Brdlík od 1.10.1928 do r.1950 zemžel v Hrádku v

Antonín Staněk (není záznam)

Bedřich Bohdal „ „

Josef skala „ „

František Pergner od 28.11.1966

Faráři působící v zámecké kapli v Hrádku:

Vojtěch Hlinka od roku 1848 do roku 1904. Spisovatel František Pravda.

Josef Míka, zámecký kaplan. Zemřel 20.5.1924.

Josef Kotek, zámecký kaplan. Od r.1924. Zemřel v roce 1925. Antonín Bohm od 1.11. 1925. Odešel v roce 1926.

František Žundálek od roku 1926. Odešel v roce 1920.

P.Slezák rok 1930.

Vojtěch Hantrle od 1.1.19 30. Zemřel 19.2.1921.

Jan Němec, zámecký kaplan od roku 192 0. Odešel v r. 19 22 . František Kadlec, zámecký kaplan od roku 1952.

Václav Brdlík od roku 1951. Zemřel 14.3.195 2.

Významné osoby z Hrádku

Schlosselwald Antonín, narozen 24. dubna 1391 v Hrádku u Sušice Byl akademickým malířem a ilustrátorem se sídlem v Praze XII., žák íTaskehc. Maloval jak figurální obrazy, tak i krajiny. Známé obrazy jsou: Venuše s Amorem, Thamara, Sepho. Ilustroval napf. Sienhievičův román Owo Wadis. Vystavoval v salonech u Rubeše a Topiče v Praze.

Jaroslav Dvořák, akademický malíř, především krajinář, působil v době mezi dvěma válkami ve Strakonicích. Byl blízkým příbuzný:, rodiny Saxlovi, často do Hrádku jezdil a maloval partie přímo v Hrádku i jeho okolí. Známé jsou jeho obrazy např. pohled na starý most a zámek, dále pohled od Vodolenky na Břetětice, pohled na část cihelny v Tedražicích.

Emanuel Uher, profesor, narozen v r. 1915 ve Volšovech, zemřel v dubnu 1975 v Sušici. Jeho otec, dělník v Sole v Sušici, pocházel z Hrádku čp.32. Profesor Uher navštěvoval měštanskou školu v Sušici (chodili jsme spolu do jedné třídy), pak přestoupil na reálné gymnázium v Sušici. Po uzavření vysokých škol prožil těžká léta pracovního totálního nasazení v Německu za 2.svět. války, což zanechalo velké stopy na jeho stavu zdravotním. Po revoluci dostu­doval pedagogickou fakultu v Praze s vyznamenáním. Po studiu na vysoké škole působil dlouhá léta v Sušici na školách II.cyklu.

Byl to vynikající člověk, citlivý pedagog a vychovatel mládeže. Na své žáky působil klidem, taktností a osobním příkladem. Byl zapá­leným češtinářem a jako takový vychoval celou řadu svých pokračo­vatelů. Jeho manželka, rozená Sveřepová byla z dolejšího mlýna v Hrádku.

Karel Bayer, profesor v Mělníce, byl synem Františka Bayera, držitele panského mlýna a nájemcem velkostatku v Hrádku. Napsal knížku J.E.Purkyně - Adelaida Desfoursová - M.B.Kozler, popisují velmi přátelské vztahy mezi Purkyněm a Aaelaidou, včetně některých zajímavostí ze života-na zámku v Hrádku. Bratr K.Bayera byl za­městnán v Praze na ministerstvu a zajištoval pro Hrádek subvence na dláždění silnice přes Hrádek.

Dr. Karel Chodl, rodák z Čajkov, bytem v Praze. Napsal Dějiny Čejkov, kde v některých statích se také hovoří o Hrádku. Byl dlouhodobým členem výboru sušických rodáků v Praze. Jan Zíbar, dělnický redaktor. Dlouholetý redaktor "plzeňská Pravdy", poslední léta jeho života byl redaktorem deníku "Práce". Psal povídky a básně z vesnického žiyota. Pocházel z Hrádku z čp.

František Hruška, farář na zbynické faře, napsal ve svých zápisech radu zajímavostí o obcích patřící farnosti zbynické. Napsal též dějiny Odolenky. Zachovalo se jen torzo těchto zpráv. Zemřel v Bělčicích u Blatné.

Zdravotnictví

Na venkově léčili obyvatele většinou báby a mastičkáři většinou bylinkami. I když v pozdějších dobách vykonávali lékařskou službu doktoři medicíny, venkovský člověk málokdy lékaře navštívil - nebylo na ošetření peněz.

Před 130 lety byli pro celý bývalý sušický okres čtyři doktoři (pro Sušici dva). Sušická městská nemocnice měla v té době jen 5 postelí. Nová nemocnice nebyla v té době ještě vybudována.

Koncem minulého století vykonával v Hrádku funkci ranhojiče Alois Strafsberger. Pravděpodobně byl bývalý voják. Bydlel v Šulovně. V Hrádku trhal zuby starý Kazda (Trš) čp. . Zlámaniny se spravovaly u Dršků v Čejkovech. Též zde léčili dobytek. Také v Lipové Lhotě zpravoval zlámaniny lhotecký pán ~ Koutenský. Tuto profesi ovládali všichni v rodě včetně mainželky. Ještě prý učili doktory.

Vubitě a uhranutí zaříkávala stará Beránková, babička Železné, babička Gaigrojc a taká stará Vinická. To byly ještě pozůstatky z pohanských dob.

Při porodu byli dříve zváni porodní asistentky (porodní babičky). V Hrádku to byla Skálová a Magdalena Mužíková (zkoušená). Podle jejího vyprávění přivedla na svět co byla porodní bábou 6127 dětí.

Kromě Hrádku měla vesnice v okolí,, jako např. Tadražica, Čejkovy, Zbynice, Čermríá, Puchversk, Mokrosuky, Lešišovy, Svojšice, Břettětice, Vodolenku, Sušice, Budětice, Kolinac (asi 19 vesnic).

Dnes by si jistě babička Mužíková vysloužila zlatou medaili, když si uvědomíme, že většinou v nepohodě, dešti, ve sněhových sávajích, za každého počasí musela chodit pěšky konat svou povinnost.

Lidová architektura

V níže položených oblastech Pošumaví se většinou dřevěná chalupy nezachovaly. V dávných dobách stavěli naši předkové všechno ze dřeva. Stavby byly většinou roubená. Ty bývaly od základu "povalu" ze dřeva, s nízkou kamennou podezdívkou, ktará měla mělké základy. Stěny stavby byly sroubeny z trámů střední veli­kosti, které byly ze dvou stran hrubě otesány. V rozích stavby byl v trámech upraven výřez, do něhož zapadal jiný příčny trám s opačným výřezem. Jednotlivé trámy byly spojeny silnými dřevěnými hřeby. Mezi takto spojovanými trámy vznikaly mazery, ktaré byly vyplňovány dřevěnými destičkami, ucpávány mechem a umazávány hlínou - mazanicí. Mnoho obytných budov, ač dřevěných, měl vzhled zděné stavby. Měly tzv. "kožich", to jest zevně byly vymazány mazanicí, kterou drželo mnoho dřevěných klínku, zvaných "ježci", zaražených na trámech. Roubená světnice je v Hrádku ještě u čísla 23, zvenčí omazána mazaninou, kterou drží dřevin i klínky.

Mazanice byla zhotovena ze žluté hlíny, smíchané plevali a drobnou řezankou.

Po zrušení poddanství .a konečně i roboty sa zlepšují i hospo­dářské podmínky rolníků. Roubené stavby se postupně stále častěji nahrazovaly zděnými, zejména při větších požárech v obci.

Také hořlavá došková i šindelová krytina postupně pak ustupovala nespalné taškové z bobrovak.

Pokud byly stavby zděné, byly postaveny z kamene a jednotlivé kameny byly prokládány hlínou. Teprve až v pozdější době bylo použito cihel a malty. Na postavení zdi byla dána vazba o pokryta došky, které byly vázány z dlouhé žitná slámy. Došková střacha byla velmi silná, musela zabránit pronikání vody, čímž se zdála proti celé stavbě mohutná. Nízká zeď se strácela pod vysokou střechou. Šindel a se v našem kraji používalo málo a to až později.

Štít chalupy byl z prken, většinou přeložen latěmi, aby na něj vnikal vzduch a světlo, byly ve štítě vyříznuty otvory různých tvarů. Číslování domů bylo prováděno taprva roku 1771.

Velikost stavení jednotlivých hospodářů byla dána předavším výměrou zemědělské půdy. To se odrazilo ještě do nedávné doby, kdy např. sedláci měli usedlosti na poměrně větších pozemcích. Kromě obytného prostoru měli ještě dostatek místa na ustájení dobytka, a uskladnění obilí. Většinou měli ještě dostatečný kus zahrady (u nás sedláci v selské ulici). Zde v obytné části byly většinou dvě světnice, do kterých se vcházelo ze síně (z domu) z obou stran a do komory. Ze síně byl také vchod do „černé kuchyně“, která bývala i v dřevěném stavení z kamene a vždy sklenuta. Nad klenutím byl otevřený průlezný komín. Po tomto klenutí se volně táhnul kouř z ohniště a pece, v níž za starých oasu se všechna jídla vařívala, do níž bylo nutno hrnce strkat vidlicemi. Při

menší spotřebě vařili dříve jídlo na Ohništi na třínožce, nebo na čtyřnožce.

Teprve v pozdější době se stavěla kamna kachlová, umístěné mimo černou kuchyni, většinou ve světnici. Ještě je třeba při­pomenout, že otvor do pece vedl většinou z černé kuchyně, případně z domu (z předsíně).

Když se pekl chléb, narovnala se uprostřed pece hranice z polen a zapálila se. Když dříví shořelo, rózhrabaly se žhavé uhlíky po celé peci a nechalo se to uležet. Pak se oheň vyhrabal, pec se vymetla pometlenwze slámy a sázely se chleby. Chléb se ovšem nepekl tak často, vydržel i 14 dní. Chléb se pekl prakticky v každé chalupě. To byl svátek, když hospodyně vkládala na lopatu velký bochník, který požehnala upracovanýma rukama a vložila; do vytopené pece. Krásně upečené bochníky voněly po celé chaloupce fenyklem i kmínem. To byla pochoutka. Ani kousek se nesměl vy­hodit. Když kůrka chieba ztvrdla, dělala sa chlebová polévka s vajíčkem, česnečka nebo topinky. Pokud si já pamatuji, nejchutněj­ší a nejvoňavější chléb pekla stará Jozová, matka Churanové z čp.3 4.

Stará Jozová vypravuje (v nářečí) o pečení chleba: Připravím si mouku, díží namočím den před tím, večer to zadělam. Udělám si napřed kvas. Naleju si do díže vodu, trošku kvasnic a mouku. Přikreju to a nechám do rána. Ráno pak si za dvje hodini du připravit pec. Za hodinu ho dělám. Vindam si ho na vokříni s té díže, rozdělám si ti bochníky a na vale vyválim. Potom ho potírám vodou, aby tak nepraskal. Pak přidávám do pece dříví pomalu.

Diž je to rozpálené, tak to po peci hřebílkem rozhrabu a zavřu pec, aby se proležela. Vona se rozpálí. To nechám půl hodiny a teá pudu rozhrabávat, vimetu čistě pometlem a pak sázim chleba. Nechám ho f peci dvje hodiny a potom ho vyndávám.

Pečení chleba je známé již 2500 lat.

Světnice byly ŽLříve nízké, stropy původně povalové, později ze gilných otesaných prken - fošen, z půdy omazaných mazanicí, ze spoďa natřených volskou krví. Na zemi byla uplácána a upěchována hlína. Teprve později se kladly podlahy dřevěné, ale jen do půl světnice, při čemž přední část zůstala z hlíny, nebo dlážděná cihlami. V místnosti, kde byla pec, spávali dvě i tři děti. V kamnech byl zasazen železný kamnovec, nebo i dva, v nichž se vařívaly knedlíky a udržovala teplá voda (pro dobytek).

Svítalo se loučemi, zhotovenými z dobrého borového dřeva.

Louče byly dávány za kamna k proschnutí a při zapálení vsunovány do dvouramenného železného stojanu (skřipce). Pod stojan byl postaven škopek s vodou, do něhož padaly ohořelé zbytky loučí.

V pozdější době nahradil tot světlo olej, který ve skleničkách, opa­třenými knoty znamenal podstatné zlepšení v osvětlování. Zdokonalení pak nastalo používání lamp na petrolej se strojkem k vysouvání knotu a nastevením cylindru, čímž se světlo soustředilo a stalo sa výraznější. Kolem kamen stála do úhlu upravená lavice a nad ni­mi u stropu byla upevněna bidla k sušení mokrého prádla.

Nábytku bývalofmálo. v rohu světnice bývala malá.lavice, u ní stůl, polička na nádobí, skříňka k úschově důležitých věcí a rodinných památek. Dalším kusem nábytku byla truhla. V druhém rohu naproti kamnům byla postel a vedle kolébka. Stůl byl našim předkům posvátný - na něj se kladl chléb (boží dar), při zaopatřo­vání nemocných - Tělo páně. Na stůl nesměl být položen žádný

hrubý předmět, děti na něj nesměly sedat. Truhla sloužila k ukládání zásob plátna, příze a prádla. Uvnitř truhly byla malá při­hrádka na různé drobnosti, cenné věci a peníze. Stěny truhly uvnitř byly polepeny obrázky svátých. Postel bývala jen jedna a dostávala ji nevěsta do výbavy. Na stěně místnosti byly obrazy sv.auých, malovaných na skle.

K hospodářskému stavení patřil chlév (chlív), u sedláků konírna, ovčín a chlévy pro vepřový dobytek. Skoro každá hospodářství mělo sklep (loch).

Pokud si my starší pamatujeme, chalupa "U Buchtičku“ čp.30 byla stavěná z vepřovic, došková střecha byla hodně přavyslá, okno do světnice byle jen jedno. V chalupě byla černá komora, kde se va­řilo a peklo. U Urbanů v čp.25 byla pec na pečení chleba (chleba se sázel ze síně) ještě v 60. letech.

V Hrádku se vápenec na pálení vápna těžil v Černám lese, kde jsou ještě znát stopy po jeho dobývání. Výskyt vápence také byl

v remízku nad nádražím a táhnul se směrem k Černému lesu. V Hrádku se vápno pálilo ve dvou místech. Jedno místo bylo u casty do Sveřepojc mlýna, v místě, kde pak byla postavena stavení čp. a čp. . Tento prostor velmi zřetelně označovala místo po pálení vápna.

Při bagrování rýhy pro rozvod vodovodu do čp.25 se narazilo při okraji silnice na zbytky pece na pálení vápna.

Při pálení vápna se kladlo kámen z vápence na kámen. Ten hořejší vždy trochu víc do středu, pěkně kolem dokola, až zbyl nahoře menší otvor, zkrátka se to takhle zakvelbí, jenom vpředu zůstalo čelesno. Pak se to uzavře železnými dveřmi a pak se tom pořádně zatopí dřevem. Topí se dvanáct, šestnáct i osmnáct hodin.

Ta vápencová pícha se musí ještě dříve, než se v ní zatopí, zvenku obložit sirovým kamenem, nebo starými cihlami . Potom se nechá všechno 10 hodin chladnout. Jemňoučké bílá vápno, které se jen rozsýpalo se nakládalo rovnou na vůz. Od jedné pichy bylo asi 20kg vápna.

Z nejstarších stavení v Hrádku je možno považovat cnalupy, ležící pod "Hradem" a na "hradě" a to od čísla, "U Gaigrů až po Urbanů čp. V současná době jsou všechny chalupy kromě č.p.

33 přestavěny oproti původnímu stavu. Dle ústního podání lokaje v zámku Brunera, který pročítal stará zápisy v zámku, v těchto chalupách obývali mušketýři, kteří v době nebezpečí a ohrožení zámku střežili panskou tvrz.

V tak zv. panské ulici jsou na staveních již jen náznaky baroka, které ještě zůstaly po častých požárech.