PENČICE

Název Penčického údolí použil známý botanik a mukolog Albert Pilát v nadpisu článku Krása našeho domova v roce 1924 pro část údolí Jevanského potoka v délce asi 1 km v úseku od Jevanského rybníka zhruba k silnici přetínající Molí směrem k Černým Voděradům.

Toto údolí a blízké okolí prošlo pestrým vývojem a mnohokrát pozměnilo svou tvářnost, i když převážně lesnatý charakter si uchovalo až podnes. V posledním období většina lidí setkává se s Penčickým údolím při krátkém průjezdu silničním dopravním prostředkem v zamyšlení nad problémy současného života, aniž si uvědomí dosud dochované přírodní hodnoty tohoto území, jejich snadnou zranitelnost a spoluodpovědnost za jejich uchování našim potomkům. V rámci současných možností je toto údolí do určité míry chrá­něno před další neuváženou devastací skutečností, že je z větší části zahrnuto do území národní přírodní rezervace Vodě­radské bučiny, zřízené jako státní rezervace v roce 1955.

Z historických pramenů se dozvídáme, že vsi Jevany, Penči­ce, Aldašín a Bohumile byly součástí černokosteleckého panství již v roce 1344, kdy Jan Lucemburský převedl směnnou smlouvou černokostelecké panství na pány z Náchoda. Rod pánů z Náchoda držel černokostelecké panství, zmenšené o vsi Aldašín a Bohumile, až do roku 1415, kdy je prodal Janu ze Smržova. Při dělení panství mezi sourozence po smrti Jana ze Smržova v roce 1445 připadl les s lesíkem v Penčicích Janovi, zatímco bratři Suděk a Pavlík získali Jevany i Jevanský rybník. Ti je však po čase opět prodali bratru Janovi. Při prodeji černokosteleckého panství pánům Slavatům v roce 1492 byly jako součást panství uváděny ves Jevany a mlýn u Penčic. Další držitel černokosteleckého panství Michal Slavata přikoupil v roce 1498 od pana Zdeňka z Postupic mezi jinými vsi Aldašín a Bohumile, takže širší zázemí Penčického údolí se tak opět dostalo do jedněch rukou.

V roce 1645 Švédové zcela vyplenili řadu vesnic, mezi nimiž byly i Penčice, Aldašín a Bohumile (Vlasák 1863). Též ves Jevany drancování vojsk v průběhu třicetileté války značně utrpěla. Podle berní ruly z roku 1654 zbyly v Jevanech 2 sedláci a 2 chalupníci, zatímco 4 selské usedlosti a jedna chalupnická zůstali pusté.

V urbáři z roku 1677 se dočítáme, že pod Jevanským rybní­kem byl mlýn o dvou kolech moučných stoupa a valcha.

O něco níže byl rybník Nadýmáček, ze kterého se hnala voda na pilu.

V Penčicích byl pak uváděn poddací mlýn a pila.

Ve vrchnostenském daňovém přiznání (fasi) z roku 1713 je uveden v Jevanech mlýn o 2 kolech se stoupou a pilou vše na nestálé vodě, a mezi rybníky i Nadýmáček. Ve výčtu místních pil z roku 1770 již však pila v Penčicích chybí. Podle záznamů z roku 1782 měla obec Jevany 16 domů a podle sčítání lidu v roce 1843 se počet domů již zvýšil na 24.

V situačním plánu bohumilského revíru z roku 1839 není již vyznačena ani pila pod Jevanským rybníkem, ani rybník Nadýmáček. K obnově pily došlo v roce 1853 a při ní byly ještě v roce 1858 posta­veny 2 Gangloffony šindelky. Obnova pily si vyžádala i obnovu rybníka potřebného k nadržení vody pro pohon pily. Jako "Pilský" se však tento rybník označuje až v průběhu 20. století. V roce 1861 černokostelecké panství povolilo firmě Villicos a spol. vybudovat z horního Penčického mlýna továrnu na výrobu obuvnických floků (flokárnu), která byla již v roce 1895 zrušena.

Na přelomu století pravděpodobně zanikl i dolní Penčický mlýn.

V roce 1914 byla u jevanské pily, sestávající z linky rámové pily a z jedné linky na výrobu šindelů, uváděna jako pohonná jednotka turbina. V roce 1918 tato pila vyhořela a asi 200 m níže po toku vody byla později podle ústního podání obnovena pouze šindelka.

Ve 20. letech byly vybudovány v prostoru nad zaniklým dolním Penčickým mlýnem sádky. Na náhonu k sádkám byl též tehdy obnoven rybník (později zvaný Antonín), který původně sloužil jako vodní zdrž k akumu­laci vody, potřebné k pohonu mlýna. Pro silný průsak hráze a dna byl však tento rybník již v 50. letech opuštěn.

V průběhu 2. světové války byly u sádek v Penčicích vybudovány ještě třecí rybníčky a nad šindelkou na kratší dobu další sádky. Šindelka, která nebyla již v roce 1936 v provozu, byla během 2. světové války ještě využita k výrobě dřevěných špalíků (Tankholz), které sloužily k výrobě dřevoplynu, používaného k pohonu auto­mobilů. Po roce 1945 byla šindelka zbou­rána a v tomto období zanikl i převážně obytný objekt, který stál naproti původní pile na opačné straně cesty. V šedesátých letech byla nad rybníkem Pilským vybu­dována čistička odpadních vod pro zota­vovnu Moskva (pův. Grandhotel), jejíž provoz byl ukončen v polovině 80. let.

Z vývoje dopravního systému je třeba uvést, že hlavní komunikací byla zde dlouhou dobu pravobřežní údolní lesní cesta podél Jevanského potoka. Silnice navazující na původní císařskou silnici od hráze Louňovského rybníka, pokračující přes Jevany a Penčice do Hradců byla vybudována až v roce 1909. V roce 1911 byla ještě zřízena spojovací silnice od hráze Vyžlovského rybníka do obce Vyžlovka.

Pokud jde o vývoj přírodních pomě­rů, vraťme se k popisu údolí, podaného A. Pilátem v roce 1924, kterého zaujal kromě botanických a mykologických zajímavostí celkový pralesovitý charakter údolí, křišťálová voda mezi žulovými balvany, porostlými smaragdově zele­nými koberci mechů a játrovek, a především mohutný habr o průměru přes 1 m. Vedle toho však A. Pilát popsal a fotograficky zdokumentoval nešetrnou a trestuhodnou těžbu porostu původních mohutných smrků o průměru přes 1 m a o stáží 180 - 200 let.

Zbytky původních starých porostů s převažujícím zastoupením smrku byly dotěženy v rušném poválečném období po roce 1945, kdy školní statek procházel sérií význačných organizačních a perso­nálních změn.

Původní přírodní charakter údolí se tedy do dnešních dnů značně změnil. Najdeme zde již jen několik 250 let starých smrků, na které upozorňuje informační tabule lesní stezky. V závěru údolí u Penčic nalézá se pak pod cestou překrásná skupina mladších, většinou však původních smrků, která odolala všem dosavadním kalamitám a byla uchráněna i před imisním poškozením. U silnice do Černých Voděrad upoutá naši pozornost přírodní památka – hluboce zavětvený "Penčický smrk". Poněkud v pozadí při soutoku Jevanského potoka a odtokové stoky ze sádek můžeme pak pod silnicí spatřit nejmohutnější smrk na Černokostelecku. Je opatřen jedním zeleným obvodovým kruhem a dosahuje průměru 125 cm, výšky 43 m a objemu 23 m3.

Vedle zájmů na uchování pokud možno původního rázu údolí, zazna­menala však historie i opačné tendence. Atraktivnost údolí vedla totiž ke snahám po jeho využití k soustřeďování souborů rozmanitých dřev in, především cizokrajných, a to k osvětovým či výuko­vým účelům. Svědkem toho je stro­mořadí cizokrajných druhů dřevin podél cesty za rybníkem Pilským, založené lesmistrem Karlem Adlerem počátkem tohoto století. Podrobný popis a situační mapka této lokality byla zveřejněna v průvodci přírodověd no u stezkou rezervací Voděradské bučiny z roku 1967. Vedle toho brzy po skončení 2. světové války pojal ústav dendrologie záměr založit v oblasti Penčického údolí arboretum pro potřebu vysoké školy. První výsadby byly zde založeny v letech 1949-1950, avšak pro značné ztráty zcize­ním bylo od realizace tohoto záměru upuštěno.

K vývoji čistoty vody pod Jevanským rybníkem je možno připomenout, že se zde ještě v 50. letech běžně vyskytovali pstruzi a raci. V souvislosti s provozem čističky odpadních vod zotavovny Moskva se čistota vody v Penčickém údolí silně zhoršila.

Z geologických pozoruhodností nalezneme v těsné blízkosti údolí po přechodu přes hráz Pilského rybníka a dále přes palouk do lesa zajímavé geolo­gické jevy z chladnějšího období čtvrto­hor, připomínající úkazy známé z oblastí dříve zaledněných (kar a varpu). Jejich vznik je popsán na blízkých tabulích lesní a naučné stezky. Několik metrů od okraje lesa se zde navíc nalézá mezi žulovými balvany přírodní hluboká kamenná mísa, zevně pravděpodobně člověkem opra­covaná do základního tvaru pravoúhlého hranolu, ke které se váže zkazka o poustevníku Ivanovi či o "Ivanovu loži". Přes značné změny v posledním období, Penčické údolí si podnes ucho­valo svůj půvab a stále slouží jako vděčný objekt fotografům 'a jako nevšední scenérie filmařům.

Klíčovým problémem dalšího vývo­je Penčického údolí se v brzké budoucnosti jistě stane komplexní řešení čištění odpadních vod celé sídlištní a zejména rekreační aglo­merace Louňovice; Vyžlovka a Jevany, jejíž rozvoj již překročil z tohoto hlediska hranice přírodního potenciálu území.

Proto bude jistě vhodné krátce si připomenout, jak přírodní potenciál ovlivňoval vývoj osídlení této oblasti. Toto území, ležící na podloží stře­dočeského plutonu, které tvoří horní část povodí Jevanského potoka, zaují­mal kdysi pomezní hvozd. K jeho ucho­vání po dlouhou dobu přispěla hlavně okolnost, že byl nevhodný ke kolonizaci pro málo příznivé půdní poměry, ale zejména pro nedostatek podzemní a tedy i stálé vody. Pozdější kolonizační vlna z první poloviny 13. století přestala však tyto limity přírodního potenciálu respektovat a na území pomezního hvozdu vznikla hustá síť osad. Záhy však, a to již v průběhu 13. a 14. století toto osídlení zaniklo (Klápště 1978). Osadníci z těchto lokalit se pak pravdě­podobně přemístili k vydatnějším a stálejším zdrojům vody na Jevanském potoce, kde se navíc začaly budovat rybníky. První historická zmínka o Jevanských rybnících pochází však až z roku 1445, podle níž již existoval Jevanský rybník a 3 rybníky u Vyžlovky.

I po vybudování soustavy Jevanských rybníků s větším odparem vody se však vodnatost Jevanského potoka v jeho střední části příliš nezvýšila. To dosvědčuje i zmínka v daňovém přiznání z roku 1713, že pod Jevanským rybníkem byla nestálá voda. Navíc vodní kapacita zdejší rybniční soustavy se v poslední době snižuje i odběrem vody zejména na závlahy. Proto při využívání zdejších vod a zejména při plánovitém jejich znečišťo­vání bude třeba mít tuto skutečnost stále na zřeteli.