Once s Markétou Irglovou-vyhrála OSCARA
Šťastná Barbora - 25. 10. 2007
Devatenáctiletá muzikantka z Valašského Meziříčí, kterou nyní můžete vidět v hlavní roli irského muzikálu Once, nám ze Spojených států odpověděla na několik otázek.
Vaše role ve filmu Once byla původně napsaná jako pětatřicetiletá žena. Když do ní režisér obsadil vás, dělali jste ve scénáři nějaké úpravy?
Žádné. John měl pocit, ze má postava bude, když se na ní nic nezmění, o to zajímavější. Je sice mladá, ale má za sebou už dost životních zkušeností. Taky asi došel k názoru, že zajímavější tak bude i vztah obou postav - i přes to, že ona je mladší, má více odvahy, zkušností a smyslu pro drobrodružství než on, který je sice talentovaný, ale nevěří si a vlastně čeká na impuls zvenčí.
V jednom rozhovoru jste řekla, že „být dobrý herec znamená být dobrý lhář. Musíte všechny přesvědčit, že cítíte to, co má cítit postava“. Skutečně vám vaše hrdinka byla povahově tak vzdálená, že byste hraní přirovnala ke „lhaní“?
Právě, že v tomto konkrétním případě ne. Postava mi naopak byla velice blízká. Protože nejsem herečka, dost jsem si postavu přizpůsobila tak, abych moc lhát nemusela, což se i režisérovi líbilo. Měl pocit, že když jsme s Glenem sami s sebou, scény působí daleko přirozeněji a realističtěji, což byl jeho cíl... Asi proto nás také do rolí obsadil a možná proto se film i líbí - diváci nemají pocit, že jim někdo lže, že se přetvařuje… Přirovnáním herectvi ke lhaní obecně jsem myslela to, že muzikant zpívá o svych citech, o zkušenostech a malérech, kterými si prošel (samozřejmě za předpokladu, ze si písně píše sám), zatímco herec se musí vtělit do jiné postavy a prožívat pocity, které třeba nikdy neprožil, vyjádřit povahu a postoje, ktere nesdílí atd. Na tom je herectví v podstatě postaveno a já si nejsem jistá, jestli jsem pro hraní ten správný člověk. Velcí a dobří herci musí být svým způsobem i velcí lháři - řekněme že v tom dobrém slova smyslu.
Pokud se ve filmech objeví postavy, které skládají hudbu, jejich tvůrčí proces obvykle vypadá velmi jednoduše: sednou ke klavíru a za chvíli už mají hotovou melodii. Jak je to ve skutečnosti?
Někdy tomu tak opravdu je. Někdy si sednete ke klavíru, nebo s kytarou a melodie a slova prostě přijdou samy, v tom momentě si to opravdu člověk nedokáže vysvětlit jinak, než že jej políbila muza. Takové momenty jsou dost vzácné, ale jsou... Ve většině případů je to však
složitější, někdy až dřina, chce to více práce a snažení.. A nebo na vás múza zanevře a nedorazí vůbec. Pak je nejlepší od klaviru či kytary odejít a čekat, až přijde ten správný čas. Ve filmu Once mela postava Glena již všechny písně napsané, netvořil je na plátně, takže nešlo o to vyvolat dojem, že psaní pisní je tak jednoduche. Ve scéně u klavíru, kterou v Americe kritikové pořád zmiňují, mě Glenova postava piseň pouze učila a to je něco jiného - doprovazet muzikanty je opravdu docela snadné.
Režisér John Carney velmi oceňoval spolupráci s neherci: „Odevzdávají se vám celí. Protože neplánují, že by ještě nědy v životě natáčeli nějaké filmy, dávají vám všechno, co v nich je.“ Jak váš vztah hrající neherečky a režiséra vypadal z vašeho pohledu?
Bylo to skvělé. Samozřejmě jsem neměla Johna s kým srovnávat, ale během natáčení jsem si na něj opravdu nemohla stěžovat. Byl velice ohleduplný a měl pochopení pro to, že jsem byla jako herečka absolutně nezkušená, a že opravdu asi neumím tak dobře předstírat, a tak nám to co nejvíc ulehčoval a taky nám dával prostor pro vlastní improvizaci. Během natáčení nám dodaval sebevedomi a vůbec – věřil nám, coz hodne pomahalo. Nechal nas měnit séenář, když nám některé repliky neseděly, a byl velice otevřený, co se nápadů pro nové scény a situace týče.
Jak konkrétně probíhala při natáčení vaše spolupráce s režisérem? Dával vám hodně pokynů pokud jde o pohyby, gestikulaci, intonaci atd., nebo spíš čekal, s čím sama přijdete?
Nejdřív nás nechal scénu zahrát, a teprve až potom měl připomínky a rady. V mnoha případech neměl úplně jasno, co vlastně od scény očekává, a tak to nechal čistě na nás. Také se nás snažil přimět k tomu, abychom scénu pokaždé předvedli jinak, abychom si s ní hráli. Jednak proto, aby se nám neomrzela, a taky proto, že doufal, že uděláme něco, co bude to pravé. Jeho nejčastější připomínky byly „mluvte víc nahlas, neříkejte svoji větu hned, ale dělejte delší pauzy, a snažte se hodně hýbat, dívat se okolo sebe“ a tak, prostě jsme měli dělat všechno pro to, aby to působilo co nejpřirozeněji.
Pomáhalo vám, že váš filmový protějšek ztělesnil Glen Hansard? Byla byste vůbec ochotna ve filmu hrát i v případě, že by vaším hereckým partnerem byl úplně cizí herec-profesionál (mluvilo se o Cillianu Murphym...)?
Ochotna jsem byla, ostatně tak to mělo původně být. Kdyz se situace změnila a já jsem se dozvěděla, ze postavu ma převzít prave Glen byla to pro mě velká úleva. Znamenalo to, ze budu míň nervozní, protože Glena znám, a také proto, ze jako neherec bude shovívavější vůči mým chybám. Ostatně, jedním z důvodů, proč Cillian Murphy nakonec od projektu odstoupil, bylo to, že odmítl hrát s „amatérem“. Navíc s Glenem ráda zpívám, a taky měsíc strávený s s ním na ulicích Dublinu byla příjemná představa. Kdykoliv jsme spolu jeli na turné, byl mi oporou a já věděla, že to tak bude i při natáčení, takze jsem mela velkou radost, ze to tak dopadlo. Myslím, že to filmu taky hodně dodalo, protože z něj je cítit naše přátelství, navíc – tím, že jsme se znali, mohli jsme si dovolit více improvizovat.
Kde nyní žijete?
V Dublinu, v Irsku. Přestěhovala jsem se v červnu po maturitě, ale od té doby jsem tam moc času nepobyla. Hodně cestujeme jak s filmem, tak i s Glenem jako hudební skupina Swell Season. V září to byla opět Amerika a Holandsko, v říjnu Francie, Británie, Španělsko, Praha a Japonsko, celý listopad pak znovu USA. Vypadá to, že nějaký čas si Dublinu moc neužiju…
Předpokládám, že po premiéře Once jste hodně času strávili na cestách, propagováním filmu. Liší se tento kočovný život nějak od života koncertujících muzikantů?
Myslím, ze v případě běžných hraných filmů je to nesrovnatelné. Prezentovat film, na kterém jste se podíleli a vlastní hudbu, to jsou dvě docela rozdílné věci, každá si vyžaduje svoje. Výhodou filmu Once je ale to, že hudba je v něm tak dominantní a obě ty dvě složky se doplnují a prolínají, což nám jako nehercům vyhovuje. Takže když propagujeme film, místo nějakého pózování pro fotografy raději divákům zahrajeme. S Once jsme v Americe dělali denně třeba i deset rozhovorů pro tisk, rádio i televizi, účastnili se promítáné a potom taky odpovídali na otázky diváků. Jednoduše řečeno na filmovém turné se člověk daleko více namluví, kdežto na muzikantském víc zpívá a hraje, což mně osobně vyhovuje.
Skutečně neplánujete, že byste – třebas i jen příležitostně – pokračovala v hraní? Dostáváte nějaké nabídky?
Nabidky dostavam stále, hlavně z Ameriky, kde se film promítá už čtyři měsíce. Další herecké roli bych se rozhodně nebránila, ale momentálně to nepříchází v úvahu, protože máme dost práce s propagací Once. Taky by to musela být role, která by mě hodne chytila za srdce a zaujala. Víte, já jsem o herecké kariéře nikdy nesnila, nebyl a není to můj životní cíl a tak to všechno beru trochu s rezervou. V případě svého dalšího hraní budu asi hodně vybíravá a pokud se kvůli tomu v žádné další roli neobjevím, trápit se tím určitě nebudu.